V lesích Afriky
(Pokračování.)
Ženy připravily oheň a čekaly na kořist, aby připravily hostinu. Tu vznikla hádka, jako se tenkrát obyčejně stávalo. Ženy něco přehlédly, muži je bili, takže jejich bolestný křik nesl se daleko ven z osady.
Pojednou stanula mezi námi malá Bu-anan. Vystoupila na usmrcené žluté zvíře, aby lépe viděla, a aby mohla být lépe viděna. Vyhlíželo nádherně toto krásné dítě na králi zvířat!“
Vyprávějící zřejmě zapomněl, že toto dítě sedí nyní mezi naslouchajícími. Byl plně zaujat minulými událostmi.
„Všichni jsme milovali Bu-anan víc, než cokoliv jiného. Když jsme spatřili dítě, ulevilo se našim srdcím. Onoho večera jsme se polekali, když na nás spočinuly její velké oči s výčitkou a žalobou.
„Co to děláte, vy nešlechetní muži?“ volalo dítě jasným hlasem. „Když chcete ukázat svoji sílu, bijte se mezi sebou! Ženy půjdou nyní se mnou. Nechceme již ničeho od vás! Pojďte ženy, ubohé ženy!“
A stal se zázrak: ženy se odloučily od mužů, kteří překvapením stáli nehnutě a následovaly dítě, které je vedlo zpět k chatrčím.
„Já vím,“ zvolala živě jedna žena, „Bu-anan nás vybídla, abychom u chatrčí rozdmýchaly oheň. Jedly jsme chléb a pily mléko, neboť jsme neměly masa. Bylo nám to však milejší. Pak počalo dítě vyprávěti o Anu, pánu všech světů, který stvořil ženu, aby poučovala muže, uhlazovala jejich mrav a aby pevně držela zlatý paprsek, který Anu poslal ze své nádhery dolů k zemi. „Ruce mužů jsou k tornu příliš hrubé,“ řeklo dítě. „Vy, ženy, musíte jej podržet, musíte jej uložit do svých srdcí, aby se nikdy od vás nevzdálil.“ Této noci nešla žádná z nás do chaty svého muže.“
„Ano,“ řekl Ur-wu poněkud rozpačitě. „Nejdříve jsme museli opékati maso. Mínili jsme, že je to lehká práce, když to ženy dovedou. Ale onoho večera jsme pojídali maso strašně spálené. Zamyslili jsme se. Styděli jsme se před Bu-anan, před dítětem a jeho jasnýma očima. Dorostli muži se rozhodli, že se vrátí do chatrčí pokud možno pozdě, a že nebudou o nehodě se ženami mluvit.
Pak přišlo druhé zahanbení. Nikdo nenašel svoji ženu doma. Všechny seděly s Bu-anan kolem ohně a dítě vyprávělo.“
Ur-wu přerušil na chvíli svoji řeč a vzpomínal. Jiný muž pokračoval:
„Co potom přišlo, vím já lépe,“ zvolal. „Ur-wu byl tenkráte ještě bez ženy. Zná následující jen z vyprávění ostatních. Já jsem všechno sám prožil. Kdyby ještě žila moje žena, mohla by sama vyprávěti, jak následujícího jitra vkročila lehkým krokem do chatrče, jakoby se nic nestalo. Žádal jsem mléko a chléb. Podala mi obojí a vlídně se při tom na mne podívala.
Tu jsem ji uchopil za ruku a tázal se, zda chce zapomenouti na rány. Zase jsem uviděl přátelský pohled, který mne překvapil. Její slova mne však překvapila mnohem více:
„Vy ubozí muži neznáte nic lepšího; musíte se teprve učit!“
Šel jsem za prací, ale po celý den mne pronásledovala tato slova. My, mužové kmene, měli jsme se teprve učiti, protože jsme nevědomí! Taková soustrast zněla z těchto slov!
Navečer sešli se mužové a Mur-nu, který byl tenkrát vůdcem, navrhl, aby byly zavolány ženy k přípravě ohně a opečení masa. Ale posel, který byl vyslán, vrátil se bez žen.
Měli jsme si pomoci bez nich, pravil, ony že potřebují večery, aby se učily od Bu-anan. Později, že budou poučovati nás.
Nyní se ukázalo, že všechny ženy mluvily doma tak, jako moje.“
„Nesmíte si však myslet, že, nás Bu-anan tak navedla,“ převzala slovo zase žena, ,,přišlo to tak samo, když nám dítě vyprávělo o Anu.“
„Věděly jsme, kolik se ještě musíme učiti a chtěly jsme předstoupiti před své muže teprve pak, až jim budeme moci říci, co v nás vzklíčilo.
Proto také jsme zůstaly ještě dlouho od nich vzdáleny. Za dne jsme se staraly o děti a o nejnutnější práce. Večer jsme sedávaly s Bu-anan u ohně a učily jsme se. Spaly jsme společně kolem ohně. Byl to krásný čas!“
„Nám se nezdál být tak krásným,“ vyprávěl nyní Ur-wu dále. „Já jsem si tehdy stavěl chatrč, abych si do ní přivedl ženu. Ona se mně však stranila jako ostatní ženy. Večer jsme seděli sami kolem ohně. A kořist byla tak značná, že nebylo ani důvodu, abychom se vydali na loveckou výpravu!“
Někteří z mladších mužů se smáli. Dovedli si bezradnost opuštěných dobře představit.
„Jest jistě podivuhodné, že dítě mělo takovou moc nad ženami,“ mínil jeden z nich.
„Řekni jen zpříma, nad všemi srdci, neboť my muži jsme poslouchali také bez reptání. Jenom dítě nám bránilo, že jsme ženy nepřivedli násilím zpět. Nechtěli jsme ještě jednou slyšet, že jsme špatní muži.
Což nemůžeš pochopit ty, který víš o Anu, proč byla dítěti dána tak veliká moc?“
Oslovený mlčel. Když se však k němu obrátily všechny zraky, pochopil, že musí promluvit.
„Síla Anu byla s ní,“ řekl rozpačitě.
,,Ano, zajisté,“ řekl Ur-wu vážně. „Byla s ní, jako všechno čisté je jí naplněno. Vždycky bude světlo silnější než temnoty. Není tomu tak, Bu-anan?“
Oslovená se probrala z hlubokého přemýšlení.
„Sláb je jenom ten, kdo ztratil spojení s Anu,“ přisvědčila. Pak pokračovala:
„Jest podivuhodné, že dnes mluvíme o tom, co už tak dávno přešlo. Nemohu si už na všechno vzpomenout, vím však, že jsem vám tenkráte u ohně musela vyprávět to, co mně Adana řekla. Když mně to řekla, bylo mi, jako by se ve mně něco probudilo, co vždycky zde žilo.“
„Tak jsi také hovořila,“ řekla opět žena, v níž dnešního večera ožila vzpomínka. „Mluvilas, jako bys všechno, o čem jsi nám vyprávěla, byla na vlastní oči viděla. Anu musel míti radost z dítěte, které o něm hovořilo!“
„Kdy konečně obdrželi mužové zase svoje ženy?“ dotazoval se mladší muž.
„Trvalo to až k příští lovecké výpravě,“ poučoval Ur-wu. „Vrátili jsme se obtíženi kořistí, zcela připraveni na to, že musíme opět vykonati všechnu práci sami. Nalezli jsme však plápolající oheň, u kterého nás očekávaly ženy a dívky.
Když skončila hostina, přivedli jsme Bu-anan a prosili ji, aby nám vyprávěla o Anu. A ona tak učinila!“
„Odejdeš od nás jednou také tak, jak jsi přišla?“ tázala se mladá žena úzkostlivě.
„Bude mi dovoleno zůstati, až můj úkol u vás se naplní,“ odvětila Bílá Máti. „Jak dlouho to bude, nemohu ještě říci. Bylo by však nádherné, kdybych se směla dožíti ještě příchodu Syna Božího!“
Hlasité volání stráží ji přerušilo. Ještě nikdy se to nestalo. Muselo se přihodit něco závažného, že stráž volala o posilu. Muži vyskočili, chopili se vedle sebe ležících nožů a spěchali pryč.
Některé ženy chtěly odejíti, ale jediné slovo Bu-anan je zdrželo zpět. Nutilo jí to samotnou, aby se přesvědčila, co se venku u příkopu přihodilo, ale mohla čekati.
Po kratičké době přišli dva poslové oznámit, že se do trnitého houští zapletl veliký „žlutý“. Bylo už také slyšet jeho řev.
Bu-anan propustila nyní paní a dívky, které netoužily podívati se k příkopu a následovala Ur-wu, který nevěděl, jak se má zachovat.
Když přišli k místu, kde byl lev chycen, pocítila velkou soustrast s dravcem. Byl to už dorostlý, nádherný „žlutý“, s hustou hřívou.
Chtěl přeskočiti příkop a zapadl do trní. Čím více se namáhal, aby se vyprostil, tím hlouběji klesal a zaplétal se do houští. Jeho řev přešel do bolestného sténání.
„Rád bych jej usmrtil,“ řekl Ur-wu, neboť i jemu bylo nádherného zvířete líto, „ale nemůžeme se k němu dostati; jest to strašné ponechat jej takovému pomalému umírání! Bu-anan, poraď!“
Bu-anan sestoupila až k okraji jámy a vztáhla ruce v modlitbě nad ohroženým zvířetem.
„Anu, pomoz! Jest to také tvé stvoření! Dal jsi mu život, tak jako nás jsi povolal k životu. Ukaž mi cestu, abych žlutého osvobodila.“
Krátký čas stála mlčky, s hlavou lehce skloněnou. Muži mlčeli s ní a dokonce se zdálo, že i zvíře cítí, o co se jedná. Přestalo naříkati.
Nyní promluvila Bu-anan k žlutému.
„Poslouchej mne! Nehýbej se, neboť tím klesáš stále níže. Pokusíme se podvléci pod tvé tělo kmeny stromů. Musíš si nechat všechno trpělivě líbit. Nikdo ti nechce nic zlého udělat. A ani ty neublížíš mužům, až tě zachrání.“
Ur-wu porozuměl, co má dělat. Rychle rozdělil lidem práci. Nedaleko ležely stromy nedávno skácené. Polovina mužů přešla známou cestou na druhou stranu příkopu a druhá část posunovala k ním kmen.
Šlo to lépe, lehčeji, než si mysleli. Bu-anan viděla zřetelně, že mužům pomáhají neviditelní pomocníci. Malí stáli na trnitých větvích a posunovali kmen, který dal Ur-wu položiti vedle žlutého. Sotva byl kmen na místě, položili malí pomocníci jednu tlapu zvířete na kmen. To upokojilo žlutého a ukázalo mužům, že mají týmž způsobem pokračovati.
Ještě tři kmeny byly vsunuty vedle prvého. Nyní se obrátili malí k Bu-anan s prosbou, aby mužům poručila zasunouti i na druhou stranu žlutého několik kmenů. Na tyto kmeny položili pak zadní nohy zvířete.
„Zavolej své lidi zpět! Nyní se musí král zvířat odvážiti ke skoku,“ volali mužíci.
Bu-anan vysvětlovala lidem oč jde a prosila je, aby se, pokud možno, daleko vzdálili od příkopu.
„Nemůže skočit na druhou stranu příkopu?“ tázal se starostlivě Ur-wu. Nelíbilo se mu, že žlutý bude pak uvnitř ohraženého kruhu.
Ale Bu-anan poukázala, že mocné zvíře se nemůže obrátiti. Musí skočit v tom směru, ve kterém se teď nachází.
„Bude moci skočiti, když nebudeme držet klády?“ tázal se jeden z mužů.
Na to nikdo nemyslil. Bylo třeba zatížiti něčím konce kmenů. S velkou námahou přivlekli mužové kameny, které položili na tenké konce dřev.
Pak poodešli kousek zpět, ale přiběhli zase, když viděli, že Bu-anan nepomýšlí na to, aby opustila okraj příkopu.
Přívětivými slovy vyzvala je k odchodu.
„Stojím v ochraně Anu,“ řekla, „a jsem obklopena nespočetnými malými bytostmi. Nic se mi nestane. Musím zde zůstat, abych mohla mluvit se žlutým.“
Mužové se vzdálili. Bu-anan přistoupila ke zvířeti pokud možno nejblíže a domlouvala za pomoci malých zvířeti, aby se odvážilo skoku.
Mocné tělo se skrčilo, hlava se sklonila; skok se podařil. S chvějícími se boky stál král zvířat před Bu-anan, která s účastí naň pohlížela. Jeho tělo bylo propícháno velikými tmy. Jak musel trpěti!
Bez přemýšlení vztáhla Bílá Máti ruku a vytáhla jeden z trnů. Muže zamrazilo. I když stáli připraveni s noži, málo by to pomohlo. Jeden úder tlapy tak mocného zvířete by stačil, aby Bu-anan rozdrtil.
Ale čeho se obávali, to se nestalo. Zvíře vydalo zvuk, který nasvědčoval tomu, že se uklidnilo. Přistoupilo blíže k Bu-anan. Malí pomocníci sdělili Bílé Máti, aby klidně pokračovala, neboť se jí nic zlého nestane.
Neváhala ani okamžik.
Přátelsky promlouvala ke žlutému, když uvolňovala jeden trn za druhým. Avšak oheň, který jí umožňoval tuto službu lásky, hrozil, že uhasne. Docela samozřejmě přivolala dva srdnaté muže, aby přinesli dřevo.
Přišli podle jejího rozkazu; zdálo se, že žlutý toho ani nepozoruje.
Tu se tázala paní, který z mužů by jí chtěl svítiti pochodní. Okamžitě přistoupili oba a Bu-anan mohla uvolniti ještě více trnů.
Zbývajícím mužům řekla, aby se vrátili domů a upokojili ženy. Sotva polovina uposlechla této rady, ostatní byli zaujati jednak starostí o Bu-anan, jednak zvědavostí.
Až do východu slunce měla Bílá Máti co činiti s vytahováním trnů. Potom řekla žlutému, aby po kmenech zase překročil příkop a aby se položil na vnější straně ohrady pod některý ze stromů, neboť tam mu přinesou potravu i nápoj.
Velké zvíře uposlechlo jejích slov.
Nyní rozkázala mužům, aby zase odstranili kmeny a aby přinesli raněnému zvířeti syrového masa. Po obvyklé cestě přešla pak trnité křoví a blížila se ke zvířeti, které se ještě chvělo přestálou hrůzou.
„Ubohý,“ řekla přátelsky, „nyní musíš žrát. I vody se ti dostane, pak tě přenechám péči malých, kteří se o tebe budou starat.“
Neodešla dřív, dokud žlutý nedostal maso i vodu. Zvíře pohlédlo vděčně na ni. Ani okamžik se neobávala, že žlutý použije přechodů k přepadení sídla.
Když se jí mužové na to tázali, zakabonilo se její jasné čelo.
„Tak nevděční mohou býti jenom lidé,“ řekla krátce.
Než zapadlo slunce, vydala se ještě jednou za svým chráněncem, a našla jej neklidně podřimujícího. Mnoho malých sedělo kolem něho a děkovalo jí za její lásku.
Ještě několik dní dávala žlutému přinášeti pokrm a nápoj, pak byly rány zahojeny. Uzdravování trvalo proto tak dlouho, že trny byly jedovaté.
„Nyní se vrátíš do své jeskyně, můj žlutý příteli,“ řekla Bu-anan skoro lítostivě.
Velké zvíře přistoupilo těsně k ní a přitisklo hřivnatou hlavu na její rámě.
„Nejde rád,“ volali malí, „nejde rád!“
„Přijď tedy zase, jak často ti bude libo; do sídla však nesmíš vkročiti, tomu snad rozumíš. Můžeš mi však poslat jednoho z malých. Pak přijdu za tebou ven.“
Během dne pak žlutý zmizel. A mezi všemi lidmi kmene Tuimah nebylo ani jednoho, který nepokládal ze lepší zabíti žlutého a zmocniti se jeho kožišiny.
Mezi tím vyrostla zvířata U-au a byla velmi krotká. Tísnila se kolem Bu-anan, vydávajíce krátké, radostné zvuky, jakmile ji spatřila. Avšak i ostatní lidé v osadě dávali jim najevo svou důvěru.
Malí učitelé nyní nařídili, aby všechna U-au zvířata za dne spala, aby v noci mohla pomáhati strážím v hlídání osady.
Zpočátku byly noci neklidné.
Blížilo-li k příkopu nějaké zvíře, ozývalo se mnohonásobné u-au tak dlouho, až příčina zneklidnění zmizela.
Během doby naučila se však moudrá zvířata, že smějí vydávati zvuk jen tehdy, kdyby chtěl někdo přejíti příkop.
Stráže však vykonávaly svoji povinnost s dvojnásobnou radostí, poněvadž noci ve společnosti chytrých zvířat rychleji ubíhaly.
Pak nastala noc, kdy tichem zněly zase hlasy zvířat i lidí.
Mužové v osadě byli rychle připraveni pomoci ohroženým. Našli je u jednoho z přechodů, po kterém chtěli vniknouti cizinci. Zvířata U-au vyřítila se na vetřelce a pokoušela se skočiti jim na hrdlo.
Marně volali mužové zvířata zpět; blížící se cizinci bezohledně shazovali zvířata se sebe, při čemž některá zapadla do trnitého křoví a hlasitě naříkala. Byla to ošklivá vřava.
Až konečně Ur-wu se podařilo zavolati rozzuřená zvířata dovnitř ohrady. Sám však, maje zbraň v ruce a následován mnoha muži, zastoupil cizincům cestu.
Když jej spatřili, ustoupili. Nebyli připraveni na útok. Ur-wu se jich otázal, co chtějí po lidech kmene Tuimah. Odpověděli, ale jejich odpovědi nebylo rozuměti. Mluvili cizí řečí, jejíž slova vycházela, jak se zdálo, někde hluboko z hrdla.
Tu promluvil jeden z mnoha přispěchavších malých k Ur-wu:
„Nevěř jim! Zamýšlejí něco zlého. Rozumějí vaší řeči velmi dobře. Mluv ještě s nimi. Pošli však tajně jiné muže, kteří použijí jiného přechodu, aby je mohli napadnouti zezadu. Je to jen šest cizinců.“
Tiše dal Ur-wu příslušné rozkazy a pokoušel se od cizinců dostati odpověď, která by mu byla srozumitelná. Cizinci cítili se býti zcela bezpečnými a v duchu se vysmívali pošetilým lidem Tuimah.
Pojednou viděl Ur-wu, jak se za vetřelci vynořili jeho lidé. Hlasitě poručil: „Chopte se jich!“ A rozběhl se sám se svými průvodci proti cizincům, kteří na to nebyli připraveni a chtěli uniknouti.
Tu poznali, že jsou zajati. Ani jeden neunikl a ani kapky krve nebylo prolito.
Ur-wu nařídil, aby vetřelci byli spoutáni a aby byli pečlivě zbaveni každé zbraně. Cizinci se bránili zoufale, museli však nahlédnouti, že proti přesile ničeho nepořídí.
Byly to velké, stepilé postavy, světlejších nažloutlých obličejů, s dlouhými, černými, hladkými vlasy, které byly namaštěny. Jejich odění bylo pestré, ale mnohem dokonalejší, než šat lidí kmene Tuimah.
Stráž a zvířata U-au byla pochválena. Mužové se svými zajatci kráčeli pak k chatě Bu-anan, která již čekala.
„Proč jste přišli?“ oslovila spoutané.
Pozorovala na nich, že slovům rozuměli, avšak že předstírají, že nemohou rozluštiti její řeč a odpověděli svou vlastní řečí.
To bylo pozoruhodné, že Bu-anan přesně pochopila, co mužové řekli, ačkoliv jejich řeč ještě nikdy neslyšela.
Nebyla to odpověď na její otázku, nýbrž velmi nečestná nadávka. Byla tak ošklivá, že se Bílá Máti rozhodla nedát na sobě znát že porozuměla.
Řekla klidně:
„Poněvadž předstíráte, že nechápete mých slov, budete tak dlouho našimi zajatci, až vám vaši bohové objasní smysl mých slov. Pak můžeme hovořiti dále.“
Příval cizích nadávek vylil se na Bu-anan, která klidně zvedla ruku a rozkázala lidem, aby odvedli cizince.
„Ucpěte jim nejdříve jejich příliš pohyblivá ústa,“ rozkázala, protože věděla, že jí budou rozumět, „a zavažte jim oči! Přišli, aby vyzvídali. V tom se jim musí zabrániti i jako zajatcům.“
„Když to víš, proč jsme přišli, proč se tedy tážeš?“ zvolal zuřivě jeden z mužů řečí lidí kmene Tuimah.
Bu-anan a všichni přítomní nedali na sobě znát žádného překvapení, ale nedali také žádné odpovědi. Mužové byli odvedeni tak, jak Bílá Máti nařídila.
Pak se odebrala Bu-anan s velkým zástupem malých bytostí do samoty. Děkovala jim, že poradili tak dobře Ur-wu. Při tom jí napadlo, že by jej mohla zavolat k rozmluvě s malými, poněvadž byl schopen jim rozuměti.
Když se tak stalo, vyprávěl jeden z malých, že mužové náležejí velkému a mocnému národu, který má svá sídla kolem široké, úrodné řeky.
Zvěst o lidech kmene Tuimah musela nějakým způsobem proniknouti k tamějšímu vladaři, který dychtil po krásných, ženách, a kterému mimo to by přišly vhod i uměle tepané práce mužů tohoto kmene.
Aby se přesvědčil o pravdivosti těchto zpráv, vyslal zvědy. Doufal, že se snadno zmocní tohoto neučeného kmene černochů.
Ur-wu zaťal pěst. Bu-anan se jen usmívala.
„Uvidí, že se mýlí. Tak jako nám nyní Anu pomohl, tak nám pomůže vždycky, zůstaneme-li na jeho cestách. Dokud udržujeme pevně s ním spojení, dotud se nám nemůže nic stát.“
Pak se Bu-anan vyptávala, co se stalo se zvířaty, která byla cizinci shozena do trnitého křoví. Ur-wu nevěděl, ani malí nemohli o tom ničeho říci, mínili však, že jiné malé bytosti jistě již pomohly zvířatům.
„Půjdeme se po nich poohlédnouti,“ navrhla Bu-anan.
Přišli k příkopu, kde bylo zřetelně vidět, že se zde odehrál tuhý boj. Ulámané kusy trnitých rostlin ležely na zemi, vpravo a vlevo od přechodu bylo křoví podupáno.
Šest statných, krásných U-au zvířat, žalostně vyjících, leželo na pokrývkách, které prostřely starostlivé ruce. Mezi nimi shýbala se malá postavička sotva pětiletého děvčátka. Byla to Ur-ana, vnučka Ur-wu.
Maličká namáhala se ze všech sil, aby z těl zvířat vytáhla dlouhé trny, které stále unikaly jejím slabým ručkám. Neustále při tom konejšila zvířata láskyplnými slovy.
„Kdo ti pomohl vynésti zvířata U-au z příkopu, Ur-ano?“ tázala se překvapeně Bu-anan, zatím co Ur-wu se vyptával, jak to, že ona, kterou doma tak pečlivě hlídali, dostala se až sem.
Dítě dívalo se velkýma, důvěryplnýma očima na oba tázající a zodpovědělo všechno najednou:
„Milí, malí mužíčci řekli, že Ur-ana má jíti s nimi pomoci ubohým zvířatům U-au. Tito mužíčci pomohli také zvířatům z příkopu a uložili je na pokrývky, které musela Ur-ana přinésti.
Jenom jedno ze zvířat U-au zapadlo tak hluboko, že se už nemohlo vyprostiti. Mužíčci ho rychle usmrtili,“ Sdělovalo dítě a dvě velké slzy skropily její líčka. „Nebolelo ho to,“ připojila malá, sama se tím utěšujíc.
Dospělých se zmocnilo pohnutí při pohledu na děvčátko.
Bu-anan byla dojata mnohem víc. Tak dlouho již hledala děvče, kterému by zanechala své vědění, až ji jednou Anu zavolá. Hledala však mezi dospělejšími.
Nyní našla v této maličké, co hledala.
Pomáhala jí při vytahování trnů a poradila jí, aby rány zvířat potřela chladící mastí. Malá pomocnice samozřejmě přinášela nádoby s vodou, zatím co Ur-wu odešel, aby vyhledal lidi.
Měli odnésti zvířata do jedné z chat, kde Ur-ana se měla o ně pečlivě starati tak dlouho, až by se zvířata sama mohla pohybovati.
Mezitím uběhlo mnoho dní. Muži podnikli loveckou výpravu; ne proto, aby přinesli kořist, ale aby prošli a prohledali les, který nepokládali za bezpečný od té doby, kdy cizí zvědové se přiblížili k osadě. Nepotkali však žádného člověka, i když zabočili značně daleko.
Pak přinesly stráže zvěst, že cizinci chtějí mluviti s Bu-anan.
„Odkud to víte?“ ptala se Bílá Máti vesele. „Neumí přece mluviti naší řečí.“
Nyní se smáli i strážcové.
„Bu-anan, stal se zázrak! Když muži zpozorovali, že jim jejich zlost nic nepomůže, zkusili nabídnouti nám peníze a kameny, abychom je propustili. My jsme se však zachovali jak tys nám nařídila a nepromluvili jsme ani slova s nimi. A v tomto mlčení naučili se naší řeči.“
,,Tak je to dobře,“ usoudila Bu-anan. „Přiveďte je zítra. Zavažte jim však oči, a pouta jim neuvolňujte. Nesmíme jim důvěřovati.“
Následujícího dne stáli pak zajatci před Bu-anan. Nevrle dívali se po Bu-anan, jejíž spanilost nemohli pochopiti. Byli zvyklí na ženy nádherně oděné, jednoduše oděných si nevšímali.
Bu-anan mlčela. Viděla jejich myšlenky, jako kdyby mluvili. Nebylo proto nutné, aby jim kladla otázky. Muži mlčeli zarytě.
Bu-anan již chtěla dáti znamení, aby byli odvedeni, když nejstarší se rozhodl, že promluví. Bojácně prohodil:
„Což není v těchto chatách mužů? Jsou všichni schováni za sukněmi jediné ženy? Kde je náčelník tohoto kmene?“
Bu-anan mlčela. To nebyl způsob, jak ji přiměti k řeči. Mlčení trvalo zase dlouhou dobu. Tu promluvil jiný:
„Nejsme zvyklí jednati se ženami!“
Lehký úsměv pohrával na rtech Bu-anan:
„Pozoruji to, jinak museli byste býti uctivější. Máte špatné zvyky a obyčeje, cizinci!“
Nyní se ozval třetí:
„Jakým právem si dovoluješ posuzovati naše zvyklosti, ženo?“
„Dvojím právem: právem vítěze nad poraženým, ale ještě více právem čisté ženy!“
Rozpačitě pohlédli mužové na sebe. Tak nepřijdou dál. Tato žena před nimi je tak vznešená, jak to ještě nikdy nepoznali. Kdyby jen věděli, co by měli říci.
Tu k nim promluvila Bu-anan:
„Je dobře, cizinci, že pozorujete, jak málo tímto způsobem pořídíte. Dávejte pravdivé odpovědi na moje otázky, pak uvidíme, co se dále s vámi stane.
Opět na sebe pohlédli. Pohled znamenal: Pozor, neprozradit odkud jsme přišli, odkud pocházíme.
Opět opatrnost byla bezdůvodná, očekávaná otázka nebyla položena.
„Můžete si stěžovati na něco ve vašem žaláři?“ tázala se Bu-anan.
Byli tak překvapeni, že nenašli odpovědi. Konečně odhodlal se jeden z nich a ujišťoval, že jeskyně jsou veliké a vzdušné a že mají vždycky dostatek třísek, aby je osvětlili.
„Dostáváte dost pokrmu?“ byla následující otázka.
I na tuto přisvědčili.
„Není proto příčiny, abyste zde nemohli zůstati ještě nějakou dobu,“ bylo zcela neočekávané rozhodnutí Bu-anan.
„Pošlu posly k vašemu knížeti se zprávou, že jeho zvědové jsou zde v zajetí. Ať sám řekne, jak je chce osvoboditi. Do té doby musíte mít ještě strpení.“
Údiv mužů byl tak veliký, že zapomněli, že očekávali zcela něco jiného.
„Odkud víš ty o našem knížeti?“
„Kdo ti řekl, že jsme přišli jako zvědové a ne jako pokojní kupci?“
„Jak chce tvůj posel najíti naši zem, která je tak vzdálená?“
Otázky sypaly se jedna za druhou. Cizincům zdálo se být nepochopitelným, že Bu-anan vyslovila tak samozřejmě to, co před ní skrývali.
A toto překvapení dalo podnět k nové otázce.
„Jsi čarodějnice?“
„Nevím, co to jest,“ odvětila Bu-anan.
„Jest to žena, která je ve spojení s nadpozemskými silami,“ zněla odpověď.
„Jsem služebnicí Pána všech světů,“ řekla Bu-anan a vysoká vznešenost zněla z jejích slov.
Tu zmlkli mužové a nechali se bez odporu odvésti do vězení. Sotva byli z doslechu, nemohli se mužové kmene Tuimah, kteří byli přítomni, déle zdržeti. Mluvili jeden přes druhého. Věděli přece, že Bu-anan dostává své vědění shora, věděli, že je nejlepší a nejčistší pozemskou ženou, ale tak vznešenou, jako právě teď ještě nikdy neviděli svoji Bílou Máti.
Někteří z nich před ní poklekli.
Bránila tomu přátelsky, ale rozhodně.
„Děkujte Anu,“ řekla, ,,jenž pomáhá své služebnici. Musíme nyní mysliti na to, abychom vyslali posly ke knížeti těchto mužů. Poněvadž tito lidé naší řeči rozumí, bude také poslům u knížete porozuměno. Kdo z vás chce v doprovodu malých podniknouti dalekou cestu?“
Hlásili se všichni. Pokládala-li Bu-anan něco za správné, nebylo třeba rozmýšleti.
Určila, aby Ur-wu a tři ostatní s několika černými se vydali na cestu. Ur-wu uměl se dorozumívati a malými mužíčky, byl vůdcem kmene, byl proto pro tento úkol nejschopnější.
Již následujícího dne, vydali se poslové na cestu. Bu-anan poučila Ur-wu, aby ve všem dbal rad malých, nejen co se týče správného směru cesty, ale mnohem více toho, o čem má hovořiti s knížetem. Anu obdařil jednoho z malých obzvláštní moudrostí, na toho se může Ur-wu plně spolehnouti.
Po dobu, kdy Ur-wu zůstal vzdálen, určila Bu-anan jeho syna Ur-ana, aby byl vůdcem kmene. Bylo zcela správné, že on, který měl později vésti celý kmen, mohl se ještě za vedení Bu-anan učiti.
Děvčátko Ur-anu měla Bu-anan nyní stále v dohledu, aby zdokonalovala dětskou duši.
Nepatrná námaha Bu-anan byla bohatě odměněna. Děvčátko chápalo s radostnou myslí všechno, čemu ji Bílá Máti učila. Její otázky nasvědčovaly tomu, že se neustále v myšlenkách zabývá tím, co slyšela a viděla u Bu-anan.
Tak uběhlo několik měsíců a zajatci prosili opět o rozmluvu.
Tak jako posledně byli předvedeni spoutaní a se zavázanýma očima. Jejich chování bylo mnohem lepší než minule. Předstoupili však před Bu-anan s uctivostí, která byla příliš přehnaná, aby se zdála být pravá. Odpuzovala právě tak, jako tehdejší nevychovanost.
„Nevrátil se doposud tvůj posel?“ tázal se nejstarší.
„Tuto otázku byste si mohli sami zodpověděti; víte přece, jak daleko je až do vaší země,“ byla odpověď Bu-anan. „Počítám, že uvidíme ještě dvakrát měsíc v úplňku, než se posel může vrátit, propustí-li jej ovšem váš kníže.“
„Co se stane s námi, když náš panovník nás nebude chtít osvoboditi?“ tázal se jeden a bylo pozorovati, jak mnoho tato otázka všechny zaujala.
„Co by se stalo ve vaší zemi se zvědy?“ zněla otázka Bu-anan.
Mužové na sebe pohlédli. Nejmladší z nich zvolal nepředloženě:
„U nás bychom takové muže nezajali; u nás by byli ihned usmrceni!“
Ostatním to nebylo zřejmě vhod, že nejmladší takto mluvil. Poněvadž však nebylo možno vzíti slova zpět, přisvědčovali všichni.
„Bylo by vám to tak milejší?“ tázala se Bu-anan.
„Chceš-li nás nechat později usmrtiti, bylo by bývalo pro nás lepší, udělat to hned; nemuseli jsme tak dlouho čekat na smrt!“ mínil jeden.
„Co se s vámi stane, závisí na odpovědi vašeho knížete. Já sama bych neváhala ani okamžik, abych osvobodila své vyslance, kdybych byla na jeho místě.“
„Ty jsi žena, dobrá žena,“ vysvětloval nejstarší. „Neznáš našeho knížete. Co u něho znamená jeden lidský život? Je ukrutný a hrdý. Nezáleží mu jistě pranic na tom, aby nás ještě uviděl, jakmile mu nemůžeme vyprávěti o tom, co chtěl slyšeti.“
„Když jste to věděli, proč jste mně nechali vyslati k němu posly?“ zeptala se udiveně Bu-anan. „Mohli jsme se snad dorozuměti jinak. Nyní jest již pozdě. Musíme vyčkávati, jaké rozhodnutí přinese Ur-wu.
Nic nepomohlo mužům; byli zase odvedeni do jeskyň, kde se mohli dále zabývati neradostnými myšlenkami.
Bu-anan však přemýšlela. Co učiní s muži, když cizí kníže skutečně pošle Ur-wu bez rozhodnutí zpět? Bylo skutečně lépe neposílati jej tam?
Avšak v témže okamžiku pocítila v sobě jistotu, že jednala na rozkaz Anu. Sám určil malé mužíčky jako průvodce. Učinil by to, kdyby jim cesta těchto lidí nebyla vhod? Nařídí jistě i nadále, co se má státi.
Musí se vyčkávati.
Dvakrát byl měsíc v úplňku, a mužové se dosud nevrátili. Bu-anan konejšila sebe a ženy tím, že se cestou vyskytlo nějaké zdržení.
Ještě mnohokrát byl měsíc v úplňku, než přišla zvěst o vyslanci. Tuto zvěst však přinesli malí.
Ur-ana přiběhla spěšně jednoho rána, aby jí sdělila:
„Slyš, co mi mužíci vyprávěli: dědeček jest již na cestě. Brzo přijde!“
„Nevíš, dítě, jsou-li ostatní s ním?“ tázala se Bu-anan.
Ale o tom nevěděla maličká ničeho.
