Právě přítomno

Přihlášení

 

FIO banka 

 

Číslo účtu: 

 

2100608848 / 2010

Pro platby ze zahraničí:

IBAN:  

CZ1420100000002100608848

BIC kód/SWIFT:   

FIOBCZPPXXX

 

ČEKÁME...

Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!

 

             Hermann Wenng

 

Cenzura Poselství Grálu

IMAGE Irmingard versus Abdrushin
středa 17. říjen 2012 12:49
Prohlášení   Irmingard versus Abdrushin   Prohlášení  slečny Irmingard (část):Poselství Grálu přepracoval v letech 1939 až 1941 sám autor, pan Oskar Ernst Bernhardt.V září 1938... číst více...
IMAGE Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina
sobota 6. září 2014 23:44
  Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina     napsal: Pavel Krajíček   Artur Zatloukala cituje Abdrushinem vyděděného Herberta Vollmanna  ve spisku roku... číst více...
IMAGE Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina
pátek 29. srpen 2014 8:58
  Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina     Toto je spracovaný skrátený preklad z kanadskej internetovej správy vo francúzštine, ktorú napísal Hugo Saint - Hilaire    ... číst více...
IMAGE Kdo se ujal Hory po válce?
pátek 31. srpen 2012 11:47
Kdo se ujal Hory po válce?     Osada Grálu na Vomperbergu   napsal: Pavel Krajíček     Některým lidem stále unikají souvislosti a mají za to, že po válce se ujali Hory ti praví... číst více...
IMAGE Obsah a pořadí přednášek v původním a cenzurovaném Poselství Grálu
neděle 7. září 2014 11:30
  Přišly nějaké dotazy jak rozlišit cenzurovanou verzi od té původní   Pavel Krajíček     Cenzurované Poselství je to třísvazkové, které se globálně šíří a prodává.... číst více...
IMAGE V březnu 2012 mi přišel zajímavý e-mail
sobota 6. září 2014 11:41
V březnu 2012 mi přišel zajímavý e-mail   Možná bude některým k užitku      Vážený pane Krajíčku, jeden známý čtenář nás upozornil na Vaši webovou stránku, do které jsem... číst více...
Free visitor tracking, live stats, counter, conversions for Joomla, Wordpress, Drupal, Magento and Prestashop

Informace

Z dějin světa za posledních 3OOO let

Dr. Erich Walkhoff

 

 

 

II. část  -  Podobenství a vyprávění ze Starého zákona

 

Vyňato ze spisů pěti knih Mojžíšových, dvou knih Samuelových a ze dvou knih  Královských.

 

Vznik stvoření

Na počátku stvořil Hospodin nebe a Zemi. Tma byla nad bezednými hlubinami. Hospodin řekl:

 „Budiž Světlo!“ A bylo světlo ve tmách. Tak započal vznik stvoření.

 Nad vodami vznášel se Duch Boží. A Hospodin stvořil oblohu a oddělil pak vody, které jsou pod oblohou, od vod, jež se hromadí nad oblohou. Oblohu nazval Hospodin „nebesy“.

 Pak shromáždil Hospodin vody pod oblohou a vznikla „souš“. Tak vznikla země a moře. Ze země vyrazila zeleň, keře a stromy všeho druhu. Ty nesly svá semena dále a vyvíjely se plody, z nichž část měla později sloužit pozemským lidem za potravu.

 Ve vodách bylo mnoho druhů velkých a malých ryb i jiného tvorstva. A ve vzduchu se začali hýbati ptáci a na zemi zvířata. Všude vznikal kvetoucí život.

 A na klenbu nebes posadil Hospodin slunce, měsíc a hvězdy a rozdělil pro Zem den od noci.

 Tak minulo pět dní. Šestého dne pravil Hospodin:

 „Učiňme člověka podle sebe, nám podobného.“ Z hlíny země stvořil Bůh nejprve muže a vdechl mu svůj „dech“. Pak utvořil z mužova žebra pomocnici pro něho, aby muž nebyl sám. Byli to první lidé, Adam a Eva.

 A Hospodin řekl jim, aby se množili a vládli nade vším, co je na zemi, také nad zvířaty. Za pokrm si měli od všeho vzít, co dalo rostlinstvo a plodonosné stromoví.

 Hospodin postavil Adama a Evu do Edenu - ráje – veliké, nádherné zahrady. Žili zde ve shodě se všemi zvířaty. Co potřebovali k životu, to jim vyrostlo.

 Tak skončil se den šestý. Sedmého dne však Hospodin odpočíval od svého díla. Posvětil jej jako den sváteční.

 Tolik nám o stvoření vypravuje Bible. Přemocné dění je tu líčeno několika stručnými větami, ale povrchní čtenář se nejdříve domnívá, že je tu řeč pouze o událostech, které se vztahují na naši zemi. Svůj omyl brzy nahlédnete, jestliže se začnete zabývati obsahem se vší vážností. Sledujme proto krátké vypravování o dění, které následovalo bezprostředně, když Hospodin řekl: „Budiž Světlo!“

 Duch Boží vznášel se nad vodami. Hospodin dal - jak praví Bible - vzniknout nejdříve obloze, která rozdělila vody. Nazval ji „nebesy“. Jedna část zůstala nad oblohou, druhá pod oblohou. Nato dal Hospodin shromáždit se vodám pod oblohou a vznikla „souš“.

 Již toto líčení dokazuje, že historie stvoření musí býti chápána všeobsáhle, že tu není míněno pozemské nebe se svými souhvězdími, nýbrž něco mnohem mocnějšího, obloha, která by mohla „vody“, to jest Božské proudy vůle, skutečně oddělit. Tato obloha není nic jiného než hrad Grálu, jehož vznik z Boží ruky tvoří vlastní počátek a východisko vzniku stvoření.

 Označení „vod“ smí se tu, tak jako mnohé v historii o stvoření světa, chápat pouze symbolicky. „Duch Boží vznášel se nad vodami“ - byly tedy vody již před velikým vznikem? V tom se jeví nesrozumitelný protiklad. Slova mají mnohem více znázornit obrazně praproudy Božské síly, podobajíce se záplavě vod, zaplňující širé prostory. Mluvíme přece dosti často o Bohu jako o prazdroji veškerého bytí.

 Tím se nám okamžitě objasní, proč ta nová obloha - hrad Grálu - oddělila vodu. Neboť ona jest skutečně valem Světla, který má oddělovati Božské říše od duchovních říší, jež vznikly v počínajícím stvoření jako první. Tak byly „vody odděleny“. Boží činnost vůlí Stvořitelovou rozdvojena. To znázorňuje, že od vzniku hradu Grálu je stvoření samo pro sebe, že je uvolněno jako uzavřený celek.

 Nyní však pod oblohou - tedy pod hradem Grálu - pokračuje vlastní vznik stvoření dále. Bůh dal vodám se tam shromáždit, to znamená, dal proudům své prasíly určitý tvar. To byl vznik silných prastvořených v duchovní říši, kteří se, jak víme, utvořili pod hradem Grálu. Avšak shromážděním vod pod „nebesy“ - jak praví Bible - vznikla nyní konečně „souš“, pevná země. A právě tak, jako je tomu se slovem „voda“, musíme také slovo „země“ chápat symbolicky. Znamená tu všeobsáhlý celkový pojem pro vznikající hmotnosti se všemi jejími světy, slunci a souhvězdími. Jsou přece „pevnou zemí“ v poměru k dřívějším, z vod vzniklým „mořím“ duchovní říše, hmatatelnější a hutnější těchto.

 Tak vznikla nakonec hmotnost „Země“ a na ní rostliny a zvířata. Země, na níž lidé měli žít, když jako duchovní zárodky z výše položených říší ducha se nořily dolů, aby tu ve hmotnostech pozvolna duchovně zrály. Jako jediné duchovní bytosti ve hmotném stvoření měly si „Zemi podmanit“ až po dobu pozdějšího návratu do vlastní duchovní domoviny. To je ten ráj, zahrada Eden v historii stvoření, nikoliv však část hmotné Země.

 Díváme-li se takto, tu pochopíme také onu velkolepost biblického vyprávění. Ono neobsahuje jen historii vzniku naší Země. Již onen vetkaný, zdánlivě čistě pozemský pokyn Boží, že se lidé na Zemi mají množit, aby panovali nade vším, nesmí se vykládat jen hrubohmotně. Stvořitel vytkl tím lidským duchům sestupujícím do hmotnosti jejich cíl: Býti správci pozdějšího stvoření.

 Totéž platí pro vylíčení stvoření člověka. Je nápadné, že se v Bibli praví:

 „Učiňme člověka podle sebe, nám podobného“. Zejména v těchto slovech se ukazuje prastaré vědění o pravdě. Neboť na události vzniku stvoření (ve hmotnostech) byli již účastni prastvoření, jejichž vznik se pojí ke vzniku hradu Grálu, podle jejichž obrazu lidé „učiněni“ byli.

 Pět dní trval podle Starého zákona vznik stvoření. Pro stvoření člověka bylo třeba dne šestého a posledního. Tím se zároveň praví, že moudré Boží vedení dalo dozrát napřed všemu ostatnímu, aby lidem byla umožněna jejich pouť hmotnostmi.

 Tato časová rozmezí nemůžeme chápat naším pozemským měřítkem a jestliže těchto šest dní vznikání označíme za „dny stvoření“, pak je to sotva představitelný úsek času. Takový den stvoření musí představovat miliony let. Samo utvoření pozemské schrány člověka vyžadovalo podle slov Bible celého „dne“.

 Vycházíme-li při svém pozorování z tohoto hlediska, tu užaslí pochopíme, že tento veliký pochod vzniku člověka je opravdu vylíčen tak, jak se ve skutečnosti odehrál. V pozemsky viditelné hmotě byla postupně při trvale pokračujícím vývoji utvořena nádoba k pozdějšímu přijetí nesmrtelné duchovní jiskry, která se z duchovního snesla dolů. Stalo se to v době, kdy nejvýš vyvinutému zvířeti - tvaru z hlíny - mohl Bůh teprve vdechnout svůj dech! Tím vstoupily první duchovní jiskry do schrány k tomu určené. A historie lidstva ve hmotnosti započala.

 Vyjmutí žebra mužova, z něhož byla žena utvořena, je biblický symbol pro to, že se podle vůle Páně jemnější odlučuje od hrubšího, aby obojí usilovalo vedle sebe dosáhnout cíle vzájemného sebedoplnění. Tak vzniklo ženské vedle mužského v duchovní činnosti člověka. Ale i tento děj zasahuje vysoko nad pozemský okruh, zejména tam, kde při pozvolném snášení se prvních lidských duchů nastupovala vědomá činnost, pro kterou se buď jedna nebo druhá část musela rozhodnout.

 V důsledném postupném vývoji vylíčeného stvoření podléhala naše Země přirozeně těmže zákonitým dějům jako při onom velikém počátku. Proto je také možné vztahovat část tohoto děje i na Zemi a na vznikání hmotností všeobecně.

 Přistupme nyní poněkud blíže. V Bibli se často praví: Bůh stvořil - nebo Bůh utvořil. Při vzniku duchovního prastvoření bylo tomu tak. Ono vzniklo bezprostředně z Něho. Jaký byl asi průběh děje vznikání ve hmotných oblastech, které přece obklopují jemnohmotnosti? Účastnil se Bůh osobně tohoto tvoření ve hmotnosti? Boží vyzařování dělo se slovy: "Budiž světlo!" Vznik bezpočtu velkých a malých pomocníků, kteří jednají podle Jeho vůle! V pozdějším stvoření se stalo všechno tak, jak On chtěl, avšak nikoliv Bohem samým. Ať jemnohmotné útvary, ať hrubohmotné země a moře, ať zvíře nebo lidské tělesné schránky, vždy tu byli a dosud jsou pomocníci, kteří staví a tvoří, vedeni božskou všemoudrostí. Sama Bible nám to povídá slovy Boha Otce, když praví: "Budiž světlo" .V tom spočívá zřetelný pokyn pro druhé, kteří provádějí rozkazy Světla.

