Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Abd‑ru‑shinovy odpovědi na otázky

 

Otázka: Lidé, kteří přesně berou církevní učení, uvádějí často z bible příběh o nevěřícím Tomáši, který směl při zjevení se Ježíše, Syna Božího vložit svou ruku do jeho rány v boku, aby se o ní přesvědčil. Chtějí tím dokazovat, že zmrtvýchvstání se událo v mase a krvi a ne tak, jak to uvádí Abd‑ru‑shin.

 

Odpověď: To je obvykle pohodlný způsob dokazování z bible, který svědčí o tom, jak se mnozí církevně věřící opírají o důkazy z bible, kterým jen málokdo opravdu správně rozumí a která nebyla dosud vždycky správně vykládána.

Mimo to není odkazování na příběhy v bibli žádným skutečným důkazem, což je každému, samostatně myslícímu člověku zřejmo.

Ježíš měl při svém zjevení se mezi učedníky, tak jako všichni zemřelí v prvé době, jen tělo jemné hmotnosti, nikoliv hrubohmotné. Aby Tomáš mohl býti přesvědčen, že je to Ježíš, dostalo se Tomášovi té milosti, že směl pro ten okamžik jemnohmotně viděti a pociťovati, že tedy jeho jemnohmotné tělo vstoupilo v činnost.

Jemnohmotné tělo člověka, jehož duch jest ještě v hrubohmotném těle, vidí a pociťuje tímto hruhohmotným tělem. To vzbuzuje zdání, jakoby to byla činnost hrubohmotného těla. Hrubohmotné tělo však provádí jen k tomu nutné vnější pohyby, jde s sebou.

Tak se může i dnes při různých příležitostech stát, že člověk, nadaný jemnohmotným zřením a pociťováním na něco sáhne a samozřejmě to také, pociťuje, co jiní vidět nemohou.

Tak tomu bylo i u Tomáše. Viděl a pociťoval skrze své hrubohmotné tělo tělem jemnohmotným a jeho orgány již zjasnělé, tedy jemnější tělo Ježíšovo. Proto pociťoval a viděl i jeho ránu, aniž by to bylo hrubohmotné tělo.

To jest zcela přirozený děj, který, jsa podporován světlými pomocníky a silami za účelem přesvědčení a zvláště tím, že Ježíš tomu chtěl, musel přirozeně na Tomáše působiti.

Právě tento děj však velmi zřetelně říká, že to nemohlo býti všem učedníkům dobře známé hrubohmotné, pozemské tělo Ježíšovo, protože pak by přece jakákoliv pochybnost byla předem vyloučena.

Ježíš tedy musel být svým jemnohmotným tělem docela jiného vzezření, jiného, zcela rozdílného od všem dobře známého pozemského těla, takže mohla povstati pochybnost o jeho pravosti. Proto byl potřebný tak zvláštní důkaz, aby změnou vzniklá pochybnost byla odstraněna.

To, co tito horlivci chtějí uváděti jako základy svého myšlení, nese v sobě ve skutečnosti důkaz pravého opaku! Je nutno vzdáti se ztrnulého lpění na formách navyklých a naučených, teprve pak vnikne do přemýšlení samočinně osvětlující paprsek a osvětlí vše se všech stran. Člověk se pak diví, jak je to možné, že na to již dříve nepřišel.

Kdo má ještě dost síly, aby mohl vše klidně uvážiti a porovnati staré s novým, ten uvidí, že všechno mluví pro nové. Není žádného důkazu pro to staré, co vzniklo z bludného, líného myšlení a často z chytré vypočítavosti.

Pozemští lidé přece toho trvale prožívají dosti, aby se při trošce přemýšlení mohli lehce domysliti skutečnosti. Kdo na př. neprožil dosud živý sen, při němž jeho hrubohmotné tělo spoluúčinkovalo jako zúčastněné? Bije kolem sebe nebo pláče, naříká a křičí, sténá a mluví ze spaní. A toto skutečné prožívání není vůbec hrubohmot­ného druhu, nýbrž ještě mnohem jemnější než byla jemná hmotnost, která mohla přijíti v úvahu pro zjasnělé tělo Syna Božího při události s nevěřícím Tomášem.

A přece je člověk při prožívání takového živého snu úplně přesvědčen o hrubohmotnosti svého prožívání. Teprve po probuzení poznává, že to bylo něco jiného, i když ještě nachází hrubohmotné důkazy jako slzy a jiné.

I tak zvané „zjasnění“ není změna něčeho stávajícího, jako třebas hrubohmotného těla, nýbrž jen jeho odhalení, dávající vystoupiti jemnějšímu tělu, jímž může lidský duch lépe prozařovati.

Zjasnění nevztahuje se tedy na pozemské tělo, nýbrž na člověka samého, jenž jest duchem. Tento duch po odloučení pozemského těla a jiných, na něm visících temných strusek, začíná své schrány jasněji prosvěcovati.

Vstává nová doba, která odstraní všechny pochybnosti. Vědění o Bohu vyvstane v čistším, živějším rouše. To neznamená zmenšení veliké oběti Syna Božího, nýbrž její zvýšení do mnohem zářivějšího Světla. Lidský duch se stane vědoucím, nezůstane jen v nejasné víře, v níž není žádné živé síly.

 

Otázka: Jsem vážně zkoumající čtenář všech Abd‑ru‑shinových přednášek. Nedávno jsem četl v novinách pojednání o osadě Grálu tak mistrovsky zkroucené, že tu byl na první pohled viditelný úmysl použíti je k určitému, tam neoznačenému účelu.

 Chce to Abd‑ru‑shin přejít mlčením? Snad by mnohým i nekatolickým křesťanům bylo potřebné bližší vysvětlení o Marianském kultu.

 

Odpověď: Proč bych neměl ještě dále mlčeti na útoky, které se v dohledné době musí samočinným působením Božích zákonů ve stvoření vysvětliti? Pak se dostaví následky, že se tyto útoky musí obrátiti proti těm, kteří je vyvolali. Mimo to pak mnohem účinněji přispějí k tomu, že dosáhnou pravého opaku toho, co zamýšleli.

Protože vaše otázka byla těmito útoky vynucena, chci dát jen několik poukazů, odpovídajících skutečnosti, která každému člověku stačí k úvaze a vlastnímu přemýšlení.

Článek, o kterém se zmiňujete, není, jak vy si myslíte, mistrovsky zkroucené pojednání. Jeho druh silně připomíná jednání církví ve středověku, jednání, jaké je dnes všeobecně a s oprávněným rozhořčením zavrhováno.

Obsah článku ukazuje jen jedno zřetelně: Je tam snad lehce pochopitelná starost, nechci‑li říci strach, aby mnohý, hlouběji myslící člověk z kruhů církve nečetl mé přednášky. Mohl by se tam dočíst souvislých vysvětlení o stvoření a tak se přidat k tomu, co mu nezůstane dlužno srozumitelnou a přesvědčivou odpověď na jeho otázky, bez odkazů na mystiku.

A každé slovo těchto mých přednášek je prozářeno vědomým uctíváním Boha v nejčistším přesvědčení o Jeho dokonalosti. Dokonalost Boží je vůbec základem a východiskem všech mých přednášek, zatím co mnohá jiná učení jí nedbají. Dokonalost vylučuje akty svévole, přesahující rámec činných zákonů ve stvoření, protože tyto zákony vzešly z dokonalosti Boží.

To však jen zvyšuje úctu k Bohu a prohlubuje ve vědění! Také to vůbec nezmenšuje svatý úkol pozemské matky Marie z Nazaretu, která směla dát Ježíši, Synu Božímu, pozemské tělo.

A když v uznání a zdůraznění těchto dokonalých zákonů Božích ve stvoření dovozuji, že při každém pozemském zrození je zákonitě nutné i pozemské zplození, pak v tom není žádného pošpinění. Pak by přece každé pozemské mateřství muselo být pošpiněním!

A pozemské lidstvo chce se opovážit donutiti Boha v Jeho samočinně působících přírodních zákonech, aby se podřídil jejich lidským, tak rozdílným a měnícím se zákonům společenským?

Neposkvrněné početí jest početím v nejčistší lásce oproti početí v hříšné smyslnosti!

A že Ježíš nikdy nemohl býti dítětem hříšné smyslnosti, to je samozřejmé. Já bych byl prvním, který by tuto myšlenku potíral se vší silou. Je třeba značné nečistoty k tomu, aby někdo mé, čistě věcné úvahy takto vykládal.

Při vaší otázce o druhu marianského kultu chtěl bych vstoupiti do šlépějí Ježíše, Syna Božího a objasniti vám to otázkou:

Řekl Ježíš, který učil lidi všemu, jak mají myslet a jednat ba dokonce i mluvit a modlit se, aby činili správně to, co je bohulibé, řekl alespoň jediným slovem něco takového? A křesťané se přece chtějí říditi podle Krista.

Myslím, že není třeba se o tom šířiti. Je mi naprosto cizí chtít hýbat přesvědčením nebo názory jiných lidí. Ctím každé uctívání Boha, je‑li poctivě procítěné. Stejně tak jsem se nikdy nesnažil vnucovati mé vědění jiným lidem. Naopak, požaduji předem od každého vážné zkoumání, protože Bohem daná odpovědnost člověka je podmíněna možností svobodného rozhodování. Je to proto, že i Boží spravedlnost je dokonalá a nemohla by činit člověka odpovědným za něco, k čemu by se nemohl svobodně rozhodnouti. Je přirozené, že ani ve věcech víry není žádné výjimky.

A kdybych chtěl jednou mluviti ústy bible, o kterou se tak mnozí opírají, pak bych řekl slovy Ježíšovými podle ev. sv. Matouše, 6. kap.:

„Modléce se pak, nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou. A protož vy takto se modlete:“

Potom jim dal Otčenáš, tak jak se ještě dnes učí a modlí. Ale nic jiného!

Ukáži‑li ještě také na prvé přikázání, které i Ježíš tak často zdůrazňoval, v němž je výslovně řečeno: „ jsem Hospodin, Bůh tvůj, nebudeš mít jiných bohů mimo mne!“, pak je to zbožné uctívání Boha, řekne‑li se, že to ostatní si lidé sami vymysleli. A křesťané přece chtějí následovat Krista.

Já jsem také již před mnoha lety odpověděl na jednu otázku, že není nic nesprávného děkovati duchovním pomocníkům za jejich mnohé pomoci. To bylo již dávno otisknuto.

Pro dnešek dosti. Kdo nemá nečistých myšlenek, nebude nikdy moci najít něco nečistého v tom, co jsem řekl. Najdou se tam jen věcná odůvodnění zákonů ve stvoření, opírající se o dokonalost Boží, o níž nás také dějiny velmi názorně poučují.

Ano, dějiny. Jsou to dějiny světa, které učí tak mnohému a mezi jiným také tomu, že to byli vždy v prvé řadě kněží, lhostejno jakýchkoliv vyznání, kteří se postavili proti každému nositeli Pravdy i proti těm, kteří hledali pravý pojem Boha. Postupovali proti nim tím nejhorším způsobem, protože se cítili ohroženi ve svém klidu a ve svém vlivu na jiné.

Byli to kněží, kteří pronásledovali Jana Křtitele a později i učedníky a přede všemi velekněz, obžalovávající Syna Božího, Ježíše, z rouhání se Bohu, až ho přivedli na kříž.

Budou to zase dějiny světa, které budou o dnešních událostech vyprávět s bezohlednou jasností ještě po tisíciletí. Budou líčit boje, které se dnes odehrávají, boje stále stejné až do té chvíle, kdy Pravda svatého Světla prozáří i ty nejskrytější úkryty temna.

 

Přidat komentář

Odeslat