Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Sdružujeme se, sdružujeme

planoucí září v čistý kruh,

sílu žhoucí, čistotu skvoucí

nám dává sám pravěčný Bůh.

 

Jásáme a zvučíme světle

jak píseň jasných zvonů,

neboť Tys od věků byl a jsi,

my odleskem jen Tvého tónu.

 

Svorně si podáváme ruce,

v proudící řetěz je svíráme,

nevíme začátku ni konce,

jen vděčně zníme, jásáme.

 

Sviť, kruhu, horoucí září,

rozzvuč se v jasné zvonů znění,

nechť písní tvou zajde vše,

co světlé a čisté není.

 

Proroctví a nová doba

Kurt Halseband

 

Před nepříliš dávnou dobou objevil se na jedné z uměleckých výstav v Londýně obraz, který ukazoval Krista, jak putuje ulicemi moderního velkoměsta. To by nebylo konečně tak překvapující, poněvadž velmi rozšířený výklad jednoho místa v bibli napovídá něco o opětném příchodu Krista na zemi.

Umělec však zobrazil Spasitele, oděného takovým způsobem, jak tomu bylo obyčejem v oné daleké zemi před tisíciletími, kdy Kristus dlel na zemi. Toto, zcela nečasové pojetí ukazuje plně na nejasnost, která panuje o představě příchodu nějakého proroka nebo dokonce Syna Božího na zem.

Velmi mnozí, kdyby jim byla položena v tomto případě otázka, by se tomu vysmáli s odůvodněním, že je to přece úplně bezúčelné lámati si tím hlavu; stejně žádný nepřijde a kdyby to konečně přece jenom mělo být, pak přece uvidíme . . . . . . . je prý to konečně věcí proroka nebo vyslance Božího samého, aby dokázal své poslání!

Tím je záležitost pro tyto lidi skončena. Každý, kdo však trochu hlouběji o věci přemýšlí, ví, jak tomu s důkazem Božského poslání u tohoto druhu lidí je. Nebudou věřiti, poněvadž víra vyžaduje oběť, i když jenom ve vnitřním rozpoložení. Oběti nechtějí přinášeti, tak jako neuznávají skutečnosti, že člověku dneška je potřebné zabývati se podobnými otázkami.

Této nutnosti dostává se již tím oprávnění, že zájem o otázky duchovní je nejúčinnějším protikladem materialismu, dnes vládnoucímu.

Kdo poznal materialismus jako původ všech omylů a chyb, dnes panujících, bude tomu beze všeho rozuměti. Bible poukazuje mimo to na dobu, ve které se má opakovat příchod Syna Božího a jejíž znaky souhlasí nápadně s dobou naší. Nápadně hromadné vystupování falešných proroků!

Mnozí z toho ještě vůbec ničeho nepozorovali, poněvadž příliš úzce omezují pojem „prorok“. Všeobecně rozumíme pod slovem prorok člověka, který obdržel od Boha určité poslání. V provádění tohoto poslání stává se prorokem.

Vycházejíce z tohoto zcela správného zjištění, uznáváme jen toho za falešného proroka, který vědomě o sobě tvrdí, že musí splňovat božské poslání, aniž to však odpovídá skutečnosti. Tím však je označena jen velmi malá část těch, kteří jsou míněni slovy bible. Především jest třeba k falešným prorokům čítati také ty, kteří chtějí nějakému systému, hotovému nebo teprve se vyvíjejícímu dáti punc světového názoru, dále všichni ti, kteří jako zastánci jednostranného materialistického názoru chtějí popříti duchovní, to jest nesmrtelné v člověku.

Tyto falešné proroky lze nalézti všude, ve všech oborech, v duchovním, kulturním, vědeckém i politickém životě. Jsou jich tisíce! Ten však, který jest očekáván a který má býti skutečným vyslancem Božím, jest jen jediný v zástupu jeho nepřátelských napodobitelů !

A přece jest člověk, který usiluje o duchovní hodnoty, postaven před nutnost zkoumati přísně všechna proroctví, se kterými se střetne na své cestě, aby poznal zaslíbeného.

Na pohled se to jeví nesmírně těžkým a pro člověka skoro neřešitelným. Ale to je jenom zdání. Každému člověku jest dáno neklamné měřítko, aby rozeznal správné od falešného. Musí toto měřítko znovu nalézti, což ovšem lehké nebude; neboť to vyžaduje probuzení těch hodnot, kterými se člověk teprve stává člověkem. To je jediná schůdná cesta.

Člověku je dovoleno učinit si takový závěr, že vyslanec Boží a jeho opravdoví pomocníci se budou snažiti v prvé řadě působiti na nitro lidí, aby jim usnadnili cestu k opravdovému lidství, ba, aby ji nejprve učinili opět schůdnou a tím, aby vytvořili pravý základ.

Vyslanec Boží bude muset lidem sjednat největší jasno o děních v lidech a kolem nich, aby jim tím poskytl pevnou duchovní oporu. Poznáme tedy toho, který má přijít, už v tom, že změní víru ve vědomé přesvědčení.

Překvapující u dnešního lidstva, které chce být tak osvícené je bezstarostná naivnost, s jakou si představuje příchod vyslance Božího. Ti, kteří předem neodmítají možnost příchodu takového vyslance nebo, kteří ji nepovažují za nečasovou, představují si jeho příchod asi tak, že připluje na oblacích a že pozemským zrakům viditelně sestoupí k zemi, aby už tím nepopíratelně dokázal svoji pravost.

Tento názor je neobyčejně pohodlný a činí zbytečným přísné zkoumání a hledání, které však nelze obejít! Víra v takovouto možnost vytváří při vší té zjevně dětské nebo lépe řečeno dětinské bezstarostnosti jen velkou osobivost nikoliv však velikost. Tato víra staví zcela otevřeně na očekávání, že Bůh se musí přiblížit k lidem, kteří se od něho odvrátili, nikoliv na skutečnosti, že člověk sám musí svého Stvořitele hledat.

Poukaz, že je to tak psáno ve starých podáních, svědčí o lenosti v přemýšlení, neboť není přece tak nesnadné poznati, že jsou tím míněna duchovní dění a že jsou s pozemským příchodem jen v nepřímém vztahu.

I pojetí umělce na londýnském obraze, o kterém byla zmínka, nečiní nároku na velikou hloubku. Což je nutno, aby prorok dokazoval své poslání tím, že zevnějškem nezapadá do své doby?

Což není mnohem více velikosti v tom, že Bůh nechá svého vyslance jako člověka mezi lidmi? Když to důkladně promyslíme, je to jediná možnost,. jak může býti člověku ze Světla pomoženo. Vědění, které si vyslanec Boží získá jako člověk o našich chybách a nedostatcích, může nám býti nejkrásnější útěchou a můžeme důvěřovati, že nám přijde pomoc cestami, na kterých ji budeme moci poznati a zhodnotiti.

Kdo je přesvědčen o dokonalosti Boží, , že tato cesta je správná, neboť vyslanec musí míti znalosti o popletení, pomatení a zkroucenosti pozemských lidí, aby jim mohl pomoci k jejich zasloužené odměně.

Ano, to je to, to cítíme všichni, kteří věříme v jeho příchod; přinese soud, musí přinésti soud, nemá-li těch několik dobrých klesnouti ve smyčkách zla. Tomu Božská spravedlnost nechce, neboť Bůh je dokonalost. Proto přinese soud.

I ti, kteří nechtějí věřiti něčemu podobnému, cítí nevědomky, jak už nyní spočívá na lidstvu všeobecný tlak. Kde má původ onen stále nápadnější kvap, neklid? Hledání, křečovité upínání se na hodnoty, které, ač přijaté z lepších časů, ještě dnes mají zaručiti trvání, nebo když v nich není těchto vlastností? Kde je původ onoho bezvolného následování slibů nových strůjců štěstí lidstva?

Není také náhodou, že naše doba spěje k diktaturám, neboť i toto zřízení státní je jen výrazem nejistého vnitřního tlaku a hledání, které chce nabýti formy v následování jednoho vůdce.

Všechna tato znamení mluví tak výmluvnou řečí, že by měla býti stálou výstrahou každému vážnému člověku, aby zbystřil svůj zrak i sluch. Při málo pěkném smýšlení našich současníků neminul se ještě ani jednou cíle uzávěr, že můžeme vždy nejdříve najít Pravdu u toho, proti němuž není žádná míra hany a pronásledování dostatečná, neboť u něho lze skutečně nalézti pravou živou Pravdu.

Nebudeme přece takovými optimisty, abychom připustili, že ten, který přijde, půjde svojí cestou neosočován. To, co se stalo Ježíši, stojí nám ještě příliš zřetelně před očima! Ježíš byl svého času obviňován z touhy po získání světské moci. A to by bylo dnes, při všeobecně vládnoucí nedůvěře, beze všeho zase možné. Tenkrát za to byla smrt, dnes jsou metody jiné. Bylo by dobře možné znemožniti morálně vyslance Božího, a tím podkopati předem jeho poslání.

Proto se nám naskýtá jako další nutnost, abychom ničeho neopomenuli, přihlížeti vždycky ke slovu, které jest nám podáváno k prožití, a ne k osobě, která je přináší. Když jsme ve slově našli správnost, máme jistotu, že osoba v tomto ohledu všemu nasadí jenom korunu. Zabýváme-li se však napřed osobou, je nebezpečí, že nějakými slyšenými pomlouvačnými slovy zkalí se schopnost přijímání slova a v nejlepším případě, který se pro nás vyskytne, přejdeme nevšímavě kolem.

Téměř u všech proroků a především i u Syna Božího, Ježíše z Nazareta, jsme svědky týchž jevů. Státní svrchovanost a především panující duchovenstvo staví se předem proti těmto vyslancům.

I když vztah státního vedení snad se zdá býti ještě lidsky vysvětlitelným — omluvitelné to však nikterak není — je obvyklý vztah duchovenstva více než překvapující; neboť právě duchovenstvo způsobuje tomu koho vzývají hanu největší.

Jednání duchovenstva bylo vždycky ranou do tváře pro každého, kdo chtěl v něm spatřovati prostředníka k duchovnímu vzestupu. Každý člověk musel poznat, že duchovenstvo všech minulých dob kladlo důraz na rozvoj pozemské moci, získané na základě hlubokého vlivu na duchovní život věřících, před opravdovými povinnostmi kněžskými.

Vzdor těmto událostem z časů Ježíšových a dřívějších hlasatelů Pravdy, nenaučilo se lidstvo ani nejmenšímu, jak o tom dostatečně svědčí minulá staletí. Není tedy neoprávněnou otázka, zdali tomu není tak ještě i teď! Nechceme a nemůžeme zde tuto otázku probrati tak, abychom ji úplně vyčerpali, chceme však míti v patrnosti všechny možnosti, abychom ničeho nepromeškali.

Je přece jasné, že vyslanec Boží pro lidské pojmy musí být nepochopitelná čistota sama, jinak by jím přece nemohl být. Právě tak zřejmým však také je, že základní pojmy a názory lidí o tom v mnohých věcech mohou nebo musí býti zcela rozdílného druhu, poněvadž se pozemští lidé daleko vzdálili chápání nebo porozumění Boží vůle a nechávají platit jedině své názory, povyšujíce je na zákon.

Samozřejmými jsou nám však také chyby celého dnešního lidstva i samotných lidí dobré vůle. Jsou tu, jak lze lehce pochopiti, především dvě ostré protivy.

Kde panují protivy, jsou třenice neodvratné a jsou tím větší, čím větší jsou rozdíly — to jsou zcela známé skutečnosti. Následek toho je přirozeně zlé pronásledování každého vyslance Božího, který musí bojovat proti ohromné přesile.

Zatím co lidé dobré vůle, kteří pociťují své chyby, mají možnost sami sebe poznávati a zbaviti se jich, zlovolní lidé nasadí všechny páky, aby zabránili šíření poselství Božího.

Vidíme, že zde již začalo dělení lidstva. I bible mluví v podobenství o rozdělení na berany a ovce. Když přemýšlíme přísně věcně, musíme vlastně k beranům počítat taky vlažné, o kterých je zvěstováno, že budou vyvrženi. Vlažní jsou lhostejní, líní k přemýšlení, kteří nechtějí být ani vřelí ani studení a domnívají se, že v tom nalezli svoji životní moudrost.

V tom není žádné nespravedlnosti, neboť ve vztahu k Bohu platí pro člověka, který je dílem Božím, jenom jediné: vděčné a bezvýhradné podřízení se jeho zákonům a přikázáním. Vlažní tomu však nechtějí, poněvadž by se nechtěli dostat do sporů se zlovolnými, tak jako se vyhýbají z pohodlnosti každému rozporu. Při tom musí ovšem duchovně usnout. Tento poznatek není nový. Jest však velmi důležitý pro každého a proto není tato zmínka nemístná.

Každý, kdo cítí celým svým srdcem, jaká je naše doba ve skutečnosti, kdo svým zrakem vidí a sluchem slyší, co nám přináší, musí vědět a poznat:

Čas je zralý pro veliký obrat, pro zaslíbené poslední třídění! Proto se má každý hledající obrátit k Bohu, Nejvyššímu, s vroucí prosbou: „Pane, my víme, že čas Tvůj přišel; prosíme Tě, dej, ať v pravý čas Tě také poznáme!“

 

Přidat komentář

Odeslat