Ve světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina

Velká oběť

od Zuzany Schwartzkopffové

 

Ve věčném světle zlatých nebeských zahrad žily dvě královské děti. Kolem nich zářilo štěstí a blažená radost zářivé krásy. Pohled jejich Otce spočíval na obou. Jejich čistou radostí se rozvíjely všechny květy v jejich blízkosti stále bohatěji a krásněji.

Obklopovala je překrásná hojnost nejnádhernějších květin, mírné vánky je ovívaly a dotýkaly se jejich tváří něžnými perutěmi. Pohlížely blaženě vzhůru v oko Otcovo, z něhož láska a jen láska je zahrnovala na všech jejich cestách.

Jméno královského syna bylo Meč a po jeho boku kráčela jeho líbezná manželka Růže. Oba byli jedno v lásce Otcově, jedno v jásavém díku za toto bohatství.

Dlouho žili oba v radostném tvoření v nebeských zahradách. Tu jednoho dne je zasáhlo slovo Otcovo. Volal je k sobě do zářivého hradu Světla na příkré, nedostupné výšině a ukazoval rukou ven do širých dálav.

„Tam vzadu, daleko, daleko vzdálena vašeho štěstí leží tmavá země. Pohleďte blíže, mé děti! Zříte žhnouti v černém zmatku, který se jako těsný závoj nad ní rozprostírá, malé světelné jiskérky? Vidíte, jak sebou škubou a plápolají, vzplanou a zdánlivě mizí? Několik jich žhne již jen zcela tiše, jiné zoufale zápasí o trochu potravy pro své plaménky a opět jiné doutnají ještě namáhavě pod hromádkou popele a prachu.“

„Ano, vidím vše,“ odpověděl Meč. „Jaký strašný zápas!“

„Ubozí!“ zvolala Růže. „Kéž bych jim mohla pomoci!“

Otec pohleděl vážně na své děti. V obou současně se probudilo přání snésti dolů na temnou zemi paprsek svého jasného Světla, pro těch několik jiskérek, které se ještě namáhali, aby jejich světlo zcela neuhaslo.

„Požehnány buďtéž, mé děti“ pravil dobrotivý hlas Otce. ,,Požehnány, že chcete přinésti velkou oběť a opustiti svou zahradu štěstí, abyste odešly ven do temnot! Jděte a zažehněte mé Světlo v temnotách! Moji služebníci budou kolem vás na každém vašem kroku, moje láska vás bude provázeti a nikdy vás neopustí. I když se sebe víc kolem vás zatemní, budu vždy u vás, moje milované děti!“

Otec sám ovinul kolem nich třpytný plášť z nejčistšího Světla. Jako tekuté sluneční zlato zahaloval jejich údy a přece byl pevný a neproniknutelný jako nejtvrdší pancíř. Jeho milující ruka obestřela je ochranným pláštěm se slovy:

„Nerozlučni jste spolu v mé lásce a v mé ochraně. Jděte a rozžehněte mé Světlo!“

Růže se přivinula úzce k Meči a vložila svou ruku do jeho. Přitáhl plášť těsně kolem obou a chystal se nastoupiti obětní cestu.

Tu se uvolnila ze zahrady, která jí byla domovem, nejlíbeznější květina a přistoupila ke královským dětem. Byla to Lilie, nejspanilejší panna, která vroucně milovala královské děti. Pozvedla prosebně své ruce oběma vstříc a prosila:

„Vezměte mne s sebou na vaši pouť! Dovolte, abych položila bílý lesk ých květů pod vaše nohy, abyste nemuseli vkročiti do prachu a špíny temné země! Dovolte, abych paprskem své čistoty připravila a zjasnila vaše cesty!“

Pohled  jejích zářících očí úpěnlivě na nich spočinul a hledal pak pohled Otce, který s úsměvem svolil.

Tu Růže uchopila druhou rukou Lilii a přehodila také přes ni světelný plášť. Lilie se přivinula blaženě ke královským dětem.

Ještě na okamžik zadržel Otec loučící se a významně pravil:

„Nepřijdete pouze do země temnoty, je to také země umírání. Žijící tam hladoví a žízní, neboť jejich prameny jsou vyschlé a jejich země nevydává již žádné potravy, protože jí bylo uloupeno Světlo. Vezměte tedy s sebou jídlo a nápoj, abyste nemuseli  hladověti a žízniti tam v dáli. Nakrmte a napojte také ty, kteří pokorně prosí o vaši pomoc.“

Podal Meči bochník chleba a Růži pohár chladné, perlící se vody. Lilii však zavolal k sobě a vložil lehce svoji světlem se třpytící ruku na její oči.

„Zjasňuji pohled tvých očí, abys mohla neklamně rozeznat pravdu od lži. Lež a nečistota, které tam dole vládnou, jsou ti cizí. Vynasnaží se cestu mých dětí zatemniti jak dovedou. Pomáhej jim čistotou svého pohledu!“

Nepopsatelná síla naplnila Lilii, pokleknuvší při milostivém daru Otcově.

Pak počala obětní cesta.

Otec nechal vystavěti pro své děti zlaté schody. Vedly z hradu Světla do dálek, do hlubiny bez světla. Na každém stupni po obou stranách stáli andělé a služebníci Otcovi, kteří dolů sestupující podporovali a provázeli.

Čas od času přišel vyslanec Otcův a položil pečlivě ještě nový plášť na ramena těchto tří, kteří tím byli spojeni vždy těsněji.

Těžké bylo břímě a vždy tíživější vzduch, který museli vdechovati. Stále temněji rozkládala se země po obou stranách světelných schodů. Ještě však sypali andělé růžové listy na každý stupeň, ještě zářily bílé, třpytné perutě po pravé i levé straně zlatých schodů, dosud se blýskala zářivá zbroj na rytířských postavách ochránců.

Pak přišel poslední stupeň. Došli před vysokou bránu. Na té straně, odkud přicházely královské děti, byla brána ověnčena květy a prozářena jasným světlem. Z otvoru však bylo viděti jen čerň, v níž se odrážely malé světelné jiskérky, které již shora spatřily.

Na okamžik zůstali všichni tři státi, aby hluboko nabrali dechu.

„Nechte mne jíti napřed,“ pravil Meč. „Vytvořím vám dráhu, aby se vám nemohlo přihoditi nic zlého.“

„Ne, nech mne jíti dříve,“ prosíc volala Růže. ,,Přináším jim svou lásku. Budou mně naslouchati; neboť jim chci přece pomoci.“

Slzy třpytily se v jejich zářících očích, když uzřela na blízku němý zápas o život, který musely bojovati světelné jiskérky s temnými postavami, které spěchaly od jedné jiskérky ke druhé a snažily se je s ukrutností udusiti.

Lilie postavila se však s rozpřaženými pažemi před obě královské děti. Nemluvila ani slova, ale byla pevně odhodlána tvořiti sama ochrannou zeď, která by všechno temno od obou milovaných oddalovala.

Nežli však bylo rozhodnuto, kdo by měl první vstoupiti na temnou zem, přistoupila tmavým otvorem vysoká postava.

Těsně kolem jeho těla vinul se v ohebných hadovitých článcích ohnivě rudý pancíř. Při každém jeho pohybu zalesklo se jedno z hadích těl, z nichž byl pancíř složen, takže by to bylo oslnilo oko každého jiného, ne však čistých nebeských dětí.

V ruce držel nedbale jiskřivé, jako měď červené kopí. Postavil se před otvor a snažil se zabrániti vstupu příchozím.

„Kdo jste a co chcete zde v mé říši?“ osopil se na ně.

,,Přicházíme z rozkazu nebeského Krále, našeho Otce, jemuž i ty jsi podroben,“ byla klidná odpověď Meče, který se chopil zbraně, jíž měl po svém boku.

Temný, aniž by co odvětil, vrhl své kopí, které držel v ruce zdánlivě tak nedbale, na Meč.

Záludný útok se však nezdařil; neboť ruka Meče zachytila bleskurychle v letu zbraň a hodila ji zpět na útočníka, který jí byl zasažen a klesl k zemi.

Ze svého světelného pláště uvolnil Meč zlatá, nepřetržitelná vlákna a upletl z nich šňůru, kterou svázal pevně údy temného, takže se již nemohl pohnouti.

Tento otevřel opět oči a když viděl, že je spoután, propukl v divoké kletby a chrlil slova nejžhavější nenávisti. Hrozivě volal:

„Však počkej, moji věrní tě usmrtí! Mám ještě svůj hlas a mohu je zavolat, mohu je podnítiti, mohu je poštvat, aby mou ničivou nenávist proti tobě vychrlili! Nepodaří se ti vzíti mně moji říši. Dosud je má a mojí má zůstati do vší věčnosti!“

V zuřivé bolesti nad svým zajetím se obrátil a vzteklým hlasem ječel nad temnou zemí:

„Hola, moji věrní! Vyzbrojte se k boji! Bojujte se světlým královským synem! Smrt nepříteli!“

Růže a Lilie se odvrátily s mrazením od této nenávisti. Všichni tři však nyní vstoupili branou na temnou zemi. Napřed šel Meč s holou zbraní v ruce, klidně vrhaje pohledy na všechny strany. Pak následovala Růže, jejíž ruka se ani na okamžik nepustila Meče a jejíž srdce vysílalo úpěnlivá slova do dálky k Otci.

Dostala odpověď z hradu Světla. Zaslechla tiše milovaný hlas Otcův, který jí vléval útěchu a naději a zázračný klid se navrátil do jejího nitra. Meč to cítil a pln vznešené odvahy šel dále svou cestou.

Kde se cesta stávala příliš temnou, kde se k ním chtěly přiblížiti ošklivé postavy z povzdálí, tu předstoupila Lilie s pažemi vztaženými k ochraně před královské děti. Z její květinové bělosti padl vždy zářící paprsek čistoty na temnou cestu a zaháněl havěť.

Její oči se pozorně rozhlížely kolem. Hledaly čisté ženské duše, které chtěla k sobě přitáhnouti jako posilu své ochrany; neboť čistota byla nejjistějším valem, který mohla vystavěti kolem královských dětí.

Paprsek jejích očí zasáhl spící ženy, které sice své vědění a svou čistotu omámily, ale ještě zcela nezapomněly. Plny radosti otevřely se opět pro nebeský paprsek a počaly se shromažďovati kolem Lilie.

Růže však vyhledávala nemocné, smutné, zoufalé a zkoumala, zda‑li je v nich k nalezení touha po Světle. Kde tuto touhu nalezla, tam dávala tesknícím, unaveným a obtíženým doušek chladivého nápoje ze svého zlatého poháru, který se nikdy nevyprázdnil, byť jich sebe více z něj pilo.

Meč však neměl ani na okamžik klidu. Nepřetržitě musel raziti cestu houštím a křovisky, které nakupily temné mocnosti kolem každého malého plaménku světla. Byla to muka, zříti, jak často kolem létající trosky byly temnýma rukama vrhány na jiskérky a úplně je udusily. Neboť tyto zmeškaly jediný okamžik, v němž mohly zesílit a oddychnouti si, tak aby síla jejich nově zapáleného plamene ztrávila trosky.

Meč chtěl již téměř nechati klesnouti zbrani při stále marné námaze poskytnouti pomoc. Jenom u málokterých se mu podařilo plamen jasně roznítiti. Těchto několik málo zavolal do své blízkosti, aby z jeho jasného, vysokého, mocného sloupu Světla načerpali sílu, která by je učinila nepřemožitelnými.

Dusný a ztuchlý byl vzduch na temné zemi. Kdyby si nebyly královské děti přinesly jídlo a nápoj ze své nebeské domoviny, byly by musely v této tísni zahynouti.

Denně vzpomínaly vděčně na lásku svého Otce, který je opatřil vším, čeho potřebovaly. Byly vděčné za to, že jsou obklopeny služebníky a pomocníky, kteří jim přinášeli zprávy z domova Světla. Růže osvěžovala denně Meč chladným nápojem z ruky Otcovy a Lilie kladla něžné, sněhově bílé květinové lístky pod nohy obou, aby se nepošpinili v prachu temné zemně.

Nad temnou zemí visela zmatená, neproniknutelná spleť ošklivých, špinavých vláken. V nesčetných uzlech byla vzájemně spletena a zdánlivě nerozmotatelně zauzlena. V každém z těchto uzlů se však kroutila lidská duše, která svým prudkým bojem o osvobození uzly jen ještě pevněji přitahovala. Když to zpozorovaly, většina jich již klesla do úplného ztrnutí a beznaděje a nehýbala se již.

Královské děti zíraly zděšeně do tohoto zmatku. Ony znaly jen zlatá vlákna života, jimiž proudila a žhnula jasná síla Otcova. V jejich nebeském domově pojilo se harmonicky vlákno k vláknu. Kde se pak dvě vlákna zkřížila, tam vykvetl vždy nádherný, zázračný květ, který byl ještě krásnější nežli květy, které s šuměním doprovázely vlákna.

Těmito vlákny života zaznívalo líbezné znění, které se libě neslo k jejich sluchu, naplňujíc srdce štěstím, radostí a uctíváním. A zde?

Bědování, bolestný nářek a výkřiky zoufalství zaznívaly ze špinavých, temných uzlů. Bylo nemožno, aby jeden z těchto tří se jich mohl jen dotknouti.

„Viz, ty spoutané duše“ žalovala Růže.

„Nechaly se dobrovolně spoutati!“ zvolala Lilie ve vroucím bolu.

,,Jest jenom jedna pomoc pro tyto zapletené,“ pravil královský syn. „Můj meč! Rozřízne uzly a osvobodí zajaté.“

Nechal svůj meč zasvištěti dolů do spleti vláken. Všechny uzly pojednou praskly a špinavá vlákna spadla k zemi. Hněvivý řev z hlubin, do nichž klesl temný vůdce, byl odpovědí. Pak následovalo příšerné ticho. Naslouchaje, zadržoval Meč svůj dech. Co říkali osvobození?

Většina z nich padla k zemi jako bez života. Vlákna byla až dosud jejich zdánlivou oporou. Nyní pozbyli vší jistoty a žadonili o pomoc. Teprve nyní poznali, že jsou opuštěni a nešťastni

Tu Růže seslala milující paprsek svého oka na ty, kteří leželi na zemi. Někteří z nich si namáhavě ohmatávali své údy, jsou‑li ještě k potřebě. Opět se pokoušeli postaviti se pevnou nohou na zem, na níž dosud žili jen jako zajatci. Lilie vyslala paprsek síly do srdcí žen, takže se mohly pozvednouti a jíti jí krok vstříc.

Leč mnohé, mnohé zůstaly ležeti líně na zemi. Nepokoušely se již o nic. Jejich nitro bylo mrtvé. Temní trabanti měli bohatou kořist. Shromažďovali tyto neživé a vlekli je s sebou. Kdyby byli pokleslí věděli, co je očekává tam, kam byli vlečeni, byli by sebrali své poslední síly a s posledním dechem by raději lezli po zemi, aby jim unikli. Nyní však zdálo se jim býti ještě ulehčením, že byli unášeni cizími pažemi, aniž by se sami museli namáhati.

Temní vlekli všechny zdánlivě bezživotné k okraji hluboké propasti. Tam je s výsměchem svrhli dolů a smáli se hlučně, když při pádu drobounké světelné jiskérky jejich těl uhasly.

Pro královské děti nastala však po této první očistě největší oběť. Ovšem, že oběť, opustiti nebeské zahrady a zaměniti je za temnotu a špínu, za tlak temné země, neposkytující volného výdechu, byla nezměrně velikou. To nejtrpčí však čekalo je teprve nyní.

Ovšem, že Světlo bylo kolem nich, že láska a posilující síla Otcova je obléhala v každém okamžiku. Oni se však museli skláněti dolů ku zhasínajícím plaménkům, museli jim pomáhati odklízeti špínu, která je obklopovala.

Nečistý byl šat i těch, které k sobě blíže přítáhli a o nichž doufali, že je mohou ještě zachrániti. Lilie viděla poskvrněný šat žen, které jí chtěly sloužiti a byla velmi smutna. Meč hledal služebníky, jimž by mohl důvěřovati, aby mohl dále a dále proniknouti do temné země, aby jí opět vydobyl zpět svému Otci. Jakmile je však na krátkou dobu opustil, tu nechali jeho dílo rozpadnouti se a hleděli  si pouze svého.

Často přepadlo jej něco jako zoufalství a beznaděj, když pomyslil, že takovými jsou ti, kteří ho chtěli následovati. Jak měl splniti někdy svoji úlohu? Nemusela ostrost jeho světelné zbraně zasáhnout ničivě všechny?

Uložil všem svým služebníkům dlouhou lhůtu, v níž měli posíliti svůj plamen v jeho čisté blízkosti. Jen nemnozí ale vzplanuli ve vroucím chtění ke službě. U mnohých byl vlastní slabý světelný plamen ztráven silou věčného plamene, který hořel v královských dětech. Uhasli v blízkosti záchrance.

Meč musel patřiti, jak z těch, kteří k němu přišli jako první, jeden po druhém plál slaběji a slaběji, místo ohnivěji a živěji, radostněji a zářivěji den ode dne.

Jak strašně se mstilo nyní dlouhé zajetí v sítích temného vládce, do nichž kdysi slepě vběhli. Jak učinilo údy línými, ztuhlými! Jak obtížným stal se jim čilý pohyb, v němž spočívala jejich spása.

