Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Návštěvy

Dnes55
Včera170
Týden225
Celkem466046

Právě přítomno

6
online

Přihlášení

 

REGISTRACE

 

Registrujte se na Pravém lidství

 

 

 

 

www.pravelidstvi.cz

 

 

Real time web analytics, Heat map tracking

 

Sen – cesta do pekla

 

Prokop Zapletal

 

Před několika dny se mi zdál sen, ve kterém jsem si navštívil oblast, kterou jsem chápal jako peklo. Neocitl jsem se tam okamžitě, nýbrž mi tam bylo doputovati. Rozhodl jsem se, že obrazy tohoto snu a onu pouť vylíčím.

Má cesta počala se na vysoké hoře. Byl nádherný, slunečný den a na obloze jemně, krásně a živě modré, jen tu a tam plul nějaký ten drobný, bělostný obláček, pomalu a klidně spěje vpřed v mírném a svěžím vánku. Stál jsem na samém vrcholu hory, jež celá byla bujně obrostlá jarou přírodou; odrazil jsem se ke skoku a vnesl se do výšky.
 
Letěl jsem tím jasným slunečním světlem a kochal se pohledem na krajinu, jež se skvěla nejmilejšími odstíny zeleně. Celá ta flora, jehličnaté lesy a světlé louky, jejichž lístečky a stébla zpestřovaly květy všech barev, všechno zářilo čistotou, krásou a radostí.
 
Podél hory slétával jsem prudce stále níž a níže, až jsem byl na jejím úpatí. Rychle jsem jako střela prolétl úzkým, tmavým tunelem a zrázu jsem se ocitl v úplně jiném světě. — Bylo zde chladno a tísnivá, pustá krajina ležela pod sněhem.
 
Z nízkého kopce, na jehož vrchol mne tunel zavedl, sjel jsem dolů mezi lidi, mezi domy. Tahle krajina byla skutečně zvláštní, na první pohled by se jevila jako běžné město, ale její dech byl cizí. Všude vládla zima a nepřátelství, z šedi, která byla dominantním odstínem všude vůkol, sálala cizost. Cizí si zde byli všichni, i ti, kdož si byli v pozemském životě tak blízcí. Potkal jsem zde i svou matku a bratra. Cizím jsem tu byl i já. 
 
Nebylo zde hezky ani příjemně, místní mne probodávali nepříliš přátelskými pohledy. Z jejich nevraživě zachmuřených tváří bylo mi jasně vyčíst, že zde nejsem vítán.
 
Zdržel jsem se vskutku jen jen krátce, hleděl jsem odtud co nejrychleji odejít, opustiti tu oblast, z níž mrazivá cizota přímo sálala. Vydal jsem se tedy na další pouť. —
 
Po chvíli, jejíž trvání nedokáži přesně určit, jsem dospěl na prašnou cestu do kraje, kterýž jsem bral za samotné peklo. 
 
Tam již nebyl sníh a chlad, neboť tamní obyvatelé nebyli vnitřně prázdni a chladni. Prostředí bylo to mnohem horší. —
 
Jako v oblasti vlažných bylo nebe zastřeno šedými mračny, jež znemožňovala přístup svěžím slunečním paprskům, tady se to tomu jen podobalo. Avšak se zásadním rozdílem: přirozené světlo, byť by šeravě slabé, zde úplně chybělo. Ani oblohy jsem si nepovšiml. Příroda zde zcela chyběla, nebylo ničeho, co by zde mohlo růst, zvířata by neměla co žrát a nejspíše by rychle pošla kvůli všemožným zdejším nemocem a nezdravostem. Ale zpět k místnímu tolik zvláštnímu světlu.
 
Bylo zde rozhodně mnohem ponuřeji než u vlažných. Zatímco tam vše prostupovala bezcitná šeď, tady vládly odstíny temna. Zlého temna. Obloha tu nebyla, jen jako černočerný strop, o němž nebylo možno říci, kde končí a přechází v tmu. Proto mně stále není zcela jasné, jak jsem v tak Světlu daleké oblasti vůbec mohl vidět. Zdejší šero bylo tolik černavé, nepřirozené a škaredé – jako celá oblast. Pustá krajina působila, jako by veškerým zdrojem jejího světla byly malé ohně. Žádných tu ale nebylo.
 
Stál jsem na té cestě, po které jsem byl přišel, jež se vinula podél úpatí kopce, odkud jsem si mohl vše z dostatečné blízkosti i s dostatečným odstupem prohlédnout. Pěšinu tak širokou, že by po ní mohli jít čtyři muži vedle sebe, pokrývala tlustá vrstva houževnatého hnědého prachu. Jako bahno bez jediné kapky vody. Vůbec celá zem byla pokryta touto hlínou; tráva zde nerostla, voda netekla.
 
Můj pohled se od široké cesty přesunul k nedaleké osadě. Od té mne dělila jen vyschlá strouha. Lépe by tady možná bylo voliti výraz suchá, neboť vody v ní nejspíše nikdy ani nebylo.
 
Uprostřed té špíny bylo to právě tohle chudé obydlí, co poutalo na sebe nejvíce pozornosti. Místní obyvatelé seděli v bídě stísněni v chýši beze stěn i bez stropu, vyrobené jen z několika vyschlých a pokroucených klacků, ne o mnoho tlustších než dětská paže.
 
Místní, kteří lidi spíše jen vzdáleně připomínali, působili dojmem velice nezdravým. Byli tak hubení, že by si pozorovatel místních poměrů neznalý mohl myslit, že kdyby vstali a udělali jenom několik málo kroků, zemřeli by samým vysílením. Vyzáblé jejich údy byly často pokroucené a jejich majitelé byli sužováni nemocemi.  V téhle říši vládla smrt a mor. 
 
Všichni ti nebožáci tam seděli s ohnutými hřbety na klacku, který měl úlohu prahu, anebo rovnou na zemi. Seděli mlčky, v naprosté resignaci. Skrze utrpení jim bylo všechno naprosto lhostejné – asi poznali, že se tomu nevzepřou. Neměli sil a jeden po druhém umírali. A bylo jim to jedno.
 
Kdosi stál na nimi a zabíjel je. Náhodně na ně metal paprsky podobné bleskům. Oni tomu ve své lhostejnosti, nudě a zoufalství věnovali asi takovou pozornost, jakou bychom věnovali prolétající mouše. Dokonce se občas stalo i to, že někdo z tamních se přihlásil o paprsek zvednutím ruky. — Na žití tam resignovali všichni, ti ale mezi nimi tak zmožení, že už nespatřovali smysl ani v dýchání, z poslední síly se tak přihlásili o smrt.

 *


Zde líčení končí. Prosím čtenáře, aby obrazy mnou zde podané nebrali jako nedotknutelné a nenapadnutelné, neboť nejsem s to zaručit, že nebyly přibarveny fantasií, ani nemohu střízlivě odhadnout, jaká vážnost jim skutečně patří. Žádám tedy: posuzujte vše důkladně svým citem.