Dítě
od Anežky Lauteové
Dítě jest jako seménko, položené v klín matky země moudrou rukou Boží. Jest položeno na místo přesně stanovené, aby se v pravý čas probudilo k prožití a pak, aby toužilo a připjalo se k světlu jako květina.
Úkolem a svatou povinností každé matky jest tento lidský květ ošetřovat až do doby, v níž jest již sám s to odolávat bouřím prožití.
Dobrou půdu pro květinu skýtá jen ta matka, která tento vznešený úkol zastává tak, že při tom zapomíná na sebe samu. Moudrosti plná vůle našeho Stvořitele rozhoduje o tom, kdy a kde lidský květ započne svůj život na zemi.
Nový pozemský člověk přichází k nám po stezkách Osudu, k nimž kdysi jeho matka nebo otec a konečně i on sám napínali a svazovali nitky.
Tak jako fialka vypučí a rozkvete vždycky jen ve stínu a již v předjaří, zatím co ostatní květinky potřebují více slunce, tuk jsou i člověku zcela přesně určeny místo, den a doba.
Otcovský dům se správnými rodiči skýtá dítěti zdravou u pevnou základnu.
Tak tomu chce příroda a „Bůh“.
Přesazujeme‑li květinu – snad z toho důvodu, že v její blízkosti nedlí nikdo, kdo by o ni řádně pečoval – ponecháme ji trochu dobré mateřské půdy, v níž koření, i pro nové místo.
Právě tak potřebnou jest člověku zdravá mateřská půda, řádní rodiče a otcovský dům. Jestliže však květina přijímá svými kořínky potravu z nezdravé půdy, odstraní se pečlivě každé zrnko této nemocné prsti a pak se květinka s obzvláštní láskou svěří půdě nové.
Tento doklad z přírody nás poučuje o tom, jak velkou příležitost a možnost mají ženy k rozsévání lásky.
Již Kristus kdysi pravil: Kdo lásku rozsévá, lásku sklidí.
Jenže dnes jest bohužel všechno nesprávné a velmi pokřivené. Spojení s přírodou již neexistuje. Daleko jsou ty doby, v nichž lidé stáli harmonicky sladěni ve stvoření, nejsouce ještě pokaženi rozumovou činností.
Vážné pozorování, jdoucí do hloubky, poskytuje nám dnes často obraz až příliš smutný.
Pravda, byly kdysi doby, kdy jenom světlé nitky spojovaly děti a rodiče. To byl šťastný a harmonický život.
Ale zkřivením rozumu, svedeného na nesprávnou cestu, navazovali rodiče i děti temné nitky, čímž se k sobě připoutali jakoby řetězy. Jsou pak donuceni rozvázat je opět na této zemi. Jest to jen k jejich spáse, poněvadž bez takového rozuzlení pokrok a vzestup pro život všech zúčastněných neexistuje.
Proto jest nesprávné, svěřují‑li rodiče z pohodlnosti své děti cizím rukám. Tím se nic nerozuzlí, neboť není tu vzájemné poznání viny, již na sebe za dřívějších životů na této zemi uvalili. Nemohou si uvědomiti, že byli znova svedeni dohromady podle zákonů stvoření, nýbrž připoutávají se opět tím, že zanedbávají svých povinností, když takto dětem uzavrou cestu k osvobození. Rodiče nechť duchovně uzrávají na dětech, děti na rodičích!
Proto se, rodiče, snažte poskytnout svým dětem správnou a zdravou půdu!
Ve vychovávacích ústavech a ústavech, jim podobných, mají být proto jen takové děti, jejichž rodiče zemřeli; nebo mají zde býti takové ústavy jen pro takové případy, kdy jest mateřská půda tak nezdravá, že rodičům musí být děti odňaty. Poskytovat pak lásku, světlo, a život těmto mladým lidským květům jest povoláním, jež vyžaduje velké čilosti a bdělosti.
Přirovnávejme klidně mladého člověka k rostlině!
Zahradník musí vědět, čeho rostlinka potřebuje, má‑li se jí dařit, zdali jest pro ni lepší větší množství slunce nebo menší nebo zda‑li dokonce nepotřebuje stínu.
Rozhlédněme se jenom kolem, učme se od přírody! Nedostaly tyto přerozmanité květinky od „Boha“ své zcela určité místo?
Jedny milují jarní slunce, něžný, jemný větřík; ony horké letní dny, lijavice bouřek; jiné dávají přednost drsné svěžesti podzimní. Není tak náhodné místo, kde kvetou, zdali na poli, v lese, v údolí, u jezer nebo na studených zasněžených horských výšinách. Pro svou velkou přerozmanitost působí květiny na nás blahodárně.
Tak by tomu mělo býti i u nás lidí. Rozličné naše nadání, zá-rodky našich nejrozmanitějších schopností pocházejí z čisté harmonie stvoření a mají – vyvíjejíce se – tuto harmonii zrcadlit ke cti Stvořitelově. Nevšímat si mnohého, ale pozorovat! Rodiče a vychovatelé musí vyzkoumat, co mladému člověku chybí, co musí odložit; musí se do něho zaposlouchat, aby vycítili, co se v jeho nitru tlačí k vývoji a co se chce zevně vybít činy a působením.
Mnohému, velmi mnohému můžeme se naučit z přírody; zaposlouchání se do ní, pozorování rostlin a zvířat vede k mnohým zkušenostem.
Pozorujte zvíře, jak svá mláďata opatruje, jak jich chrání a brání, jak je učí a poučuje, jak mladí napodobují počínání starých, jak staří vychovávají mladé k samostatnosti, jak je mnohdy i energicky odmítnou, když mládě těžko se od nich odlučuje.
Vás, ženy, jimž nejsou dítky dány a vás, nevdané dívky, čeká úkol rovněž tak svatý a odpovědný, jaký má vlastní matka.
Vrcholem všech povolání jest býti matkou dětem, nemejícím otcovský dům. K tomu jest zapotřebí vysokých duchovních hodnot. Ke splnění takového úkolu bývá poskytnuto nadpozemské síly. Má to býti blažené dávání a braní.
Čistá láska má vás vést k tomu svatému povolání! Nesmírně mnoho rozuzlíte svou láskou k těmto bytostem, které by tu jinak stály bez ochrany.
Duše zemřelých milujících a starostlivých matek jsou vašimi pomocníky a vůdci, urovnávání vám cestu do vaší světlé domoviny a duše dětí vám poskytují jásavý doprovod při přechodu do jasnějších niv. Vnášejte štěstí a mír do těchto mladých osiřelých duší, pak bude i ve vaší duši klid a mír.
Rodiče, učitelé a vychovatelé, podejte si v radostném uvědomění velké své úlohy ruce, abyste vše nově zformovali podle zákonů, jež nám Pán ve své velké lásce ukázal a vysvětlil ještě jednou, aby konečně zavládl mír.
Především mají rodiče plnit své povinnosti vůči dětem a tyto povinnosti jsou pak základem povinností dětí vůči rodičům.
Pak přichází učitel a škola, vychovávající rozum. Otcovský dům jest útulkem, daným lidskému duchu moudrou prozřetelností, aby se na zemi mohl inkarnovat. Po mnohé, stránce jest nutno odlišit školu od otcovského domu, přesto však tu nesmí býti propast, neboť by se mladé duše octly bez opory.
Všechno, co se tak páše na duších dětí, vrací se k vám, rodiče a vychovatelé! Takto se připoutáváte k zemi. Buďte bdělí neboť jinak by se vám třeba nedostávalo času k odpykání! Musí dojít k tomu, aby učitel mohl jen s velkou úctou mluvit o rodičích, to dodá dítěti náležité úcty před učitelem, tak jako naopak rodiče mají jen s láskou mluvit o učiteli, jenž poskytuje dětem vědění, aby se ve světě dostaly pozemsky i duchovně dále.
Dostalo‑li se učiteli nebo vychovateli milosti zvěstovati dětem pravé vědění o stvoření, pak, jestliže tuto milost skutečně poznal, bude celým svým životem toto vědění dokazovat a to v pravé pokoře. Toto vzorné žití jest nutné, tím ukazuje vychovatel svou největší cenu.
Plně živoucím se takový vzor stane pro děti v době, kdy se v mladých duších probouzí duch. Takový vzor jest pak v pozdějším žití nejsilnější oporou. Proto úkolem každého učitele a vychovatele jest, aby se stal zářícím vzorem.
Jako v zrcadle odráží se výchova na dětech a okolí může vidět, jakých duchovních hodnot byli rodiče a učitelé.
Jak nesmírně mnoho může matka dětem dát, jestliže jest ochotna správně vyplnit svou úlohu ve stvoření! Především nechť odloží všelikou ješitnost a koketerii; dítě pak buď shledá počínání své matky nepěkným a bude vůči ní cítit odpor nebo – a to jest podle zákona o přitažlivosti stejnorodého pravděpodobnější – ješitnost a koketerii převezme. Matky, buďte si vědomy toho, že můžete dětem něco dát každým svým slovem i pohybem, že však můžete jim býti i k záhubě! Musí přestat omlouvání sebe sama, že se při lehkovážném hovoru nebo jednání na nic špatného nemyslilo! Vy, ženy, musíte se stát v plném slova smyslu opravdovými!
