Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Země od H. Wennga

 

Je psáno v I. knize Mojžíšově v 1. kapitole verš 28.:

„A požehnal jim Bůh a řekl jim Bůh: Ploďtéž se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji.“

Ti, kteří toto čtou, budou naplněni hrdým pocitem, jak krásně se to vyplnilo na lidstvu. Ne vše, co je psáno v knize moudrosti a zjevení, vyplnilo se doslovně, jako toto! Je tomu skutečně tak: člověk naplnil zemi lidmi a ani nejmenší koutek této, jemu odevzdané planety nezůstal nevyužit.

Všechno na zemi poddáno je člověku a poslouchá ho – až na některé maličkosti, které ho bezpodmínečně nechtějí poslouchat, a ty nepřicházejí nijak v úvahu. Říše rostlin je plně vyzkoumána a využita, stejně i říše živočišná; všechno člověk zkrotil a udělal sobě užitečným. Co se zkrotit nedalo, bylo bezohledně vypleněno. Zůstaly jen nepatrné zbytky, kterých nyní člověk z citu, ze slušnosti nebo z kuriosity hledí ušetřiti, ba dokonce je i pěstuje.

Říše nerostů musí jemu, pánu stvoření, dáti vše, co mu může býti prospěšné; všechno prozkoumal a vykořistil. A když by to země chtěla skrýti ve svém nejhlubším klíně a pevně udržeti tisícerými svazky přece to před člověkem neobstojí. Přece to zemi vyrve!

Co před miliony let ve svých hlubinách vytvořila, musí dáti člověku v plen, ať chce či nechce, přes všechen svůj odpor, který často vyjadřuje hřmotem a duněním. Musí to dáti, ano ještě více než to: lidský „duch“, jeho rozum, který pronikne „všechno“ a každou záhadu rozluští, vyrve matce zemi její nejhlubší tajemství, tak pečlivě střežené před očima lidí, až do nejmenších podrobností. Tajemství své dílny musí vydati! A člověk ji napodobuje, vyrábí co chce a jak chce a v mnohém oboru ji ještě předčí.

Není jeho umělá guma, na příklad, mnohem pevnější než ta, kterou země vydává? Stavební látky, se kterými země pracovala, člověk míchá a mísí a nalézá vše, co by mu přineslo užitek a co se mu zdá potřebným. Ovládá vzduch do velkých výšek; tmavé hloubky oceánu, pokryté množstvím vod, musí mu vydat vše co chce. Samotný vzduch, jeho prchavé plyny stáhne do lahví, uschová a upotřebí podle své vůle.

Spoutaný leží kdysi tak mocný kolos u vznešených nohou člověka, malý a zdánlivě zcela nepatrný, jeho velikost zmizela jako vosk na slunci. Stroje obepnou jej svou hřmotnou silou, ne rychlostí větru, ale rychlostí, za kterou vichry zůstanou bezmocně zpět.

Nic ho nemůže zadržet ani zastavit. Všechno úsilí, které země v mdlobách vynakládá k odporu proti němu, aby se ukryla a zachránila před svým vládcem – všechno je marné. Dokonce i tam, kde se země obrnila neproniknutelnými pancíři ledu, i tam postaví svou nohu a vztyčí svůj vítězný prapor, aby tak uplatnil své vlastnické právo, propůjčené mu Pánem.

Nesmí ničeho zadržovati, co člověku patří. Všechny její síly, i ty nejmohutnější si podmanil, její blesky musí mu sloužiti, noc učiní dnem. Země, kdysi tak nezměrná, stává se mu maličkou.

Kdysi tajemná, dnes nemá pro něj žádného tajemství; kdysi tak nezměrně bohatá, dnes mu nabízí tak málo, ačkoliv tolik badá, hledá a hrabe. Zdá se, že už nic nového nedá se objevit! Zdá se mu, že je chudá a malá a přemýšlí, jak by se z ní mohl dostati, ukázati jí, že jí více nepotřebuje – kdyby snad ji chtělo napadnouti, že ho nemůže více šatit a živit.

Zabývá se již tím, jak by použil svých nadoblačných lodí k útěku se země. Rychlostí střely by chtěl dosáhnout jiných světových těles, aby si je podrobil. Chtěl by jich využít pro své cíle, pro svůj život, tak jako zemi, která se mu stala malou a těsnou.

Ano, ten starý pán nad oblaky, jak si jej lidé rádi představují – jestliže se vůbec namáhají udělat si nějakou představu – může být s nimi více než spokojen! Jeho slovo se věrně naplnilo. Opravdu se člověk namáhal, aby se rozmnožil, podmanil si zemi i vše, co se na ní nachází – ba i víc než to!

Bůh zřejmě člověka podceňoval, neboť on vyvinul více síly než by se nadál! Tento neuznaný člověk, tento genius síly, přemýšlí, jak se zbavit země, rozšířit svoji moc i mimo ni – i když jsou to prozatím jen zajímavé hry, tyto idee, jichž rozhodně dosáhne, protože vše co si jednou předsevzal, jistě vykoná, jak tisíckrát dokázal. Proč by se to jemu, takovému obru ve stvoření nepodařilo?

 

Takové a podobné myšlenky má jistě každý čtenář, nahlédne‑li do knihy všech knih a přečte úvodní slova v knize Mojžíšově. Věru, neschází již ničeho, co by se v tomto Božím slově nesplnilo! Nebo přece? Není to tak, jak by se na první pohled zdálo? Což si nepodmanil člověk zemi a nepostavil si ji do svých služeb? Nevkrádá se tu však tichá pochybnost, že tomu přece tak není?

Kde však může býti chyba? Není přece již ničeho na této zemi, čeho by člověk pro svůj užitek a prospěch nevykořistil! Nelze tedy pochopit, odkud by mohly přijít nějak oprávněné pochybnosti. A přece se u mnohých, byť jen podvědomě, vyskytují!

Ale tato pochybnost je až příliš oprávněna jak z dalších přesných úvah uvidíme, jež budou ovšem jiné, než jak bylo shora naznačeno. Jistě nechybí na tabuli člověka ničeho, co by ještě nějak bylo poživatelné, nechybí ničeho ze všech těch věcí, které tato země přináší ve svém seznamu užitečných věcí – má zajisté skoro vše, co bylo možno opravit, zlepšit a může, nejvýš uspokojen, hleděti zpět na své působení na zemi – a přece to nesouhlasí! –

Země stala se člověku malou. Nemůže již ničeho na ní objeviti. V mapách a atlasech není téměř bílých skvrn. Sem tam lze ještě něco doplniti, opraviti, ale velká práce je již vykonána a člověk musí svého ducha k novým cílům upnouti, ohlédnouti se pro svou velkou inteligenci po slibnějším poli působení – a přece to nesouhlasí!

Úzkou stala se člověku tato země, malou a chudou a sotva se vyplácí ještě na ní žíti! Nemůže se již na ní pohybovati! Jeho touha po činnosti je stále brzděna, všude jsou nastavěny zdi, všude naráží, vše je mu příliš malé, těsné, domnívá se, že je oloupen o svoji svobodu. Žádná tajemství nemůže už luštit, vše leží před ním neutěšeně střízlivé. Hledí-li s perspektivy svých letadel dolů, všechno se srazí v nepatrné nic.

Až se uskuteční předtucha techniků, že on, pán země, bude moci celou zeměkouli ve dvou, třech dnech obletěti, když snad v New‑Yorku po snídaní odstartuje a v poledne v Bombay vyřídí své obchody, co má potom ještě dělati? A když – nevyskytne se snad potom zase pochybnost? – když, nyní tak zmatené poměry v lidských zřízeních, ve státním i osobním životě budou uspořádány, tu bude jistě těžké pro lidského ducha, prahnoucího po zdokonalení, nalézti na této malé zemi zaměstnání, které by se vyplatilo.

Skutečně, země je bezpodmínečně člověku podřízena – ale přece jen něco nesouhlasí!

Prazvláštním způsobem snažil se člověk podříditi si zemi. Skoro by se zdálo, jakoby všechna úsilí byla chybná; odkud tato křečovitá, horečná námaha, když přece tolik je již vykonáno a zbývá jen tak málo – i když připustíme, že všechny rychlosti se zmnohonásobí, že se postaví stroje, které budou moci roznésti celé hory. Bude to pak jiné? Bude pak vláda nad zemí lepší, dokonalejší? Co bude pak jiné?

Dostane se člověk mimo hranice své země pomocí výbušných sil do „prostoru“? Dosáhne cizích druhých světových těles a udrží se na nich, když opustí zemi? A i když se tak stane, bude se cítit svobodnějším, bude větším pánem? Dosáhne klidu jeho touha po osvobození, tato touha po panství, která vedla k tomu, že si zemi nejen podmanil a podřídil, ale že i ji vyloupil a trýznil!?

A země?

 

Tento pocit vkrádá se do mysli člověka, který s otevřenýma očima čte slova bible: „Podmaňte si zemi!“

Tak lidstvo rozumělo Božímu slovu! Vykořistilo a vyloupilo zemi, ačkoliv mu tato, podle vůle Mocného, měla býti domovem po dobu jeho putování na ní. Útulně si ji měl zaříditi, jako svůj domov – a zatím stala se mu slzavým údolím!

Malý, stísněný, potlačený cítí se ve všem a jeho snahy po stále novém a novém technickém tvoření mají přetvořit celý jeho život. Vypadá to, jakoby byl neustále bičován k novému hledání dalších prostředků ku překonání prostoru a času, rychlejších strojů, k hledání stále silnějších pohonných prostředků, stále rafinovanějších požitků a stále většího životního pohodlí na zemi. To vše jsou jen neustálé pokusy, jak se zbaviti tísnivého tlaku vězení, které ho na všech stranách obklopuje železnými mřížemi.

Země, kterou si měl podmanit, vyplenil a stále plení, zotročil a ponížil, zhanobil a pošpinil, tato země stala se mu žalářem!

Nikdo nemůže tuto skutečnost, přes všechny zkrašlovací pokusy, nijak zapřít: země stala se člověku žalářem, vězením, ze kterého nelze uniknouti. Člověk si nepodmanil zemi, nýbrž země si podmanila jeho! Drží ho pevně tisícerými svorkami, svírá ho ze všech stran a začíná ho drtit!

To je nepřiznaná skutečnost, před kterou dnes člověk stojí, to jsou slova, která si musí každý uvědomit, když čte slova: „Podmaňte si zemi!“

Člověk se snažil zemi zotročit a země zotročila jeho – uvrhla ho do vězení, ze kterého nic, ani smrt, nemůže ho vysvobodit.

Tento pocit nevolnosti, uvěznění je to, co člověka štve a ustavičně pobízí k pokusům osvobodit se. Kolem země, která se mu stala příliš těsnou, příliš malou, neustále se honí a stále se snaží, jak by překonal prostor a čas i zemi.

Země však pohlíží výsměšně na svého tyrana: ,,Jen dále, ty mně neutečeš! Držím tě pevně, tebe, který jsi mne zneuctil, a já tě zničím!“

 

To je to, co člověka neustále žene a k zoufalé námaze pobízí. Vytvořil si ze země žalář a s hrůzou pozoruje, že nemůže tak lehce ven. Ale všechna jeho námaha je marná, mříže nepovolí, neúprosně tyčí se před ním, kam se ohlédne, všude jej obklopují zdi!

Hluboko ve svém nitru nese touhu po svobodě, vysvobození a vše co začíná, co zamýšlí, prýští z jednoho prazákladu: Volnost, vysvobození!

Zdi a mříže ho obklopují; zoufale s nimi lomcuje. Bude moci on, člověk, je rozbíti? Podaří se jemu, „Titanu“, jenž všechna chce, všeho se odváží, otevříti bránu k svobodě? Jaké to bude, když jen v několika hodinách může dosáhnouti každého bodu země?

Jaké by to bylo, kdyby se mu podařilo přeletěti za nejzazší vzdušnou čáru země, kdyby mohl vstoupit na ztrnulou poušť měsíce, kdyby některé jiné planety mohl dosáhnouti a nalezl ji prázdnou a pustou – anebo také přeplněnou lidmi, postiženou týmiž bolestmi, nemocnou a hynoucí? Nebo kdyby nalezl štěstí a spokojenost, nic jiného by tam nemohl přinésti než válku, loupež, vraždu, lež a podplácení.

Nic by se nezměnilo! Vězení se neotevře a čím více člověk překonává vzdálenosti, čím rychleji se kola točí, čím větší jsou síly, které mu mají sloužit, tím menší, tísnivější a hroznější stává se vězení, které si ze země utvořil !

Vysvobození, volnost! křičí v něm! Nikdy jej neopouští tento pocit, nikdy nemůže klidně stát a bez přestání musí zápasiti o vysvobození a svobodu – i když ví, že přes všechny snahy oklamat se a omámit sebe, že vše je marné a jeho osudem že je jen smrt!

Nedá se zapřít, že jediným důvodem lidského jednání, práce a snažení na této zemi je: osvobodit se od tíhy země!

Touží po volnosti a lehkosti. Chce se vznésti vzhůru na perutích a odletěti ven! Vystupuje proto na nejvyšší cimbuří, na nejvyšší a nedostupné hory, chce na hranicí vzdušné oblasti, obklopující zemi a chce ještě dál, proto se hrabe v zemi, aby našel vysvobození od ní! Proto postavil kříž na hoře, kterou jmenoval Golgota, kříž smrti, který musí nazývati „křížem vykupitele“ a ne „křížem vykoupení“. To vše jsou jen pokusy o vysvobození.

 

Utlačená a udušená klade se ztýraná země na člověka. Ovládnout ji měl, podmaniti si měl člověk zemi, hrubou hmotnost; místo toho učinil ji svou panovnicí, zotročil se jí, udělal z ní modlu, neviděl nic jiného než ji, zabýval se pouze s ní, a neviděl nic jiného než ji. Nepozvedl se tímto usilováním nad ni, nýbrž ve snaze podříditi si ji, využít jí, zotročil se jí sám, ztratil oči pro všechno jiné, ztratil svou cestu.

Byla mu dána z Boží milosti, jak to slova v knize Mojžíšově říkají; měla mu býti domovem a – stala se mu žalářem, ze kterého nenalezne východiska. Žádná cesta nevede z něj na svobodu, nýbrž jen k smrti. Ale i pozemská smrt, kterou tak často v zoufalství hledá, není mu vysvobozením, není cestou, která ho od země osvobodí; člověk jí patří, pevně ho drží a srazí do hloubky. Nemůže se již odtrhnouti, poněvadž to zkouší vždy s úplně falešnými prostředky!

V člověku, v jeho duchu, v hlubinách jeho duše je skryta touha povznésti se nad zemi; člověk se domnívá, že toho dosáhne tím, když se nechá stroji vynésti do vzduchu. Chce‑li se pokusiti dostati se dále, musí jej s sebou vzíti v nádobách, nechce‑li zemříti.

Je mu vložena do duše touha zvítěziti nad prostorem a časem. Zkouší to tím, že ujíždí kilometr za kilometrem zběsilou rychlostí a přece dosáhl jen toho, že je mu země maličká a těsná. Proto musí, nechce‑li se udusiti, prostor rozšířiti. Ale chtěl‑li uposlechnouti příkazu o plodnosti a rozmnožování, činil tak vždy bez míry a cíle. Jak má však dosáhnouti toho, aby našel více místa, když všichni zůstávají na zemi, v ní a vždy se opět vracejí, když žádná cesta nevede ven?

Záleží jen na něm, aby usiloval ke Světlu, k výšinám, slunci vstříc. On však zná jen slunce pozemské. – Tak stoupá na hory a dává v sázku svůj život jen pro klam a šalbu. Světlo má býti na zemi a Světlo měl člověk šířiti, Světlo, které k němu samému proudí z Prasvětla, ze Světla Ducha, ze Světla Pravdy.

On se však zotročil zemi a proto jen hrubohmotné světlo je mu pochopitelné, přístupné. K prospěchu mu byly dány noci, on si je však proměnil ve dny. A přece zůstává temno v něm i kolem něj. Miliony lamp může rozžehnouti, vše zůstává tmavé a beznadějné. Zná jen světlo žárovek, protože duchovnímu světlu, které nemůže již přijmouti a dále nésti, se uzavřel.

Malé a kalné je světlo, které si pro sebe vytvořil jako náhradu za duchovní světlo. Je to světlo rozumu, jeho inteligence, kterou nesprávně a falešně považuje za ducha. Rozum však patří k zemi a umírá s ní, stejně tak, jako umírají díla, která z tohoto zdánlivého světla vznikla.

A přece je to v něm, že musí hledat svobodu! Stále ji hledá! Vyvolává krvavé války, nenávistně pronásleduje ty, kteří ho olupují o svobodu. Měl by býti osvobozen od tíhy země, měl by být volný od všech zápletek lží a nezávislý od toho, co mu země poskytuje; neboť dostává vše, aby udržel tělo, jímž má sloužiti, věčné Lásce.

Ale toto pochopení v něm odumřelo v těsném vězení – stále hledá svobodu, hledá ji v pohodlném životě, v osvobození se od práce, ve stavbě nových strojů, které by jej měly osvobodit od všech tíživých břemen – a přece zapadá stále hlouběji „do země“, více než před tím!

Bylo to už v člověku, že on je přece pánem! Pánem země a všeho, co na ní jest! A tak si vystavěl trůn, na němž sedí a vyvyšuje se nad všecky svou pýchou a mocí. Z toho povstal boj všech proti všem. On však měl zůstati pánem nad sebou, sebe povýšiti nad zemi a nade všechno, co země pro něj má. Země mu má sloužiti, ale jen tak, aby ze všech darů nepotřeboval více, než je bezpodmínečně nutné.

Svůj pohled měl pozvednouti nad zemi k Prasvětlu, kterému měl sloužiti celým svým bytím. On však nechtěl více sloužiti, chtěl jen panovati, chtěl býti pánem – a stal se proto otrokem sama sebe a země, protože povýšil sám sebe za modlu.

Tak hledá nepřetržitě svobodu, neví, z čeho se má osvobodit, neví, že ji marně hledá, neosvobodí‑li se sám od sebe! Neví o ničem, ačkoliv se musí neustále pokoušet, aniž by chtěl o tom vědět. Plní knihovny miliony svazků, aby sebe samého osvobodil od svých sklonů a panovačnosti.

Tak je vše marné, protože on sám jen sebe zná, jen o sobě mluví a ničeho neví o tom, co jest nad ním. Zaplétá se stále hlouběji sám v sebe a tlaku, který na něm leží, neubývá, ale přibývá. Země, kterou si chtěl podmanit, jej ovládá, klade se na něj, těsnější a užší je žalář, který si sám postavil.

 

Takový je obraz, který je poskytován očím nepředpojatého. Člověk splnil slovo Pánovo tak, že se upnul na to, co mu mělo sloužit a stal se nesmiřitelným nepřítelem toho, co mu mělo býti přítelem. Nemůže již více nalézti cestu z hmotnosti země, protože se na ni upnul celou svou pozemskou touhou a smýšlením, protože této cesty nikdy nenajde pomocí čistě pozemských prostředků.

A jak bychom mohli pomocí těchto prostředků, které jsou též vázány na prostor a čas – prostor a čas překonati?

Ne, nikdy se člověku nepodaří na těchto cestách, tímto způsobem své vězení rozraziti, otevříti bránu k svobodě! Všechno povídání, snažení, všechny „světové názory“, ani umění a vědění, které se zabývají věcmi, jež patří zemi a s ní též zajdou, nemohou mu raziti cestu k svobodě.

Všechny jeho touhy po „životě“, po „světle“, po „pohybu“ které vlastně jsou jedno, nemohou mu býti k užitku, neboť on, člověk země, nemá již ponětí o těchto pojmech! Stěsnal je, zhmotnil, zkřivil, staly se mu částí země, ačkoliv patří a mají být vlastnictvím ducha jako jeho pravý život a cíl jeho namáhání a zároveň jako prostředek, který by ho mohl vyvésti z toho žaláře, jímž se mu stala země.

Obdržel dům, jejž si měl pohodlně zaříditi, aby v něm mohl nějaký čas pohodlně bydleti a pak jíti dále, k lepším zemím, blíž k jasnému světlu! Měl v něm zůstati, až by mu narostla křídla a on pak mohl volně vzlétnouti. Měl býti jak mladý pták v hnízdě, který nejdříve doroste a pak teprve vzlétne volně do dálky; má býti jako pták, který rodné hnízdo bez lítosti zanechá a neupíná se na ně!

Ale člověk se vázal na dům, který mu byl postaven. Místo, aby mu narostla křídla ducha, která jedině ho mohla donésti do dálné domoviny, jimiž jedině se může od hmoty odpoutat, zapsal se hmotě, aby s touto padl a zahynul.

Ze všeho co do něho bylo vloženo, ze vší té touhy po světle a po výšinách života nezbylo nic než podivná honba, zvláštní nepokoj, který ho nikdy neopouští. Neklid, spojený s tušením o zániku, jenž jej neustále ohrožuje a jemuž hledí uniknouti všemi prostředky. A tyto prostředky se mu nakonec posmívají, jeho, vynálezce do tmy a zániku srazí, neboť se na ně spoléhá – a ony jsou přece ničím!

 

Ale, bude namítáno, že jsou přece na zemi lidé, kteří toto vědí, kteří učí, že je posmrtný život, kteří ví, že pozemský život není vše, nýbrž jen průprava k životu jinému, krásnějšímu, který ještě má přijít. Jsou náboženství na zemi, filosofové, snahy různého druhu, které se snaží o lepší bytí, poučují.

Ano, jsou zde! Jsou zde od dob, kdy člověk přišel na svět do hmoty, byly vždy – ale to, co dnes zůstalo na zemi z těchto vyšších cílů, jsou jen smutné zbytky jasného vědění o cestě, kterou pozemské lidstvo mělo jít. Staly se bezmocnými! Již dávno jsou takovými a nemohou zabrániti tomu, že člověk stále hlouběji klesá do země a stále více se na ni poutá!

Málo je těch, kteří jsou naplněni pravým Světlem, ale jsou bez vlivu ať se nazývají jak chtějí. Ostatní většina je plna hrubých omylů a pověr, temná a bolavá. Je ochotná místo přijímání zavrhovat, místo ujasňování plést, místo povznášení utlačovat. Ať jsou čím chtějí, přece nejsou s to změniti ani toho nejmenšího. Nemohou vyjíti ani vyvésti nikoho z žaláře země. Jsou příliš slabí, chybí jim Boží síla, která jedině je v Pravdě, chybí jim jas, který je vlastní jen pravému Světlu.

Mnozí vůdcové milionů způsobují jen překážky místo povznesení. Ale všichni, nechť jsou kdekoliv a jakéhokoliv směru nebo vyznání, nepěstují službu Bohu, nýbrž jen lidem. I když říkají svým schůzkám bohoslužby, přece jen má při nich Nejvyšší člověku sloužit, lichotit a získávat ho. A přece je to jen nejčistší bohoslužba, která by mohla člověka vyvést ze žaláře, který sám si vytvořil – nic jiného! – – –

Když však nyní přijde někdo a mluví k nim čistou pravdu, pak ho nenávidí a pronásledují. Přijde‑li někdo a řekne:

„Vy sami musíte se pohybovati v duchu! Musíte své paže zvednout ke Světlu, otevříti se mu, aby vám v jeho paprsku narostla zakrnělá křídla ducha. Jen jedině ona vás mohou povznésti do výšin, zemi nedostižných. K zemi připoutaný váš rozum, kterému vy ještě důvěřujete, kterému jste se zotročili, ten tam nikdy nedoletí“ – když tedy někdo přijde a řekne:

„Nehledejte pořád sami sebe! Odvraťte se od svého sobectví,. které je v každém vašem jednání, ve vašich náboženstvích a rovněž tak i ve vašem pozemském snažení, obraťte se vpravdě k Bohu a služte mu opravdově!“ – když tedy někdo přijde a učí je poznávat svatou vůli Boží, viditelnou v Jeho zákonech ve stvoření tak, aby mohli žíti v harmonii, když je učí, aby patřili na Jeho svatost, z níž by jim vykvetlo ozdravění a spása – když jim říká:

„Odložte svoji falešnou panovačnost, která vás zemi zotročila, obklopila vás nocí a hrůzou a hrozí vám udušením ve hmotě – odhoďte ji a služte věčné vůli Věčného. On vás vyvede ze žaláře a otevře bránu života.“ –

Budou ho následovati a uchopí se ruky, kterou jim podává vstříc? Dají se vésti nebo ho budou pronásledovati jako pronásledovali všechny, kteří jim skutečně chtěli pomoci tím, že jim hlásali tvrdou, ale ozdravující pravdu a přinášeli jasné, čisté Světlo?

Nebudou považovat za pohodlnější svěřit se zase svým s rojům a šíleně létat kolem země, aby se osvobodili od prostoru a času, hledajíce svobodu, kterou tímto způsobem nikdy nenaleznou – leda, že by se sami v duchu pohnuli a nechali zesílit své rostoucí perutě?

Probuďte se, lidé, je nejvyšší čas! Země připravuje se strhnouti vás do svých hloubek! Neutečete jí až začne pukat a řítit se se vším, co je na ní. Bude zničena jak je to určeno v plánu stvoření, v němž musí býti neustále nové formování, vznikání a zanikání všeho, v čem není čistého ducha. Hledejte a zkoumejte, tak naleznete! Dosud nikdy, co se země točí kolem slunce, nebyla vám dávána tak veliká pomoc jako nyní v poslední hodině – a nikdy více se vám jí již nedostane!

 

Přidat komentář

Odeslat