 Při tomto ději obraťme svůj zřetel jedenkrát k samotné Zemi. S ukončením šestého dne stvoření bylo dokončeno stvoření všeho života ve svých základních tvarech. Lidé vstoupili do hmotnosti. Byli tehdy na Zemi pouze Adam a Eva? Ani zde si nesmíme slova Bible vykládat tak omezeně. Musíme je chápat symbolicky ve vztahu k četně vznikajícím dějům. K první pozemské inkarnaci snesli se na Zem mnozí lidští duchové, téměř ve stejnou dobu, nejen Adam a Eva. Co se podle Starého zákona jedenkrát stalo, to se ve skutečnosti opakovalo na více místech našeho souhvězdí.

 Se skončením díla stvoření odpočinul Bůh sedmého dne, jak stojí psáno v Bibli. Lze si to pomyslit nebo mohou to lidé vůbec doznat? Mají se přitom sice, jako tak často, za příliš veliké a svého Tvůrce považují za příliš malého. Kdyby byl Bůh "odpočinul", kdyby byla jeho zářící síla na čas ustala, pak by byl všechen život a vznik i ve hmotných světech zanikl.

 Zde Bible vykládá akt Boží vůle nesprávně. Bůh nevyhlásil pro sebe klid sedmého dne, nýbrž pro pozemského člověka! Bůh Otec je svatý od prapočátku. My sami musíme den sváteční "světit" svým správným stanoviskem v díku a uctívání.

 

Adam a Eva

 Uprostřed sadu, který Hospodin vykázal Adamovi a Evě v ráji, zasadil "strom života" jako "strom poznání dobra a zla". Ze všeho si směli lidé vzít, jen ovoce stromu poznání nikoliv. Hospodin praví k Adamovi napomínaje: "V den, kdy okusíš jeho plod, zemřeš!"

 Had o tom uslyšel. Lstivě pravil jednoho dne k Evě:

 "Nikterak od toho nezemřete. Nýbrž vaše oči se otevřou a vy budete vědět jako On, co je dobro a zlo!"

 Eva nemohla odolat, aby neokusila vábného ovoce, které ji mělo ke všemu "učinit chytrou". Utrhla, jedla a dala i muži. A muž jedl s ní.

 Otevřely se jim oběma oči a poznali, že jsou nazí a začali se stydět. Natrhali si listy fíkovníku a pokryli jimi svou nahotu. Hospodin přistoupil k nim. Věděl, že se mohou stydět za svou nahotu jen proto, že jedli zakázané ovoce. Když se Hospodin na to zeptal, Adam odpověděl, že žena mu je dala.

 "Proč jsi to učinila?" řekl Hospodin Evě. Ona řekla, že had ji k tomu svedl.

 Tu proklel Hospodin hada k tomu, aby se od této chvíle plazil po břiše. Adam a Eva byli vyhnáni ze zahrady Edenu. Přestoupili Boží příkaz, pojedli ze stromu poznání a byli by zajisté vzali i ze stromu života, aby byli zcela "jako Bůh sám" (Text Bible je zde nejasný, zřejmě platí zákaz na strom života, i když tu není přímo míněn - viz Zjevení Janovo 2/7).

 V potu svých tváří museli si nadále pracně dobývat obživu.

 Před zahradu Eden postavil Hospodin Cherubína (anděla) s taseným mečem, aby střežil cestu vedoucí ke stromu života.

 To je biblický příběh o pádu do hříchu prvního lidského páru. Jako bajka je to příběh jasný a jednoznačný. Zdá se však nesrozumitelný, je-li po staletí brán doslova a hodnocen jako nějaká dějinná událost, za kterou bychom podle výkladu dogmat ještě dnes museli pykat.

 Ve skutečnosti je tu ukryto jedno z nejnaléhavějších podobenství, které bylo kdy zaznamenáno o selhání lidského pokolení. Musíme je také náležitě vysvětlit.

 V bajce je to Bůh sám, který varuje před požíváním ovoce ze "stromu poznání". Tedy Boží příkaz, za jehož přestoupení následuje "nutnost zemřít"! Tím není míněn jediný pochod pozemské smrti, nýbrž možnost rozkladu - duchovní smrt - navždy vymazání z knihy života, jako následek nesprávného počínání člověka v postupu jeho putování ve hmotě.

 Ono výslovné napomenutí poukazuje naléhavě na základní chybu lidí, že totiž, ačkoliv sami znají "co je dobro a zlo", padnou většinou za oběť druhému. Čistý cit by je zadržel, ale rozum, který si připisuje přednosti všeho druhu, přemůže všechno uvažování. Kdyby byli lidé natolik silní, aby své rozumové chytrosti dovedli používat jen tak dalece, aby zůstala podřízenou duchu, pak by si byli mohli dovolit ochutnávat ovoce, aniž si při tom sami uškodili.

 Ani samo Božské by bylo nemohlo zabránit člověku "v požívání", neboť má v sobě svobodnou vůli rozhodování, jakožto základní vlastnost všeho duchovního. Proto mohl Bůh pouze varovat před následky překročení jednoho ze svých přikázání.

 Lidé neuposlechli. Rozumová chytrost zvítězila a oni nešli více cestou ducha, nýbrž cestou rozumu. Tím se připoutali tak silně na hmotnost, že tu hrozí nebezpečí konečného zničení duchovního já při nastávajícím soudu. Požití ovoce ze stromu má znamenat obrazně začátek toho vývoje, který za našich dnů dosáhl svého nejvyššího bodu. Vážnost nebezpečí má být podobenstvím tím více zdůrazněna, protože zavinilo - pád do hříchu - již u "prvních" lidí, které Bůh stvořil.

 Příliš málo se dbá toho, že ve vyhnání z ráje leží zcela zvláštní čin lásky Boha Otce: lidem byla přece ohlášena záhuba pro případ selhání. A přesto poskytuje jim Bůh lhůtu, ve které se mají osvědčit, nedá jim propadnout rozkladu. Za rájem mohou pomýšlet na nový vzestup, jestliže jen chtějí. Tvrdé zápolení z vlastní námahy pohybu, je nutným předpokladem k udržení bdělosti, k práci na vlastní vnitřní bytosti.

 Tuto v Bibli vylíčenou událost měli bychom označit nikoliv za vyhnání z ráje, nýbrž bylo by daleko lépe, kdybychom na ni pohlíželi jako na "první pád do hříchu", abychom zamezili vzniku nesprávných představ. Vždyť doprovod dolů nebo vypuzení lidských duchovních zárodků z věčnosti duchovní říše spočívá odedávna v plánu Božské prozřetelnosti.

 Tento děj se odehrával v takových výšinách, kde "pád do hříchu" není možný a každý lidský duch, který žije ve hmotnostech, ho kdysi prožil. Význam tohoto děje není souznačný s "vypuzením", které je vylíčeno v Bibli.

 "Pád do hříchu" je naopak možný jen ve hmotnosti. Musíme ho chápat za jakýsi druh symbolu, kdy na Zemi mezi lidskými duchy započala vláda rozumu.

 Lidé nebyli vlastně "vyhnáni", jak praví Bible. Žili tu nadále na Zemi, ale zatím, že "prozřeli" t.j. se vzrůstem rozumové nadvlády, nezbytně následovala nejen ztráta spojení s duchovní říší, nýbrž i s bytostnými pomocníky. Lidé se dokonce odcizili světu zvířat, přestali mít schopnost poznávat ještě činnost bytostného. Ten "ráj", kterým kdysi Zem byla, znenáhla pozbyl někdejší své krásy, protože se lidé nezachvívali již v zákonech stvoření.

 Jako toto vypravování samo, tak také i "strom poznání" a "strom života" musíme chápat čistě symbolicky tam, kde se v člověku při jeho sestupu do hmotnosti poprvé probudil pojen dobra a zla, ono pozvolné nastoupení vědomého bytí. Tyto stromy nejsou "dílo" Boží, nýbrž v tomto případě biblické varování před nebezpečím, kterým je na pozemských cestách ohrožen lidský duchovní vývoj.

 O "vyhnání" se praví, že následovalo i proto, aby Adam a Eva nemohli požít ovoce stromu života a nebyli tak "jako Bůh sám".

 Jinými slovy vyjádřeno, byli by pak propadli klamu, že by sami mohli být Božští. Proto Bůh postavil na cestu vedoucí k tomuto stromu anděla s plamenným mečem. Má tím být řečeno, že by každému lidskému duchu muselo v budoucnu přinésti zničení, kdyby se poddal takovému velikášství.

 Eva, žena podlehla nejdříve. Vina mužova není proto o nic menší. On věděl o Božím zákonu, tak jako žena, a přesto se dal svést. V tom spočívá selhání lidského pokolení, jak je to vylíčeno na nedostižném příkladě podání jablka Evou.

 Zmínka o hadu, jakožto Evině svůdci, není náhodná. Zachvívá se v ní prastaré vědění o stvoření. Vždyť had je prapůvodní symbol "lidsky - duchovní chytrosti" daný z vyšších úrovní, který má být duchu ve hmotě nápomocen, jestliže jeho služeb používá správným způsobem. Z tohoto starého vědění mají svůj původ i slova: "Buďtež chytří jako hadové, ale sprostní jako holubice".

 Místo, aby se takto používala, byla chytrost dosazena za nejvyšší zákon ve hmotě. Ona to byla, která podvázala cit ducha stále víc a více, až nakonec zničila čisté spojení se světlými říšemi domova. Původní symbol byl záměrně znetvořen, zbaven důstojnosti, stal se ztělesněním lstivosti a zchytralosti, ba i zobrazením Lucifera. Proto musí být podle podobenství také had Bohem zatracen k tomu, "aby se plazil po břiše". Bůh rozbil současně prapůvodní symbol.

 S úžasem poznáváme, jaká hojnost moudrosti a pravd je skryta v prostém biblickém vyprávění o prním pádu do hříchu a která nám doposud zůstala utajena.

 

Kain a Ábel

Vedle příběhu o prvním pádu do hříchu je nejznámější stručné biblické vypravování o Kainovi a Ábelovi.

 Prvorozený syn Adama a Evy, Kain, obdělával půdu, Ábel, druhý syn, byl pastýřem.

 Jednou se stalo, že oba synové obětovali Hospodinu oběť díků. Kain obětoval zemské plodiny a Ábel první mláďata ze svého stáda.

 Hospodin pohlédl se zalíbením na Ábela a jeho oběť. Na Kaina a jeho oběť však nepohlédl. Kain se zasmušil a hleděl k zemi. Hospodin řekl pak Kainovi, že není zbožného srdce a že hřích usedl před jeho prahem a proto jeho oběť nepřijal. Napomenul Kaina, aby nedal hříchu nad sebou zvítězit, nýbrž, aby se přemohl a nad hříchem zvítězil sám.

 Rozmrzelý nad soudem Hospodinovým Kain odešel a ze žárlivosti zabil svého bratra Ábela..

 Hospodin řekl pak Kainovi:

 "Kde je tvůj bratr Ábel?"

 Odpověděl: "Nevím. Jsem snad bratrovým strážcem?"

 Hospodin věděl však o skutku Kainově a zavrhl ho řka:

 "Budeš neklidným psancem na širé zemi."

 Doznal svou vinu a zazoufal nad tím, že "kdo ho dopadne, ubije ho".

 Nato povolil mu Hospodin navzdory jeho prohřešení ochranu. Poznamenal Kaina na čele, aby ho nezabil nikdo, kdo ho snad najde. Kain odešel nyní do jiné země, tam poznal svou ženu a založil později se svými syny město Hanoh. O jeho dalším osudu se již nemluví.

 Adam a Eva měli později ještě třetího syna jménem Seth a ten se stal praotcem starého židovského rodu, k němuž patřili také Methusalem a Noe.

 Zpráva je, jako všechny ostatní, jen symbolická. Podtrhuje vyprávění o prvním pádu do hříchu a ukazuje lidem, kam je zavádí rozum. Rozmrzelost stačila, aby Kain zabil svého bratra. Ve skutečnosti je to u všeho lidstva tak, jak nám to tento příklad obrazně podává. Jestliže Bůh poskytl bratrovrahu přesto ochranu tím, že "mu dal na čelo znamení", vidíme v tom znovu projev jeho lásky. Chce poskytnout klopýtnuvším čas, aby se mohli vzpamatovat a polepšit.

 Již jako děti narazili jsme při předčítání zkazky o Kainu a Abelovi na rozpor. Bratři byli syny prvního lidského páru a nebylo tudíž na Zemi jiných lidí mimo nich. A přesto se Kain bál, že ho ubije, kdo ho najde. A když pak odešel do jiné země, pojal tam za ženu cizí dívku.

 Tím biblický příběh doznává, že i na jiných místech Země museli žít současně s Adamem a Evou lidé, což je ovšem přirozené a správné. Můžeme rozpory klidně přijmout, jelikož dokazují přece jasně, že zprávu máme chápat symbolicky a že už není zapotřebí, abychom se na obrazy dívali jako na děti prvního a jediného lidského páru na Zemi.

 Bible zaznamenává tu dovedně i židovské rodokmeny počínaje Adamem a Evou. Židé byli "vyvoleným" národem Božím a původ jejich od prvních lidí byl pro ně úplně samozřejmým. Proto byl třetí syn Adama a Evy, Seth označen za jejich praotce. Lidská ješitnost a vypínavost, které nepomyslí že jen d u c h o v n í dění je směrodatné! To se jeví i ve stále se vracejících líčeních bible, podle kterých Bůh sestoupil osobně na Zem, aby tu rozmlouval s člověkem z masa a krve. To není a nikdy nebude pozemskému člověku možné.

 

Hřích - potopa

 Lidé se mezitím rozmnožili na Zemi a s nimi i hřích. Když však Hospodin poznal, že se na Zemi rozplemenily lidské nemravnosti a že představy a myšlenky srdce člověka se obírají neustále jen zlem, rozhodl se, že vyhubí člověka z povrchu zemského, že vyhubí všechno od člověka až ke zvířeti, k plazu a k ptactvu nebeskému.

 Jen Noe našel milosti v očích Hospodinových. Noe byl člověk zbožný a vedl bezúhonný život. Hospodin k němu promluvil a řekl, že se rozhodl zničit člověka pro jeho hříchy. Jen Noe a všichni, kdož byli jeho, měli být zachráněni.

 Hospodin mu řekl, že musí neprodleně postavit ze dřeva "koráb", vysmolený uvnitř i zevně, aby voda do něho nepronikla, s jediným oknem ve střeše.

 Koráb 300 loktů dlouhý, 50 loktů široký a 30 loktů vysoký, měl míti uvnitř nad sebou tři podlahy, určené pro zvířata, která měl mimo rodin svých synů vzít s sebou. Hospodin přikázal Noemovi, aby od všeho živého vzal do archy po jednom páru.

 Noe učinil, jak mu bylo přikázáno a zhotovil spolu se svými po dlouhém zápolení velikou archu. Naposledy opatřil dostatek potravy pro lidi a zvířata.

 Sotva bylo všechno dokončeno, začalo pršet tak, že to Země ještě nezažila. Pršelo a šumělo to dnem i nocí bez ustání, voda v údolích nezadržitelně stoupala.

 Spousty vod se lily na zem čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Jen koráb plul bezpečně po vodách, člověk i zvíře ukryti v něm, jak Hospodin přikázal.

 A vody se dmuly nad zemí sto padesát dní. Teprve potom začaly opadávat. Hospodin seslal na zemi silný vítr, který pomáhal vysušovat zemi. Když Noe zpozoroval, že se archa již nehoupe, nýbrž že sedí pevně na vysoké hoře, tu otevřel okno a vypustil jím krkavce, který mu měl dát zprávu, je-li na blízku země. Krkavec poletoval nad vodou a protože neměl, na co by usedl, vrátil se. Vypustil tedy Noe holubici za ním, ale i ta se vrátila do korábu. Noe počkal dalších sedm dní a opět vypustil z korábu holubici. Holubice se vrátila a hle - držela v zobáčku čerstvou olivovou snítku, znamení, že stromy konečně začínají opět vyčnívat z vody. A znovu čekal Noe sedm dní a zase vypustil holubici. Ta se však již nevrátila a stavěla si hnízdo. Z toho poznal Noe, že potopa konečně zmizela.

 Hospodin poručil Noemovi, aby vyšel z korábu, i vystoupil Noe a s ním jeho rodina a všechna zvířata. Padl na kolena a děkoval Hospodinu za milostivé zachránění. On a jeho rodina dostali znovu darem zemi, která se vynořila ze zátopy.

 Hospodin však promluvil k Noemovi a zaslíbil mu mír. Jako viditelné znamení úmluvy, která měla být napříště uzavřena mezi Ním a člověkem, položil duhu na oblaka. Potud vypráví Starý zákon.

 Veliké zátopy byly vícekrát na zemi. Jedna z nich odervala pravděpodobně území, které obývaly židovské kmeny. Tato předhistorická událost je zaznamenána v Bibli. Je možné, že je to táž potopa, které padla za oběť bájná Atlantida.

 V dřívějších časových rozmezích, kdy ještě existovalo spojení s bytostnými pomocníky, byli lidé včas varováni před hrozícími přírodními katastrofami a odvedeni do bezpečí. Tehdy ještě rozuměli volání bytostných, kteří stále pracují na nutných převratech Země a kteří lidi na to upozornili. Později lidé vlastní vinou přetrhli toto spojení, takže často došlo ke zničení, jak je to v bibli vylíčeno o "potopě světa". Nebyl to Bůh, který by byl přivodil zánik lidstva, nýbrž byly to jejich hříchy - vlastní snaha chtít vědět všechno lépe.

 V biblickém podání je zajisté skryt mnohem hlubší význam. Je to prorocké jasnozření nastávající doby posledního soudu, do které jsme my, lidé dneška, právě vstoupili. Neboť v této době má býti půda Země opět zářivě vyčištěna a oproštěna od takových lidských duchů, kteří se nechtějí dobrovolně přiklonit ke Světlu. Ať se to stane již potopou, nebo jiným úděsným zjevem, či mocnými duchovními procesy, které zlovolné smetou do věčné záhuby.

 

Babylónská věž

Od potopy světa uplynula dlouhá doba. Ale na Zemi lidé svým sklonem k nepravosti - ke zlu opět zapomněli, co kdysi jejich hříchy způsobily.

 To bylo zejména v Babylóně, krajině Mezopotamské. Tam se kdysi rozhodli, že si vystaví nové město a v něm věž, jejíž vrcholek by se nebes dotýkal. Chtěli si tím získat jméno. Tenkrát mluvili všichni lidé stejnou řečí, měli všichni stejný cíl, chtěli jmenovitě dokázat, že lidský duch může vystoupit až k nebi.

 Když se Hospodin dověděl o jejich úmyslu, řekl: "Vidím, že neupustí od toho, co si předsevzali, a proto sestupme mezi ně a smíchejme jazyky jejich, aby jediný z nich nerozuměl, co mluví druhý."

 Tak se stalo. Nikdo už nerozuměl druhému. Muselo se přestat stavět a lidé se rozptýlili po širé zemi.

 Nad lidským chtěním stojí všemoudrost Boží. Stavět až "do nebe" znamená, chtít dokázat tolik, co Stvořitel sám. Avšak tato vypínavost nese v sobě známku zničení. Tak jako vzala za své Babylonská věž, tak bude zničeno každé lidské dílo, které si vytklo za cíl jen uspokojení vlastních přání a tužeb. Kdyby byla stavba věže Babylonské bývala založena ke cti Boží, v pokoře a díku za Jeho milost, pak by stála dokončena ještě dnes před zraky všeho lidstva.

 Zmatení jazyků znamená ještě něco více. Každý jednotlivec jde cestou vlastního chtění. Žádný nerozumí druhému, protože řeč Boží, která by bývala všem lidem stejně srozumitelná, se ztratila. Zejména ono vzájemné porozumění a odpuštění a především ono sloužení podle Vůle Boží, která jedině vede vzhůru.

 Tak byli lidé "rozptýleni po všech zemích", ztratili cestu a cíl, které jim všem byly společné - návrat do věčného domova duchovního - duchovní říše.

 

Abrahám a Lot

Před dávnou dobou žil v židovské zemi muž jménem Abrahám. On i jeho žena byli bohabojní lidé a jejich činy milé Bohu. Vedlo se jim také dobře. Jen jediné je rmoutilo, že neměli děti.

 Abrahámův synovec Lot žil u nich i tehdy, když se oženil, ale vlastní syn by jim býval milejší. Tu dostali jednoho dne příkaz ze Světla. Abrahám slyšel jasně hlas, který k němu pravil: "Odejdi z rodné země a z otcovského domu do země, kterou ti určím!"

 Jiný na jeho místě by se snad ptal, zda-li ona země má také dostatek tučných pastvin pro jeho stáda, nebo zda cesta tam je daleká, nebo kde vlastně ta země vůbec leží. Abrahám se neptal a nerozmýšlel. Hlas ze Světla poručil a Abrahám tedy připravil všechno k odchodu. A s ním se vypravili i příslušníci jeho rodiny, mezi nimi i Lot se svými.

 Když se vydali na cestu, byl to téměř nepřehledný řetěz stád nákladních zvířat, protože Abraham i Lot byli velmi bohatí. Země, kterou procházeli, nemohla tolik lidí a zvířat uživit. Z toho vznikly vždy nové a nové hádky a vády mezi pastevci stád Abrahámových a pastevci Lotovými.

 Abrahám řekl Lotovi:

 "Nebylo by lépe, kdyby se naše cesty rozešly? Pastevci naši se stále sváří o nejlepší pastviny. Odděl se, prosím tě, od nás! Půjdeš-li vlevo, půjdu já vpravo, chceš-li snad vpravo, půjdu vlevo zase já."

 Lot pozvedl zrak a viděl, že celý kraj při Jordánu je jako kvetoucí zahrada Boží. Rozhodl se, že tu zůstane. Byla to krajina před Sodomou a Gomorou. Abrahám však táhl dál, až do země Kanaán.

 Krajina, ve které se Lot usadil, byla obydlena velice špatnými lidmi. Tu zjevil Hospodin Abrahámovi, že vyhladí město Sodomu a Gomoru i se všemi lidmi, kteří v nich bydlí. Abrahám přesto začal orodovat za tato města.

 "Pane, zahubíš spravedlivého stejně jako bezbožníka? Možná, že tam přece žije 5O spravedlivých."

 A Hospodin řekl, že najde-li tam 5O spravedlivých, ušetří těch měst. Abrahám byl nejistý. Je možné, že šel s počtem spravedlivých příliš vysoko a prosil opět o ušetření měst, i kdyby tam bylo jen 45 spravedlivých, nebo 4O spravedlivých.

 Hospodin znovu přislíbil a jak Abrahám v myšlenkách obhlížel Sodomu a Gomoru, zdál se mu i tento počet vysoký a znovu prosil, aby města byla ušetřena i tehdy, kdyby se v nich našlo pouze 20 nebo l0 spravedlivých.

 A Hospodin přislíbil i to. Poslal dva anděly, kteří se měli po městě poohlédnout. Ale poslové nenašli ani těch l0 spravedlivých, jen samý hřích a bezpráví, kamkoliv pohlédli. Jediný dům Lotův žil ještě podle zákonů Božích. Vešli tam nepoznáni a žádali o přístřeší na noc.

 Obě zářící postavy byly však zlým lidem nápadné. Lidé by byli rádi věděli, kdo byli a co tu chtěli. Obklopili Lotův dům a křičeli, aby vydal oba cizince.

 Lot však považoval právo pohostinství za svaté a zdráhal se. Počali dorážet a div, že nevylomili dveře. Hospodin však chránil své posly, ranil bouřící dav slepotou, že marně hledali dveře a vzteky odtáhli.

 Nato řekli andělé Lotovi, kdo jsou a že je Hospodin poslal, aby zničili hříšné město se všemi jeho obyvateli ohněm a sírou. Neboť Hospodin rozhodl jinak, když andělé mimo Lotovy rodiny nenašli v městech ani jednoho člověka, který by žil podle Jeho Vůle. Lotova rodina podle zvěstování andělů měla být naproti tomu zachráněna. Přikázali Lotovi, aby rychle sbalil svůj majetek a opustili i se svými při ranním rozbřesku město. Lot i jeho rodina se zdráhali, protože nemohli uvěřit, že by město mělo být tak rychle zničeno. Svítalo již, ale malá četa nebyla dosud připravena na cestu. Tu uchopili oba andělé Lota a jeho ženu za ruku, vyvedli je z města ven, zatím co dcery je následovaly a řekli:

 "Spaste se teď rychle. Nezastavujte se nikde na cestě a především se neohlížejte!"

 A když tak nyní putovali, začal padat z nebe oheň a síra a shořela města a všechno, co bylo v nich.

 Lotova žena nemohla přemoci zvědavost a ohlédla se.

 Ulekla se tak velice, že na místě zemřela. Přirozeně se nemohla proměnit v solný sloup, jak to podání Bible přikrašluje. Kdyby jednala podle příkazu andělova, byla by také ona bezpečně odvedena.

 Lot a jeho dcery mezitím ve zdraví unikli a usadili se daleko v jiném městě.

 A tak před záhubou obyvatelstva měst Sodomy a Gomory byli zachráněni ti nemnozí dobří, přesně tak, jak bylo předpovězeno. Zaslíbení ze Světla jsou a musí být vždycky splněna, i když se jedná o několik málo lidí.

 Tento biblický příběh působí téměř jako prorocké vidění, jako předtucha pozdějšího příchodu Ježíše a Imanuele.

 Oba rovněž sestoupili do Sodomy a Gomory této země, tak jako právě andělé vylíčeného příběhu, aby dopomohli k záchraně těm nemnohým, kteří ještě chtějí dojít k poznání.

 Prožití Abrahámovo a Lotovo musíme přesto posuzovat podle působení zákonů ve stvoření. Tak jako Bůh nikdy osobně nemluvil s Abrahámem, tak nemohl žádný "anděl" v lidském šatě vzít Lota za ruku a vyvést ho z města ven. Obrazná řeč dřívějších dob zakryla v tomto vyprávění vlastní duchovní děje. Lot mohl slyšet hlasy svých duchovních pomocníků, mohl snad i vidět jejich světlé postavy nebo i postavy bytostných, kteří ho varovali. Proto mu byl umožněn včasný útěk.

 

Abrahám a Izák

Abrahám a jeho žena Sára dosud neměli děti a velmi se proto trápili. Domnívali se, že je to trest Boží. Oba byli již vysokého věku, když jim bylo řečeno, že budou mít přesto syna, který je určen, aby se stal praotcem velkého národa. A Abrahám pojmenoval tohoto syna, který se mu skutečně poté narodil, Izákem.

 Jedné noci měl Abrahám zato, že vnímá hlas, který mu poroučí, aby vzal svého syna Izáka a obětoval jej Hospodinu.

 Musíme se obdivovat Abrahámovi, jak bez odmluvy a bez reptání učinil, co považoval za vůli Boží, takže sám chtěl Izáka opět vrátit.

 Když Abrahám došel k obětišti, připravil vše, čeho bylo třeba a chopil se syna, aby ho usmrtil. V tu chvíli zavolal na něho mocný hlas. Abrahám odpověděl. Hlas pravil:

 "Nevztahuj ruku na hocha, neubližuj mu! Hospodin si nikdy nežádá takových obětí, které Ho ke všemu nejsou důstojné. Ale ví nyní o tvé věrnosti!"

 Abrahám byl do hloubi duše otřesen a šťasten zároveň, když vnímal tato slova, která mu zachránila syna.

 Snad chtěl hlas, žádající po něm oběti, říci mu pouze, že má spolu se svým synem přinésti Hospodinu oběť díků a on že tomu špatně rozuměl. Snad to bylo i našeptávání temna, které chtělo přivésti Abraháma pod šalebnou záminkou oběti smrti k tomu, aby se odvrátil od Boha. Druhý hlas, který ho potom zavolal, aby upustil od obětování svého syna, byl určitě hlasem jeho vlastního citu, který se v bolestném prožití propracoval opět k čistotě přirozeného jednání. Přitom slyšel i v nitru varovné volání svého pomocníka z onoho světa.

 Pro nás skrývá toto vypravování hluboký význam. Abrahám by musel vycítit, že smrt jeho syna nemůže být Bohem chtěna a že proto zprávě asi špatně rozuměl. K oběti neměl vůbec přistupovat.

 Pomysleme přitom na naše "vnitřní" hlasy, které někdy sledujeme. Častokrát je kryje rozumový vliv a my pak s plným přesvědčením uděláme něco nesprávného, tak jako Abrahám. Tento se však v poslední vteřině vzpamatoval a vyhnul se nesprávné cestě, na které by se bezmála provinil. Takový je smysl a hodnota podobenství, které napomíná k trvalé bdělosti citu.

 Biblický příběh líčí ještě, jak Abrahám, když v náhle probuzeném poznání upustil od svého úmyslu, spatřil berana zapleteného za rohy ve křoví. Abrahám šel, vzal berana a obětoval ho. Moudré vedení přivedlo zvíře zajisté do jeho blízkosti. Za onoho času se často zvířata obětovala, což samo o sobě je rovněž nesprávné. Ale v proudu duchovního vývoje, tehdy neúplného, nemohli tehdejší lidé toto ještě pochopit.

 Po dokončené oběti vrátil se Abrahám s Izákem domů. Abrahám žil ještě mnoho let a těšil se ze svého syna Izáka, o jehož synech Jakubovi a Ezauovi vypráví následující příběh.

 

Jakub

Izák měl dva syny, Ezaua a Jakuba, kteří byli dvojčata. Ezauovi však příslušeno právo prvorozenectví. Miloval lov a život na poli. Žil prostě a jednoduše, docela jinak, než jeho bratr Jakub, který byl vždy živý a plný nápadů a rád se zdržoval v obydlí jiných lidí. Izák miloval více svého syna Ezaua, kdežto Jakub byl miláčkem své matky Rebeky.

 Jedenkrát přišel Ezau hladový z lovu a Jakub právě vařil čočku. Ezau poprosil bratra o jídlo, Jakub odpověděl:

 "Rád ti dám čočku, ale prodej ty mi za to prvorozenectví."

 Ezau se domníval, že toto je přece u dvojčat jen zevní forma a byl proto srozuměn.

 Když Izák zestárl a cítil, že se blíží jeho poslední hodina, chtěl požehnat svému oblíbenému synu Ezauovi, jakožto prvorozenému a dosadit ho za pána a svého nástupce. poslal ho na lov a chtěl, aby mu ještě jedenkrát připravil zvěřinu a pak že mu dá své požehnání.

 Rebeka všechno slyšela a přála si, aby toto požehnání dostal raději její miláček Jakub. Zavolala ho k sobě a oba se domluvili, že Izáka oklamou. A protože Izák k stáru oslepl, nebylo to tak těžké. Jakub vzal ze stáda dvě jehňata, která Rebeka připravila jako zvěřinu, jak to Izák měl rád. Protože Ezau žil ve volné přírodě, byla jeho pleť drsná a chlupatá, kdežto Jakub měl pleť hladkou a pružnou. Proto Rebeka navlékla obě beránčí kožky Jakubovi na ruce a poručila mu, aby si vzal šaty svého bratra, aby měl i týž pach, jako on. Do rukou dala Jakubovi šťavnatou pečeni a poslala ho k otci.

 Ten se divil, že se jeho syn Ezau tak brzy vrátil, ale Jakub vyprávěl, že měl na honu štěstí. Slepý Izák se chtěl přesvědčit, je-li to skutečně Ezau, který s ním mluví, protože slyšel hlas Jakubův. Ten přistoupil k otci, nastavil ruce, aby mohl otec ohmatat, že jsou hrubé a chlupaté a aby také ucítil pach ze šatů bratrových. Izák uvěřil, že je to skutečně Ezau. Požehnal synovi a učinil ho pánem i nad jeho bratrem.

 Když se Ezau vrátil z lovu a vešel k otci, ulekl se tento a vyprávěl mu, že už požehnal jeho bratru Jakubovi. Nedalo se už nic dělat. Určení padlo na Jakuba a byl pánem na všechny časy.

 Ezau, který se cítil být svým bratrem už dvakrát podveden, zanevřel na Jakuba a chtěl se na něm pomstít, takže Jakub musel prchnout ke svému strýci. Tam v Mezopotámii, daleko od země Kanaán, pásl Jakub stáda svého strýce, když jednoho dne uviděl u studně jeho krásnou dceru Ráchel. Zamiloval si ji a vyprosil si ji za ženu. Strýc byl s tím srozuměn, ale vymínil si, že Jakub musí mu za Ráchel sedm let sloužit. Láska Jakubova byla tak veliká, že sedm let mu uběhlo jako sedm dní. Pak se slavila svatba. Když zvedl Jakub nevěstin závoj, tu zjistil, že to nebyla Ráchel, ale Lea, se kterou se oženil, její starší sestra. V rozhořčení vyčetl to strýci, který mu řekl:

 "Tu v kraji nebývá zvykem, aby se vdávala mladší sestra před starší. Budeš-li mi sloužit dalších sedm let, dám ti i Ráchel za ženu."

 Tenkrát bylo dovoleno mužům míti více žen. Proto Jakub, přesto že byl podveden, svolil, protože jeho láska k Ráchel byla veliká. A tak se mu stalo totéž, co kdysi on provedl otci a bratru. Byl to trest zvratného působení.

 Jakub žil ještě dlouhá léta u svého tchána, až pocítil stesk po domově, po zemi Kanaán. S celou rodinou a stády, které si vysloužil, táhl k domovu. Tam se setkal se svým bratrem Ezauem, který už dávno zapomněl na to, čím se na něm bratr Jakub provinil a smířil se s ním.

 

Josef

Jakub měl dvanáct synů, většinou už byli dospělí a pomáhali svému otci, kde se jen dalo. Jen dva mladší byli ještě malí a srdci stárnoucího otce nejmilejší. Mladší obou Benjamin byl otcovým miláčkem. Ale Josefovi, který byl předposlední, záviděli bratři jeho výjimečné postavení u otce. Josef byl také docela jiný než jeho sourozenci. Neúčastnil se jejich hlučných radovánek a naslouchával raději hlasům svého nitra a zamýšlel se nad zvláštními sny, které míval. Ale právě toto zvláštní snění dráždilo bratry, sotvaže jim někdy něco z toho vypravoval. Ze snů se dalo předpokládat, že se z Josefa stane jednou velký muž, před nímž se oni, jeho bratři, budou sklánět. A proto se domnívali, že se Josef považuje za něco lepšího než oni.

 Jedenkrát dal otec Josefovi utkat krásné řasnaté roucho. Měl poprvé dostat něco nového a ne dotrhávat po bratrech vždy staré věci. Toto roucho mu bratři nesmírně záviděli a usmyslili si, že mu provedou něco zlého. Příležitost k tomu se brzy našla. Odtáhli se stády hluboko do země a nevraceli se domů několik dní. Tu Jakub poslal za nimi Josefa, aby se podíval, co je s pastýři i se stádem.

 Šel tedy Josef radostně po stopách svých bratří a když se po dlouhém putování dostal až tak blízko ke stádu, že ho bratři mohli poznat, probudila se v nich pojednou stará zášť a domluvili se rychle, že ho zabijí a hodí do studně. Jen Ruben, nejstarší, nebyl s tím srozuměn:

 "Nesahejme mu na život! Neprolévejme krev! Hoďte jej do studny, to stačí, aby byl zneškodněn."

 V duchu pomýšlel na to, že Josefa později osvobodí a přivede k otci.

 Bratři uposlechli a když Josef došel až k nim, strhali z něho šat, to krásné řasnaté roucho, jež nosil, chopili se ho, nevinného a hodili jej do hluboké studny. Sesedli se pak bez výčitek svědomí a pojedli. Jen Ruben se vzdálil. A jak tak seděli a jedli, tu pozvednou oči a uzří - karavanu s velbloudy.

 "A co by se stalo, kdybychom Josefa prodali?" navrhl jeden z bratří. Zbavíme se ho a neposkvrníme si ruce jeho krví."

 Návrh se líbil všem a bratři ho poslechli. Pak vzali Josefovi roucho, zabili berana, smočili šat v jeho krvi a zbarvené krví vzali a poslali otci s dotazem, není-li to snad šat Josefův. Našli prý ho. Otec samozřejmě poznal roucho, nemohl si myslet nic jiného, než že divá zvěř Josefa rozsápala. Stařec se nedal utěšit. Ani na okamžik sis nepomyslel, že by ho byli synové obelhali, tak jako on kdysi oklamal otce.

 Kupci prodali Josefa mezitím do Egypta. Koupil jej urozený muž jménem Putifar a vzal si jej za sluhu do svého domu. Musel tam vykonávat ty nejnižší práce. Bylo mu to sice velmi zatěžko, ale přece nezoufal. Co udělat musel, udělal, pracoval tak dobře, jak uměl a žádnou prací nepohrdal.

 Léta míjela. Z chlapce se stal jinoch, který si získal přízeň svého pána. Putifar přenechal Josefovi dozor nad ostatním služebnictvem a jeho rukám svěřil správu veškerého svého majetku.

 Ženě Putifarově se zachtělo Josefa zničit, protože odmítl její náklonnost. Pomluvila Josefa u svého muže, který byl právě delší čas na cestách. Putifar uvěřil ženě více než Josefovi a dal jej vrhnout do vězení.  Ačkoliv se Josef dokládal svou nevinou, míjela léta a on stále nebyl svoboden. Jeho dobré chování a radostnost celého jeho zjevu způsobily, že si naklonil srdce všech, takže i správce věznice svěřil Josefovi dozor nad ostatními vězni.

 Stalo se kdysi, že do vězení byli vsazeni dva dvořané faraónovi. Nejvyšší číšník a nejvyšší pekař. Jedné noci měli oba podivuhodný sen, který jim Josef vyložil následovně: pekař bude pověšen, ale nejvyššího číšníka farao dosadí opět do jeho úřadu. Proto ho Josef požádal, aby se u faraóna za něj přimluvil, jestliže skutečně bude opět volný.

 Stalo se přesně tak, jak Josef pověděl. Pekař byl odveden na šibenici a nejvyšší číšník směl opět vykonávat svůj úřad. Na svůj slib však nevzpomněl a na Josefa zapomněl docela.

 Tak uplynula dvě léta, když tu farao měl sen. Zdálo se mu, že stojí na břehu řeky, ze které vystupuje sedm krav krásných a tučných a počne spásat pažit. Tu jiných sedm krav za nimi stoupá z vody, vyzáblých, špatných a stane vedle krav prvních. A vyzáblé, ošklivé krávy sežraly sedm krav pěkných a tučných a nebylo na nich vidět, že by tolik žraly. Farao se vzbudil a měl druhý sen. Opět se mu zdálo, že stojí na březích Nilu. Tu sedm klasů vyrůstá z jednoho stébla, tučných a plných. Ale dříve než se mohl nad jejich plnou nádherou zaradovat, už tu bylo opět sedm klasů, tenkých a zaschlých. A sedm tenkých klasů zhltlo sedm tučných a plných. Protože se Faraónovi po dvakrát zdálo téměř jedno a totéž, usuzoval z toho, že mu sny mají povědět něco důležitého. Svolal rychle všechny svoje vykladače a vylíčil jim podrobně sny a ptal se po jejich významu. Ale mudrci potřásali jen hlavami, ale nedovedli nic říci.

 "Což tu není nikdo v celé mé říši, kdo by dovedl vyložit sen?" rozkřikl se farao.

 Tu se rozpomněl nejvyšší číšník na svůj někdejší zážitek s Josefem i na slib, který mu kdysi dal. Dal se ohlásit faraónovi a vyprávěl mu o mladíku, se kterým se sešel ve vězení. Farao ihned povolal Josefa k sobě.

 Pak vyprávěl farao své sny o kravách a klasech. Josef dlouho neuvažoval, ale otázal se faraóna, zda-li něco ví o jediném Bohu.

 "Bůh chce faraónovi něco zvěstovat. Oba sny jsou vlastně jeden, mají jeden smysl. V příštích sedmi letech bude v Egyptě nádherná úroda, to je sedm tučných krav a sedm plných klasů. Hubené krávy a hluché klasy znamenají sedm neúrodných let plných hladu a drahoty, kdy dobytek neporoste a bude hynout. Hubená léta stráví všechno, co z úrodných let zbylo a přece se tím neulehčí. Pokud jde o to, že farao viděl sen dvojí, bylo to proto, že Bůh zamýšlí učinit, co farao viděl velmi brzy."

 Farao se zalekl a pravil:

 "Co myslí Bůh, jemuž sloužíš, že bych měl učinit?"

 Josef odpověděl:

 "Ať si farao najde moudrého a spravedlivého muže, který v dobrých letech, které teď nastanou, sbírá zásoby potravin pro příštích sedm drahých let."

 To se faraónovi líbilo a řekl:

 "Protože tobě vše ukázal Bůh, není nikdo v celé mé říši, kdo by byl k tomu schopnější než ty. Co ty nařídíš, nechť se stane, jako bych to byl já sám ustanovil. Zde vezmi můj prsten, aby ho viděl všechen můj lid."

 Oděl Josefa kmentovým rouchem, zavěsil mu na šíji zlatý řetěz na znamení jeho úřadu. Bylo mu teprve 3O let, když byl jmenován nejvyšším správcem země.

 A stalo se všechno tak, jak bylo ve snu předpovězeno. Když minulo sedm úrodných let, přišla neúroda, dobytek padal a vypukl hlad mezi lidmi a zvířaty. Nastala veliká drahota. Tu Josef otevřel obilnice a co bylo v nich prodával po zemi, takže v Egyptě mohl mít každý pro sebe a svůj dobytek dostatek potravy.

 Ale léta neúrody nepostihla pouze zemi Egyptskou, nýbrž v sousedních zemích pociťovali bídu ještě mnohem tížeji, protože tam nebylo nikoho, kdo by se o zásoby staral. Tak začali sousedé nakupovat v Egyptě, aby nezahynuli hladem. Také starý Jakub se o tom doslechl a poslal své syny do Egypta pro obilí. Jen Benjamin nejmladší zůstal doma u otce.

 Když přišli bratři do Egypta, byli uvedeni před vladaře. Poklonili se mu nízko k zemi, protože v něm viděli velmi mocného Egypťana. Josef spatřil své bratry a poznal je ihned, ale nechtěl na sobě dát nic znát. Vyptával se, odkud přišli a co si přejí. Stavěl se, jako by nevěřil jejich odpovědi, že přišli nakoupit obilí. Rozkřikl se na ně:

 "Slídiči jste a přišli jste vypátrat slabiny země!"

 Zapřísahali se, že je jich dvanáct bratří a že přišli s mírem v srdci nakoupit pouze obilí.

 "Ale vidím vás pouze deset", namítl Josef. Nato mu vyprávěli, že jednoho bratra již nemají a nejmladší, že zůstal doma u otce.

 Josef předstíral, že jim nevěří a dal je na tři dny zavřít jako nepřátelské vyzvědače. Třetího dne jim řekl:

 "Uvidím, je-li pravdou, co jste řekli. Propustím vás a vy půjdete a přivedete nejmladšího bratra. Jeden z vás tu zůstane jako rukojmí do té doby, než se vrátíte. Vy ostatní jeďte domu a vezměte si obilí, aby váš otec nezemřel hlady."

 Bratři se velmi poděsili a rozmlouvali mezi sebou vlastním jazykem o tom, co se přihodilo, netušíce, že přítomný Josef jim rozumí každé slovo. Mluvil s nimi vždy pomocí tlumočníka. Z jejich rozmluvy se dověděl, že nynější těžké prožití považují za trest za svůj někdejší hanebně krutý čin, kterého se dopustili na Josefovi a že poznali, jak jejich vlastní prožívání padá na ně zpět.

 Josefovi bylo bratří líto. Ale setrval na svém rozhodnutí. Chtěl se přesvědčit, je-li jejich lítost pravá a nedal na sobě nic znát. Jednoho z nich, Šimona, kázal odvléci do vězení a zbývající propustil domů. Svému komořímu dal potají rozkaz, aby peníze za obilí vložil každému nazpět do měchu.

 Když přišli domů, vyprávěli otci všechno, co zažili. Jakub zalkal:

 "Což mám být oloupen o všecky své děti? Josefa jsem ztratil, Šimona jste opustili, kdo ví, jak se mu tam vede. A nyní mi chcete vzít i Benjamina a možná, že se ani už z Egypta nevrátíte, dovolím-li vám odejít. Raději nepojedete už pro obilí."

 Leč nakoupené obilí znenáhla ubývalo. Jakub se dlouho zdráhal poslat znovu syny do Egypta. Ale když bída doléhala stále citelněji, propustil s těžkým srdcem Benjamina, aby šel se svými bratry. Peníze nalezené v pytlích dal jim znovu s sebou, protože nevěděl, jak se tam dostaly.

 Když Josefovi oznámili, že se bratři vrátili, rozkázal, aby byli okamžitě uvedeni do jeho domu. Bratři dostali strach. Zajisté, že to bylo kvůli penězům. Vyhledali proto nejdříve Josefova správce, přinesli mu peníze a chtěli vysvětlit, jak a kde je našli. Správce je uklidnil a řekl:  "To váš Bůh dal vám poklad do vašich měchů. Mně nejste nic dlužní!"

 Pak je uvedli do velkého, krásného sálu. Josef vešel, pozdravil se s nimi a vyptával se horlivě, jak se vede otci a zdali dosud žije. Pak uviděl Benjamina a pohnutí a radost přemohly jej tak silně, že musel odejít, aby se neprozradil. Později, u jídla, vykázal jim místa u stolu přesně podle jejich stáří, až se tomu podivili a měli ho za věštce. Mezitím nařídil Josef správci, aby opět všechny peníze položil nepozorovaně zpět do měchů a mimo to do měchu Benjaminova, nejmladšího z nich, ještě Josefovu stříbrnou číši. A tak se také stalo.

 Sotvaže bratři příštího rána vytáhli z bran, poslal za nimi Josef správce, aby přinesl číši. Správce je dostihl a rozzlobeně se na ně osopil:  "Co jste to za nevděčné lidi! Náš pán přijal vás jako hosty a vy mu za to, za jeho dobrotu, odplácíte tím, že jste mu ukradli stříbrnou číši!"

 U vědomí naprosté neviny živě se bránili, ale správce byl stále vzteklejší a začal nakonec prohledávat měchy.

 Když otevřel měch Benjaminův, číše se našla. A správce chtěl Benjamina zajmout. Ale nikdo z bratří se nechtěl odvážit toho, aby předstoupil před otce bez Benjamina a proto Benjamina neopustili a vrátili se s ním zpět.

 Znovu byli uvedeni k Josefovi a za velikého nářku a bědování mu vyprávěli, co se stalo a stále se zapřísahali svou nevinou. Tu se Josef nemohl již déle přemoci. Pokynul, aby všichni Egypťané opustili místnost a sotvaže se svými bratry osaměl, dal se jim poznat.

 Zpočátku nemohli pochopit, že muž, který tu stojí před nimi v takovém lesku a nádheře, by byl jejich vlastní bratr Josef, k němuž se kdysi tak krutě zachovali a že přesto s nimi jedná a mluví s takovou dobrotou, odpouštěje jim jejich provinění. Teprve potom se poddali radosti a jásotu. Josef jim radil, aby jeli domů co nejrychleji pro otce a spolu s ním se vrátili.

 Zatím se farao dověděl, co se stalo. Těšil se z radosti svého služebníka Josefa, který znovu nalezl své drahé a dal bratřím vzkázat:  "Vykáži vám kus úrodné země, na které můžete ode dneška přebývat. Nestarejte se o to, jak byste sem přepravili všechen svůj dobytek a domácí nářadí. To všechno zde v hojnosti dostanete."

 Bratři učinili, jak jim Josef a farao přikázali. Zastihli svého otce ve zdraví a radost nad Josefovým zachráněním mu dala nových sil, takže se mohl brzy vydat na dlouhou cestu do Egypta. Žil tam šťastně ještě dlouhá léta. Z jeho synů se stali zakladatelé dvanácti rodů izraelských.

 Mnoho zlého udělali kdysi bratři Josefovi, a přesto jim splácel velikým dobrem! Josef jednal podle zákona, jímž se řídil, že totiž veškerá pomsta (trest) náleží Bohu. On sám se nemstil svým bratrům, a proto spočívalo tolik požehnání na jeho cestách. Všechno zlé, jímž byl obmýšlen, obrátilo se mu k dobrému.

 Jeho bratři se poučili z hořkého zahanbení, které jim Josef připravil, že litovali svého někdejšího skutku a tak znovu našli správnou cestu, ze které kdysi zbloudili.

 

Mojžíš

Od Josefovy smrti uplynula dlouhá doba. Nikdo již nežil z těch, kdo by pamatoval na onu strašnou drahotu. Také farao zemřel a byl pohřben v pyramidě, jiný král vládl na jeho místě a nechtěl již nic vědět o Josefovi, kterému země tak velkým díkem byla zavázána, ani o tom, že potomci Josefovi a jeho bratři žijí v Egyptě po zákonu.

 Židé se rozmnožili, takže se Egypťané obávali, že by se jednou mohli stát silnějšími, než oni sami. Kněží a rádcové neopomněli náležitě líčit, jak zle by mohlo být, kdyby se Židé zmocnili násilím země a strhli vládu na sebe. Farao věřil svým rádcům a přemýšlel s nimi o pomoci.

 "Vyhladit je zbraní nemůžeme, protože by se pak bránili a snad právě tím by mohli získat převahu. Musíme se pokusit nějak je zneškodnit a pomalu je rozprášit."

 A národ Izraelský, který si dosud pokojně hleděl obdělávání půdy a pasení dobytka, musel najednou vykonávat otrocké služby. Farao začal provádět obrovské stavby, ke kterým Židé museli přivážet kameny. Znenáhla byli zapřahováni do vozíků jako tažná zvířata a bylo s nimi krutě nakládáno, jestliže přitom nebyli dost rychlí. Nemilosrdně dopadaly biče dohlížitelů na jejich záda. Vždyť čím více Židů takto pomřelo, tím větší radost farao měl. Kdo by se byl jen trochu bránil, byl na místě ubičován k smrti. A kdo se vyčerpáním zhroutil při okraji cesty, toho tam nechali ležet, až zemřel. Nikde smilování, nikde soucitu!

 Však toto zdlouhavé umírání nešlo faraónovi dost rychle. Stále žilo ještě dosti Židů, až pojednou připadl na hroznou myšlenku. Nařídil, aby každý prvorozený chlapec izraelských rodičů byl zabit. Doufal, že tímto způsobem Židy konečně zdolá. Země se otřásala pláčem a výkřiky bolesti, které pronikly až ke stupňům Božího trůnu. A Hospodin se smiloval.

 Stalo se, že jedné židovské rodině byl darován syn. Ale štěstí rodičů zhaslo při pomyšlení, že jejich hošík má býti zavražděn. Matka se nechtěla podřídit nelítostnému zákonu a chtěla se alespoň pokusit dítě zachránit. Se svou dcerou zhotovila košík dosti veliký, aby se do něho chlapec vešel. Vymazala ho smolou, aby do něho nevnikla voda.

 Hocha uložila do malé archy a svěřila dítě vlnám Nilu. Ty ho zvolna odnášely s sebou. Obě ženy, matka a sestra chlapcova, schovaly se na břehu, aby pozorovaly, co se s ním stane.

 K vodě se blížila veselá skupina. Byla to dcera faraónova se svými družkami a otrokyněmi. Chtěly se koupat.

 "Co to tam plave za podivný koš?" zvolala princezna. "Doneste ho sem, chci se tam podívat!"

 Koš byl rychle přinesen a královská dcera ho otevřela. Zarazila se, když z nitra koše se na ni usmíval chlapeček. Byla radostně dojata a ihned rozhodla, že si dítě ponechá.

 Ale musela mít přece někoho, kdo by dítě opatroval. Tu spatřila na břehu mladou Izraelitku, zavolala na ni a ptala se, neví-li o nějaké ženě, která by mohla dítě opatřit. Dívka odběhla a zavolala vlastní hochovu matku, která měla nyní to štěstí, že mohla opatrovat své dítě.

 Hoch dostal jméno Mojžíš a byl vychován na dvoře faraónově jako královský syn. O svém židovském původu dosud ničeho nevěděl. Když povyrostl, dostal nejlepší učitele a protože byl velmi chytrý a rád se učil, nabyl bohatého vědění.

 Židé, kteří v něm spatřovali oblíbence faraónova, pohlíželi na něho s nedůvěrou a vyhýbali se mu. Ani jeho vlastní sourozenci neviděli ho rádi, když vešel do prostého matčina domova. A přesto Mojžíš vždy znovu vyhledával židovské čtvrti města a viděl při tom mnohé, nad čím se jeho spravedlivé srdce pobouřilo. Mluvil-li s faraónem o neslýchaném útlaku Židů, tu záhy zpozoroval, že tím svému lidu nikterak neprospěl, ale naopak, že se farao tím více zatvrdil a úplně mu znemožnil zuboženým nějak pomoci.

 Faraónovi se doneslo, že Mojžíš bývá často u svých soukmenovců. Rozhodl se, že ho dá usmrtit. Mojžíš uprchl a skrýval se nedaleko jedné studnice.

 Stalo se, že jednoho dne přišly ke studni dcery kněze Jethra, aby si nabraly vodu pro své ovce. V tu chvíli přišli cizí pastevci a chtěli je odehnat, ale Mojžíš se jich ujal. Jethro se o této příhodě dověděl, mladík se mu zalíbil a nabídl mu, aby u něho zůstal a pomáhal při chovu dobytka. Mojžíš učinil, jak si kněz přál a zůstal u něho po mnoho let a tam se také oženil s dcerou knězovou jménem Zippora.

A když tak jednou opět pásl stádo, uslyšel pojednou naprosto zřetelně mocný hlas ze středu šlehajících plamenů a hukotu, jakoby všechno kolem dokola bylo v jednom ohni. A hlas k Mojžíšovi pravil:

 "Slyš, Mojžíši! Tys vyvolený k tomu, abys vyvedl svůj lid, ty utlačené Židy z Egypta. Připrav se a jdi ke králi Egypta, neboj se, neboť Hospodin bude s tebou a Jeho ruka bude vztažena nad vámi, aby vás nechali odejít."

 Ačkoliv si Mojžíš netroufal mít dostatek síly k tak velikému úkolu, přece se rozhodl vrátit se do Egypta. Svou ženu Zipporu vzal s sebou.

 A nyní započala horlivá, zpočátku dosud utajovaná činnost. Mojžíš se držel v pozadí a nechal s lidmi mluvit svého bratra Arona, jak mu bylo poručeno. V utlačovaném a zotročeném lidu vzklíčila zvolna myšlenka, že by si mohli nějak pomoci a že by už nemuseli dále trpět.

 A tak přišel čas, když Mojžíš šel k faraónovi. Nebyl to už farao ochránce Mojžíšova dětství a mládí. Ten již zemřel. Nový král byl svévolný, nedůvěřivý muž. Nikdy se mu nelíbilo, že se s Mojžíšem dříve tak dobře na dvoře jednalo. To ho vždy popouzelo proti němu. Ale přesto předstoupil před krále a řekl:

 "Vznešený faraóne, propusť můj lid!"

 Měl na mysli lid, ze kterého pocházel, ale farao slyšel ze slova "můj", že se chce Mojžíš učinit jejich pánem. A právě toho se bál a ke všemu měl by propustit lid, který pro něho tak lacino pracuje! A když Mojžíš zdůraznil, že Bůh, Hospodin si přeje odchod Židů z Egypta, tu se farao zpupně rozkřičel:

 "Nuže dobře, uvidíme, zda-li ten tvůj Bůh je mocnější, než já a zda dovede ochránit svůj lid. Ten boj přijímám!"

 "Odvolej tato slova, faraóne!" naléhal Mojžíš. "Řítíš se do jisté záhuby. Mnou proudí síla mého Boha a na pokyn této ruky zahnije voda v Nilu a nebude ji moci pít ani člověk ani zvíře. Vypukne mor po celé zemi, dokud nepropustíš můj lid."

 Ale král se posmíval dál a Mojžíš ho opustil.

 Tu se začaly kalit řeky a proudy Egypta a voda zahnívala. Leklé ryby plovaly na vlnách a válely se po březích. Z břehů začaly vylézat spousty žab na suchou zemi a vzduch byl prosycen odporným pachem. Zoufale kopali lidé do země a hledali pitnou vodu, ale již po několikerém zarytí vystupoval ze země jen sírový, žlutý pach.

 "Ukonči to utrpení, pak propustím tvůj lid. Ať si jde, kam chce!"

 Sotva Mojžíš odešel, rozptýlil se odporný pach a ve studnách byla opět čistá voda. Egypťané si oddechli. Zvolna mizelo také bahno a hniloba z řek. Znovu předstoupil Mojžíš před faraóna.

 "Pohroma je zažehnána, kdy smíme odejít?"

 "Nemohu dát tvému lidu volnost. Přísahal jsem umírajícímu otci, že potlačím izraelské. Kdybych zrušil, co jsem přísahal, znamenalo by to mou smrt."

 Mojžíš odešel a Nil se vylil vysoko z břehů a zanesl bahnem zemi kolem dokola. Přilétla mračna kobylek a sežrala úrodu na polích a stromech a mračna komárů přinesla nakažlivé nemoci. Umírání bylo větší než předtím. Jen nuzná čtvrť, ve které bydleli izraelští, zůstala ušetřena. Duchovní ochrana je obklopovala.

 Farao dal Mojžíše znovu zavolat a slíbil, že lid propustí, jen když této nesnesitelné pohromě bude konec.

 "A budeš tentokrát držet slovo?" zeptal se Mojžíš a farao přisvědčil.  Tu poprosil Mojžíš Hospodina, že už by mohlo být dosti umírání a nemoci zmizely. Děti Izraele se s jásotem chystaly na cestu. Ale sotvaže dostihly bran, byly ozbrojenci zatlačeny zpět do města. Trpké bylo jejich zklamání. A Mojžíš pospíchal znovu do paláce a rozhořčeně křičel již z dálky na faraóna:

 "Což takto splňuje král svá slova?"

 Farao zlostně odpověděl:

 "Jdi odtud! Opovážíš-li se ještě jednou přijít mi na oči, dám tě ubít!"

 Mojžíš odpověděl:

 "Staň se, jak jsi řekl! Nikdy více nepředstoupím před tvůj zrak!" a odešel.

 Na Egypt padla zatím pohroma horší než dříve. Nad zemí se strhla nepohoda, nemoci divoce zuřily. Král poslal pro Mojžíše, ale ten odepřel přijít. Tu mu farao vzkázal, že lid může odejít. Ačkoliv Mojžíš už nevěřil jeho slovům, přece prosil Boha, aby tuto ránu zmírnil. Ale sotvaže bědy pominuly, již litoval farao svého slibu a znovu ho zrušil.

 Nyní však v Mojžíšovi vzkypěl hněv. Tma rozprostřela se nad zemí a vypukl hlad a nastalo veliké umírání. Egypťané konečně pochopili, že všechno toto utrpení je zapříčiněno faraónovým jednáním. Začali reptat a bouřit se proti vladaři.

 Mojžíš viděl, že vzrůstající bouře v zemi spolu se vší tou bídou a nouzí dohánějí faraóna k zoufalství. Farao sám nyní zajisté izraelské vyžene. Mojžíš přikázal, aby děti Izraele oslavily slavnost velikonoční a po ní se připravili všichni na odchod. Tentokrát to bude doopravdy. Sám pak volal Hospodina o pomoc.

 Mojžíš vyciťoval sílu, která k němu proudila shůry. Své přípravy konal s hlubokou vážností a neochvějností. Farao, kterému smrt prvorozených odervala v oné noci i jeho jediného syna, rozkázal nyní pln zoufalé bolesti, aby izraelští opustili zemi.

 Tak vytáhl lid z nenáviděného Egypta do země, která jim měla být teprve ukázána. Nejdříve narazili na velikou překážku, na Rudé moře. A současně se v dáli začala zvedat oblaka prachu. To Egypťané, vedeni faraónem, pronásledovali lid, chtějíce ho zajmout a dopravit zpět.

 Tu Mojžíš pozvedl svou hůl. Zvedla se bouře a rozdělila moře, takže vlny tvořily z obou stran stěnu a lid přešel moře suchou nohou.

 Když poslední z izraelských opustil pevnou zemi, přihnalo se jezdectvo i vozba faraónova.. Chtěli se pustit za izraelskými, ale koně zůstaly stát, jakoby je držela neviditelná ruka. Teprve, když všechen lid izraelský přešel na druhou stranu, teprve potom koně uposlechly a celá vozba se hnala kupředu. Nová bouře se přihnala a znovu bičovala vlny, které se však tentokrát opět uzavřely. S hukotem přelily se vlny přes egyptské vojsko a pohřbily faraóna se všemi jeho válečníky. Na druhém břehu padl židovský národ na kolena a děkoval Hospodinu, svému Pánu.

 Dlouho vodil Mojžíš lid pouští. Častokrát krutě hladověli a tu Mojžíš volával Hospodina a obrovské hejno ptáků sneslo se poblíž ležení. Jindy zase pršela semena, podobná chlebíčkům, izraelští říkali tomu mana. Vždy a všude mohl se Mojžíš spolehnout na pomoc bytostných.

 Za svého dlouhého putování dostal Mojžíš jednoho dne pokyn, aby vystoupil na horu Sinaji, k jejímuž úpatí izraelští právě došli. Tam v osamělosti bylo mu zjeveno desatero Božích přikázání, podle nichž se měl lid napříště řídit, aby setrval na cestách Páně. Mojžíš vytesal desatero do kamenné tabule. Byl přeplněn Boží milostí a vznešeností a radoval se z toho, až čekajícímu lidu přinese tuto zvěst.

 Když po několika dnech sestoupil dolů z hory, viděl, že lid radostně poskakuje kolem zlatého telete, které zhotovili za jeho nepřítomnosti. Jen nemnozí drželi se stranou tohoto pustého řádění, mezi nimi také mladík jménem Jozue. Když Mojžíš shlédl svůj lid, klanící se modle, přemohl ho hněv. Mrštil deskami desatera o sebe, takže se rozbily.

 Tu se lid vzpamatoval. A dobří mezi nimi se zastyděli. Vybrali mluvčí ze svého středu a prosili, aby je opět vedl a to, co se stalo, aby odpustil a zapomenul. Mojžíšovi se však lid zošklivil. Dosadil místo sebe Jozuu, který měl lid nadále vésti. Společně s ním napsali desatero ještě jednou. Znovu putovali po léta pouští. Mojžíš by byl mohl dosáhnout země Kanaán mnohem dříve, ale vyhýbal se tomu úmyslně, protože chtěl, aby se lid v tvrdé kázni polepšil. Konečně ležela zaslíbená země před nimi. Tu odvolal Hospodin svého věrného služebníka. Umíral v míru a pokoji.

 Jozue dovedl lid izraelský do země Kanaán a vládl mu moudře a spravedlivě jako "první soudce".

 

 Odchod izraelských z Egypta

odehrál se v předhistorické době. Nevíme, které části pozdějšího židovského národa se na něm účastnily, i když podle zpráv starého zákona se mohlo pravděpodobně jednat o potomky Jakubovy (viz Jakub).

 Mnoho moderních vědců vede o tom spory. zdali skutečně došlo k nějakému takovému odchodu, jelikož Hebrejci v Egyptě usedlí nebyli. Ani dějiny Egypta, o nichž víme z pyramid, se o ničem podobném nezmiňují. Vypravování se častěji vykládá tak, že je to smyšlenka, vzniklá později. Prostředníkem desatera měl by být prorok Amos, který žil asi kolem roku 760 př. Kr.

 Zvykli jsme si, že v bádání se uznává všeobecně pouze to, co se může srozumitelně prokázat. Dřívější zvěsti, zjevení a zkazky prokázat nelze. Ty se v tušení zachvívají ve vyšším vědění, než ho rozum může podat a jsou to většinou zprávy o událostech, které mají svůj původ v duchovním. Tudíž právě tyto mají být posuzovány jako "dějiny". Vždyť skutečný tok dějin ve velkém celku řídí se jedině duchovními událostmi. Jádro jejich moudrosti zůstává, i když již neznáme pozemské projevy, nebo jestliže se nám zachovaly jen zkreslené.

 V každém případě víme z těchto spolehlivých duchovních pramenů (viz dílo "Zaváté doby se probouzejí" a "Doznělá tisíciletí” - nakladatelství Maria Berndhardt, Vomperberg Tirol), že postava Mojžíšova není nějakou bájí a že to byl skutečně on, který měl tu milost, že směl přijmout desatero Božích přikázání. Mohlo se však stát, že pozdější pokolení jeho život básnicky přikrášlila. V jádru se však nic nemění.

 Utrpení egyptského národa před odchodem izraelských je známo jako sedm egyptských ran. Mojžíšovi, který byl vedením vyhlédnut za zachránce svého národa, bylo darováno zvlášť silné spojení s bytostným. Stál tak neochvějně přesvědčen v síle Páně, že jeho prosby, které daly průchod pohromám, byly vyslyšeny. Proč k tomu muselo dojít, nemůžeme zde obšírně vykládat. Jen jediné budiž poznamenáno. Židé měli již tenkrát vědění o jediném Bohu (Jehovovi), Stvořiteli všeho, co trvá.

 Utrpení, které v Egyptě prožili, uvolnilo jejich duše alespoň na nějaký čas, že mohla být připravena půda k pozdějšímu přijetí Syna Božího, Ježíše. Aby se mohli k tomuto úkolu připravit, byli proto vyvedeni z jařma Egypťanů, jejichž víra, připoutaná na zem, by byla působila tísnivěji.

 Mnoho dnešních lidí se rádo posmívá vylíčenému tažení přes Rudé moře, zejména, když v těchto místech bývá mělké a písčité. Jak často se již něco takového stalo, vyvoláno buď přírodními událostmi nebo podobně. Pohlíženo ze Světla, bylo zapotřebí poskytnout pomoc ve skutečnosti duchovní bídě. I v tak zvaných historických dobách.

 Tím lehčeji si můžeme vysvětlit události u Rudého moře. Připomeňme si jen nápor prudké větrné smršti, kdy i za našich dnů celé úseky země změní se v poušť. Zde však spoluúčinkovala ještě mocná duchovní síla vůle, která vyvěrala z Mojžíšova nitra a jako žhavá prosba vyšlehla až do nejvyšších výšin.

 Mojžíš nebyl zakladatelem náboženství, jak se častokrát za to má, ani jím nechtěl být. Prostě a bez pozemského uvažování prováděl jednoduše to, co mu bylo jako volání ze Světla uloženo: přinést svému lidu záchranu.

 

David a Goliáš

Židé vedli častější války s Filištínskými. Následující vyprávění líčí nám utkání dvou vojsk pod vládou krále Saula.

 Filištínští obsadili výšinu a naproti nim stála vojska židovská. Z obou stran zazníval bojový pokřik.

 Z řad filištínských vystoupil neobyčejně velký muž a postavil se před vojsko. Byl to obr, jaký nebyl k vidění, od hlavy až k patě oděný železným brněním, takže se jevil na pohled jako železná věž. Stanul a volal na izraelské šiky hlasem, který zněl jako řev deseti volů.

 "Je-li váš Bůh tak silný, jak si to myslíte, ať vystoupí jeden z vás a pustí se se mnou do boje! Jeho Bůh mu přece bude pomáhat. Přemůže-li mne, bude boj skončen, ale přemůžu-li já jeho, bude lid izraelský otročit filištínským."

 Židé si nevěděli dost dobře rady. Leckterý z nich by rád dal život v sázku, kdyby to tím skončilo. Ale přivést do otroctví národ, to každého zarazilo. Tu zařval obr ještě hlasitěji:

 "Aj, aj, vy jste mi pěkní hrdinové, nebo je váš Bůh takový zbabělec?"

 Tu vykročil jakýsi mladý pastevec, který už nemohl poslouchat obrovo rouhání. Jinoch se jmenoval David a králi Saulovi již častěji zpíval písně a žalmy.

 David se opásal koženou zástěrou, zdvihl ze země pět velkých oblázků a předstoupil statečně před vojsko.

 "Slyšíš, obře," zavolal, "zde jsem a chci s tebou bojovat! Ty na mne jdeš silou svých nesmírně dlouhých údů, ale já přicházím k tobě v síle svého Boha!"

 Při těchto slovech vzal do rukou jeden z oblázků, potěžkal ho trochu v ruce, namířil a hodil. Již první úder trefil obra Goliáše a zasáhl ho doprostřed čela, prorazil je a uvázl v mozku. Obrovský muž padl a byl na místě mrtev.

 Když spatřili filištínští, že jejich bojovník padl, dali se na útěk a utíkali, co mohli. V řadách izraelských byl však jásot veliký, protože nikdo nepovažoval toto východisko za možné. Jen David nepochyboval ani na okamžik. On věděl, že stojí v síle Páně, co víc mu pak chybělo?

 Saul byl nad vítězstvím tak rozradostněn, že nechtěl ani slyšet, aby David od něho odešel. Tak se dostal jinoch ke královskému dvoru, kde žil společně s královskými syny.

 Později byl David jmenován polním hejtmanem a stál v čele vojsk, jakmile se nepřátelé přibližovali k Izraeli.

 Po letech se filištínští znovu hnuli a David na rozkaz Saulův vytáhl proti nim. Pomoc Boží byla s ním, takže se zakrátko vítězně navrátil domů. Radost mezi židy byla veliká a ženy mu vyšly vstříc a vítaly ho zpěvem:

 "Saul jich pobil tisíc, ale David deset tisíc!"

 Saul to slyšel a nelíbilo se mu to, že takto Davida nad něho vyvyšují. Od toho dne usiloval, jak by mu uškodil.

 Saulova dcera Michaela však milovala Davida a ten ji také, ale neodvažoval se něco říci, protože byl chudý. Tu jednoho dne dal ho Saul zavolat a oznámil mu, že musí znovu vytáhnout válečně proti filištínským. Vrátí-li se domů, dá mu Saul svou dceru Michaelu za ženu.

 Znovu se vrátil David jako vítěz domů a dostal Michaelu za ženu.

 Král Saul záviděl Davidovi lásku lidu a vzrůstala zášť, která v něm udusila všechno dobré. Když mu David zase jednou zpíval a hrál, uchopil oštěp a mrštil jím po pěvci. Ale Davida nezasáhl. Zbraň prolétla mimo a zůstala trčet ve stěně.

 David opustil nato královský palác a odešel ke své ženě. Michaela znala svého otce a věděla, že neustane, pokud Davida nezajme. Přiměla proto svého muže k útěku, spustila po provaze oknem Davida a on uprchl.

 Saul dal Davida všude hledat a brzy dostal zprávu, že se hledaný ukrývá v horách v lese. Hned nato vytáhl Saul sám s početnou skupinou ozbrojených lidí, aby uprchlíka vypátral a zajal.

 K Davidovi se však přidalo mnoho věrných přátel a mezi nimi i jeho setník. Spolu s nimi dostal se jedné noci do jakési prostorné jeskyně, kde se uložili ke spánku. Pojednou byli vyrušeni šramotem a tu zpozorovali, že v přední části jeskyně se usadil zbrojný lid na noc. Sami se chovali tiše, takže ti vpředu je nezpozorovali. Konečně i vpředu vše utichlo a David se setníkem se přiblížili k vetřelcům. Tu uviděli krále Saula pohříženého v hluboký spánek a kolem stráže, které měly krále chránit, všecky spící.  "Teď ti padl Saul do rukou", zašeptal setník, "usmrť ho!"

 Ale David odpověděl:

 "Nikoliv, on je pomazán ve jménu Páně a je to můj král. Ani se ho nedotknu!

 Vzal Saulův meč a uťal jím cípek jeho pláště. Nato se opět vrátil ke svým přátelům. Když se za ranního rozbřesku chystal Saul vyrazit se svými lidmi, tu vyšel David za ním a zavolal:

 "Saule, proč usiluješ o můj živost? Dnes v noci bych tě mohl zabít, když všecky tvoje stráže spaly. Podívej se na tento růžek zde, který jsem uťal tvým mečem od tvého pláště na důkaz, jak blízko jsem ti byl, aniž jsi něco zpozoroval."

 Saul byl tím hluboce dotčen. Prosil Davida, aby na všechno, co se stalo, zapomněl a David odpustil.

 Ale přesto Saul už za krátkou dobu nato znovu pomýšlel Davida zničit. A znovu mohl David v jakési příhodné chvíli krále zabít. Vzájemné přátelství bylo i podruhé obnoveno, ale od této hodiny se David vzdaloval královského dvora.

 Přemnoho bylo darováno Davidovi, že se s plnou důvěrou odevzdal do síly Páně, neohlížeje se přitom na nebezpečí. V jeho šlechetnosti se ukazuje, jak chodil po správných cestách a sám ušetřil nepřítele, který byl vložen v jeho ruce. Mnohému se můžeme z toho naučit.

 Leč i David se později zapletl v sítě náruživosti a stihl ho za to krutý trest. O tom nám poví následující kapitola.

 

David jako král

Saulova vláda nebyla dobrá. Nakupil si na sebe ještě mnoho jiných vin. V té době pronikli filištínští znovu na jeho území a Saula svírala úzkost z výsledků boje, protože David nestál již po jeho boku.

 Ve své bídě obrátil se na věštkyni, která mu předpověděla, že on a jeho tři synové příštího dne padnou v boji, protože neposlouchal zákonů Božích.

 A skutečně. Druhý den padli v boji synové Saulovi. On sám, když to uslyšel, nalehl na vlastní meč.

 Izraelští provolali nyní Davida králem. Ujal se vlády a panoval dlouhá léta. Z Jeruzaléma udělal hlavní město země. Vystavěl v Jeruzalémě chrám, ve kterém nalezla útulek archa úmluvy - skřínka s desaterem Božích přikázání, které byly zjeveny Mojžíšovi.

 V té době zemřela jeho žena. David se cítil velmi osamělý. Tu jednoho dne spatřil ženu vojína Uriáše, která se mu velmi zalíbila.

 Aby ji dosáhl, dopustil se zlého činu. Poslal jejího muže v příští válce úmyslně do nejpřednějších řad bojujících s úmyslem, aby Uriáš padl.  Když se žena Uriášova dověděla o mužově smrti, byla zoufalá. Její bolest se však ponenáhlu utišovala a po delší době pojal ji David za ženu. Ona nevěděla, že zavinil smrt jejího muže. Také David nerad na to vzpomínal a rád by zapomněl docela.

 David měl dva syny: Šalamouna a Absolóna. Zejména na Absolónovi lpěl celou duší, ačkoliv byl tento povahy lstivé a úskočné. Krása jinochova, která otce víc a více oblažovala, byla jen zevní. Šalamouna, který byl starší, určil za svého nástupce. Svěřil ho péči moudrého muže - proroka Nathana. Ten ho učil rozlišovat dobré i zlé, vyučoval ho Božím zákonům a přikázáním a ukázal mu, jak poznávat činnost Božího působení kolem v přírodě.

 Jednoho dne dal zavolat David proroka Nathana k sobě. Protože duchovní zrak prorokův byl otevřen a on mohl vidět příští, předstoupil Nathan před Davida a začal vypravovat příběh:

 "Žil kdysi chudý muž, jehož jediným majetkem byla ovečka, kterou miloval jako své dítě. Měl ji u sebe v chatrči a z toho mála, co muž a jeho děti jedli, dali ovečce její díl. Nedaleko odtud bydlel bohatý muž, který měl veliká stáda ovcí a mnoho beranů. Jednoho dne dostal boháč návštěvu, a proto měla být zabita ovce. Boháč, který se nechtěl rozloučit se svými zvířaty, rozkázal, aby čeledínové zabili ovečku chudého muže. A tak se stalo."

 Naslouchající král pobouřeně zvolal:

 "Ten muž musí zemřít! Kdo je to?"

 Nathan postoupil ještě o krok blíže, zvedl ruku, ukázal na krále a řekl vážně a pomalu: "Tys ten muž!"

 David poznal v příběhu své vlastní provinění na ženě Uriášově, kál se a prosil Hospodina o odpuštění. Nathan s ním dlouho ještě rozmlouval, až nakonec řekl:

 "Protože tvá lítost, králi Davide, je opravdová, Pán shlédne na tebe milostivě, ale bez trestu ovšem nevyjdeš. Tvůj syn Absolón zemře."

 A jak Nathan předpověděl, tak se stalo. Absolón, který se krátce poté vzbouřil proti otci, přišel při pronásledování strašným způsobem o život, ačkoliv David dal výslovný rozkaz, aby se šetřilo jeho života.

 David zanedlouho poté žalem zemřel a Šalamoun následoval po něm na trůně v Izraeli.

 

Šalamoun

Šalamoun byl ještě mlád, když se stal králem. Jeho činy však nalezly milosti před tváří Hospodinovou. Kdysi v noci zaslechl hlas, který k němu promluvil:

 "Protože chodíš po cestách mých, chci být k tobě milostiv. Zvol sám, co si přeješ."

 Šalamoun prosil:

 "Pane, jsem dosud tak mladý a nezkušený, dej mi sílu, abych vždy jednal podle tvých přikázání a vládl mému lidu co možná moudře."

 A hlas odpověděl:

 "Protože jsi dobře volil, nechť je nejenom tvá prosba vyslyšena, nýbrž staneš se nadto ještě bohatým a mocným, jako nikdo z králů před tebou. Používej všech statků ve službách Bohu a Pánu."

 Mladý Šalamoun vládl tak moudře, že zblízka i zdaleka přicházeli k němu lidé, aby vyslechli jeho řeč a vyprosili si na něm jeho soudcovský výrok. Vystihl vždycky to pravé, neboť mu bylo dáno, co říci má.

 Jednoho dne přišly k němu dvě ženy, které se vzájemně svářily. Až dosud byly přítelkyněmi.

 Každá z nich měla novorozeňátko. V době, kdy jejich manželé meškali v poli, bydlely spolu a spaly spolu v jedné světnici, když tu se jedné z nich přihodilo to neštěstí, že ve spánku zalehla své robátko. Probudila se ihned a leknutím byla bez sebe.

 Ale znenadání pojala zlý záměr. Vzala tiše děťátko své spící přítelkyně a položila na jeho místo své. Pak usnula a spala až do bílého rána, aniž pocítila výčitky svědomí.

 Když se druhá žena probudila, propukla v pláč a naříkání. Ale později podle různých známek poznala, že mrtvé děcko není její. Řekla to druhé matce a žádala od ní své dítě nazpět. Tato trvala na svém, že živé dítě patří jí. Obě byly neústupné a došlo k prudkému sporu. Nakonec se obě matky rozeběhly s mrtvým a živým děckem ke králi.

 Šalamoun dlouho mlčel, když už dávno dozněly žaloby matek. Prosil v srdci o pomoc a pak zvolal:

 "Doneste mi můj meč!"

 Když byl meč přinesen, rozkázal svému sluhovi:

 "Vezmi meč a rozetni živé dítě přesně uprostřed, aby každá žena dostala polovinu."

 Matce mrtvého dítěte bylo to lhostejné, protože ona věděla, že dítě už nemá. Ale matka žijícího děcka zděšeně vykřikla:

 "Zadržte! Ať raději ta druhá žena má moje dítě, jen ať jemu se nic zlého nestane!"

 To Šalamoun očekával a proto klidně řekl:

 "Dejte dítě té ženě, která za ně prosila. Ona je matka!"

 Všechen lid žasl nad královou moudrostí. Příhoda se roznesla po celé zemi a pronikla daleko až za její hranice, takže velmi často přicházeli k Šalamounovi i lidé z jiných národů, aby si na něm vyprosili jeho soud.

 Jak mu bylo kdysi zaslíbeno, stal se Šalamoun nesmírným boháčem. A protože nevěděl, jak by lépe naložil se svými statky, rozhodl se vystavět Hospodinu nový chrám. David vztyčil kdysi v Jeruzalémě prostou stavbu nad stánkem úmluvy a chtěl později zbudovat nádherný chrám. Ale Světlo toho nepřipustilo, protože něco takového nemůže podniknout člověk, který tak hrubě zhřešil. Nyní směl Šalamoun zbudovat Hospodinu nový dům a ten byl tak nádherný, že Jeruzalémský chrám byl rozhlášen jako div po celém světě.

 Dlouhá léta vládl Šalamoun a byla to šťastná doba pro národ. Měl mnoho žen, jak to tehdy bývalo zvykem. A vybíral si s oblibou za ženy dcery jiných národů, aby se tak s cizinci spřátelil. To bylo samo o sobě moudré. Ale on dovolil, aby jeho manželky uctívaly své modly a bůžky a co bylo ještě horší, doprovázel je na jejich prosby k modloslužbám a k obětním slavnostem. Tím dal svému lidu špatný příklad a uvalil na sebe těžkou vinu, protože následky tohoto jednání byly pro celou budoucnost Izraele nedohledné.

 Kterýsi prorok mu potom také zjevil:

 "V důsledku tvého špatného jednání se říše po tvém skonu rozpadne. Již tvoji synové nebudou svorní a říši rozdělí. To bude počátkem konce."

 Když Šalamoun zemřel, jsa velmi stár, nemohly se izraelské kmeny dohodnout, kterého z obou králových synů mají volit králem. Proto byla říše rozdělena na dvě části. Na Izrael a Judu. V každé z těchto říší vládl jeden Šalamounův syn jako král.

 Židovským panovníkům byl ze Světla předurčen veliký úkol. Jako tehdy jediný národ měly židovské kmeny v sobě vědění o Jediném Bohu. V tomto poznání měli Židé jednou přijmout Syna Božího, Ježíše a chránit ho pro jeho úkol.

 K přípravě tak velkých událostí ze Světla je ve hmotnosti zapotřebí mnoha staletí. Židovským panovníkům byly odedávna poskytovány vždy veliké pomoci, aby mohli dosáhnout cíle. Vždyť kvůli pozemské ochraně Syna Božího měla vzniknout silná říše, jak ji také zbudoval král Šalamoun. Ale Šalamoun svým špatným jednáním přivodil sám nastávající roztržku. Nejenom, že obě části Izraele stály proti sobě ve vzájemném nepřátelství, nýbrž staly se nadto pak hříčkou sousedů, kterým nemohly čelit, jsouce rozdělením oslabeny.

 Pozdější předpovědi o příchodu Ježíšově měly je znovu sjednotit. Jak jinak by se vše odrazilo v pozemském životě Ježíšově, oč mocněji by se účinky projevily nad lidstvem této země!

 Ale i čistota myšlení a cítění ustupovala mezi židovskými kmeny stále do pozadí, jsouc zatlačována pozemskými cíly. Zvěstování o příchodu Ježíšově musela nastat, protože síla Světla tak určila. Splnění úkolu spočívá vždy v lidské ruce, protože jedině člověk je nositelem věčného ducha ve hmotě a nikdo z tvorů mimo člověka není k tomu uschopněn.  Židovský národ již nepoznal toto nutné splnění. Obrátil se dokonce nepřátelsky proti ohlášenému Mesiáši a ukřižoval Ho. Kéž by jejich příklad byl nám, lidem dneška, vážnou a trvalou výstrahou!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit