Právě přítomno

Přihlášení

 

ČEKÁME...

Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!

 

             Hermann Wenng

 

Cenzura Poselství Grálu

IMAGE Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina
sobota 6. září 2014 23:44
  Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina     napsal: Pavel Krajíček   Artur Zatloukala cituje Abdrushinem vyděděného Herberta Vollmanna  ve spisku roku... číst více...
IMAGE Spor o dvě Poselství nemá žádný praktický význam?
pátek 3. říjen 2014 11:34
Spor o dvě Poselství nemá žádný praktický význam   tvrdí zástup mrzkých farizejů   napsal: Pavel Krajíček     Škůdce v řadách čtenářů Poselství Grálu Zdenek Fritz píše... číst více...
IMAGE Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina
pátek 29. srpen 2014 8:58
  Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina     Toto je spracovaný skrátený preklad z kanadskej internetovej správy vo francúzštine, ktorú napísal Hugo Saint - Hilaire    ... číst více...
IMAGE Které Poselství Grálu číst?
neděle 7. září 2014 11:14
    Které Poselství Grálu číst?       napsal: Pavel Krajíček         Otázka: Pán Krajíček - mnoho čitateľov PG číta aj "zelené" aj pôvodné PG. Hovoria, že to je jedno ,... číst více...
IMAGE Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?
neděle 7. září 2014 10:38
Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?     napsal: Pavel Krajíček Normální člověk, když má vyvodit důsledky a závěry z nějaké situace, tak si vyhodnotí všechny skutečnosti a... číst více...
IMAGE Jak někdo může pochybovat o slečně Irmingard?
sobota 6. září 2014 23:02
Argument farizejů z Hnutí Grálu:   "Jak někdo může pochybovat o slečně Irmingard?"     napsal: Pavel Krajíček   Slečna Irmingard byla nevlastní dcera Abdrushina z jeho druhého... číst více...
Free visitor tracking, live stats, counter, conversions for Joomla, Wordpress, Drupal, Magento and Prestashop

Informace

 

Obraz Kristův

 

Marie Halseband

 


Jasné jarní slunce smálo se na svobodné říšské město Norimberk. Ozařovalo cimbuřím věže, kde městští vojáci byli na stráži a prohlíželi vycházející obchodníky a sedláky. Řada vysoko naložených vozů nějakého bohatého kupce vyjížděla z brány, provázená četou jezdců. Byly neklidné doby a každý se obával o svůj majetek. Ve městě panoval shon a ruch velikého trhu. Rozprostíral se od krásné studny až na ostrov Schütt a ztrácel se ve srázných ulicích pod hradem. Volným krokem procházel se rozložitý muž vřavou na náměstí před chrámem. Jeho sobolem lemovaný kabátek bez rukávů, nabírané a skládané sametové rukávce, jakož i baret s pérem, prozrazovaly příslušníka vznešené rodiny. Ze všech stran ozývaly se uctivé a přátelské pozdravy, které on odměřeně opětoval. Stoupal příkrou cestou nahoru na malé náměstí před hradními příkopy, kde ústil první padací most. Tam stál posunut trochu do ulice vysoký úzký dům. Krásně pobité dveře s lesklým kováním svědčily, že je to dům patricijský. I nové kované mříže na oknech svědčily o dobrém vkusu majitele. Příchozí si chvilku zálibně prohlížel dům a pak zaklepal klepátkem.

"Ó, pan konšel tak časně," pravila v polotemné chodbě kyprá dívka. "Paní je ještě v trhu a pán je nahoře," dodala švitořivě.

Konšel, pan Wilibald Pirkheimer, stoupal po vrzajících schodech do druhého poschodí. Čistě vydrhnuta podlaha předsíně zářila bělostí ve slunečním světle, které padalo malým, otevřeným oknem. Tiše stiskl Pirkheimer kliku nízkých dveří a opatrně překročil vysoký práh. Uvnitř to páchlo olejem a barvami a veliký stůl byl pln papírů a štětců. Obrazy visely po stěnách a stály na podstavcích v pestré směsici. Konšel přistoupil k oknu, kde na malém podstavci stál obraz. Jeho vlastní podobizna dívala se na něho tak sivě, že starý muž mimoděk o krok couvl. Při tom zabloudil jeho pohled do vedlejší místnosti a muž se ihned bez hlesu zastavil.

V lenošce u dubového stolu seděl štíhlý světlovlasý muž. Jeho dlouhé vlasy, protkané šedinami, padaly mu v hustých vrkočích až na ramena. Bledá, ušlechtilá hlava opírala se o jemné ruce a veliké, polopřivřené oči zdály se pronikat obrazem, který stál před ním. Tichým pohybem ruky pokynul konšelovi, aby vstoupil dovnitř. Ten již znal podivné způsoby malířovy. Přistoupil k přítelově lenošce a prohlížel si zvědavě obraz. Byla to trním korunovaná hlava Spasitelova, jehož oči bolestně pohlížely vzhůru s němou prosbou k Bohu Otci.

"Nová studie, mistře Albrechte?" ptal se Pirkheimer tiše. Malíř zavrtěl záporně hlavou. Konšel ho zkoumavě pozoroval. Nebyl snad přítel nakonec zase v onom zvláštním polospánku, který ho občas přepadal? Ve Würzburgu byl přítomen Pirkheimer poslednímu záchvatu. Mistr Albrecht mluvil tehdy o hrůzách nadcházející selské války. Všechno se však skutečně přihodilo, a ještě nyní byla celá země v krvi a hrůze. Nejdříve vraždili sedláci a teď bylo povstání potlačováno ještě horšími vraždami.

"Víte, pane konšeli," pravil nyní Albrecht Dürer klidně, "myslel jsem na ty ubohé sedláky, když jsem maloval. Syn Boží pravil: "Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Pirkheimer učinil netrpělivý pohyb. On stál na straně stavů a považoval požadavky sedláků za neoprávněné. Ale mlčel a Dürer pokračoval:

"Z obrazu stalo se však cosi jiného, než jsem chtěl. Je v něm cosi cizího a krásného a nemohu se od něho odtrhnout. Nejraději bych si ho podržel sám."

"Kdo dostane ten obraz?" ptal se Pirkheimer.

"Pan Tucher," pravil Dürer, "a mě zlobí, že ho bude mít ten tlouštík, který myslí jen na jídlo a na pití!"

"Šlechetná paní Gizela si jej vyprosila od svého manžela a bude viset nad jejím lůžkem," konejšil malíře konšel. "U tak krásné paní bude jistě v úctě."

"Ona si ho nepodrží," pravil malíř a jeho zrak byl zase nepřítomen. "Vidím oheň! Hrubé ruce nesou obraz dýmem a plameny. Putuje na káře do Vlašské země. Teď ho vidím v malé světničce. Patří jakémusi lékaři. --- Ó, běda, vojáci! Ubohý mastičkář! Teď vidím ten krásný obraz ve Flandřích a je s ním zle strkáno. Proč jenom tolik ztemněl? Udělal to oheň nebo mořský vzduch? A přece svítí ten obraz jako žádné z mých děl. Buď jen dlouho v klidu, milý obrázku," vydechl a jeho pohled zase oživl.

Konšel přitáhl si těžkou dřevěnou židli a těžce se posadil. Albrecht Dürer s úsměvem díval se na přítele.

"Jak se vám líbí váš obraz a obraz pana Baumgartena?" tázal se s liščím úsměvem, "a co říkáte uměleckému zábradlí, co mi dělal mistr Fischer?"

"Ale Albrechte!" odvětil Pirkheimer netrpělivě." To mne teď nezajímá. Co je s tímto obrazem? Víte přece, jak mě to interesuje!"

"Ano, vy jste jeden z těch mála lidí, kteří berou mé zření vážně. Je to nepříjemný dar, často jsem se ho obával a vždy jsem viděl jen smutné věci. Ještě dobře, že mnohé zapomenu z toho dříve, než si to mohu správně zapamatovat. Ale u tohoto obrazu měl jsem strach o jiné, když jsem ho maloval, ale pro mne to byla veliká radost a štěstí z tvorby jako v mých nejlepších hodinách. Bylo mi, jako by mne tato hlava Spasitelova vykoupila od hříchů a pozemské viny.

