Právě přítomno

Přihlášení

99 celkem
72 Muž
27 Žena
0 dnes
0 včera
1 tento měsíc

 

Pravé lidství

 

 

 

Jen opravdové lidství je

 

pravou Bohoslužbou

 

Stránka na Facebooku

 

ČEKÁME...

Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!

 

             Hermann Wenng

 

Cenzura Poselství Grálu

IMAGE Obsah a pořadí přednášek v původním a cenzurovaném Poselství Grálu
neděle 7. září 2014 11:30
  Přišly nějaké dotazy jak rozlišit cenzurovanou verzi od té původní   Pavel Krajíček     Cenzurované Poselství je to třísvazkové, které se globálně šíří a prodává.... číst více...
IMAGE Irmingard versus Abdrushin
středa 17. říjen 2012 12:49
Prohlášení   Irmingard versus Abdrushin   Prohlášení  slečny Irmingard (část):Poselství Grálu přepracoval v letech 1939 až 1941 sám autor, pan Oskar Ernst Bernhardt.V září 1938... číst více...
IMAGE Dopis slečně Irmingard od učedníka Helmutha Müllera 1976
čtvrtek 24. listopad 2011 0:00
Dopis slečně Irmingard od učedníka Helmutha Müllera z roku 1976     Rotz, 6. března 1976 Opis Doporučeně.   Slečna Irmingard Bernhardt Gralssiedlung Vomperberg A 6134 Vomp/Tirol  ... číst více...
IMAGE Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?
neděle 7. září 2014 10:38
Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?     napsal: Pavel Krajíček Normální člověk, když má vyvodit důsledky a závěry z nějaké situace, tak si vyhodnotí všechny skutečnosti a... číst více...
IMAGE Kdo se ujal Hory po válce?
pátek 31. srpen 2012 11:47
Kdo se ujal Hory po válce?     Osada Grálu na Vomperbergu   napsal: Pavel Krajíček     Některým lidem stále unikají souvislosti a mají za to, že po válce se ujali Hory ti praví... číst více...
IMAGE Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina
pátek 29. srpen 2014 8:58
  Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina     Toto je spracovaný skrátený preklad z kanadskej internetovej správy vo francúzštine, ktorú napísal Hugo Saint - Hilaire    ... číst více...
Free visitor tracking, live stats, counter, conversions for Joomla, Wordpress, Drupal, Magento and Prestashop

Tři sourozenci

 

Marie Halseband



Pírko bylo nejmladším dítětem velké rodiny. Se svými sourozenci Vločkou a Obláčkem si hráli v samém světle a sluneční záři. Dováděli éterem, seskupovali veselými slovy mračna soumraku a poletovali nad nimi lehce a jemně, nebos byli nejněžnější ze všech bytostí vzduchu, sylfy a vyhlíželi tak průsvitně a křehce, že se dalo předpokládat, že je převrátí každý závan větru.

To je však právě zvláštností vzdušných bytostí, že se pohybují v síle větrů, nechají se unášet šumnými údery perutí divokých bratří a jásavé létají o závod v mocném dechu otce Vichra, přidělujícího jim práci.

Vzdušné bytosti, sylfy, se vznášejí ve věčném pohybu, neustále se ohýbajíce, tulíce, pomáhajíce v radostném působení. Věčně se honí a škádlí a horlivě závodí ve své službě, která je jim radostnou, blaženou hrou, plnou vděčnosti a dychtění po Světle.

Tak trávili tito tři sourozenci bezstarostně dny svého mládí v nádherných vlnách éteru. Naslouchali znění světla v tichých hodinách pobožnosti a připojovali své malé, pomáhající pohyby k velké, jásavé službě svých nesčetných sester, které se nechávaly unášet ve velkých kruzích mocným příkazem Vichru do všech světadílů.

Než i pro tři nejmladší měla začít doba působnosti. Jednoho dne, právě když si uvili třpytné věnce z křišťálů, sršících světlem a podali si malé ruce, aby vyzkoušeli nový tanec, uchopil je náhle mocný úder perutí Vichru a odvanul je k zemi.

Hoj! Jak tu vířili mezi sebou, smějíce se, a jak byli bez dechu zmítání sem a tam a konečně přece rozváti.

"Otče Vichře, nech nás opět se shledati!" volalo ještě Pírko prosebně. Tu je již zahnal nový náraz bouře daleko od jeho sourozenců. Skulilo se do travnaté kotliny, v níž mohlo na okamžik vydechnout. Byla zde skvostná, sluncem vyhřátá pohoda; velký motýl tančil kolem Pírka a volal hláskem, něžným jako dech:

"Buď vítána, malá sestro."

Nad Pírkem však kvetla a svítila jabloň tisíci růžově něžnými květy a radostný zpěv práce nespočetných včel zněl bzučivě k ní dolů. Pírko vyskočilo. I zde čekala na ně radostná práce; vznášelo se větvemi v blažené radosti, vztahujíce jemné ruce a dotýkajíce se květů.

"Díky tobě, malá sestro vzduchu!" pravil bručivým hlasem skřítek jabloně. "Přinesla jsi nám oplodňující dech Světla. Chci dát ku poctě Pána bohatou úrodu! Nezapomeň také na ostatní, očekávající také požehnání!"

Pírko to dobře vědělo, přesto, že ještě nikdy nebylo na zemi, neboť sestry, které se odtud vrátily, vyprávěly o tom. Tak klouzalo dále skrze stromy a keře, přes roští a ploty spěl její lehký tanec, přes les a louku, pole a zahradu. Všude pohladily lehounce její malé ruce kvetoucí hojnost bytostného žití, otvírajíc je Světlu, všude předával její něžný pohyb, její mírný dech oplodňující zárodek, tajuplnou sílu bytostného v požehnání Světla, v němž se zachvívalo její něžné tílko.

Tu klečelo Pírko v houští u kvetoucí trnky, žvatlalo s matkou zaječicí a šimralo jejích pět mláďat za hebkýma ušima. Tam letělo lesem a smálo se do úkrytu srn, kde stál skvrnitý kolouch na nejistých nožkách, těsně přivinut k matce. Tančilo v ranním větru nad žitnými poli a kvetoucí klasy skláněly se vděčně před žehnající písní věčné plodnosti, kterou jim zpívalo sladkým hlasem.

"Jak je krásné sloužit Pánu"  - Ať velcí či malí, všechno se zachvívá ve světle blaženého díku! Všechno přijímá a dává dále, všechno pije z věčného zřídla milosti Páně a smí Jeho jménem dávat svůj malý díl a tak pomáhat svatému dílu, aby se dařilo a vzkvétalo ke cti Pána! Svatý jest Pán! Blažen, kdo smí Jemu sloužit!"

Tak zpívalo Pírko. Jejímu jásavému hlásku naslouchalo všechno bytostné v jasné radosti a dík tvorstva se pojil k jejich radostně pohnutým záchvěvům díků.

"Tak zpívá mládí, které je poprvé na zemi," mínil kos. "Nauč se napřed poznat lidi!"

Ano, lidé! Byli jediní, kterým se Pírko vyhýbalo, neboť z jejich obydlí nevystupoval radostný, zářivý záchvěv Světla, který přece bytostné tak samozřejmě v sobě neslo. Pírko bylo šťastno, že v jejím poli působnosti bylo tak málo sídlišť lidí, daleko roztroušených a vzdálených od hlučného shonu měst, o nichž si nemohlo udělat žádnou správnou představu. Jen u dětí sedělo rádo a smálo se do jejich her.

Tu je zatahal jednoho dne pidimužík za závojové šátky a pravil:

"Tam nahoře na luční stráni sedí jedno z vás a pláče, malá sestro!"

Ihned letělo Pírko podél úbočí, vedeno bolestnými vzlyky, které mu zněly vstříc. Byl to Obláček, malý, ladný bratříček, který zde seděl s opuchlýma očima, uplakaný, na slunečním paprsku a přece se ještě chvěl zimou a vzrušením.

"Bratříčku, co se stalo? Pláčeš po domově? Je přece krásné sloužit Pánu na zemi," zvolalo k němu Pírko.

"Krásné!" mínil Obláček hořce. "U lidí!"

Pak počal vyprávět:

"Byl jsem snesen nad pusté hromady kamení, které lidé nazývají svými bydlišti. Bez života a bez Světla sídlí tam v mlhovitém moři pustých myšlenkových forem a nejošklivějších útvarů temnot. Dle své vůle pokřivili a zpitvořili stromy a květiny, které mi žalovaly na své utrpení. Kam člověk sáhne, pracuje proti vůli Páně, považuje vše vlastní za lepší a pokouší se zformovat své okolí podle toho.

Přišel jsem do zahrady. Tam pod sklem pěstovali cizokrajné rostliny. Bytostní mi to ukazovali s odporem, neboť lidé si to vymysleli jen rozumem a nedbali záření, které přece každý Boží tvor v sobě nosí a šíří dále. Vytvořili téměř samý nesoulad a tím neplodnost, místo aby podporovali harmonii.

Kamkoliv jsem přišel, všude bylo totéž. Tu jsem opustil škaredá města a vyhledal venkov, bytostný život. Lidé však i venkov pokazili svou ziskuchtivostí. Ohavné stavby kouřily vysoko k obloze a kazily vzduch, zeleň se dusila v hromadách štěrku, který lidé vyhrabali ze země. Lidé sami měli pohaslé oči, byli bez lásky, radosti a myšlenek na Boha, což přece každou práci zkrášlí a činí ji pravou bohoslužbou.

Mrazilo mě ze všeho toho kalu a ošklivosti; letěl jsem proto sem a chtěl jsem se vyplakat v zeleni, uprostřed přívětivějšího života."

"Zde jsou lidé tiší při své práci," pravilo Pírko, "a nejsou zlí. I jim však chybí Světlo, které by měli mít a které z nich činí skutečné tvory Páně. Leč není tu alespoň té velké disharmonie mezi nimi, která bolí. Les a pole jsou však naplněny radostnou službou všeho tvorstva Bohu, že se musíme vždy jen těšit. Zůstaň u mne, bratříčku, neboť moje práce není ještě skončena!"

Horký letní vzduch chvěl se nad zralými plody, když přivál jižní vítr Vločku, třetí ze sourozenců, k oběma sylfám. Jásavě se pozdravily, s úsměvem radovali se s nimi bytostní přátelé. Vločka byla celá proniknuta svěžestí hor, přicházela ze samoty vysokých sněžných vrcholů, kde něžným dechem darovala nejmenšímu porostu a mechu požehnání Světla plodného vzniku.

"Tak krásné to tam bylo na osamělých vrcholech," pravila. "Měla jsem touhu jen po domově a po vás."

"Naše práce jest nyní vykonána," zvolalo Pírko, "máme prosit západní vítr, aby nás odvál domů?"

"Pryč od lidí, jak jsem rád," řekl Obláček. "Ale Pírko, jsi přece jen naše nejmladší, jinak bys vědělo, že od větru můžeme dostat jen znamení, kam máme jít, abychom svoji práci dokončili."

"Domů chcete?" tázala se Vločka a potřásla svými bleděmodrými šatečkami. "Nyní, kdy je Boží Světlo na zemi, vy pošetilé?"

"Co, jak?"

Všude se náhle vynořily malé hlavičky, všechen bytostný život se pohnul a naslouchal, aby mu neušlo ani jediné slovo.

"Viděla jsem je nad horami zářit ve svaté dáli," řekla Vločka. "Žhnulo tak krásně, že jsem rázem pozbyla všechnu touhu po domově. Po celý den jsem se pak jen smála a zpívala, až přišel jižní vítr a vzal mne s sebou k vám. Dal mi také nový příkaz pro nás tři. Jekl, že každý z nás bytostných, který je nyní na zemi, smí spolupomáhat při velké proměně. Neboť Pán řekl, že má opět být Světlo na zemi!"

Tu se radovali velcí i malí, radovaly se všechny bytosti vzduchu, země, ohně a vody; radoval se všechen život. Radost se stala díkem a dík se stal modlitbou, která jako tiché, slavnostní vanutí táhla nad zemí a sdělovala všemu živému, co se zachvívalo ve vůli Páně, že nastal svatý čas, na nějž všichni čekali po dlouhá staletí od doby, kdy lidé rozseli velké zlo svého falešného myšlení.

Pírko sedělo zcela tiše, s velkýma zářícíma očima a Obláček musel zase plakat, ale tentokrát radostí, neboť nebylo možno ani domyslet, jak krásnou se nyní musí stát země, až se lidé konečně také naučí žít v Boží vůli.

Náhle se Pírko vzchopilo, podalo ruce sourozencům a všichni společně zatančili svůj nejkrásnější, nejslavnostnější rej k poctě Pána. Pírko, malé něžné Pírko, zpívalo k tomu jako zvuk harfy:

"Sloužíme Světlu! Svatě poroučí nám vůle Vševěčného! Nyní přichází vykoupení! Nyní září nový život! Spravedlnost, Láska a Jistota soudí svět!"

Tiše dozněl jásavý zpěv. Sourozenci klouzali vzduchem v rostoucím pohybu, pružně a radostně. Bleskurychlými obraty stoupali vzhůru a spěli k novému poli působnosti, které jim ukázal západní vítr, který právě přiletěl.

"Kam?" volali za nimi malí přátelé, kteří zůstali zpět.

"Štěstí vstříc!" zněla odpověď, která k nim zvonila dolů již z velké výše.

Pak zmizelo Pírko, Obláček a Vločka v moři oblohy; zanikli jako malé, bledé mráčky, jen jejich jásavé opěvování Světla naplňovalo ještě radující se přírodu, která také kvetla vstříc štěstí, jež nyní s Božím Světlem slavilo opět svůj příchod na zem.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit