Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Návštěvy

Dnes136
Včera202
Týden720
Celkem461586

Právě přítomno

3
online

Přihlášení

 

Přidejte se k nám na MyČeši:  

 

Skupina Poselství Grálu

 

 

 

Příspěvky v této skupině jsou vidět pouze pro členy této skupiny.

 

zaregistrujte se

 

Real time web analytics, Heat map tracking

Sjednocení

Moji_a_zlat_tea_zm

Susanne Schwartzkopff

 

(Článek je i ve slovenském znění: Vzájomné spojenie )

Spojte se! … tak to zní nad zemí v mnohých řečech. Se všech stran volají lákavé hlasy; pojďte sem k nám spojte se s námi, slibujeme vám pozemské štěstí, moc a nádheru.

Svůdně zaznívá toto volání do lidských duši. Jednotlivec se cítí slabým a malým. Avšak na větším celku roste jeho sebevědomí. Tam může vésti a vládnouti mocí, která je ve sjednocení. Nebude mnoho tázáno na cíl nesčíslných spojení, ne mnoho na to, zdali tito hlasití křiklouni alespoň jednou již svůj slib splnili. Množství běží za tím, který nejhlasitěji tluče na buben a dá se také upotřebiti k nejpokřivenějším věcem, jsou-li vyzdobeny krás­nými slovy.

Spojení, sjednocení - co jest to, co v těchto slovech nutivým kouzlem se vemlouvá do lidské duše ?

Když musíme jíti utrpením, která s nevzdalující se mocí na nás přikvačí a živelnou pádností kácí v domýšlivosti vytvoře­né obrazy vlastní velikosti a významu, když bolest rozryje duši, že vlny vysoko bijí a nedají se utišiti, pak s děsem pociťuje pravdu, které jinak hledí ujíti vším uměním lží a přetvářky, pokry­tectví a útěku, aby byl sám ve svém nitru.

Ani nejbližší, manžel, matka, přítel, ti všichni nemohou překlenouti osamělost lidské duše. I nejněžnější, nejodevzdaněj­ší láska musí se zastavit u poslední hranice, před nejvnitřnější komůrkou v duši druhého. V každém to vyhlíží jinak, každý jinak vidí svět, jinak pociťuje děje života. Jako žádný lístek na stromě se nerovná druhému, tak ani žádný člověk nerovná se úplně dru­hému. Jeho nejhlubší, nejvlastnější - já - nikdo nevidí, nikdo je zcela nepozná.

A právě pro ty nejhlubší zážitky není výrazu. Lidská řeč může sice viditelně tak popsati a vyjádřiti, že jeden druhému ro­zumí, jinak by nebylo možno žíti společně, avšak v nejvnitřnějších duševních příbězích a duchovních poznáních jsme nuceni mlčeti. Nejsou pro to slova.

Dnešní Člověk je zbabělým oproti těmto poznáním, protože se vůbec bojí pravdy, jež by jej strhla s jeho vymyšleného trůnu, jakmile by ji k sobě připustil. Dnes se projednávají duševní a duchovní věci přívalem prázdných slov, která ukazuji, že se za tím skrývá nevědomost, tak jako nikdo nechce věřit, že musí sám nalézti cestu svého ducha a sám po ní jíti.

Avšak ve své smrtelné hodině, člověče, nemůžeš se svému prožití vyhnouti, musíš docela sám zvednouti nohu, abys nastou­pil nové putování. Nikdo z tvých přátel ani z tvých milých nemůže tě na této cestě doprovázeti, snad se s nimi setkáš později, až i oni přijdou, možná také, že se vaše cesty ještě jednou zkříží. Ale v každém případě musíš jíti napřed, docela sám.

Ještě v okamžiku přechodu upíná se pozemský člověk často na svoje nejbližší, místo aby pozvedl zrak klidně a plný důvěry ke Světlu, které svítí ve všech říších, do kterých Světlo hledající duše smějí vejiti. Pomocník stojí již po jeho boku, uchopí jej za ruku, když projde branou, která vede do "jiné země". Pak již nepohlíží zpět, došel-li tak daleko. Pln radosti vidí před sebou lesk a nádheru, která jej nese výš a výše, když se za ní snaží. Je sám a přece ne sám.

Všude jsou pomocné ruce, které vetkal Stvořitel do svého velkého stvoření. Jen se jich chopiti !

Docela opuštěn, docela sám je jen ten, jenž odstrčí vzdorovitě pomocnou ruku a pomocí pohrdá. Kdo by neuznal, že údělem jeho musí býti osamocení a konečné zoufalství ?

Veliké, jednotné tkaní jde mocným stvořením. Každá tká několik nití na koberci života. Každý může vkládati svítivé květy, nebo zelené úponky, jasné nebo temnější barvy dle své vlastní svo­bodné vůle. Každý může voliti, která barva má býti jeho, které ni­ti by nejraději spletl a vázal. Když však již jednou jest začat, vzorek dovedou to niti také k určitému konci. Běží plný života udaným směrem dále.

S úžasem smí ve Světle tkající pohlížeti na zázračné kvě­ty, které jako vyčarovány povstaly před jeho rukama - avšak temný shlédne zděšeně jednoho dne špinavé barvy a ošklivé útvary jež vyvolal.

Tak stojí každý u stavu života, a tká spolu, avšak málo kdo to ví.
Sjednocení ! , …volají četní a nevědí, že se sjednocují, aby tkali nové, odpuzující, ošklivé formy v plášti stvoření, které paprsek Světla Nejvyššího musí spáliti svojí čistotou, nemá-li býti zkažena krása celku.

Sjednocení !,  …abych nebyla sama, žádá úzkostlivá duše lid­ská. Je to zvláštní věc u každého sjednocení mnohých k jednomu velikému. Je-li již rozhodnuto, nastoupí ihned do síly zákon stvo­ření, jenž tímto činem vůle bude vsunut a běží jako elektrický proud lidmi a působí ve všech,

kteří se spojí:  Zákon přitažlivos­ti stejnorodého.

Každý přitahuje neústupně jiné lidi stejné s ním vůle, netušeně. Jeden posiluje druhého v jeho rozhodnutích, jeden žene druhého, jeden jde vpřed a přitahuje za sebou ostatní.

Sjednocením se zhušťují síly v jednotlivcích žijící a ze stvoření jsou magneticky přitahovány stejné síly a tím se stup­ňuje síla jednotlivců. A toto zhuštění je nutí k činu !

V tom je veliký význam každého sjednocení, ale také vel­ké nebezpečí všech sjednocení, které se nesnaží k docela vysokým a čistým cílům. Nakupená síla nutí k činnosti, jako pára v rozto­peném kotli, chce se v působení plně rozvinouti a stupňuje se v tomto působení novým přílivem.

Jen někteří věděli o tomto zákonu, jemuž jsme podřízeni. Nejvnitřnější zákon síly jest pohyb - nucení k pohybu. Je hnaná tam, do toho pohybu, který ji lidé dají. Tím začíná zodpovědnost člověka, která nebývá dost vážně brána.

Máš-li před očima vysoký cíl, řídíš-li svoje cítění, chtě­ní a myšlení k němu, udáváš tím síle tebou proudící směr, v němž se může k požehnání lidstva účastniti. Řídíš-li však všechno svo­je myšlení a snažení k nízkému, necháváš-li sílu běžeti ve vše ni­čící lavinu, boří vše, co jí přijde do cesty. Síla nemůže již býti zadržena dostala-li se do pohybu, může jen dostati jiný směr novým působením, vůle.

Tak proudí síla, která přitéká a bývá rozdmychována chtě­ním mnoha lidí, kteří se spolčují často k nevypočitatelným činům, které nemohou již býti zadrženy, jsou-li v chodě. Proud není k zastavení a bude vždy dravější novými přítoky, které se ze všech stran k němu snaží. Nemůže-li ven, do dálky, aby stavěl, způsobí v okruhu těch, kteří jej chtějí zadržeti, strašné zpustošení. Bude-li však síla řízena k vysokému cíli může se zúčastniti na vý­stavbě - všechny síly rostou do podivuhodna. Síla proudí od jedno­ho ke drahému a bývá zesílena sousedovým čistým chtěním. Tak září a svítí jasnými plameny, kde jsou pospolu lidé, aby plnili vůli Boží. Žije v nich svatá radost, touha růsti dále na duchu i na duši, posilovati jeden druhého a pomáhati si.

Jen tam, kde společný duchovní cíl stojí živoucí před du­chem, kde společná duchovní půda hledajících lidi spojuje, může nastati vysoké proudění, kterého dnešní člověk nezná a o něm neví. A přece je nepopsatelné štěstí a čistá radost v tomto společném proudění. Tu podává ruku člověk člověku, aby proud života tekl z jednoho ke druhému. Člověk je pak spojen se sobě rovnými, proudě­ními stejného způsobu, stejným poznáním, stejnou touhou a chápáním a to nejvnitřnějším - sám a osamocen nebude - ne, stane se drahocenným pokladem, pramenem síly - neboť z mého, jen mne vlast­ního způsobu dávám jiným utvářenou sílu k radosti, vědění, k půso­bení pohotovou a utvářenou sílu, která také jej doprovází a povzbuzuje, neviditelně na něj září.

Každý pro sebe, každý na té cestě, kterou právě musí jíti a přece mnoho do sebe vložených rukou - všemi prochází síla Stvořitelova, jeho dar milosti pro stvoření, jemuž poskytuje život. Takoví máme býti, takoví můžeme býti !

Nalezne se stejné se stejným, zatáčí se živoucí kruhy a vkládá se jeden kruh do druhého.

Kruh za kruhem stvořených, a později stvořených stojí ve stvoření, všechny proplaveny proudem života, všechny dohromady spojené, jeden druhému podávající sílu. Většími a většími se stá­vají okruhy, čím jsou vzdálenější od původu života a každý béře a dává, dává a béře, ve věčném obšťastňujícím střídání. Barevné svě­tlo září z každého kruhu a všechny vespolek tvoří zářící věnec pa­prsků ve stvoření, jenž je nejnádhernější - životem naplněné krásy.

Víme, že člověk je jen nepatrným stavebním kaménkem ve velkém stvoření, jen jeden chór, ve světovém chóru, malý paprsek barev v pestrém tkanivu života. Nemůže mnoho působiti, dokud je sám. Složí-li však svoje síly a schopnosti dohromady s jinými, může povstati něco velikého.

Člověk potřebuje naplněni, poněvadž je jen částečkou, jen ve sjednocení a doplnění mnohých, jest možno, že se spojenou silou a lidským působením bude se stvoření dále budovati a vyvíjeti tam, kde k tomu účelu byl člověk postaven. Ruka se musí chopiti ruky v neúnavné chuti ku tvoření. Nesmí se státi, že by zde nebylo ru­ky sousedovy, má-li býti dílo dáno dále k dokončeni, neboť každé lidské dílo musí projíti mnoha rukama a srdci, než je skutečně dokončeno. Hleďte státi v kruhu, podejte v duchu svému bližnímu ruku, dejte prouditi z vás k němu sílu, pak buďte ve společném po­hledu ke Světlu a jeho velikosti, tvořiti ve skutku, drahocenné.

Tak je to na každé oblasti. Umělec potřebuje provádějící, kteří by jeho vnuknutí a vnitřní obrazy, které on utváří, učinili viditelnými a slyšitelnými druhým. Stavitel potřebuje ruce, které provádějí, co on v duchu viděl. Rolník musí obdělati pole, aby tělům byla dána potrava, která je uschopní býti nástrojem ducha. Tak je každý člověk odkázán na mnoho jiných, žádný nemůže býti bez pomoci druhých. Jsou-li druzí třeba jen potřební, aby spolucítili, co jej právě pohnulo, aby to v něm vyrostlo k silnějšímu životu a k větší jasnosti.

Semkněte se dohromady v duchu a vaše síly se zmnohonásobí. Podejte si ruce a budete nepřemožitelnými. Klesne-li mně zbraň z ruky, uchopí ji můj bratr a ponese dále, zemdlí-li, chci jej pod­porovati. Spojte se ve světle Pravdy a vítězství bude vždy a všude při vás.

V uzavřeném kruhu proudí tepající síla vždy nejsilněji k tomu místu, které hrozí býti slabým. Nemůže povstati mezera dokud síla krouží. Jako vlna, která hledá otvor, kterým by vyrašila do dálky tak nutí a klepá kroužící síla na slabém místě a sílí záro­veň a kuje dohromady.

Semkněte se dohromady všichni stejnou touhou. Pak světlé vlny vaší radosti a vnitřního pohnutí vyrazí nejbližšímu vyššímu kruhu a na cestě paprsku, těchto vln přiteče vám s vrchu nová síla a radost, mocnější síla, než jste dosud poznali.

Tak se vám také dostane spojení s vašimi bratry ve Světle, kteří stojí docela ve vůli Boží a smějí tvořiti zázračná díla. Přimkněte vaše kruhy k vyšším kruhům Světlo a světlo se přes vás přeleje, se žehnající milostí. Stojíte sice každý sám na svém místě, jste však, přece spojeni na všechny strany, vyzdviženi a nese­ni sjednocením, spojením s nesčíslnými. Každý přijímá svým způsobem každý nechá svoji bytost vtéci do velkého chóru a tak není konce dávání a braní a žádného konce pokojného a bohatého štěstí.

Sjednocení !!! Vyčerpejte toto zázračné slovo žíznivou duší! Je to klíč ke zlatým branám.