Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Nejsvětější poslání člověka

od Arn. Laute

 

Největší touhou a snahou člověka má a musí býti, aby dosáhl přes pomíjející život pozemský věčného života v Bohu.

Učili jsme se, podle výkladů Abd‑ru‑shinových, rozuměti pod výrazem pomíjející svět vyvíjející se hmotnost, ale život věčný máme viděti ve stvořené Boží říši, v ráji, který jest duchovní.

Vědomě zase dojíti tam, odkud bezvědomě vyšel, je jedině účel zdejšího pozemského bytí člověka; tomu musí vše podříditi a k tomu účelu všechno zaříditi. To jest poslání lidského ducha a to nejen na zemi, nýbrž během jeho celého putování stvořením. To je jeho nejsvětějším posláním, jemuž musí se zaslíbiti, aby došel věčnosti, pro niž je předurčen.

Snadná a pohodlná byla by tato cesta, hravě byla by vykonána, květy pozdravovaly by člověka na jeho cestách, radostně dalo by se po nich kráčeti a v krátké době cíle dosáhnouti, cíle jediného a nejvyššího, kdyby setba Luciferova nebyla vytvořila onoho lépe – vědění, nabízejícího vábivě na postranních cestách své plody. Úsilí, chtít sám všechno vědět lépe, číhá jako nastavěné pasti, aby svedly lidského ducha od přímé cesty k jeho cíli, aby byl ztracen pro úlohu a účel, jemu předem určený.

Nikdy více nebude potom moci člověk obdržeti korunu života, nikdy nezíská již štěstí a souladu a nemůže již býti řeči o jeho zrození pro věčnost.

Ale takový jest obraz: člověk stojí na pokraji propasti, jíž nedbal už od dávných dob, navzdory všemu varování a všem jemu nabízeným pomocným silám, a k níž líně a tupě řídil loď svého života.

Proniká jej sice slabé tušení o rychlém pádu do hlubin a o nemožnosti zastávky na těchto srázných cestách, po nichž se dnes řítí lidstvo stále dolů. Ale lidé se neprobouzejí a před pádem do hlubin, totožným již s konečným zatracením, budou se úzkostlivě, snad ještě drze nebo dokonce ironicky ptáti: Kde byla neb kde je pomoc, jak jsme byli varováni?

Připomeňme si po tom, co bylo právě řečeno, zase jednou ono místo z Kázání na hoře:

„Ale hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a vše ostatní bude vám přidáno.“

To jsou slova nevyčerpatelného obsahu, pravdivá, věčně nezměnitelná jako pravda sama, jasná a přece nepovšimnutá, poněvadž jich nebylo uposlechnuto. Je v nich obsaženo vše, čeho člověk potřebuje k takové úpravě života, aby se stal cenným a stál zato, aby byl žit. Ale člověk musí hledati, aby nalezl jeho hodnotu, poznal ji, osvojil a použil jí.

K tomu je nezbytně zapotřebí vniknouti do smyslu života, odůvodniti jej, neboť jest nám jistě samozřejmé, že Ježíš, Syn Boží, nehlásal ničeho, co by nemělo jádra, co by nebylo podloženo něčím nutkajícím, o čem by se nemuselo přemýšleti s veškerou vážností. Když však přistupuji s celou vážností k tomu, abych porozuměl, potom musím se nejprve tázati: co zde znamená hledati, co jest království Boží a co jest Božská spravedlnost – abych teprve potom, když jsem si to objasnil nebo lépe, když se mi to stalo jasným po přemýšlení, správně vedeném – abych teprve potom obdržel odpověď, jak vše ostatní bude mně přidáno.

Nikdy však nebude ničeho bez vlastního přičinění, bez vlastní vůle, není ničeho bez oživení ducha. Toho budiž dbáno při všem, co má býti objasněno.

Hledati neznamená násilnou snahu, vyvinutou silou vůle, jaká předchází pozemskému podnikání, nýbrž hledati znamená zde toužiti! A touha je něco, co se vyvíjí v nejskrytějším nitru člověka!

Hledati království Božího znamená podle toho – nejprve vnitřní postup, pro každého zvlášť osobně, který se ovšem nejeví ve spínání rukou nebo nějakých úkonech, posuňcích a pitvoření se!

Nějaká spojení ve společnostech a právě tak v jejich obyčejích, které nejsou beze smyslu, mohou býti užitečná, účelu sloužící a povzbudivá, zůstávají však stále pouze účelným prostředkem, jsou souběžná, ale nikdy rozhodující a v prvé řadě potřebná. Každým zvlášť osobně musí taková slova býti promyšlena a tím také prožita, jestli mají býti účinná a přinášeti užitek a požehnání.

Povzbudivá mohou býti společenství a jejich obyčeje jen tenkrát, když jejich vůdcové jsou učitelé, skutečným věděním bohatí. V takových případech vůdce obsah slov nejen prožívá a dále předává, ale také členové horlivě se snaží, aby obsah slov učinili také živoucím; když nevěří jen v tupém „pouze přijímání“ a nedomnívají se, že tím již dosti učinili.

Není ničeho bez vlastního spolupůsobení, bez vlastního chtění, nic bez oživování, neboť jen co žije může kvésti, zráti a nésti plody!

V nejširším smyslu je království Boží všechno, mimo Boha samého, v užším smyslu jest to to, co Bůh nejprve stvořil, co se mělo dále vyvíjeti. A aby zde mohl nastati vývoj, vložil do všeho zákony, podle nichž se všechno vyvíjeti musí.

Tato, v užším smyslu chápaná říše jest ono vlastní království Boží, ráj. Protože toto království Boží bylo stvořeno a nevyvíjelo se teprve, jako vše později vzniklé, protože v něm zůstává vše v původním stavu, nic se nemění, nic se nezeslabuje, jak to vývoj s sebou přináší, protože je Bohu mnohem blíže; proto vládne v tomto království nepomíjitelnost, proto jest věčné.

Hledejte království Božího znamená totéž, jako: Noste v sobě touhu po zdokonalení, po věčnosti, po Světle, které v nevyslovitelné hojnosti proudí do království Božího, v něm jako žilobití pracuje a vytváří, udržuje a dává životní sílu a možnost života všemu, později vzniknuvšímu, v kvetoucí kráse a souladu, když obdrželo s ním spojení a používá tohoto proudu požehnání bez umdlení v tom smyslu, jak tomu Bůh chtěl.

Míti spojení s touto silou je také Stvořitelem chtěné určení ducha lidského, ducha, který jest vlastním životem člověka, ducha, který z tohoto užšího království Božího pochází a které jest vlastí, pravlastí člověka.

Jako člověk zde v pozemském nosí v sobě touhu a rád by se chtěl vrátiti na místa neb v kraje, kde se narodil, kde vyrostl, nebo touží po lidech, kteří jej zde vychovali, po poměrech, které jeho mládí radostně a vesele nebo také bolestně utvářely, jako taková touha po celý pozemský život nemizí, vždy při té neb oné příležitosti znovu propuká, třebaže vzdálenosti podle pozemských pojmů jsou veliké a třebaže mnohá léta mezi tím uplynula, tato touha jest zeslabený tvar oné touhy, která od počátku lidského bytí, to jest od probuzení se jeho vědomí, měla býti v člověku. Je to touha po pravlasti, po ráji a taková touha musí se stupňovati v touze po nutnosti zdokonalení.

Znovu buď řečeno, nic bez vlastního přičinění, nic bez vlastního chtění, bez oživení!

 

„Kéž bych mohl býti jednou

naplněn, ó Věčný, Tebou!

Ach, stále trvá na zemi

dlouhé, hluboké trápení!“

 

Tak volal Goethe, ukazuje tím, že jeho nitro je plno touhy po Nekonečném, jak jej hledá ve spojení s čistými proudy pravlasti ráje; jak tyto proudy mu potom zpětným působením přinesly sílu k jeho velkému tvoření, z něhož vyšla jeho nesmrtelná díla. Díla, která jen proto nesmrtelná a nezapomenutelná, protože se tvořila z věčné, čisté síly. Tak a nejinak může zde na zemi vzniknouti pravé umění, ať už básnictví, hudba, malířství nebo jiná umění.

Vnitřní oživení, které vznítí touhu, stupňuje ji a učiní účinnou tím, že naváže spojení s čistou silou a obdrží v tomto spojení její přívod a posilu, toto oživení musí vyjíti z vlastního ducha, který přece pocházejí z království Božího, z ráje a ve svém původním tvaru žil tentýž čistý život, jaký oživuje duchovní říši a nese v sobě sémě, z něhož pochází jen čisté a ušlechtilé schopnosti. To je však jen tenkrát možné, když duch jest dychtivý, když člověka oživuje, oduševňuje, když nadšení roznítí člověka jen pro krásné, dobré, ušlechtilé a plápolá vzhůru, aby se spojilo, ve spojení opět přijímalo, s tím proudilo zase zpět, aby znovu sílilo a tento koloběh mohlo znovu opakovati. To jest ona nutná vlastní činnost, vlastní chtění, oživování.

Právě tak jako díla pravého umění vznikají jen z čisté síly, přivoděné jen čistým myšlením a jednáním, tak musí všechna díla, nutná pro život pozemský a všechny potřeby, ať velké nebo malé, cokoliv, všechno musí býti stejného čistého původu a nésti v sobě ony základní rysy, které Stvořitel ve své říši, v duchovní říši, v ráji uložil a jimi cesty a směr naznačil.

To jsou jeho nepošinutelné, do kovových desek vryté zákony, které se však nemohou beztrestně obcházeti nebo býti křivě použity! Musí jich býti dbáno, při každém slově, třeba zdánlivě bezvýznamném, při každém činu, třeba nejnepatrnějším, při každém povolání a každé životní příležitosti, při všem, co by se zde dalo ještě uvésti.

Ale to vše leží v Boží vůli, to jest Boží vůle a Boží vůle je Boží spravedlnost.

Nyní přiblížili jsme se již významu slov: „Hledejte nejprve království Božího a jeho spravedlnosti.“ Lehce pak pochopíme, že též zaopatření pozemských potřeb pro ducha, duši i tělo nebude obtížné – ať se již jedná o duševní nebo tělesnou potravu, oděv nebo jiné pomocné potřeby, když víme a představíme si, že v království Božím, první stvořené části stvoření, je vše také pro pozemské lidi vzorně připraveno a jest jejich zákonitou povinností tuto, tam vládnoucí dokonalost, právě tak zákonitě přenášeti do pozemských poměrů. Potom může býti na zemi jen soulad, jehož základem jest „sloužení“. Sloužiti jeden druhému a všichni sloužiti prvnímu a poslednímu – Bohu!

Taková služba nezná závisti, nenávisti ani sobectví, žádné přízně ani nepřízně. Taková služba dává sebe méně vyvinutému člověku patřiti vzhůru k výše stojícímu, chce od něho přijímati, výše stojící však svými vyvinutými schopnostmi, bude působiti povznášivě, chce mu dáti. Tento postup působí povzbudivě na oba a vede ve svém střídavém účinku vždy blíže k zdokonalení.

Hledati království Boží, aby jeho zákonitost byla viditelná, má přirozeně též za následek, všechny pozemské síly, které mají člověku sloužiti, poznati, zušlechtiti, použíti jich, aby potom ve své hojnosti samy se nabízely k použití a tím „vše ostatní bylo přidáno“.

Není však ničeho bez vlastního přičinění, bez vlastního chtění a zde musí se ukázati vlastní chtění nynějšího pozemského člověka ve vnitřní změně. Odůvodnění ceny těchto slov Kristových vyžaduje duševní změny. A tato změna konečně přináší poznání: musíme se státi novými lidmi! Tím je potom mnoho získáno a dána již odpověď, proč lidé hodnotu těchto slov Kristových nepoznali, třebaže trvají již téměř dva tisíce let.

Lidem chybí touha po zdokonalení; proto se, jen jednotlivci uskutečňované slabé spojení s královstvím Božím z dob Ježíšových, stále více rozvazovalo, až konečně bylo zcela přetrženo. Proto nemohlo býti při této úplné bezmocnosti na zemi nic vytvářeno a napodobováno. Tím méně stali se ovšem lidé tím, čím měli být podle předobrazu v království Božím.

Protože toto spojení a tím poznání chybělo a chybí, pracuje člověk na vlastní pěst jen podle své vůle, bez spojení s vůlí Boží, tudíž proti zákonům a spravedlnosti, jen se vzhledem k pozemskému cíli, jen s pomocí rozumu. Není potřebí, aby o tom bylo více mluveno, vidíme a cítíme to před sebou.

Vzhledem k těm několika málo lidem, kteří znameními blížící se zkázy přece ještě v poslední hodině se probudí, otevřeme se my, důvěřujíce jim, a veďme je radostně k prameni svého vědění, který nám tak mnoho daroval.

 

Přidat komentář

Odeslat