Umělec při pohledu na obraz se opět pohroužil do sebe. "Kdybych byl raději míchal fermež jinak, aby tak nečernal," pravil zamyšleně.

Pirkheimer díval se na zářícího Krista a vrtěl hlavou. Nedovedl si představit, že by tak krásné barvy mohly být jednoho dne temné a mdlé.

Dürerův pohled bloudil již zase v dálce a jeho obličej se rozjasňoval. "Ještě nikdy neviděl jsem tak krásných rukou, jako tyto mužské ruce, tak čisté a zářící. Chápou se mého obrazu a berou ho opatrně. Teď je v nejlepší ochraně. Vidím krásné ženy, je nepopsatelně jasno a čisto v tom malém pokoji. Je tam posvátné světlo. Tam musí sídlit duch Boží."

Veliké kapky potu vystoupily na umělcově čele a jeho úzká hruď chvěla se přerývaným dechem. Jeho oči leskly se temnou modří. "Teď je můj obraz v jakémsi sále. Je tam krásně. Stěny jsou pokryty červeným sametem a všude je skvělý nábytek. On je tam také. Stojí tu čistý, ušlechtilý a zářící. A ty krásné ruce! Ale co to? On přichází k obrazu. Světelný paprsek ho s ním spojuje a hlavy se slučují. Ach, teď jsem úplně zmaten - je to Ježíš, nebo jsem maloval Jeho? Nebo jsou oba jedno?"

Vyčerpán klesl Dürer a skryl tvář do dlaní. Konšelovi bylo podivně. Cítil u přítele cosi svatého a přece zněla jeho slova jako rouhání. To však nemohlo být. Z mistrových úst nikdy nevyšlo bezbožné slovo. Tím vším byl jistě vinen obraz a konšel se rozhodl, že co nejdříve bude odeslán panu Tucherovi. Pak bude mít přítel pokoj. Položil ruku na rámě bledého muže. "Mistře Albrechte, vraťte se zpět!" pravil. "Nenechte svého ducha tak daleko bloudit, zůstaňte v krásném Norimberku."

Dürer unaveně vzhlédl. "Promiňte, pane Pirkheimer, úplně jsem na vás zapomněl. Zapomněl jsem všechno. Ani nevím, co jsem říkal. Je ve mně prázdno a všechno vyhaslo, co jsem mluvil."

"Vůbec nic důležitého, Albrechte," pravil povzbudivě Willibald Pirkheimer. "Myslím, že málo spíte. Paní Tucherová bude mít radost z toho krásného obrazu.

Dürer vrhl letmý pohled na obraz. "To je dobře," pravil lhostejně a sáhl nevědomky po barevné křídě. Konšel pozoroval, že přítel chce pracovat a tiše se poroučel. Albrecht Dürer se již nedíval. Vzal list a kreslil. Jeho oči opět zářily soustředěny v sebe a brzy byly na papíře namalovány dvě mužské ruce, lehce sepjaté v modlitbě. Byly to nejkrásnější a nejušlechtilejší ruce, jaké mistr kdy namaloval. Tiše se na ně zadíval. Bylo mu, jakoby se kolem těchto rukou vznášela svatozář a jeho slabé tělo bylo posilněno touto světelnou září. Hlasité kroky na schodišti oznamovaly návrat jeho ženy. Rychle povstal, přistoupil k malé skříni, která byla ukrytá v táflované stěně, vložil list dovnitř a uzamkl. Pokud bude žít, nemělo žádné lidské oko spatřit ty svaté ruce. Ony ruce, skrze které mělo jít Boží spasení na svět.

 

Komentáře   

Radek Unger
+6 # Radek Unger 2016-10-15 11:53
Tento příběh je poněkud odlišný od těch dosud uvedených na PG. Je v něm konkrétní čas, místo i osoba. Opět je napsán krásným stylem. Ony ruce si lze prohlédnout zde: malteblom.deviantart.com/art/Praying-Hands-Albrecht-Durer-Copy-298075250
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit