Jdi srdce mé a hledej radost!
Ch. v. Troeltsch
Jdi srdce mé a hledej radost v darech svého Boha! Kdo by chtěl ještě dnes jít a hledat radost? Dnes hledá se jen rozptýlení, zábava a štěstí. Dnešní člověk rozumí pod pojmem štěstí jen bohatství, pocty, vliv, či jak se jmenuje všechno to, po čem se pachtí a čeho se snaží dosáhnout.
Toho ovšem nelze nalézti v přírodě, která se cudně uzavírá všem žádostivým pohledům.
Kdo slézá hory, aby si je podmanil, ten sklidí za svou námahu jako odměnu nejvýš trochu pomíjející slávy. Takový člověk nemá ani smyslu ani času pro nepomíjivé krásy, svědky Boží tvůrčí síly. Ani ten, kdo stoupá na hory v průvodu veselé společnosti, aby se kochal pohledem s hor, nebude odměněn radostí.
Opravdová radost vytryskne jenom v tom, který jde tiše svojí cestou, ponořen do svého nitra a dívá se otevřenýma očima kolem sebe a vděčně poznává Boží všemohoucí ruku. Jen tomu bude pak dopřáno naslouchati přírodě, jejímu radostnému žití a podivovati se jak obdivuhodně se přizpůsobuje velikým a malým zákonům Božím, jež lze nalézti ve všem. To způsobuje opravdovou radost.
Ale toho lidé již více nechtějí. Neptají se po Bohu a nestarají se o jeho zákony. Zajímají se sice o tajemství přírody, avšak za jiným účelem. Snaží se jí je vyrvat, aby si je učinili služebníky.
Bláhoví lidé, kteří se domníváte, že budete moci někdy proniknout do myšlenek Božích, které jsou vloženy do přírody! Mluvíte o přírodních silách, které jste vydobyli. Obraťte svůj zrak zpět a popatřte na staré kultury. Tu zjistíte, že ti národové, na něž jste si zvykli pohlížeti svrchu, využívali týchž sil mnohem přirozeněji a proto mnohem lépe.
Vy však používáte toho, co vám příroda nabízí, abyste se ji tím více odcizili!
Ve školách učí se děti roztřiďovati zvířata a rostliny, ba i kameny, zařaďovati je podle tříd a znaků. Čeho tím získají pro život? Přináší jim toto zaměstnání radost? Znají rostliny tak, že ví jejich jméno, najdou‑li je venku v přírodě? Dovedou určiti jednoho jediného ptáčka podle jeho volání?
Nenamítejte, že výletníci, kteří v zástupech jdou v neděli ven, projevují svou radost z přírody tím, že se vracejí domu s velikými pestrými kyticemi květin. Právě tím dokazujete, že nemáte vůbec tušení, co je to radovati se z přírody, že jste úplně ztratili smysl pro skutečnou krásu! Jak uboze vyhlížejí tyto náruče květin! Něžné rostlinky jsou uvadlé a pomačkané, takže se sotva mohou ještě zotavit. Jak málo lidí obloží a zaváže stonky vlhkým mechem, místo, aby nesli květy domů v teplé ruce!
Což musí být kytice tak veliké? Není několik málo stvolů, ladně uspořádaných, mnohem krásnějších než náruč květin, kde jedna druhé béře vzduch a světlo? Po většině se nemyslí vůbec na to, že rostliny, houfně trhané, na mnoha místech úplně se vyhubí.
Co radosti ujde lidem, kteří nemají porozumění podívati se otevřeným zrakem a s láskou na život a pohroužiti se do bytosti zvířat!
Zadívejte se na starou zídku, ozářenou letním sluncem! Stůjte tiše a čekejte, kde se co ukáže. Nesmíte se ovšem postaviti tak, aby váš stín na ni dopadal. Jinak neuvidíte nic. Teď! Pozor!
Mezi zvětralým kamením vynořuje se opatrně hlavička. Černá očka, se zlatou tečkou uprostřed, čihavě se rozhlížejí. Přemozte se a stůjte úplně tiše. Teď se ukáže pacička, kulatá a baculatá jako ruka dítěte. Objeví se i druhá a nyní to jde bleskurychle. S graciesním vyšvihnutím vyklouzne ze skuliny salamandr v celé své kráse. Jak je hezký! Jasně červené nebo žlutavé skvrny zdobí černé tělíčko a pomáhají mu ukrýti se pod listím, jímž půvabně prolézá.
Nemá však nikterak naspěch. Je‑li si jist, že mu nechcete ublížit, zůstane sedět pěkně na sluníčku, čas od času vyplázne hbitý jazýček, protáhne se a ukáže vám jak je možno udělat si pohodlí.
Takové pozorování probouzí radost. Cítíme se poněkud více spojeni s tvory, kteří nás obklopují, ať jsou to již jen ještěrky, cvrčkové nebo konipásci, či horlivě tkající pavouk křižák anebo prohánějící se motýli.
Mlčky a tiše je nutno se dívat a teprve pak se nám otevře kousek života. Ukáží se nám Boží zázraky, které, jestliže je správně pozorujeme, donutí nás k uctívání.
A oživnou v nás pohádky, pohádky, které jsme slýchali v dětství o skřítcích a trpaslících, o vílách a o šotcích. Není to, jdeme‑li takto zticha a pozorně, jakoby kolem nás bylo vše živé? Je to přece pravda, že přátelští, veselí duchové poskakují kolem nás, že pracují a starají se o květiny a zvířata?
Tyto myšlenky chtějí nám přinésti radost, chtějí nás upomenouti na radostný, čilý život v přírodě, na radost, jíž je třeba všemu lidstvu.
Naše doba zapomněla, co je to skutečná radost. Hledáme opojení, ruch. A odejdeme‑li skutečně do ústraní, pak propadáme hloubání a starostem, smlouváme se s osudem, který jame si přece sami utkali!
Jdi ven srdce mé a hledej radost v darech svého Boha!
