Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Duch varhaníkův

 

Prokop Zapletal

 

Věnováno Robertovi.

 

Byl už večer. Ačkoli veliké slunce ještě nezašlo za obzor docela, všichni posluchači již se shromáždili před starou farou.

V den sváteční věřící tradičně chodili na dopolední pobožnost. Milovali starého faráře, jehož kázání byla neobyčejně poutavá, a často se všem zdálo, jako by z ušlechtilého starce vycházel nevídaný jas. Tak se stalo, že mnozí začali projevovat přání, aby směli vlídného pána poslouchat častěji než jen jednou do týdne. Jejich přání nezůstalo dlouho nevyslyšeno.

V neděli po setmění směli k němu přicházet, aby naslouchali jeho příběhům, v nichž jim zjevoval věčné zákony Nejvyššího z králů. Večerní setkání stala se obyčejem a nezřídka přicházeli i natěšení posluchači ze sousedních vesnic, kteří vyprávěli nové příběhy dál ve svých domovech.

Starý farář dobře věděl, že ačkoli je hodina zahájení stanovena až po západu slunce, posluchači již předem netrpělivě přešlapují u vchodu, a jakmile hlouček zahlédl, přišel jej vpustit do prostorné haly, ve které panovala atmosféra zbožného míru. Když si i opozdilci posedali na podlahu z dubových prken, zaujal farář místo v jejich středu. Zlatý kříž na jeho hrudi se zatřpytil a on začal vyprávět:

»Budu vám dnes vyprávěti příběh, který se odehrál zde na vesnici před dlouhými desítkami let.

Tehdy nebyla vesnička tak početná a také její obyvatelé nemohli požívati takového blahobytu, jako je tomu dnes. Věru, byla to těžká doba, neboť každý měl nouzi o práci i poctivý výdělek. Mnoho rodin se ze strachu před ještě větší bídou odstěhovalo do větších měst.

Jeden mladý hoch dal však přednost jinému způsobu obstarání obživy. O přikázání našeho Pána se nikdy příliš nezajímal, a tak mu nebylo věru zatěžko snížiti se ke krádežím.

Vzhledem ke všeobecné chudobě nemohl ovšem z odcizených drobností žít dlouho. Tak se jednoho dne rozhodl, že obohacení bude hledat v našem kostele. Zvěstem o to, že v něm zůstal připoutaný duch, nepřikládal žádnou váhu.

Počkal, až se den zahalí v tmu, a vydal se na lup. Zničit starý zámek na dveřích nedalo mu velkou námahu a mohl se dáti do díla. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že kostel není již vyzdoben zlatými cennostmi jako za jeho dětství, když tam ještě z povinnosti chodíval se svou kmotrou!

Rozhořčen upadl ve zmatek a zhrzeně se rozhlížel kolem dokola, přemýšleje, z čeho by tak mohl míti nějaký prospěch. Netrvalo dlouho, až jeho pohled upoutaly staré varhany.

Ovšem, pomyslil si. Mohu vzíti jednu nebo více z měděných píšťal a prodat kov!

Rozběhl se svižně směrem k varhanní empóře, když vtom ho na schodech ohlušil prazvláštní tón, který jako by vůbec nebyl pozemský. Svou hřmotnou silou srazil zloděje ze schodů. Ten zůstal ležet na kamenné podlaze, pozbyv vlády nad svými údy.

Náhle spatřil průsvitnou postavu drobného, stařičkého pána, sestupující po schodech od varhan k němu. Myslil si, že upadl v mrákoty a nyní sní.

>Víš, čím ses provinil, zloduchu?< otázala se postava. Mladý lupič nemohl ovládnout své tělo a dáti stařečkovi odpověď, avšak ten z mladých očí vyčetl strach před spravedlností, tedy známku toho, že v jeho duši přece jenom bylo poznání špatnosti jeho počínání.

>Možná víš, že krást není správné, ale nemáš ještě žádného tušení, co jsi se pokusil zcizit! Kvůli bezpracnému zisku chtěl jsi rozbít něco, co je desetkrát cennější než všechno oltářní zlato! Jen poslyš:

Od dávných věků dřímala v lidech touha po poznání. Prvně směli zkoumat své nejbližší okolí. Vídali oživené formy svých myšlenek, vídali bytosti, jež se starají o zdravý chod v přírodě. Později však s nastupující zralostí směli nahlížeti výše. Poznali veliké vládce živlů a začali jim vzdávat zvláštní pocty.

Tak to šlo dál. Lidé poznávali stále vyšší a vyšší, až jednou... směli poznat Nejvyššího. Věděli, že jest, ale nevěděli, kým jest. Jasně však cítili, že mu musí vzdávat pocty, jako dosud žádné bytosti. Zatoužili tohoto Nejvyššího uctívat. Skládali žalmy, chvalozpěvy, písně... brzy však vycítili, že všechna pozemská slova jsou přesto příliš nízká, aby dokázala Nejvyššího oslavit tak, jak je nutné.

Proto se začali zabývati hudbou. Učili se skládat vedle sebe tóny, aby zněly co nejkrásněji a dokázaly vyjádřit to, na co slova jejich jazyků nedostačovala.

S vývojem lidí šlo to dál a s tím se vyvíjeli nové nástroje. Není tomu ještě tak dávno, když byl objeven nástroj všech nástrojů — varhany.

Nástroj, který dalece převyšoval všechny ostatní jemností, rozmanitostí a mocí svých tónů. I ty nejprecizněji zhotovené housle byly v porovnání s nimi nic. Varhany v sobě pojili všechny elementy, všechny síly bytostného: zemi a vodu, jež dala vyrůst stromům, ze kterých byly zhotoveny mnohé z píšťal; oheň, kterým byl zpracován kov, aby dal varhanám nejčistší tóny, a nakonec vzduch, který celému nástroji dával život.

Církve a kostely se začaly předhánět, kdo bude mít větší a krásnější vahany. Každý poznal, že není nástroje, jehož půvab a pestrost by dokázal svým nadpozemským zvukem napodobit tóny rajských zahrad lépe než varhany; každý věděl, že není nástroje, který by dokázal svou mocí lépe chválit velikost Boží.< Přízrak starého muže se odmlčel. On sám byl za svého pozemského života varhaníkem v tomto kostele. Hrál při bohoslužbách dlouhých 80 let. Nyní však, když opustil své pozemské tělo, nedokázal se od milovaného nástroje odpoutat. Domníval se, že nemůže chválit Boha více, když se vzdá svého nástroje.

Podíval se na zloděje, který stále ležel na zemi, přemožen prožitím.

>Na co ještě čekáš?< oslovil jej opět varhaník. >Tak vstaň a modli se! Poznej svou chybu a pros Nejvyššího, abys ji směl odčinit!<

A hříšník uposlechl. Zmocnil se opět svých končetin a vrhl se před oltář. Modlil se, jako ještě nikdy v životě. Jeho otřesená duše se kála. Vytušila v mocném vyprávění varhaníkově velikost Pána světů a začala jej vzývat. Ale nečinila tak slovy, nýbrž z její duše tryskala nebeská hudba.

Varhaníkův duch mladíka sledoval a pojednou poznal svou chybu. Myslil si, že jen jeho ruce mohou vzývat Pána, ale nyní viděl, že lidská duše je schopna hudby ještě krásnější. Připojil se k modlitbě kajícího se zloděje a jeho duše směla odejít do vyšších úrovní. «

»A co se stalo s tím zlodějem, otče?« zeptal se jeden z posluchačů. »Byl potrestán?«

»Ano i ne,« odpověděl farář, »jeho modlitba byla vyslyšena, protože v prožití skutečně poznal svou chybu a polepšil se. Bylo mu dovoleno odčinit provinění bez velkého utrpení. Následující den mu byla nabídnuta náročná práce na stavbě a on ji vděčně přijal. Vykonával ji poctivě a s radostným vědomím, že tak smí odčinit část své viny, a proto mu šla lehce od ruky, ačkoli jeho tělo bývalo často unaveno. Brzy si vydělal tolik peněz, že mohl všem nahradit způsobené škody i s úroky. Později se stal správcem zdejšího kostela, čímž směl odčinit zbytek svého provinění.«

»A Vy jste znal toho muže, otče?« zeptal se další věřící.

»Ano,« přisvědčil farář, »sám mi ten příběh častokrát vyprávěl. Byl to můj otec.«