Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Návštěvy

Dnes63
Včera155
Týden711
Celkem466532

Právě přítomno

27
online

Přihlášení

 

REGISTRACE

 

Registrujte se na Pravém lidství

 

 

 

 

www.pravelidstvi.cz

 

 

Real time web analytics, Heat map tracking

Pravda

Hermann Wenng

 

Jei_pred_piltom

Co je to pravda?“ Tak se tázal římský místodržící Pilát onoho pátku, plného Božího dopuštění, před svatodušním svátkem Židů;onoho pátku, který křesťanský svět jmenuje Velkým pátkem; a: „Co jest pravda?“ ptají se stále ještě pozemští lidé, jako se vždy ptali, pokud jsou známy památky o lidském myšlení.

Tisíceré záznamy ve všech řečích byly nám předány z nejstarších dob lidstva na zemi až do nejnovější doby. Svědčí o tom, že lidstvo neví co jest pravda a že ji neustále hledá, aniž ji nalézá.

Ze všech těch přemnohých spisů, které předstírají, že pravdu přinášejí, neodpovídá jeden druhému a žádný z nich nebyl všeobecně uznán. Co jeden národ a jeden člověk za pravdu uznává, to druhý odmítá a jiný národ staví se proti tomu s krutým nepřátelstvím neb s úplným neporozuměním, co jeden člověk pociťuje jako pravdu, to jest druhému ničím.

Proto měl Říman právu ptáti ze: „Co jest pravda?“ neboť ve světě, jemu známém, bylo mnoho „pravd“, ale pravdy, Svrchované, Jedinečné, toho, co leží v tomto slově, nebylo možno nalézti! Za jeho doby – a již dávno před tím – pokoušeli se mnozí myslitelé, zvaní filosofové, nalézti pravdu, která podle jejich učení měla pro všechny časy zůstati nedotknutelnou. Nikomu z nich se to však nepodařilo, neboť to, co jeden jako pravdu nalezl, bylo od nejbližšího často ještě tentýž den zavrženo a právě takovým právem překonáno, jakým byla od druhého jeho pravdu prosazována. Skutečně pevný bod, jakým pravda zajisté býti musí, nalezen nebyl.

Proto zahanbující a plný zoufalství výrok Římanův byl více než oprávněný. Pravdy nikde nebylo a přece stála Svrchovaná Pravda před ním, živoucí Pravda! On ji ale nepoznal!

Tento místodržící v Judei byl vzdělaný muž, vědění jeho doby bylo mu přístupné, on je vnímal a za své přijal. Římský stát nebral náboženského přesvědčení svým podmaněným národům, ponechával jim jejich „pravdy“, pokud neodporovaly jeho hmotným zájmům a neohrožovaly jeho moc. Byl to stát, který v tehdejší době vládl téměř celému civilisovanému lidstvu a se zbývající částí se alespoň čile stýkal.

Dokonalý výraz myšlení vládnoucího lidstva, vedoucí vrchní vrstvy, byl tento: svrchované pravdy není, jsou jen domněnky, názory, věci víry, které mají cenu pouze pro toho, kdo je za pravdivé přijímá. Pro toho, kdo stojí nad těmito věcmi, mají jen potud cenu, pokud je uznává za schopny, přinésti mu nějaký užitek.

Tento Římanův názor o pravdě, vyřknutý představitelem lepší části lidstva (v porovnání s vášnivě roznícenou lůzou židovskou), není dodnes názorem překonaným, naopak, jest nyní více vládnoucím než tenkrát, neboť jest výplodem pochybovačného rozumu, který se opírá jen o věci hmatatelné, viditelné, dokazatelné pokusem a výpočtem, vše ostatní považuje však za „metafysickou spekulaci“, za možnosti, ne však za pravdu a také ji nikdy za ni nepovažuje.

Pozorujeme-li stav lidského ducha tehdejší doby a srovnáme jej s tak zvaným duchem nyní působícím, tu bude těžké dokázati, že v oněch dobách, kdy Ježíš Kristus po naší zemi chodil, tehdejší převládající názory byly méněcennější než názory doby dnešní. Naopak, srovnání ukáže dobu římskou lepší dnešní. Nebo chtěl by snad někdo vážně popírati, že nyní žijící lidstvo již netráví z oněch „pravd“, které tenkrát byly známy a měly svoji hodnotu, jako lidé oněch dob? Žádný z tehdejších filosofických systémů (pravd) neztratil dosud své oprávněnosti, ale všechna učení, která se zabývají otázkami mravnosti nebo člověkem a hádankou Odkud a Kam, všechny společně a každá zvlášť odvozují se od prastarých ústních podání již tehdy známých.

Nebylo nikým od té doby něco řečeno nebo myšleno, co by nebylo již v některé z tehdejších pravd obsaženo, ať se jednalo o co chtělo. Množství „pravd“ se zajisté od dob místodržitele Piláta nezmenšilo, rovněž tak zmatení; právě naopak, značně se zvětšilo.

Také vystoupení a učení Ježíše Krista, jenž přece byl sama živoucí Pravda, nemohlo v tom způsobiti změny. Zmatek v pojmu „pravda“ se nijak nezmenšil. Je tedy nárok mít pravdu a může býti přece jen jedna jediná pravda a ne bezpočet pravd – v některém z dnešních náboženských vyznání nedotknutelný? Nevypověděly si snad velké množství jednotlivých směrů křesťanských vyznání válku mezi sebou? Nepotíraly se mezi sebou ukrutnými prostředky? Neosobuje si každé z nich právo na svrchovanou pravdu? Není otázka: „Co jest pravda?“ dnes ještě právě tak oprávněna jako za oněch časů? Nezmenšil se počet filosofických směrů a jejich vyznavačů ani počet náboženských vyznání, jen způsob a podrobnosti dostaly jiné zabarvení. Co z toho všeho vlastně jest pravdou, to jest dnes na zemi právě tak neznámo, jako tomu bylo za dnů člověka, který tento, nám zachovaný výrok, tuto otázku, vyslovil.

V každé zemi a nad každým národem vládne jiná pravda. Třebaže každá z nich uvnitř svého okruhu platí za svrchovanou, jest uznávána právě jen uvnitř svého kruhu. Jednotlivá vyznání pokoušejí se ovšem s vynaložením mnoha prostředků a velkého přesvědčování získati půdu a přívržence také v cizích okruzích. Výsledek jest však tak malý, že nestojí v žádném poměru k vynaloženým prostředkům a často byl docílen jen poskytnutím hmotných výhod.

Pro tento zvláštní zjev hledalo se vysvětlení v tom, že právě pro každé plemeno, pro každou vzdělanostní úroveň, ba pro každou část země musí býti jiná „pravda“. Pro Japonce, Číňana, Inda, Malajce, pro obyvatele studených nebo teplých pásem zeměkoule, pro Araby, Turky a Polynesany platí právě zase jiné podmínky než pro Evropany, nikdy nemohou býti přivedeni pod jednu střechu, nikdy sjednoceni pod jedinou pravdou.

Zdá se, že je tomu tak skutečně, vzdor opačnému učení křesťanskému. Dává se za pravdu těm, kteří tvrdí, že jedno se nehodí pro všechny a možno zjistiti, že jest to zásadní názor státní. Každý stát uznává ten směr, který jeho hmotným a mocenským potřebám, jakož i jeho tradici co nejvíce vychází vstříc.

Pravda jest na zemi otázkou státní moci nebo zcela otázkou soukromou, ale jen tak dalece, pokud není pociťována rušivě v životě státu.

Na určito musí býti stanoveno: mezi lidmi na zemi jest sotva nějakého skutečného přesvědčení o nějaké pravdě v nadřazeném smyslu. „Vzdělanec“ mluví o uctívání předků v Číně, o zbožňování císaře v Japonsku, tedy o „povznesení k Bohu“ smrtelného člověka, s právě tak samozřejmým uznáním, jako katolík o „svých“ svatých, které protestant právě tak samozřejmě odkládá.

Nutno téměř říci: není ničeho pravdivého, co by nebylo popíráno.

Jako „pravdivé“ platí v nynější době zajisté jen to, co jest „dokazatelné“, to, co viditelným a hmatatelným pokusem vždy znovu může býti dokázáno, kdežto lidé dob předkřesťanských uznávali vždy ještě pravdy, které takovému důkazu pravdy nebyly přístupny. To všechno téměř 2000 let po příchodu a působení toho, který byl Pravdou samotnou. Jak jest to možné?

Abychom tuto věc mohli zkoumati, musíme nejprve vzíti za jisté, že žádný člověk na zemi nemůže vůbec udati, co jest „pravda“. V ničem není takového zmatení ve vědění jako v tomto pojmu. Většina pozemských lidí, nemnohých, kteří se takovými otázkami zabývali, dají zajisté na otázku: „Co jest pravda?“ tuto odpověď: „Co za pravdivé uznávám! Pravda není nic svrchovaného, nic pevného, nýbrž něco neustále plynoucího, věčně měnivého, co včera bylo pravdivé a dnes už pravdou není, a zítra potlačí nová pravda pravdu dnešní.“

Proti této odpovědi nelze se nijak opříti. Jest to názor o pravdě, který pro život lidí na zemi zůstává pravidlem. Vzdor nárokům, státně uznaných náboženských vyznáni, ovládá lidské myšlení toto doznání bezradnosti oproti pojmu „pravda“ a přináší s sebou také úplnou netečnost pro všechno, co se dá pod tímto lidským slovem představili.

Pravda jest něco člověku zcela neznámého, vzdor působení Syna Božího, něco, pro co úplně schází každý pojem a cit.

Kdo pochopí mohutnost věty „Pravda jest sám život?“ Dobře pamatujte: nikoliv život jak se člověku jeví jest pravdou, nýbrž: Pravda jest život!“

Tak musí, správně vzato, zníti odpověď na otázku Pilátovu, který ovšem tuto otázku položil se svrchovaným vědomím, že nemůže být vůbec zodpověděna. A ona také nemůže být zodpověděna bez Božského zjevení, tak jak tu celé lidstvo činí. Tato otázka, zdánlivě tak stará jako lidstvo samo, nemůže nalézti odpovědi z lidského vědění!

Snad se bude někomu zdáti smělým tvrzení, že lidstvo nechalo Božské zjevení úplně bez povšimnutí, ale celý život lidí na zemi dokazuje to každým vydechnutím, že tomu přece tak jest, neboť kdyby pravda pocházela ze země, muselo by lidstvo být skutečně živoucí, protože pravda jest život!

Lidstvo na zemi však nežije, ono pouze živoří, nalézá se ve stavu trvalého bezvědomí. Příčinou tohoto trvalého umírání jest skutečnost, že zde chybí pravda, která přece jest život sám, bez níž nic nemůže vzniknouti ani trvati.

Nejeví se to již i při nejmenších věcech? Jak může trvati co není uvnitř pravdivé, důsledné a přímé? Ani nejnepatrnější maličkost, neřku-li velikost. Neustálá zřícení, neustávající upadání lidských děl a lidských životních způsobů, nesnesitelná nejistota ve všech oborech dokazuje to víc než dostatečně.

Zcela zvláštní na všem jest toto: Ví se to, cítí se to, že pravdy není, že jen nedostatek pravdy jest příčinou všeobecného neštěstí, poznalo se, že: Co není v pravdě nemůže žíti ani trvati! Hledá se proto vytrvale ono trvalé, ono pravé a přece – pravdy nikdo nechce!

Nikdo ji nechce, nikdo ji nevidí, dnes zrovna tak málo jako Pilát, tento zástupce lidstva, chtějícího dobro, ji neviděl, třebaže stála vedle něho, obžalována jako lež!

Jeho oko, jeho cit byly pro toho, který Pravdu v sobě nesl, zcela uzavřeny. Ničeho nepoznal a právě tak málo bude dnes pravda poznána, bude-li státi před lidským soudcem obžalována jako lež – nejen právě tak málo, ale ještě mnohem méně! Tenkrát nechtěli lidé tolik „dokazovati“ a míti dokázáno než lidé dnešní!

A pravda nedá se dokazovati pokusy, nýbrž jen vycítiti! Nikdy nebudou moci býti vytvořeny přístroje té jemnosti a přijímací schopnosti jako je lidská sluneční pleteň (plexus solaris), která jest jediným zkušebním kamenem pro všechnu pravdu, je-li nezničena a čistá. Neboť pravda jest živé zachvívání, nikoliv mrtvý výpočet.

Tak se předstírá, že bez přestání pravdu hledáme – kde by se však chtěla dáti poznat, tam ji vidět nechceme a nemůžeme ji již poznati, i kdyby stála vedle člověka. On její záře nevidí, on ji již více necítí, jako ji nevycítil Pilát v tom, který před ním stál.

Pilát si „myl ruce jako nevinný“, neboť jeho rozum nebyl natolik zaslepený vášní, jako vyvolený národ židovský a nemohl proto nalézti viny. Přesto nemohl však také pravdu vycítit. Jeho „mytí rukou“ neosvobodilo ho však od viny.

Byl to obraz podobenství, ba více než podobenství, byla to živoucí událost. Proto také dnešní lidstvo nemůže se prohlásit bez viny, jestli mu není možno pravdy poznati. Všechno co se stalo z lidské vůle a vědění jest důkazem pro to, že se ani v nejmenším nestaralo o stopy toho, co ještě dnes zůstalo, co kdysi z pravdy na zem přišlo. Kdysi ptal se římský místodržitel: „Co jest pravda?“ A nechtěl ji znát. Byl tak přesvědčen o sobě, svém vědění, tak zaujat svou pochybností, kterou za pravdu považoval, že mu ani za to nestálo něco jiného hledati. Tak se ptá dnešní lidstvo: „Co a kde jest pravda?“ A tak jest přesvědčeno o tom, co má samo ze sebe, o své vlastní dokonalosti, o své pochybovačnosti, že jest mu nemožným vnímati něco, co jest z pravdy.

Lidstvo se domnívá, že pravdu zachytilo v těch mnohých pravdách. Bylo by však možno, že kdyby to, co za pravdu považuje, mělo onu vlastní tvořící silu, že to všechno by zůstalo bez vlivu na bytí člověka? To by nebylo možné!

Ale nyní lze jasně viděti, že pochybnost lidstva obsahuje schopnost zničení. Naproti tomu vše ostatní nemůže mít úspěch, jest zcela bezmocné, aby spoutalo neštěstí a pravdou jest pouze to, že vše musí býti nepravdivé.

Dokázal nějaký článek víry, nějaké filosofické učení, nějaká pravda ze zjevení, jak je znají církve, odvrátiti lidstvo od opovážlivých činů, kterými zhanobilo všechna svá vyznání víry? Změnilo se v tom něco nejmenšího během dvou tisíc let? Jsou sicilské nešpory, bartolomějská noc, rozboření Magdeburku, pálení kacířů a čarodějnic, vyhazování podkopů ve světové válce, házení bomb na města a otravné plyny důkazy pro to, že nastala změna?

Nikdo se neodváží tvrditi, že by to byla změna ve smyslu přiblížení se pravdě, tedy skutečnému životu. Spíše jsou to důkazy pro to, že vše, co člověk – jak se domnívá – získal jako duchovní hodnoty, jest bezmocné, slabé a zůstává bez vlivu.

Jelikož není žádných všeobecně platných vůdčích myšlenek než svaté sobectví, musí si jím každý říditi. To jediné, co lidstvo uznalo za jistý způsob pravdy, jest nutnost hádky, sporu a boje!

A přece všichni nějak pociťují, že by mělo býti jinak, sní o tom, že by jednou mohlo býti jinak, aniž by měli nejslabšího tušení, jak by se to mělo umožniti. Jediný prostředek, který lidstvo má, totiž tento: znáti pravdu o sobě samém a svém bytí, o své cestě a cíli, tuto pravdu přijmouti, podle ní se říditi a podle ní žíti – tohoto prostředku lidstvo nechce a nemůže použíti, protože popírá, že by taková pravda mohla býti.

Vynašlo si proto „zastřený obraz saisský“ a tvrdí, že není dobře pravdu znáti – pravda, že jest smrt; zatím co ve skutečnosti ona jediná jest životem!

Lidé ptají se ještě dnes s Pilátem: „Co jest pravda?“ A namáhají se nalézti odpověď na tuto otázku, jejíž zodpovědění znamená být či nebýt. Mnozí se ptají, ale jen nemnozí myslí to vážně s touto otázkou; neboť pochybovačnost povýšili za svého Boha. Ještě méně lidí myslí to vážně s odpovědí, neboť chtějí jen takovou, aby sami mohli něco říci. Jen proto kladou otázku. Jen málokteří chtějí mít pravdu jen pro ni samu a milují ji, tu neuznanou, znamenající pro ně život. Těmto nemnohým se dá poznati v pravou hodinu jak bylo slíbeno.

Prevzaté z časopisu HLAS - časopis pro posílení vědění a schopností,

ročník 1937, sešit 9-10.