Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Návštěvy

Dnes74
Včera241
Týden74
Celkem450916

Právě přítomno

4
online

Přihlášení

 

Přidejte se k nám na MyČeši:  

 

Skupina Poselství Grálu

 

 

 

Příspěvky v této skupině jsou vidět pouze pro členy této skupiny.

 

 

Real time web analytics, Heat map tracking

Blízko je hodina

 

Susanne Schwartzkopff

 

Nad osamělými, pustými vrcholky hor vysokých And vystupuje měsíc. Jeho okrouhlý, zlatočervený kotouč pluje minutu za minutou výše přes skalní hroty. Jeho paprsky dopadají již na protější stěny a osvětlují je téměř denním jasem. Každý kámen, každá skulina je zřetelně rozeznatelná.

Jeho bílý svit způsobuje zdání nezemskosti, dopadá na holé skály, prohlubuje stíny ve smolně černou tmu a dává písku zalesknout se.

Jaká osamělost! Ani hlásek není slyšet, jen tu i tam se valí kámen k údolí, písek se sype do skuliny, kmitne se malé noční zvíře, vyděšené kdož ví jakým nebezpečím. Opravdu, kdo by tudy chtěl chodit, musel by mít silné, čisté srdce.

Co by zde však lidé hledali? Sotvaže sem jednou zabloudí noha myslivcova, aby honil plachou zvěř, jež mu musí dát pokrm a oděv. Jinak život lidí odehrává se hluboko dole na svazích horských obrů a v údolí. Co by zde také hledali? Majestát této osamělosti musel by je rozdrtit.

„Horští duchové střeží hory, nepustí nikoho vzhůru,“ šeptají si červení.

Vědí to od svých předků a mohou vyprávět o mnohém neštěstí, jež stihlo přílišného odvážlivce. Znenadání zvedne se divá bouře, smete vetřelce do propasti, horské laviny strhnou se dolů a pochovají odvážlivce pod svými sutinami. Ano, strážcové střeží dobře své hory!

Měsíc vystupuje výš a výše – má dnes obzvláště nějak naspěch! Něco leží ve vzduchu, tušení o něčem přicházejícím, velikém. Ze sněhových hlav to ledově vane, zde nahoře je citelně zima.

Náhle se ozvou cizí zvuky, které tato divočina nezná. Zdá se, že příroda zadržuje dech a naslouchá. Neslídí bdělé pohledy z vrcholků po krkolomné, úzké stezce, která vede příšerně blízko podél propasti?

Jen těžko je znatelná cesta, vinoucí se podél každé zatáčky hory. Musí se přivinout ku každé skalní puklině. Kdo po ní jde, je ve stálém nebezpečí, že se zřítí do hrozné hlubiny.

Je to možné, že lidé nalezli tuto sotva znatelnou cestu? Před nimi spěchají strašidelně jejich stíny, zvětšujíce postavy do obrovské velikosti. Nyní se blíží skalní kotlině. Jsou to jezdci na bystrých mulách, jeden jede za druhým a žádný nepromluví ani slova. Kdo mohou být tito mlčící noční pocestní?

Strážcové hor zmizeli, nikde nelze spatřit ani jediné jejich mocné hlavy. Od těchto lidí nehrozí nebezpečí, jsou v divočině vítáni.

Co je sem asi přivedlo?  Všichni sestupují, vedou svoje zvířata do středu skalní kotliny a dají jim volnost. Zdá se, že zvířata ví, jak se mají chovat. Zůstanou trpělivě stát a nevydají ani zvuku. Většina jich je shromážděna na volném, okrouhlém místě. Kde však zůstali jezdci? Pohltila je půda zemská?

A přece přicházejí ještě noví jezdci, jeden po druhém sestupuje, přenechá svoje zvíře sobě samému a – nyní je vidět, neboť světlo měsíční padá plně na toto místo – zahne potom kolem skalního hrotu. Pak zmizí.

Jsou to synové země. Všem splývají modročerné vlasy až na ramena, v temných očích spočívá hluboký žár, pružně se pohybují jejich údy. Jejich oděv je chudý, ale hrdá a volná je jejich chůze. Lze mezi nimi nalézt ušlechtilé tahy, jemně utvářené obličeje, ušlechtilé držení volného člověka, který neposlouchá nikoho, jen toho, koho uznal za svého pána.

Mladík ušlechtilého vzrůstu seskočí pružně se zvířete a také zahne kolem skalního hrotu, za nímž se objeví po několika krocích druhý ostrý roh, pak je vidět úzkou skulinu, ze které čiší temnota. Je tak úzká, že se mladík může jen bokem vsunout dovnitř.

Zdá se, že cestu zná. Jde bez váhání dovnitř. Úzký vstup se poněkud rozšiřuje, tu – tiché zvolání, před ním vysoký stín, zašeptnuté slovo, stín ustoupil stranou.

Do úzké chodby padá shora štěrbinami a rozsedlinami skal poněkud světlo. Je tak točitá a úzká, že se člověk na obou stranách dotýká vlhkých stěn. Přitáhne svoje poncho (svrchní oděv mužský, oblíbený v Jižní Americe) kolem těla, pak spěchá dále, jakoby mu každá šlépěj cesty byla známa.

Ještě jednou stojí před ním hlídač, ještě jednou se musí vykázat nějakým heslem, pak i tento hlídač mu uvolní cestu. Je vidět novou skulinu, která k překvapení všech vede do velké, okrouhlé místnosti, v níž jsou již všichni ostatní noční pocestní shromážděni.

Jsou zde hluboko v hoře. Zvenku není slyšet ani zvuk a také odtud nemůže žádný zvuk ven.

Rozsáhlá místnost je jasně osvětlena a podivuhodná slavnostní nálada proudí vstříc vstupujícímu. Velká jeskyně v hoře je umělecky rozšířena a vyzdobena jako skrytý chrám.

Je neuvěřitelné, že se nalézáme uprostřed divočiny. Tolik drahocenností je zde sneseno, že takovou krásu lze sotva spatřit!

Stěny jsou pokryty zlatými deskami, zdobenými nádhernými drahokamy a zářivě se lesknou. Jsou zde i zlaté nádoby s drahocenným kadidlem, jež šíří světlo a vůni.

V pozadí, zařízeném na způsob oltáře, visí na zdi velký sluneční kotouč. Čisté zlato se třpytí při plápolajícím světle lamp a zlaté paprsky velkého slunce zdají se pohybovat ve hře světla. Neshlíží láskyplně na lidi před sebou, kteří naplňují okrouhlou místnost svojí zbožností? Chce jim slunce něco zvěstovat?

Za velikým, umělecky zdobeným kamenem, který tvoří oltář, stojí stařec v kněžském rouchu. Musí být stár daleko přes sto let, tak mnoho vrásek vepsala léta do jeho obličeje. Jeho oči jsou však plné ohně, jakoby chtěly vnímat věci, které zůstávají zpravidla lidem skryty.

Je to Huro, který již viděl přicházet a odcházet mnoho pokolení. Jeho oči hledí kolem. Jsou tu všichni, mladí i staří, zná je a ví o každém. Nikdo nechybí, což zjišťuje s uspokojením.

Nyní začíná mluvit. Jeho hlas zní zprvu tiše, lámaně, čemuž se nelze divit u tak starého člověka. Během řeči zesiluje se však jeho hlas v mocné zvuky, jakých bychom se u tak starého těla nikdy nenadáli.

„Bratři,“ začíná. „Synové slunce! Dnes je noc sedmého úplňku, Měsíc stojí v tomto okamžiku na své největší výši. Jeho paprsek padá do středu našeho chrámu a zasvěcuje jej k bohoslužbě, kterou zde chceme konat.

Vy, synové slunce, přišli jste všichni zdaleka, abyste uctívali Nejvyššího, jak to činili již vaši předkové. Není nikoho mezi vámi, jemuž by neproudila žilami čistá a nesmíšená krev Inků. Není nikoho mezi vámi, nikoho, kdo by byl skláněl šíji pod pěstí dobyvatele. Chcete raději žít v chudobě a nouzi, než jíst chléb vetřelců. Chválím vaši hrdost, neboť vás zachovala čistými. Doufali jste a čekali, jak my, vaši kněží, jsme vás tomu učili.

Synové slunce! Jdete řadami lidí nepoznaní, často i opovrhovaní. Stranou a osaměle žijete tiše sami pro sebe. V sobě však nosíte poklad, jenž je vám drahocennější než bohatství a moc. Jest to vědění o Nejvyšším, o jeho zaslíbení pro náš chudý a zotročený národ, kterému bylo učiněno také bezpráví a utrpení, jímž je opovrhováno a zle s ním nakládáno. Musíte žít na své vlastní půdě a přihlížet k tomu, jak cizinci vás připravují o váš majetek. Vaše srdce vykřiklo často k Nejvyššímu, úpělo o Jeho pomoc. Odpovědí mu bylo vždy:

„Čekejte!“

Synové slunce! Mám vám dnes zvěstovat něco velikého! On, Nejvyšší, učinil svého nepatrného služebníka hodným zjevení!

Rozumíte, co to znamená? On, Pán nebes, poslal mně, svému sluhovi, jednoho ze svých poslů, který ke mně mluvil! A smím vám zvěstovat, co jsem slyšel.“

Shromážděním zašuměl tichý vzdech a hlubší nadechnutí; ani slůvko se však neozvalo.

„Otevřete květy svých životů, aby do nich vplynula nebeská milost a přivedla je k rozkvětu!“ pokračoval stařec.

„Huro, slyš!“ mluvil ke mně světlý. „Čekali jste věrně! Všemohoucí Bůh na vás nezapomněl. Vidí pln radosti, že jste se udrželi čistými a že vysokou předpověď, kterou jste kdysi jako útěchu v těžkém utrpení směli přijmout, jste nezkaženou uchovali a předávali z jednoho pokolení na druhé.“

„Přátelé, vy všichni znáte,“ dodal Huro živě, „naši svatou předpověď! Chci vám ji přednést, jako vám ji opakuji vždy, když jste tu shromážděni. Slyšte a vnímejte:

„A přijde čas, kdy skončí bída a nářek.

Povede Vás holubice, která čistá snese se s nebe!“

Jak často jsme hovořili o době, kdy přijde holubice a vysvobodí nás z otroctví. My jsme však nerozuměli, co tato slova znamenala. Dnes však bratři -“  hlas starce se zvedl k jásajícímu znění – „dnes vám to mohu říci!“

„Hleď, Holubice!“ mluvil ke mně světlý posel Nejvyššího.

Moje oko se otevřelo a mohlo se dívat po nebeských nivách a tu jsem viděl Jednoho, který byl celý ze Světla. Pohled do jeho lesku mne oslepoval. Poznal jsem však dvě mocné oči jako dvě zlatá slunce a nad nimi se vznášela sněhobílá dvojice křídel. Byla to Holubice, svatá Holubice, jež se vznášela nad světlou postavou.

A opět promluvil hlas Světlého a jeho slova mně přinesla zprávu:

„Blízko jest hodina! Holubice vykonala již svůj let k zemi, její perutě se vznášejí již nad ní. Čekejte toho, který k vám přijde, blízko je jeho hodina. Ty jej smíš poznat, Huro. Tvoje ústa se otevřou a budou hlásat o něm, zachránci a osvoboditeli tvého národa, který jsi tak vřele miloval. Předveď mu svůj národ!“

Světlý pak zmizel a byl jsem opět sám.“

Shromážděním se nesla vlna pohnutí a ohromení. Z prsou vystupoval vzlykot, neboť radost byla příliš veliká. Přišla hodina, na niž národ čekal po staletí. Vykoupení bylo blízko.

Jeden z mužů zanotoval bezděčně chvalozpěv k Nejvyššímu a všichni se připojili. Museli zpívat, museli ulehčit svému přeplněnému srdci, museli děkovat!

Se slzami radosti v očích zpívali staří i mladí. Chopili se za ruce a z jejich srdcí vystupoval svatý slib ke trůnu Božímu.

Zlatá máti před nimi se však smála, smála se všemi svými paprsky, jakoby jim jásala vstříc:

„Synové slunce, vy moji synové slunce, přešla již doba utrpení! Radujte se!“

Píseň pomalu dozněla. Chrám naplňovalo mlčení. Huro, stařec, kněz zapomenutého národa, stál před Inky s pozdviženými pažemi. Ještě jednou zazněl jeho hlas. Zněl proměněn, viděly snad jeho oči nahoře ve světle, kam se zdály hledět, vysvoboditele s holubicí nad hlavou?

Stál před nimi jako věštec a slova přicházela jako z veliké dálky:

„Zde – vidím Jej, Syna Nejvyššího! Je zde nad zemí – nese v ruce meč – a sráží hlavy hadům, kteří po něm šlehají jazyky z hlubin země. Kráčí mocně, hněv v jiskřících očích – meč se blýská! Běda temným!“

Nyní se rozzářilo oko dívajícího se:

„A světlá a jasná bude nyní země. Zlatá máti nad ní se raduje. Odevšad přijdou lidé, aby sloužili Vysvoboditeli. Klekají před ním a přinášejí mu svoje dary. Jsi nádherný, ó Králi, se svatou holubicí nad sebou. Všechny poklady země Ti náleží!“

Stařec si třel čelo, jakoby se probouzel. Věděl, co právě říkal?

Oči všech byly na něj upřeny. Zdálo se, že chtějí od něho něco vyprosit a on rozuměl.

„Modleme se, bratři,“ řekl tiše.

A pak vyšlehla z jeho srdce a ze srdcí všech posluchačů modlitba:

„Pane, čekali jsme na Tebe až do této hodiny! Dopřej nám, abychom byli Tvými služebníky! Vše, co máme, je Tvoje! Tvůj je tento skalní chrám, jenž jsme střežili pro Tebe se všemi jeho poklady. Pohleď sem, co zůstalo po Incích, Synech slunce. Udrželi se čistými, pro Tebe. Nepřestali nikdy vzývat ve skrytosti Nejvyššího Boha. Přijmi je za své služebníky, Pane, prosíme Tě!“

Na světlých perutích stoupala modlitba k tomu, jemuž platila a zpět proudila ku klečícím síla, živoucí síla. Každý z nich cítil vanout po svém obličeji chladný, občerstvující dech.

Jak mlčky přišli, tak opouštěli chrám.

Nikdo jich nespatřil, kromě věrných strážců hor. Tito však spatřili na každém čele jasné znamení, znamení Vykupitele.

 

Slovensky: http://poselstvi-gralu.cz/index.php/ostatni/73-susanne-schwartzkopff/792-blizko-je-hodina