Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

 

Vědomí i svědomí

 

 

 

od Luciena Siffrida (Vomperberg/Tirolsko)

 

Vědomí je dvojí: rozumové a duchovní. Vědomí ducha nikterak nesouvisí s vědomím rozumu, ani v nejmenší nepatrnosti. Nemůže být obsáhnuto rozumem. Ještě méně může pak rozum pochopit s-vědomí; neboť je to vědomí „s“, to znamená: s duchem, s zákony, Bohem.

Toto vědomí, toto svědomí, která v nás dřímá, není nic naučeného, nic nám vlastního v pozemském smyslu. Zrovna tak málo jsou i v nás dřímající schopnosti našimi, mými schopnostmi. Našim jediným majetkem je rozhodnutí, jestli tyto dary rozvineme nebo je necháme zakrnět.

Pokud je nebudeme rozvíjet a pěstovat tak, jak je to chtěné ve smyslu zákonů stvoření, budeme hřešit proti Duchu. Ony schopnosti byly do nás vnořeny Světlem za tím účelem, aby lidstvo, ba celé stvoření vedly ke Světlu. Ze Světla jsou nám dány, Světlu mají sloužit, Světlu budeme z jejich používání skládat účty. Když si z těchto propůjčených vlastností dělám „svoje“ vlastnosti, nutný koloběh dávání a braní se tím naruší. Proviňujeme se. Hříchy proti Duchu, proti Zákonu, proti Síle, proti Životu nemohou být odpuštěny: zákonem zvratného působení dopadnou na nás neodvratně následky naší vlastní vůle.

Vědomí ducha a svědomí jdou zjevně čistým citem, který nás jímá s nejvyšší ostrostí, říká nám Pravdu, jak hlasitě jen dovede; který námi pořádně zatřese, jakmile poskytneme prostor nějaké nečisté myšlence, sobeckému jednání nebo se oddáváme nějakému sklonu. Vědomí a svědomí tvoří pevnou základnu, základy, na kterých musí býti vybudována velkolepá stavba mistrovského vládnutí osudu. Jsou živoucím přesvědčením o skutečnosti, o Jsoucnu, ze kterého k nám proudí všechen život. Ani rozumové vědomí, ani přepychový zámek na něm vystavěný nemohou nikdy mít tuto schopnost být oporou a podpěrou. Rozumové vědomí — ať už vyčnívá sebevíc — nestojí na věčných základech; má kořeny v nepevné půdě, již tvoří pojmy neustále se měnící, pomíjivé.

Mám vědomí i svědomí, když kupříkladu vyšlu láskyplnou myšlenku svému protivníkovi, kterému vděčím za největší část mého vývoje. Ve skutečnosti je mým přítelem. Neboť on je tím, kdo ze mě sňal nejtěžší práci: být trvale bdělým — musím se energicky vzchopit, abych mu neposkytl jediné slabé místo. Což to nestojí za dík? Což bych bez něj přišel k tomu či onomu poznání? To, proč mě pronásleduje se svými nekalými úmysly a proč nejsou jeho pohnutky čestné, je pro mě, pro můj vlastní vývoj zcela bezvýznamné, neboť takovým činem nedojde k uskutečnění jeho nepočestných idejí.

Vyplnění slov Kristových »Miluj bližního svého, jako sebe samého!« tkví v poznání, že jsem směl v onom protivníkovi, který je mým bližním, rozpoznat toho, kdo mi pomáhá, aniž si je toho sám vědom. On »koná za« takovou úroveň, jaká je mu vlastní. Taková úroveň je proto jeho »zákon«. Pro takový důsledek zákonů, který si každý člověk sám přivodí skutečností takovou, jakou si ji utkal, má platnost láska toho, jenž pomocníka rozpoznal.

Mám vědomí i svědomí, když mohu bez zášti uznat, že můj kolega anebo konkurent je ve vývoji svých schopností dále než já sám; když ho dokonce i bráním, pokud o něm kdekdo hovoří nehezky. Zajisté to není vždy lehké, v některých případech bránit Pravdu, protože se rozum neustále do všeho montuje. Ten řekne: »Jednám správně, jestliže mlčím. Nebráním se v hádce. Vždyť to, co bylo řečeno, může být koneckonců správně«. Kárající svědomí mě zde však přece napomíná, že bych byl měkota, když mlčím a nebráním se, jsem-li napaden.

Mám vědomí i svědomí, když v tichu a nepozorován jednám zrovna tak, jako když stojím na otevřeném světle. Když při tvrdé sebekázni provedu to, co jsem v citu shledal správným. Absolutní a samozřejmou vládu nad sebou samým získává každý prováděním neškodných maličkostí v každodenním životě.

Řekněme, že někdo opustí svůj byt ve čtvrtém patře, aby šel do práce. Když dorazí na ulici, zjistí, že na něco důležitého zapomněl. Nebojí se — snad jen z pohodlnosti — se otočit a vyjde v radosti, nikoli v hněvu, znovu ta čtyři patra. Ani ho nenapadne, aby obvinil svou rodinu z neopatrnosti, protože ho na to před odchodem neupozornila. Aby nikdy nečekal na poslední chvíli, kdy by se jal povinnosti, má vždy trochu času navíc, kdyby se stalo něco nepředvídaného. Navzdory cenně času má vždy čas. Zdokonaluje se víc a víc v mistrovském umění každodenního života, čehož je následkem, že mu v této duševní oblasti nemůže přinést nic než harmonii.

Mám vědomí i svědomí, když se nepřetržitě nacházím v zachvívání, ve kterém jsem, když se modlím. To znamená, že nepotřebuji žádné zvláštní symboly, abych se otevřel, nýbrž že jsem v neustálém živoucím spojení s věčným zdrojem síly — s oním zdrojem, ze kterého i svědomí samočinně tvoří, ze kterého k nám dolů proudí v bezbřehé lásce vše, co potřebujeme k uskutečňování pravého lidství.

Tento trvalý stav pokorné oddanosti svému úkolu může být nevědomým označeno jen jako fanatismus, blouznivectví, povznesení se nad rámec skutečnosti. Ten, kdo opravdově duchovně usiluje, stane se díky tomuto úsilí vědomým, bude se především snažit stát se posouzením bližního, takřka „věcí“, to jest: usilovat o Pravdu a získat tak možnost ze svého získaného stupně poznat nevědomé na jejich stupních.

Duchovně usilující ví, že cesta musí být vybojována až ke stupni věcnosti. Odsune stranou všechny překážky, které kvůli rozumu obstály ve falešných poutech ducha, tím se probojuje vpřed a pozná při tom nesnáze, které se mu kladou do cesty. A přece ho jeho vědomí nenechá padnout, nýbrž bude se probojovávat dál, neb je pevně zakořeněno v Pravdě Svatého Slova. Z poznání a ze zkušenosti, jak trnitá a kamenitá je cesta k Pravdě a k dokonalosti, zmlkne v něm každá kritika vůči jeho bližnímu.

Nevědomý si nebere se svým odsouzením servítek, má ho vždy při ruce. Jelikož jeho vědomí není ve spojení se Zdrojem, jelikož netvoří, zaškatulkuje všechno, co se k němu blíží, bez delšího podumání svým rozumovým vědomím. Zkrátka označí duchovně vědomého za fanatika, za povznesence, který pozbyl pevné půdy pod nohama. On ani nemůže vědět, že u duchovně usilujícího jde o pravý opak: že ten stojí na zemi mnohem pevněji, musí stát pevněji, že on nechal své nohy zapustit své živoucí kořeny do hloubky svého vědomí i svědomí, do působení Božských zákonů, kdežto nevědomý používá všechny druhy úsilí i pilířů pro podpěru své stavbičky, která stojí na nerovné půdě.

Pokaždé, když ho chce dloubnout jeho svědomí nebo když se cítí dotčen něčím, co řekne nebo udělá někdo jiný, když je uražen ve své ješitnosti, když mu jeho svědomí jednoznačně říká: »Ať tě ani nenapadne...!« zadusí takové napomenutí rozumem. Přemýšlení o hlubším, niternějším mu není možné. Má plné ruce práce s tím, že musí podpírat stále novými pilíři tu stavbu, kterou vybudoval jeho rozum, která stojí na nestejné půdě.

Vědomí i svědomí dosáhl ten, který konečně slyší ten napomínající hlas, který k němu dlouhá léta každé ráno volá: »Jsi líný, jsi povaleč, každý den přijdeš pozdě do práce a to, cos promeškal, nedoženeš!« Dlouhá léta měl tento varující hlas při ruce, přestože dával přednost nějaké jiné výmluvě či omluvě. Jednou to byla únava po námaze předešlých dnů plných práce, jindy zase neklidná noc beze spánku. Nebo se přímo dnes cítí tak nějak nervózní. Tak hledá rozum stále nové omluvy, které mu, ačkoli jsou nepřirozené, vyhovují, aby uchlácholil svědomí.  Poklady pravého života, které tkví v díkuplném probuzení do stále nových možností vývoje nového dne, v protažení a rozhýbání těla v touze po činu, všechny tyto znaky života odkopne stranou.  Jeho zevnějšek nese známku kvapení a nespokojenosti.

Vědomí i svědomí má i skeptik, který se vzchopí, aby se ponořil až na dno pochyb, které mu stoupají z nitra. Pochyby jsou varování svědomí, které mají přimět, aby člověk konečně zbortil stavby rozumu, které se staly základním kamenem vědění knih a všech starodávností. Tak se pochyby stávají řinkotem budíku pro skeptika — díky svědomí.

Mám vědomí i svědomí, když od sebe žádám vše, leč nic od ostatních! Co neroste jako dobrovolné přesvědčení, nemůže v sobě nésti život a je proto bezcenné. Duchovně usilující vpřed se podobá stromu, který oč výš roste, tím hlouběji sahají jeho kořeny. Hmotnosti lze pochopit jedině duchovním poznáním, jak tomu chce působení přírodních zákonů. Jiný, neusilující člověk, je neskutečný — on se Pravdě vzdaluje!

A přece opravdově hledající, který je schopný Božkou Pravdu podle zákonů i skutečně žít, je neustále udržován v pohybu právě pochybnostmi, které se neustále střídají s varováními svědomí. Přiblíží se k položení nových základů, které samy mu dávají záruku harmonické výstavby pravého světonázoru. Poslední a největší překážku, sebeklamný podnět celého svého dosavadního smýšlení, nenasytné rozumového vědomí, které stojí mezi probouzejícím se duchem a Světlem, hodí za sebe.

Tak nachází ve vědomí i svědomí cestu k cíli, kvůli kterému je mu dlít na Zemi: najít cestu k pravému poznání Boha!

 

 do češtiny přeložil Prokop Zapletal