Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

 

Práce na sobě

Lucien Siffrid

 

Mnoho, velmi mnoho, ba možná příliš bylo již řečeno a napsáno o nutnosti práce na sobě, o „boji se sebou samým“. To ale neznamená, že práce na sobě není nutná nebo že je zbytečná; to by byl mylný postoj. Tím, že se o tom často jenom mluví, mohou vznikat oprávněné pochyby, chceme-li považovati onu nutnost za skutečně naléhavou; obzvláště tehdy, hledíme-li na naše okolí s požadavkem, aby na sobě pracovalo. No a zrovna tak tehdy, když mluvíme o vlastní vině, o „mea culpa, mea maxima culpa“ – jsou to často jen prázdné řeči, které chtějí ostatním ukázat, jak přísní jsme v soudu nás samých, jak příkladně na sobě pracujeme, nebo kterými se chceme uklidnit a utvrdit se ve víře, že jsme na správné cestě k nabytí ctností pravého člověka.

Nesmíme ale proto spisy a řeči o práci na nás samých prostě zahodit; mohou přinést pomoc a podporu, a pokud se dějí správným způsobem, mohou zprostředkovat jasnost a poznání. Pak už nám hrozí jen jedno velké nebezpečí: že se toho zmocní rozum, zformuje si pojmy a sám vyvodí konečné důsledky — a tím je hned zpočátku ztracena každá naděje na zdar, plodnost a úspěch práce na sobě.

Abychom pochopili, proč je cesta rozumového sebepoznávání bezvýsledná a neúspěšná, musí člověk získat jasnou představu o tom, že práce na sobě požaduje jako první a nejvyšší porazit rozum a zlomit jeho nadvládu. Tu nadvládu, které jsme se podrobili; zcela dobrovolně, z vlastního popudu, na všech rovinách svého bytí. Již před stovkami a tisíci let. To je ten úkol, který nám je uložen. Vyřešit ho rozumem – to by znamenalo vyhnat čerta ďáblem, či jinak řečeno: nikdy bychom se tak nedostali k cíli. Abychom tento nám uložený úkol mohli zdárně splnit, nemůžeme budovat nové a nové rozumové konstrukce a věřit, že klíč ke splnění skrývá se v nich. Ne – my musíme jíti do citu, tedy do oblasti duše; musíme se vnořit do světa ducha. Jedině odtud může se nám podařit zlomit nadvládu rozumu a vymanit se z jeho poroby; jedině tak můžeme dosáhnout toho, aby práce na sobě vedla k úspěchu, abychom se stali pravými lidmi.

Vnitřní podstata člověka je duch. Probudit ducha v nás dřímajícího, to je ona „práce na sobě“. Rozum je jen pozemským nástrojem, sídlícím v lidském mozku, tedy v části těla, a je tedy pozemsky omezen a je pomíjivý – zrovna tak jako pozemské tělo člověka. Síla rozumu a jeho vědění — ať jsou jakkoliv rozsáhlé — omezují se na hmotnost: z hlediska prostoru na tento svět, z hlediska času na dobu trvání života. Vše, co leží na „onom světě“, má tedy uzavřený přístup k duši, k duchu. Dozrávat k těmto světům, jež září daleko nad hmotností, jež v sobě skrývají zázrak věčného života ze světla Ducha, to je ten úkol, který nám byl uložen — ne až potom na onom světě, tedy po naší smrti, nýbrž přímo tady a teď – na Zemi, ve světě hrubohmotnosti.

Dokud neprobudíme ducha, ale namísto toho budeme se podrobovati rozumu a budeme ho považovat za nejvyšší entitu, nikdy se nám nebude moci podařit být úspěšnými v boji se sebou samými. Rozumová práce na sobě nás nikdy neosvobodí z pout, jež nás svazují s hmotností, protože rozum se omezuje na hmotu, a nás tak k ní připoutává. S rozumovým sebepoznáváním nerosteme z nitra do výšky, nýbrž proplétáme se stále houževnatěji a beznadějněji do sebe. Tím se nemůžeme „obrodit“, nemůžeme se státi novými lidmi, neboť obroda člověka může vycházet jedině z ducha, jak už jednou před dvěma tisíci let Kristus vysvětlil Nikodémovi. Dokud ale naše nitro, naše vlastnosti, náš charakter neproměňuje se z ducha, nezušlechťuje se z citu, nemůže nikdy v tomto boji s námi samými dosáhnout vítězství. Právě naopak: s každou rozumovou myšlenkou vážeme se znovu a znovu na její následky a pokrok zaznamenáváme pouze v našem vzdělání.

Takováto práce na sobě bude vždy jen bojem svázaného rozumového „já“ a jeho okolí, jež si samo stvořilo na základech čistě rozumového působení. K tomu se připojují s ještě větší silou další pouta, spěchající k rozuzlení, která společně se starými, na nás visícími pouty, představují obraz našeho charakteru. Ten se ještě doplňuje proudy, které jsou námi nejochotněji přijímány a které vznikají v našem okolí. Z tohoto hlediska nemůže být nikdy ani řeč o krocích vpřed, protože zcela bráníme navázání nových nitek a protože chybí duchovní vědění o zákonitostech všeho dění ve stvoření. Zde zápasí nástroj proti nástroji: tedy rozum proti rozumu a pocit proti pocitu, názor proti názoru a temperament proti temperamentu. Dosáhne se tak jen cíle rozumu, tedy svázaného já: vždy mít pravdu či dosáhnout zadostiučinění.

Dokud se budeme namáhat hledat naše chyby pomocí rozumu, chyb nikdy nenalezneme. Chybí nám totiž poznání toho, co je to „chyba“, protože rozumu „chybí“ toto vědění, které je přístupné jedině duchu: to jest vědění o Pravdě, která září čistě a prosta chyb. Teprve když člověk pozná silou svého ducha dokonalé, bezchybné a pravé, podaří se mu dosíci čistoty, ve které uvidí své chyby a uzří i svou chybu největší: nesprávné používání rozumového přemýšlení.

Práce na nás samých začíná probuzením našeho ducha. Probuzení spícího ducha ohlásí se touhou nalézti světlo čisté Pravdy. Vyzařování světla Pravdy jsou nám na dosah ruky v tisícerých formách: v zázracích přírody, v kráse pravého umění, v působení čisté lásky, ve hlasu svědomí, v zákoně světového pohybu, v tvůrčích silách života — a vůbec ve všem, co ve stvoření zvěstuje čest Boží. Když poskytneme této touze po Světle místo v našem nitru, dříve či později nalezneme slovo věčné Pravdy; touha vede nás Světlu vstříc, nepřetržitě naléhajíc a neomylně nás ženouc vzhůru. Slovo Pravdy osvobozuje ducha z pout rozumu, uvolní ho z omámení dřímoty a dá mu svatou životní sílu k práci na sobě.

To je ta práce na nás samých: otevřít se světlu Pravdy, aby do nás mohlo prouditi a probuditi našeho ducha k životu. Neboť čí duch se neprobudí k životu, nemůže pak patřiti k „živým“, nýbrž náleží k „mrtvým“ tohoto stvoření. Duchovní život je život věčný — všechno zbytečné je pomíjivé a musí propadnout rozkladu. Práce na sobě znamená stát se částí věčného života, abychom mohli rozkladu předejít. To je naše úloha, která nám byla dána Stvořitelem: vzdát se vlastního já, zasvětit se tak do služby Toho, jehož milostí smíme být. Ne tím, že bychom se ode všeho stáhli nazpět a obrátili se od každodenních bojů, nýbrž právě tím, že proměníme náš pracovní den v bohoslužbu, že ve všem, co činíme, věrně následujeme vůli Boží. Boj se sebou samým je odklizení všeho toho v nás a kolem nás, co by nám chtělo překážet v tom, v radostném díku sloužiti Stvořiteli, v jeho vůli se zachvívati a kráčeti vzhůru, vstříc dokonalosti v paprsku světla věčné Pravdy. Toho dosáhnouti, na to je rozum příliš krátký, příliš omezený a příliš slabý. V takové práci na nás samých je potřeba síly ducha.

Ptali se jednou Konfucia, čím se má začít, chce-li se spravovati stát. „Já bych začal zlepšením mluvy“ odpověděl Číňan. Jeho posluchači užasli. „Vždyť to nemá co do činění s naší otázkou,“ odpověděli, „k čemu to jako je, zlepšení mluvy?“ Konfucius odpověděl: „Když není v pořádku mluva, pak to, co je řečeno, není to, co bylo myšleno; když to, co bylo řečeno, není to, co bylo myšleno, nemohou být vykonána velká díla; nemohou-li býti vykonána veliká díla, nemohou z nich vzejíti hodnoty a umění; když nevznikají hodnoty a umění, nemůže se zformovat právo; když není právo, pak národ padá do anarchie. Proto by se neměly trpět lehké tlachy. Tak to dopadá…“

 

 

 do češtiny přeložil Prokop Zapletal