Právě přítomno

Přihlášení

 

Pravé lidství

 

 

 

Jen opravdové lidství je

 

pravou Bohoslužbou

 

 

Nový web MyČeši ♥

 

Protože Bůh tento národ miloval, Lva jako symbol Síly do znaku mu daroval 

 

 

Stránka na Facebooku

 

ČEKÁME...

Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!

 

             Hermann Wenng

 

Cenzura Poselství Grálu

IMAGE Obsah a pořadí přednášek v původním a cenzurovaném Poselství Grálu
neděle 7. září 2014 11:30
  Přišly nějaké dotazy jak rozlišit cenzurovanou verzi od té původní   Pavel Krajíček     Cenzurované Poselství je to třísvazkové, které se globálně šíří a prodává.... číst více...
IMAGE Dopis slečně Irmingard od učedníka Helmutha Müllera 1976
čtvrtek 24. listopad 2011 0:00
Dopis slečně Irmingard od učedníka Helmutha Müllera z roku 1976     Rotz, 6. března 1976 Opis Doporučeně.   Slečna Irmingard Bernhardt Gralssiedlung Vomperberg A 6134 Vomp/Tirol  ... číst více...
IMAGE Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?
neděle 7. září 2014 10:38
Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?     napsal: Pavel Krajíček Normální člověk, když má vyvodit důsledky a závěry z nějaké situace, tak si vyhodnotí všechny skutečnosti a... číst více...
IMAGE Nové důkazy o tom, že Poselství Grálu bylo pozměněno lidskou rukou
neděle 7. září 2014 10:49
Nové důkazy o tom, že Poselství Grálu bylo pozměněno lidskou rukou   napsal: Pavel Krajíček   Průběžně je na našem webu barevně označován text, který byl Hnutím Grálu... číst více...
IMAGE Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina
sobota 6. září 2014 23:44
  Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina     napsal: Pavel Krajíček   Artur Zatloukala cituje Abdrushinem vyděděného Herberta Vollmanna  ve spisku roku... číst více...
IMAGE Které Poselství Grálu číst?
neděle 7. září 2014 11:14
    Které Poselství Grálu číst?       napsal: Pavel Krajíček         Otázka: Pán Krajíček - mnoho čitateľov PG číta aj "zelené" aj pôvodné PG. Hovoria, že to je jedno ,... číst více...
Free visitor tracking, live stats, counter, conversions for Joomla, Wordpress, Drupal, Magento and Prestashop

Úzká lavička

 

Marie Halseband



Monika byla malé děvčátko. Otec jí padl ve válce. Maminka též brzo zemřela a Moniky se neradi ujali příbuzní. Starali se sice, aby neměla hlad, ale jinak bylo děvčátko odkázáno samo na sebe.

Dům jejích pěstounů stál blízko potoka a tomu Monika často vyprávěla, pro co její pěstouni neměli porozumění, protože děti neměli rádi.

Monika věřila, že potok ji poslouchá a svým způsobem jí odpovídá a utěšuje ji. Milovala zvířata, květiny a stromy a zdálo se jí, jakoby u nich našla lásku a porozumění.

Přes potok, se kterým si ráda vyprávěla, vedla úzká lavička. Nikdo ji už nepoužíval, neboť dále dolů, kde byl potok širší, vedl k druhému břehu most. Ale tam bylo příliš rušno, a též to bylo příliš daleko na malé děvčátko. Ale Monika by byla velmi ráda šla přes potok na druhý břeh. Lítali tam ptáci, které v zimě krmila: sýkorky a červenky, hýl i datel. A potom tak ráda by věděla, jak to tam asi vypadá.

Ještě něco lákalo Moniku, aby šla na druhý břeh. V noci, dřív než usnula, slyšela z dálky šumění, které bylo plné útěchy a uspávalo ji do spánku jak maminčina píseň, kterou kdysi zpívala. Bylo to šumění vodopádu, zaznívající v tichu noci z druhého břehu.

K tomuto šumění Monika chtěla jít. Chyběla jí odvaha přejít přes úzkou lavičku. Zábradlí, kterého by se mohla přidržovat, už dávno bylo zpráchnivělé a místy už spadlo do potoka. Lavička sama bylo sice úzká, ale ještě pevná.

Jednoho večera znělo šumění vodopádu obzvlášť líbezně, jakoby zpíval milý hlas. "Zítra půjdu přes lávku," rozhodla se Monika ještě před usnutím. "Musím jít k vodopádu a poděkovat mu."

Ve snu potom slyšela milý hlas: "Když se nebudeš bát a budeš plná radostné odvahy, tak přejdeš přes lávku."

Následující ráno vykročila Monika plná důvěry a odvahy na lavičku a dostala se bezpečně na druhý břeh. Tam, na okraji lesa, mezi keři plnými červených plodů, uviděla Monika svoje ptáčky, sýkorky, červenky, hýly, pěnkavy. Cvrlikali a letěli kus cesty lesem před ní.

Vítr šuměl v korunách stromů a silněji zašuměl vodopád na konci lesa. Mohutně se řítil vysokým obloukem ze skalní trhliny.

"Vodopád, můj vodopád," jásala Monika "přece jsem tě našla! Jak jsi krásný! Děkuji ti, děkuji ti!" Kde se voda sbíhala, vytvořilo se malé jezero, ze kterého vytékal potok.

Najednou se děvčátku zdálo, jakoby viděla krásnou ženskou bytost, rusalku, která k ní promluvila: "Tvoje radost mě přivolala!"

"To ty jsi v noci poslala ke mně to šumění?" ptala se Monika. "To vodopád šuměl" - odpověděla rusalka - "Ale možná jsi slyšela i moji píseň. Zpívám někdy večer, když se setmí." - Včera jsem tě slyšela, odpověděla Monika, "a proto jsem byla tak šťastná a mohla jsem jít přes lavičku." Rusalka se usmála a řekla: "Budu ti přítelkyní." - "Jak je to krásné," zvolala Monika. "Teď mám tolik přátel a nikdy nejsem sama: ptáčky, květinky, les, vodopád a tebe! Všichni jste mí přátelé."

"Tam naproti na břehu", řekla rusalka, "leží dobře ukrytý pěkný kámen. Ten ti daruji a vždy, když přijdeš k vodopádu, najdeš také takový na znamení, že my, kteří svým způsobem sloužíme Pánovi, jsme tví přátelé. I když nás nebudeš vidět."

A Monika našla kámen. Byl vodou do kulata vyhlazený a zářil různými barvami. Šťastná děkovala rusalce, kterou však už neviděla. Ještě chvíli se dívala do bílého proudu vodopádu, a potom běžela domů. Kámen držela pevně v ruce.

Opatrně, ale bez strachu, šla přes úzkou lavičku. Nyní po ní často přecházela. Ale vždy zažila Monika něco krásného na břehu jezera, vždy když se dostala k vodopádu. Jen zřídka se ukázala rusalka. Motýli jí přilétali na ruku, ptáci jásavě zpívali v nejbližší blízkosti, zelené ještěřičky se přiblížily až k ní, jakoby jí chtěly ukázat, jak jsou krásné, a na kraji lesa, u jezera, našla Monika vždy pěkný kámen.

Když Monika přicházela k vodopádu, stávalo se někdy, že se vynořila rusalka a povídala si s ní. Dala jí mnohdy dobrou radu. Jednoho dne jí ukázala cestu, vedoucí k jednomu domu v lese. Radost naplnila Moniku a bylo jí, jakoby očekávala něco zvlášť krásného.

Ale přesto stála potom nesměle před dveřmi hájovny a nevěděla, zda má volat, zaklepat nebo zazvonit a co by měla říci. Než se mohla rozhodnout, vyšla přívětivá paní a řekla: "Chceš mě navštívit, malé děvčátko? To je od tebe milé. Už často jsem tě viděla jít k vodopádu a přála jsem si, abys mě navštívila."

"Rusalka u vodopádu o tvém přání věděla," řekla Monika, "ona mě k tobě poslala."

"Jak je krásné, že můžeš rusalku vidět, a že jí rozumíš", odpověděla paní z hájovny a pozvala Moniku do domu. Když spolu vešly do pokoje, Monika zvolala: "U tebe je ale všechno světlé, ne tak tmavé, jak u nás."

Paní z hájovny se vesele zasmála a řekla: "Tak přijď ke mně jen častěji! Takové dítě, jako jsi ty, si už dávno přeju." - "Nemohla by sis mě koupit?" zeptala se Monika. "Lidé, u kterých bydlím, mě nechtějí, oni nemají rádi děti a u tebe se mi líbí mnohem víc."

"Dítě se koupit nemůže," řekla paní "ale my se můžeme mít rády a ty nás můžeš navštěvovat, i můj muž bude mít radost."

Kdykoliv šla Monika k vodopádu, zavítala do hájovny. Hajný ji často vzal s sebou do lesa, který se stal pro ni říší plnou divů. Láskyplné působení hajného prohloubilo její radost ze všeho v přírodě. Kde to bylo možné, též horlivě pomáhala.

"Odkud víš, jak máš všechno udělat, aby to bylo správně?" ptala se Monika. "Člověk se musí snažit všechno vědět a všechno musí, ať je to cokoliv, dělat s radostí a láskou, též to, co je mu zatěžko. To je to nejdůležitější a přináší to pomoc," odpověděl lesník.

"A také se musí hodně učit jako já", řekla Monika, "když teď už brzo půjdu do školy."

"A nyní jsem šťastný, že mohu v lese, který mám tak rád, žít a pracovat", pokračoval lesník. "Já mám také ráda les", řekla Monika, "až budu velká, také budu lesníkem."

"To nepůjde", řekl lesník, "k tomu žena není dost silná. Ale mohla by ses stát zahradnicí. To také můžeš sadit, pěstovat a opatrovat, to je též pěkné a úplně podobné jako lesník."

"Ano, zblízka u těch malých bytostí. Někdy je vidím pobíhat po lese, ale ne dost zřetelně", řekla Monika a potom chtěla vědět: "Patří les tobě?"

"Ne, nepatří mi", odpověděl lesník. "A vlastně mi přece patří, protože když s láskou a radostí v něm pracuji, je to, jakoby mi patřil."

"A komu patří skutečně?" ptala se Monika.

"Patří vládě", odpověděl lesník. "Ale správně řečeno, vlastně také ne. Pravý majitel je Ten, komu patří všechno, který všechno z lásky stvořil: les a vodopád, louku a řeku, hory a moře, celou Zem s lidmi, zvířaty a rostlinami, slunce, měsíc a hvězdy a dále nad nimi nádheru nebeské říše: Pánu Bohu. A on očekává, že my všechny Jeho statky s díkem a radostnou prací budeme věrně opatrovat."

"B ů h", opakovala Monika a úplně ztichla, jakoby si vzpomněla na něco, co kdysi věděla a co bylo tak krásné, že to ještě nemohla pochopit.

Také s paní lesníkovou Monika často rozmlouvala. Povídala jí, co ještě nikomu neřekla: o mamince, u které byla, než přišla k příbuzným. Maminka jí zpívala písně, zvlášť večer, když se stmívalo: o pastýři a ovečkách, o větru a mracích, o měsíci a o hvězdách. Potom však maminka onemocněla, odešla a nikdy se nepřišla na ni podívat. Lidé říkali, že umřela.

"Co je to, zemřela?" "Tak se to říká", odpověděla paní hajná, "když je člověk povolaný, aby putoval dál do jiného kraje, než je naše Zem. Světlé laskavé bytosti tam tvou maminku zavedly."

"A je tam tak krásně jako u vodopádu, u rusalky a u tebe? ptala se Monika."

"Ještě mnohem krásněji a světleji", odpověděla paní hajná.

Jednoho dne se Monika divila, že je její pokojík prázdný a že její pěstouni balí kufry a bedny. Rychle odběhla do hájovny, aby se s tím svěřila. Cestou našla v lese konvalinky a plná radosti zapomněla na všechno ostatní, natrhala kytičku, kterou se zářícíma očima přinesla paní hajné.

"To je krásné, pěkné," řekla paní, "že mi právě dnes přinášíš kvítky."

"Proč dnes?" ptala se Monika, "máš narozeniny?" "Ne", odvětila paní, "ale dnes ti mohu říct něco, co tě jistě potěší: Budeš od dnešního dne bydlet u nás jako naše dítě. Všechno je už s tvými příbuznými dohodnuto. Zítra se odstěhuješ k nám."

Nejdřív byla Monika úplně tiše: "To byly myšlenky mé maminky a tys je slyšela?" Paní hajná jí přisvědčila, a potom řekla: "Teď běž domů a pomoz při balení. Polovinu konvalinek přineseš svojí pěstounce na rozloučenou. Poděkuj jí, neboť svým způsobem pro tebe udělala mnoho."

Monika nejprve váhala, potom se zamyšleně vracela lesem. Nakonec natrhala ještě víc konvalinek a udělala větší kytici. S milým úsměvem ji dala své pěstounce. Ta byla tak překvapená, že jí vystoupily slzy do očí.

"Nemusíš plakat", řekla Monika, "vždyť to není odsud daleko a já tě mohu navštívit. Přes tu úzkou lavičku přejdu úplně lehce."

"Ano, navštiv mne", odvětila pěstounka, a tím se spolu smířily. Od té doby bydlela Monika v hájovně. Často ještě musela jít přes "úzkou lavičku", to znamená, že musela to, co jí bylo zatěžko, udělat odvážně a s důvěrou.

Potom si vždy vzpomněla na svůj zážitek z dětství a na slova, které tehdy ve snu slyšela:

"Když se nebudeš bát a budeš plná radosti a radostné odvahy, tak přejdeš."

 

Komentáře   

Eva Linselová
+1 # Eva Linselová 2017-07-30 16:56
Tento článok ma dojal k slzám. Pekný a poučný.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit