Právě přítomno

Přihlášení

99 celkem
72 Muž
27 Žena
0 dnes
0 včera
0 tento měsíc

 

Pravé lidství

 

 

 

Jen opravdové lidství je

 

pravou Bohoslužbou

 

Stránka na Facebooku

 

ČEKÁME...

Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!

 

             Hermann Wenng

 

Cenzura Poselství Grálu

IMAGE Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina
pátek 29. srpen 2014 8:58
  Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina     Toto je spracovaný skrátený preklad z kanadskej internetovej správy vo francúzštine, ktorú napísal Hugo Saint - Hilaire    ... číst více...
IMAGE V březnu 2012 mi přišel zajímavý e-mail
sobota 6. září 2014 11:41
V březnu 2012 mi přišel zajímavý e-mail   Možná bude některým k užitku      Vážený pane Krajíčku, jeden známý čtenář nás upozornil na Vaši webovou stránku, do které jsem... číst více...
IMAGE Abdrushinovo prohlášení
pátek 18. listopad 2011 22:36
 Abdrushinovo prohlášení       ze dne 26.10.1939     poznámka:  V přednášce 90. Když je nouze nejvyšší, Boží pomoc nejbližší je věta: Vaším úkolem je, abyste ve všem... číst více...
IMAGE Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina
sobota 6. září 2014 23:44
  Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina     napsal: Pavel Krajíček   Artur Zatloukala cituje Abdrushinem vyděděného Herberta Vollmanna  ve spisku roku... číst více...
IMAGE Které Poselství Grálu číst?
neděle 7. září 2014 11:14
    Které Poselství Grálu číst?       napsal: Pavel Krajíček         Otázka: Pán Krajíček - mnoho čitateľov PG číta aj "zelené" aj pôvodné PG. Hovoria, že to je jedno ,... číst více...
IMAGE Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?
neděle 7. září 2014 10:38
Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?     napsal: Pavel Krajíček Normální člověk, když má vyvodit důsledky a závěry z nějaké situace, tak si vyhodnotí všechny skutečnosti a... číst více...
Free visitor tracking, live stats, counter, conversions for Joomla, Wordpress, Drupal, Magento and Prestashop

Babička přede

Susanne Schwartzkopff

 

 

Jak ráda se vnoučata shromáždila kolem babičky , když předla na kolovrátku a vyprávěla přitom nějaký příběh! Nikdo neuměl tak krásně a poutavě vyprávět jako babička, ani matka ne. Proč asi?

"Babička je už nebi blízko," vysvětlovala matka. "Slyší tam již občas zpívat anděly a to, co tam smí vyslechnout, vám pak vypráví."

Tomu děti dobře rozuměly, a ještě raději přicházely za babičkou a prosily a lichotily:

"Babičko, vyprávěj, prosím, prosím!"

Shromáždily se kolem ní i dnes, za chladného zimního večera. Z oblohy hustě padaly bílé vločky a venku všechno přikryly. Tím krásněji bylo v teplém pokoji v koutě u kamen. Studený východní vítr mohl venku skučet a burácet, jak chtěl, malou společnost dětí to nijak netrápilo.

Chvíli naslouchaly skučení větru, který lomcoval všemi okenicemi, a pak nejdříve promluvil Helmut, nejstarší z malého houfu.

"Babičko," řekl a bylo vidět, jak to ten malý chlapec myslí vážně. I Helmut měl totiž teprve deset let, třebaže byl z dětí nejstarší. "Babičko, pověz nám: kde jsme v noci, když spíme? Myslím si, že nejsme tady doma, protože když se někdy probudím, připadá mi, jako bych předtím slyšel někde nějaký hlas nebo hudbu, a to přece nemůže být u nás. U nás v dětském pokoji je úplně ticho, tam nikdo v noci nehraje."

Všichni se dívali plni očekávání na babičku, co asi odpoví. Helmutova sestřička Erika jeho slova potvrdila. Ano, i ona si častokrát ještě na něco vzpomene, když se probudí. "Ale to hned přejde," připojila.

Babička roztočila svůj kolovrátek. Jak rychle jí nit klouzala mezi prsty! Jako by příst byla hračka a přece to bylo velmi těžké. Zdálo se, že může lépe vyprávět, když jí nit klouzá mezi prsty, a nit nikdy nebyla tak krásně hladká a jemná jako při vyprávění pohádek.

"Poslouchejte," začala babička a žádné z dětí se již ani nepohnulo. Všechny se dívaly na ni a naslouchaly.

"Poslouchejte dobře," opakovala, "protože co vám dnes budu vyprávět, je zaručeně pravda, a až budete velcí, vyprávějte to potom dál svým dětem.

Dnes v noci jsem také cestovala. Směla jsem podniknout velkou cestu a poslechněte si, co jsem na ní prožila."

Vrr, vrr, předl kolovrátek a současně plynula z babiččiných úst slova tak rychle a pravidelně jako lněná nit.

"Teple jsem se v posteli přikryla, protože venku bylo chladno. Oči se mi zavřely, byla jsem opravdu unavená. Náhle jsem uslyšela laskavý hlas, jak mi říká: ,Pojď!' A když jsem zvedla oči, kdopak to stál přede mnou? Žena v běloskvoucím rouchu a dívala se na mě tak mile, tak mile, že jsem nemohla dělat vůbec nic jiného než vstát a jít s ní.

Vzala mne pevně za ruku a odvedla pryč. V zahradě, do které mě přivedla, nebyla zima, naopak, kvetly v ní květiny, bylo tam teplo a slunce jasně svítilo.

,Kde to jsme?' zeptala jsem se své průvodkyně, která mi zatím ještě neřekla nic víc. Líbilo se mi tam tolik, že bych tam nejraději zůstala navždy.

,Rozhlédni se dobře,' vybídla mě dobrotivá paní, ,poznáváš to tady?'

,Jestli to poznávám?' uvažovala jsem udiveně. ,Vždyť zde jsem ještě nikdy nebyla.'

Přesto jsem se ale vydala tou krásnou zahradou na procházku. Cesty se klikatily ke stinným besídkám nebo do jiných částí zahrady, kde voněl a kvetl jeden květinový záhon za druhým. Pak jsem neodolala a vystoupila na návrší, odkud byl nádherný rozhled na celou zahradu. Najednou mi všechno připadalo velmi známé! Věděla jsem, že když dojdu po cestě za támhletu zatáčku, uvidím bílý domek a budu moci vstoupit dovnitř.

Rychle jsem pospíchala dál, protože jsem si velmi přála spatřit bílý domek. A opravdu, za chvíli jsem ho uviděla a z oken na mě mávali lidé, které jsem dobře znala. Jejich tváře mi byly důvěrně známé, a proto jsem jim také zamávala. To je Agáta, má přítelkyně z dětství, po které jsem tak dlouho toužila! Zemřela v mladém věku na nebezpečnou horečnatou nemoc. Ale teď již nebyla nemocná, to bylo vidět, vypadala, jako by přímo rozkvétala. Vedle ní stál Jiří, můj bratr Jiří, který mě předešel a zemřel dříve než já. A objevila jsem zde ještě víc tváří, které dávno důvěrně znám. Uviděla jsem, jak z domu vychází má milá matka a můj dobrý otec. Oba zamířili ke mně, aby mě pozdravili.

,Vy jste všichni zde?' zeptala jsem se udiveně a oni odpověděli:

,Dnes je přece den, kdy se smíme opět setkat, to už nevíš?'

Ohlédla jsem se po své průvodkyni. Ano, stála zde ještě a usmívala se na mne.

,Proto jsem tě sem přivedla,' řekla přívětivě. ,Využijte hodinu, jež vám byla darována. Jste vzájemně spojeni v lásce, a proto vám dobrotivost Boží daruje shledání. Využijte jej,' opakovala. Pak odešla a nechala mě u mých milých.

Co všechno jsme si měli vyprávět! Nejdříve jsem musela povědět, jak se mi daří a jak to vypadá u nás na zemi. Vyprávěla jsem o všech svých milých, také o vás, dětech, a jen si Helmute pomysli, má matka o tobě řekla:

,Toho dobře znám! Byl také jednou u mne. Pozdravuj ho ode mě a vyřiď mu: Vzpomeň si na Korinu!"'

"Korina?" zeptal se He1mut překvapeně. "Kdo je to?"

Jeho jasné oči dostaly zasněný výraz a ztišil se. Babička vyprávěla dál.

"Pak jsem se zeptala Agáty , kde žije a co dělá. Celá rozzářená mi vyprávěla, že smí ochraňovat malé děti a pečovat o ně, "ve sluneční zemi", jak se vyjádřila. Jen si pomyslete, v té krásné zemi, kde je stále jasno a teplo a kde se vesele prohání mnoho dětí. Tam žije také Anička, vaše malá sestra, která směla být u vás pouze tři dny. Je tam veselá a šťastná a netouží po zemi."

Děti poslouchaly babiččino vyprávění o malé Aničce celé užaslé.

"To musíme říct matce," zvolala Erika a chtěla čile - jak byla sama čilá - vyskočit a běžet za matkou.

"Později," řekla babička a Helmut podržel Eriku pevně za zástěru.

Holda, malá dívenka se zamyšlenýma očima, poprosila: "Prosím, babičko, vyprávěj dál! Co říkal strýc Jiří?"

Na něho si ještě trochu vzpomínala. Býval vždycky k dětem dobrý, vyráběl jim malé hračky a zval je k sobě do své místnosti, když pro ně měl překvapení.

"Ano, správně, strýc Jiří," pokračovala babička ve vyprávění. "Strýc Jiří vypadal velmi šťastně, tak šťastného jsem ho na zemi nikdy neviděla. Byl opět zcela zdráv, ba úplně omládl a smál se tak srdečně, že jsme se všichni museli smát také.

,Co myslíš, kde jsem a co dělám?' zeptal se mě.

Ale neuhodla jsem to.

,Žiji v krásné zahradě, kde je mnoho zvířat a mnoho pomáhajících bytostí. Je tam překrásně,' řekl a popisoval nám lesy a jezera, velké pestrobarevné ptáky a srnky v houštinách, že jsme je všichni viděli před sebou jako živé.

,Jsou tam i jiní lidé?' zeptala jsem se, ale strýc Jiří odpověděl, že ne. ,Pobývám tam sám. Mám se tam něčemu učit a až se to naučím, budu smět pomáhat jednomu badateli, který je už teď zrozen na zemi, aby se naučil totéž co já. On to pak řekne lidem a vše jim vysvětlí. '

,Jak to uděláš?' zeptala jsem se udiveně.

,To je velmi jednoduché,' vysvětloval mi Jiří. ,Budu ho provázet na všech jeho cestách. Když bude pracovat, postavím se vedle něho. Položím prst na nákres, který bude zrovna kreslit, a řeknu: Ne tak, ale takhle to musíš udělat!'

,Přijme tvou radu?' chtěla jsem ještě vědět. A Jiří s důvěrou řekl:

,Určitěji přijme, protože dostal úkol, aby toto vědění přinesl lidem, a to on ví. Jeho úkol, který mu svěřil Bůh, mu nedá klid, dokud ho nesplní.'

,A potom?' ptala jsem se dál. Vidíte, že jsem byla velmi zvědavá, chtěla jsem všechno pochopit naprosto přesně."

,Jak je dobře, že ses zeptala,"pronesl Helmut vděčně, "protože já bych chtěl jednou lidem něco říci, jenom ještě nevím, co. Ale když strýc Jiří přijde a pomůže, určitě to půjde."

A pokýval velmi rozhodně hlavou. Babička měla ze svého vnuka radost a pokračovala:

"Strýc Jiří mi vysvětlil i tuto věc. A až ten badatel splní svůj úkol, bude smět opustit zemi a pomáhat pak jiným, kteří jsou mu rovni, aby i oni dělali pokroky a činili, co jim Bůh přikázal. Není to překrásné? Vždyť není nic krásnějšího, než smět pomáhat druhým, řekl Jiří a určitě je to pravda, protože když o tom vyprávěl, celý zářil radostí.

Jakmile skončil, obrátila jsem se ke své milé matce a srdce mi přetékalo láskou. Jak nás děti vedla a usměrňovala, že se žádné z nás nedostalo na nesprávnou cestu! S jakou láskou nám byla dobrou matkou! Ještě jednou jsem jí z celého srdce poděkovala za její věrnou mateřskou lásku, ona však zavrtěla zlehka hlavou.

,Není za co děkovat, dělala jsem to ráda.'

,A co děláš teď?' chtěla jsem se zeptat, protože bych to moc ráda věděla.

Než jsem mohla vyslovit tuto otázku, pokračovala:

,Teď smím navštěvovat mladé matky a pomáhat jim správně vychovávat jejich děti, aby neztratily cestu k věčným nebeským zahradám.' Při tom jí vřele zazářily oči. "Erika živě zvolala:

"Takže třeba pomáhá i naší matce? To mě těší, matka to aspoň nemá s námi tak těžké!"

Erika mluvila občas trochu přemoudřele, ale teď měla pravdu.

"Je tomu tak," potvrdila babička. "Uvědomte si proto, že když poslechnete svou matku, potěšíte tím ještě i moji milou matku."

"Na to nezapomeneme," slíbily děti.

"A pradědeček?" zeptala se malá Holda rozvážně. Byla po- zornou posluchačkou.

"No, pradědeček," řekla babička a přemýšlela. "Ten toho neřekl mnoho, ale vypadal také šťastně, velmi vesele a šťastně. Jen jednou řekl:

,Mám na starosti květiny.' Co to je, to vám neumím vysvětlit, ale zřejmě to člověka velmi obšťastňuje. Víte přece, že zřídil vaši krásnou zahradu, že ji měl velmi rád a svědomitě se o ni staral. Ještě dnes ji všichni obdivují. A protože tomu rozuměl tak dobře, svěřil mu nyní Bůh i tam nahoře květiny. Budou ještě tisíckrát krásnější než naše růže a karafiáty zde na zemi."

Holda zavrtěla hlavou. ,Ještě krásnější?" Ne, to přece není možné. Ale babička opakovala:

,Ještě mnohem, mnohem krásnější, protože květiny tam nahoře nejenže září a svítí nejnádhernějšími barvami, ne, ony k tomu i zpívají, a jaké líbezné tóny!"

To vzbudilo v dětech velký údiv. Zpívající květiny? Opravdu existují?

Ale Holda prohlásila: "V tom případě jsem zpívající květiny určitě slyšela, proto- že hudba mi zní v uších, ještě když se probouzím! Nemyslíš si to také, babičko?"

"Tak tomu bude," odpověděla babička. "Ale poslouchejte dál. Když jsme si to dovyprávěli a všichni jsme měli opravdu od srdce společně radost, vrátila se moje milá průvodkyně a zeptala se:

,Nuže, využili jste dobře čas, který jste strávili spolu? Nyní se totiž musíte rozloučit. Každý musí jít opět po své práci.'

Podívali jsme se po sobě. Využili jsme dobře hodinu, kdy jsme byli spolu? Nevěděli jsme to. Věděli jsme jen, že jeden se těšil ze štěstí druhého, jeden přál druhému i nadále štěstí a požehnání.

Asi to bylo správné, protože dobrá paní řekla:

,Podejte si ruce a řekněte: Na shledanou tehdy, kdy to Bůh bude chtít!'

To jsme udělali a já jsem si musela pospíšit, abych opustila zahradu. Ohlédla jsem se ještě jednou na bílý domek a pak jsem se s průvodkyní vracela po klikaté cestě zpět ke vchodu. Tato zahrada měla totiž vchod a když jsem do ní vcházela, vůbec jsem si jej nevšimla. U zavírala ji široká, vysoká brána se stříbrnými mřížemi, nad kterou byl umístěn velký, do daleka zářící nápis ,Zahrada vzpomínání' ."

Babička umlkla. Kolečko pilně vrčelo, jako by běželo samo od sebe, neboť babiččiny pilné ruce se nezastavily, i když její myšlenky putovaly v dálavách.

,Jak je dobře, že ses vrátila, babičko, a že nám můžeš všechno vyprávět!" zvolala Erika vesele a Helmut dodal:

"Co když se ale jednou nevrátíš, babičko? Co když zůstaneš nahoře, protože tam je to mnohem krásnější?"

Už mu chtěly vstoupit slzy do očí, ale babička ho uklidnila:

"Budete mne pak možná navštěvovat v noci. Jenom o to proste!"

To byla potěšující vyhlídka. A teď začaly padat otázky:

"Je ta dobrá žena pořád u tebe? Jak vypadá? Jak se jmenuje?"

Babička se usmívala. To bylo mnoho otázek najednou. "Ano, je stále u mne a prozradila mi i svoje jméno. Jmenuje se Fria a pomáhá mi, dokud jsem ještě u vás. A když budu odvolána, doprovodí mě vzhůru do oné zahrady, kde budu smět pomáhat a být šťastná."

Teď přece jen poklesly ruce babičce do klína, kolovrátek zmlkl a bylo slyšet, jak venku hučí vítr.

"Nahoře v nebeských zahradách je stále teplo," pronesla bezděčně babička.

"Tam už nebudeš muset nikdy mrznout," řekla Erika soucitně a babička tiše pravila:

"Jak tomu chce Bůh. On ví, jak je to nejlepší."

 

Babička směla brzy vejít do nebeských zahrad, ale na to, co vyprávěla, děti nikdy nezapomněly .Vyprávěly to dál svým dětem, jak to babičce slíbily .

Nechcete také jednou zkusit vzlétnout v noci vzhůru do nebeské zahrady, ve které vy děti smíte pobývat? Budete tam pohromadě s mnoha dětmi, budete se smát a radovat a naučíte se mnohému, co vám pomůže, abyste byly dobrými dětmi. A když se časně zrána probudíte, ještě jednou poslouchejte, zda neuslyšíte zpívající květiny!

Helmut se stal velkým badatelem, který daroval lidstvu moudré poznatky, a našel také opět svou Korinu, s níž předtím již jednou společně žil.

Komentáře   

Adriána Krajčiová
+3 # Adriána Krajčiová 2013-05-23 14:11
To je také krásne, že ani nenachádzam slov.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
Betty
+1 # Betty 2014-12-22 17:07
To je velice dojemny pribeh, velka krasa. Dekuji za vlozeni.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit