Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Zasláno z kruhu čtenářů

Umělecké tvoření od L. Gieserta

 

Jest mnoho lidí, kteří svoje bližní, činné v oboru umění, nepovažují za sobě rovnocenné, kteří mluví s posměšným úsměvem o hladovém umění a domnívají se, že jsou jiné věci užitečnější pro tak zvaný životní boj.

Naproti nim stojí mnozí, kteří se domnívají, že mají porozumění pro umění, protože se snad jednou zabývali dějinami umění neb činili pokusy v některém oboru umění a vyvinuli při tom jistou zručnost. Tito všichni zřídka však mohou prožíti pravé umění. Třebaže stojí v krásném chrámě, obdivují smělost stavby a její architekturu neb se odávají požitku při poslouchání hudebního díla, přece sklouzne všechno po zdi rozumu, neboť v nich není ničeho, co by umění prožilo a k duchu mluvilo. Jsou tak ubozí, že mluví o chorobné přecitlivělosti, když někdy se v nich něco pohne, aby bylo prožito.

Lze tomu velmi dobře rozuměti, neboť pravé umění přichází pouze z ducha a proto mluví také pouze k duchu. K duchu, kterého nechávají v sobě spát.

Je‑li nejvyšším cílem člověka poznati zákony Boží ve stvoření, podle nich žíti a usilovati ke světlu, pak platí pro umění jen jediné: býti ukazovatelem cesty k světlým zahradám, které smějí lidé nazývati svojí vlastí. A jako v oněch výšinách vládne dokonalá krása, tak nelze odloučiti pravé umění od krásy. Má být prostředníkem krásy oněch říší a tím v člověku probouzeti a vzbuzovati touhu po světle. To jedině jest konečný účel umění a kde tohoto účelu neplní tam se stalo protismyslným.

Jak veliká jest proto zodpovědnost člověka, který si říká umělec, ale jak je také krásné, smí‑li tímto způsobem býti pomocníkem lidstva!

Jsou dvě schopnosti, které činí člověka umělcem. Předně schopnost přijímati ze světlých výšin a potom schopnost, dovésti obdržené nějakým způsobem vyjádřiti.

Nejpatrnější jest to v oboru hudby. Na prvním místě stojí hudebník shora přijímající, který se stává skladatelem když obdržené napíše. Skladba stává se však improvisací, když obdržené v témže okamžiku v tónech projevuje. Při tom znamená ovšem improvisace ještě vyšší stupeň sebeotevření než skladatelství, neboť improvisace potřebuje již tolik zralosti, kolik potřebuje skladatel dosáhnouti teprve po delší práci.

Vedle hudebníka přijímajícího stojí hudebník výkonný. Tento ale teprve tenkrát stává se umělcem, když při přednesu úplně prožívá to, co skladatel přijal. Zachvívá se potom ve steném rytmu jako tento a jeho duchovní prožívání blíží se potom prožívání komponistou na dráze, kterou tento vyznačil. Tím se stává též výkonný hudebník umělcem, neboť jest mu možno přijímati i vydávati. Není‑li však přijaté dílo v něm prožito, stává se i přednes bezduchým a hudebník zůstává pouhým technikem, působícím pouze pomocí rozumu nebo pocitu.

Jelikož lidstvo ztratilo měřítko čisté duchovní citovosti, pozbylo též schopnosti zjistiti, zda‑li někdo jest skutečným umělcem nebo pouze skvělým technikem, to znamená, zda‑li přijímá z duchovních výšin a přijaté dále předává, nebo, zda‑li nahrazuje duchovní přijímání rozumovým chápáním.

Pouze tím mohlo se dostaviti ono všude viditelné zanikání umění.

Zvlášť je to vyjádřeno také v oboru stavebního umění. Stavební umělec, který měl býti architektem, shůry přijímajícím vyvinoval se stále více ve směru rozumářském. Místo, aby zprostředkoval vyjádření krás ze světlých výšin, žil už jen v počtářských pravidlech a tabulkách a stal se tak stavebním inženýrem.

Poměr mezi architektem a inženýrem měl býti tentýž jako mezi skladatelem a výkonným hudebníkem. První – částí přijímající, druhý – částí provádějící.

Označíme‑li výkonného hudebníka vykladačem skladatelovým, možno též stavebního inženýra jmenovati vykladačem architektovým. V prožíti etane se také inženýr výkonným umělcem.

Tak jako skladatel nepotřebuje míti schopnosti napsané dílo též prováděti, nepotřebuje také architekt míti schopností svoje návrhy převáděti do skutečnosti. To je věcí stavebního inženýra.

Jako skladatel se musí naučiti základy co možno nejčistšího předávání, tak musí také architekt. Kreslení a malování jsou k tomu nejdůležitějšími základy. Jsou mu prostředkem i účelem. Jelikož jeho činnost záleží ve vytváření forem, vynucuje se téměř, že musí býti též dobrým sochařem. Architekt, který neovládá těchto požadavků, jest jako skladatel, který neovládá řeči not.

Ne nadarmo architekti, kteří ještě v sobě nosí něco z pravého umění, razili o svých druzích v povolání, jichž schopnosti se vyčerpávají v používání rýsovacího pravítka a kružidla, jméno „akrobati rýsovacího pravítka“.

Pokřivenost dnešních pojmů šla tak daleko, že není možno představiti si architekta, který by současně stavbu neprováděl. Kam to však vedlo, že architekt své umění obětoval ve prospěch techniky prováděcí, ukazuje stavitelství v posledních desetiletích příliš zřetelně.

Použijeme‑li třetího příkladu, to jest umění básnického, tu vidíme zcela jasně, že přijímací nemusí neb nemůže býti zároveň výkonným, či předávajícím.

Spisovatel dramatických děl sotva bude toužiti po tom, aby působil při provedení díla jím přijatého, on ani nebude míti k tomu schopností jako provádějící herec, jemuž tyto schopnosti předem byly darovány.

Také při básnickém umění stává se provádějící, přednášející, herec silou prožití a tím přijetí umělcem.

Poznáváme znenáhla velkou čáru, táhnoucí se celým oborem umění a která jest výrazem jednoho z velkých zákonů stvoření.

Na jedné straně stojí část přijímající, na druhé straně část dolů působící, provádějící. Obě části musí působiti ruku v ruce, ale nesmějí vzájemně zasahovati do svých okruhů, působnosti. Přijímající, který se stará o provádění nebo předávání, zakalí své schopnosti právě tak jako provádějící, který se stará o způsoby přijímání.

Jsou‑li také obory umění, v nichž se tak neděje, pak v tom není žádného rozporu, nýbrž projevuje se pouze jiná zákonitost.

Činnost provedení nebo předání může býti také označena jako převedení do skutečnosti nebo do hrubohmotnosti. Čím blíže se nalézá rovina přijímajícího u roviny hrubohmotného, tím kratší jest cesta, tím méně jest třeba dvou účinkujících částí, někdy se stane dokonce nutností, aby přijetí i provedení bylo v jedněch rukou.

Leží‑li přijetí i provedení v jedné rovině, jest možné účinkování jedné osoby, jednoho umělce.

Mimo to jsou však také obory, při nichž předávání přijímajícího umělce již tak dalece jest pochopitelné smysly pozemského těla, že další převádění do hrubohmotnosti nějakým umělcem se stává zbytečným. Pro to všechno jest tolik příkladů, že není potřebí všechny jednotlivosti uváděti. Buď vzpomenuto pouze malířství, sochařství nebo také umění tanečního.

Shrneme‑li vše dohromady, můžeme nyní poznati, že umělecké tvoření neznamená nic jiného, než dávati tvar prožitému.

Pouze v tomto tvoření, v tomto prožití umělec žije.

O vytvořené dílo nemá se již dále starati, nemá se jím dále kochati, vkládati do něj uctívání a požadovati obdiv. Zdržuje se tím jednak při dalším prožívání, které má býti již o stupeň vyšší a zapomíná při tom jednoho: pokory před Stvořitelem. Neboť jen ve skutečném, pokorném sebeotevření budou mu Stvořitelem uděleny dary, jichž může ve svém díle použíti. Jsou hřivnami, které musí věrně spravovati.

V čistotě prožití a skutečné pokoře smí býti umělec pomocníkem lidstva na jeho cestě ku světlu Pravdy!

Ať nikdy nezapomíná, že nejdříve on musí se zachvívati svým životem ve svatých zákonech Stvořitele, že nejprve on musí cestu ke světlu Pravdy nalézti a po ní kráčeti, neboť jestli chce dávati čisté, musí se snažiti, aby sám byl čist!

 

Přidat komentář

Odeslat