Základ pravého přátelství
od Luciena Siffrida
Kolik lidí nepocítilo velikou hořkost, když slyšeli slovo – přátelství? Kolik tvrdých zkušeností, těžkých zklamání, nepřátelství, potupy a bídy je připsáno na účet přátelství! Kolik ušlechtilých duší bylo jím v místě nejcitlivějším zraněno nebo dokonce zlomeno?
Zklamáni, zeslabeni, k boji neschopni a zahořklí odmítají tito lidé všechno, co souvisí s důvěrou a přátelstvím. Buď vzdalují se světa a uzavírají se v sebe, nebo se nechají strhnouti do proudů, v jichž omamných vírech hledají velké zapomenutí.
A přece nosí tito lidé v sobě touhu po pravém přátelství. Zrovna v jejich zoufalství, nedůvěře a výsměchu nebo v jejich úplném záporu skrývá se důkaz pro možnost přátelství. Neboť v odmítání, v nechtění ničeho věděti o tom spočívá neutišitelné, toužebné přání, jak způsobiti, aby pochybnost zmizela, nedůvěra byla odstraněna a aby výsměch byl odzbrojen a zápor zničen.
Jelikož ale základní podmínkou pro možnost pravého přátelství je pouze úplná změna jejich dosavadního názoru životního, vyplývá z toho pro mnohé lidi nutnost popření skutečnosti, že přátelství není možné.
Zde jest ona nepřeklenutelná obtíž! Jest to propast, kterou způsobily ničivé následky nesprávného myšlení.
Pochybovači a lidé odmítající požadují stále od svého bližního, aby on se změnil, aby jeho polepšením opět ve štěstí a přátelství mohli věřiti a dáti se přesvědčiti. Ale myslí nesprávně, jednají proti zákonu stvoření! Neboť žádný člověk nemůže druhého člověka přesvědčiti, protože přesvědčení může vzniknouti pouze přísným, vlastním uvážením a zkoušením, ve vlastním prožití.
Jen vlastní prožití přesvědčuje!
Proto má člověk v prvé řadě žádati všechno od sebe sama, dříve než něčeho žádá od druhých. Pohříchu jest tomu často zrovna obráceně.
Člověk zklamaný přátelstvím zůstává ve svém navyklém přesvědčení, pro něho platí pouze jeho bezpodmínečná správnost, protože tato jest výslednicí libovolného rozhodnutí. Ztrnule zůstává proto u toho a žádá od bližního, aby tento se pohnul! V tom záleží znehodnocení!
Kdo ale ničeho od bližního, nýbrž od sebe sama všechno požaduje, ten stojí v lásce, v zákonu stvoření, ten má porozumění pro nesprávně stojícího, protože sám šel tvrdou cestou sebepoznání a proto také zná ty boje, které každý, pravdu hledající v sobě probojoval.
Spirálovitá cesta sebepoznání vyvíjí se od prožití k přesvědčení a od přesvědčení k prožití až nahoru k strmé výšině. Při každém získaném přesvědčení nastává ale velké nebezpečí, že v nové úrovni pouze trvale krouží, jak se stává mnohým lidem, kteří se v kroužení kolem sebe ode všeho odlučují nebo hledajíce omámení, řítí se do víru temného proudu. V kroužení kolem sebe zůstávají zpátky, protože všechen přirozený, zákonům stvoření odpovídající pohyb lidského ducha děje se pouze ve snaze kupředu a vzhůru.
Spirálovitou cestu možno přirovnati k spirálovité rýze gramofonové desky, na niž byly nahrány nejkrásnější nápěvy. Tyto zazní pomocí jehly, která se ve spirálovité dráze pohybuje stejnoměrnou rychlostí. U člověka probuzením ducha jsou probuzeny k činnosti a rozvinutí úhorem ležící možnosti, v něm skryté, což se stává pod tlakem zvenčí. Osud zastává zde úlohu gramofonové jehly. Tak jako nápěvy na gramofonové desce teprve tenkrát zazní, když jehla proběhne pravidelnou, spirálovitou cestou, tak může duch člověka teprve tenkrát správně rozvinouti své schopnosti, když krouží v dráze, určené zákony stvoření. Jinak zůstanou, jehla i duch, trvale kroužiti v první, hluboké rýze náběhu. U gramofonu způsobuje to nepříjemný rachot, u člověka neustálý nářek proti osudu.
Toto přirovnání znázorňuje přibližně nebezpečí zastávky v myšlení.
Jest zapotřebí při tom vlastního, silného předsevzetí nejen čeliti lákavé příležitosti k pohodlnému odpočinku, nýbrž snažiti se o dosažení dalších cílů ve vytrvalém, spirálovitém pohybu.
Nepříjemný rachot možno srovnati s neustávajícím chtěním, aby stále jen ten druhý se změnil a zlepšoval.
Toto otáčení se kolem svého já jest to, co dohnalo celé lidstvo na pokraj propasti. Započato při jednotlivém lidském duchu, běželo smrtelný běh přes manželství, rodinu, spolky, společnost, strany, vyznání, národnosti a národy až ku světovým názorům. Bylo ta neustálé otáčení se kolem sebe podle pozemsky omezeně zůstávajícího lidského rozumu. Také dobro bylo tím často s sebou strženo.
Jen správné prožití, život v Pánu, vede od stupně ke stupni, od přesvědčení k přesvědčení a vyúsťuje v plném poznání. Jen když je život prožíván ve svobodné vůli, má člověk ráj již zde na zemi, žije v poznání Boha a tím také v zázračném souladu.
Příklady přináší denní život v hojné míře. Nejen že oklamaný přítel napadne nevěrného, nejen že jedna strana nemilosrdně bojuje proti druhé, ani náboženská vyznání se neostýchají v nesnášelivosti a nenávisti vypovídati si válku.
Tato skutečnost ukazuje, že lidé nejsou schopni jíti cestou Světla ze svobodné vůle, jak tomu chtěl zákon stvoření. Nejdou s jásajícím díkem v srdcích cestou Světla, po které přece jíti musí, jestli nechtějí býti ztraceni v temnotách. Jen proto kladou na cestu, kterou si vybrali z vlastní vůle, měníce smysl moudrého a spravedlivého zákona stvoření: „Člověk sklízí to, co zaseje,“ své, osudové, tvrdé prožití, jež je donutí v největším zoufalství naslouchati hlasu, který v každé denní události s pronikavou jasností mluví ke každému a ukazuje mu cestu ke Světlu.
My ale nedbáme tohoto hlasu, který nás chce vésti k vyššímu poznání božských přírodních zákonů. A proto bloudíme následkem toho znova v houštině sobeckých, omezených životních názorů pozemského, domýšlivého rozumu.
Jen přesvědčené vědění o působících zákonech ve stvoření dává čistou půdu, na které se může dařiti plodnému, pravému přátelství.
Bez oklik každý může nastoupiti cestu k pravdě – kdy a kde se mu zachce! Hledá‑li ji poctivě a žije‑li v jejím světle, pak nepotřebuje již žádných přátel více, protože on sám již stojí v Pravdě. Vyzařuje lásku a dává v ní sama sebe. Toto sebedávání není nic jiného, než osvobození se od svého vlastního sobectví.
Toto nejdrahocennější, co může člověk míti, netýká se těla, nýbrž jen ducha a jest to pravé žití, které vše prožhavuje a oživuje!
Jest mnohem snadnější prolíti pro něco svoji pozemskou krev! Člověk se může státi z přesvědčení rozvášněným blouznivcem. Nezřídka jde dokonce na smrt pro své přesvědčení. Nemusí se při tom osvoboditi od svých chyb a slabostí. Takový jaký jest nastupuje k boji pro nějakou věc. Cítí se, tak jak jest, jednotným s onou věcí. To jest ale něco zcela jiného, než býti skutečně sebeprostý. Býti sebeprostý předpokládá bezpodmínečnou čistotu myšlenek, pravou pokoru srdce, úplné přesvědčení o spravedlnosti všemoudrého Stvořitele, to jsou všechno věci, které, máme‑li jich získat, vyžadují největší čilosti ducha i tvrdého sebepřemáhání.
Jedině to přináší pravé štěstí!
Všechny ostatní cesty jsou zacházkami, jsou tvrdými cestami, se kterých teprve sami s největší námahou musíme odstraniti překážky, které jsme na ně lehkomyslně a svévolně, zapírajíce živé boží zákony, nahromadili.
A ti, kteří zemdleli, naříkajíce nebo sami sebe litujíce, zůstali ležeti na cestě a odmítají každou pomoc shůry. Vzpírají se proti každé možnosti záchrany, protože setrváním v následcích osudových ran myslí jen na sebe, hloubají nad sebou a tím nemohou se již více státi sebeprostými.
Když ale vytvořil v sobě člověk poznáním božích zákonů ve stvoření pravou půdu, tu může na ni nejen pravé přátelství postaviti, ale stane se sám upotřebitelným kamenem ve výstavbě celého stvoření. Splní tím své určení, které záleží v tom, že milost bytí jest mu darována.
Vše, co vyšlo z ruky Stvořitelovy, stane se mu potom přítelem a on stojí vědomý, s bdělým duchem v zázračném díle božím!
Takové ryzí lidství jest podobno potom obrovskému svazku paprsků, jenž u nohou Božích hoří v jásavém díkučinění a který každému jednotlivému paprsku daruje z pramene světla sílu, pomoc a poznání.
Protože všechny paprsky snaží se o dostižení vysokého cíle, o vysílání pouze čistých myšlenek do vesmíru, nemá již nikdo času ani důvodu, zabývati se – jako dosud – svým sousedem. Také člověk tvoří ke světlu směřující, se všemi stejně letící paprsek v celkovém svazku paprsků. Každý jest úplně zaujat prací na vlastním vývoji a právě v tom záleží velká láska k bližnímu a proto také pravé přátelství.
Každý dává sama sebe, každý vyzařuje milující život a pobízí tím slabší duše, aby činily totéž. A když všichni lidští duchové v tomto svazku paprsků jen k jednomu společnému bodu, k pravdě v Bohu, směřují, musí také býti pravými přáteli. Nepotřebují potom, s bolestí obcházeti postranní cestou přes důvěru k bližnímu.
Může býti něco krásnějšího, může býti něco více obšťastňujícího než vědomí, že všichni v sobě neseme klíč, který nám otvírá říši míru, věčného přátelství a blaženosti? Že jej každý jednotlivý člověk smí, ba má použíti?
Když dáme vzniknouti z našeho „chci“ slovu „mám“, abychom nemuseli ranami k „musím“ býti donuceni nebo dokonce zničeni, tehdy stojíme ve vůli Boha, jenž nám dá ve vnímání prožíti divy svého stvoření.
Smíme, můžeme a chceme se konečně spolehnouti na sebe samy, neodvisle od bližního. A největší vítězství člověka nad sebou samým leží při tom v uskutečnění věty:
„Chci se státi čistým!“
Tato myšlenka volá sílu na pomoc, dokonce sama tato myšlenka onu první pomoc již přináší.