Meč však nesměl zde více zasahovati. Růže sice třásla opět a opět usínajícími, mnohé slovo královského syna je přece zasáhlo a Lilie vrhla hněvivě křišťálově ostrý paprsek světla před nohy lenochů, že mohli uzříti propast, k niž se blížili – u mnohých bylo to marné.

Kruh světelných plaménků kolem těchto tří se zmenšoval. Postačí proti poslednímu útoku temna, které zbrojilo aby své panství s největší námahou vydobylo zpět?

Otec viděl únavný boj svých dětí. Viděl selhání zachráněných. Musel také ještě prožíti to nejstrašnější: že temnota se zmocnila pro nějaký čas jeho Syna a již se zdála nad ním triumfovati.

Toto dění způsobilo Růži a Lilii hořký žal. Jejich slzy padaly na zemi jako nejtěžší ze všech obžalob a z nich povstávali hněviví mstitelé, kteří probouzeli pro celé lidstvo rovněž takový žal, avšak tisíceronásobný.

Temnotě se zdálo vítězství jistým. V onom okamžiku však, kdy chtělo kořist odnésti domů, když královské děti se domnívaly, že již nesnesou déle utrpení, tu padla rána ze světlých výšin Otce dolů a osvobodila Syna.

Nikdy neustane lidstvo prolévati slzy trpkého obvinění, nad strašným utrpením, které samo připravilo svatému Božskému Synu!

On však znovu podnikl svou každodenní oběťní pouť. Kráčel řadami svých služebníků a nalézal mezi nimi tupost a vlažnost. Viděl, jak se zahalují v nové sítě. Viděl, jak vniká do jejich duší zasmušilost, které se nebránili. Viděl mnoho plaménků zhasínati. Nic mu nezůstalo skryto a kdo byl ještě dnes věrným, o tom již věděl, že ho zítra zradí.

Jeho každodenní život byl obětí, obětí bylo každé slovo, které promluvil a kterému bylo zřídka porozuměno a v celé jeho hloubce pochopeno. Obětí bylo, že vytrval, nevýslovnou obětí, kterou si musel denně nově ukládati.

Zůstal jen, aby splnil vůli svého Otce. Vytrval ve špíně a temnotě, v nepřátelství a neporozumění, aby zachránil, co ještě k zachránění bylo, protože to slíbil Otci.

Daroval hladovějícím ze svého chleba života, taktéž Růže je občerstvovala nápojem ze svého zlatého poháru. Kdyby toho nebylo, byli by všichni zemřeli. – – –

 

 

Dosud není oběť skončena. Temnota ještě doutná kolem královských dětí. Čas od času obepnou svůj světelný plášť zcela těsně kolem sebe a vznáší se vzhůru po zlatých schodech, neseni anděly a služebníky Otce. Pro krátkou dobu smí opět vdechovati vzduch nebeských zahrad, smí se koupati ve zlatém Světle. Dobrotivě a s porozuměním zří na ně oko Otcovo a jeho ústa praví:

,,Chcete svou oběť dokončiti? Nejsou toho hodni!“

Tu pohlédne na sebe trojice a odpoví:

„Chceme ji dokončiti!“

Ještě láskyplněji spočine na nich otcovské oko. Daruje jim ještě mocnější sílu ze zdroje svého života. Naplní jim ruce novým chlebem života, novou vodou uzdravení a ozáří znovu jejich oči.

Pak sestoupí opět dolů do hlubiny, na každém stupni vezmou na sebe opět obaly, stanou se těžšími a těžšími, až opět před nimi stojí brána. Touto uzří po každé několik nových plaménků, jež bojujíce a zápasíce pomalu se zesilují. Mimo to však spatřují také po každé plaménky uhaslé, které se již nikdy nemohou probuditi k životu.

 

Dosud není oběť naplněna. Ještě je denně znovu přinášena.

A kdo ji vidí?

Kdo za ni děkuje? Kdo za ni slouží celým svým životem? Běda padlému lidskému pokolení, které vždy jen své vlastní malé já má za důležité, které nevidí veliké nad malým, které odstrkuje stranou štěstí pro svoji slabost.

Kdo má uši k slyšení, slyš: přijde dolů ze Světla veliký úder, který učiní neomylně konec vší lidské slabosti, lidské falši!

 

Pro komentování článků musíte být přihlášení

Fotogalerie

Celkem členů

200 registrovaných
0 dnes
1 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Poslední příspěvky

Fórum statistika

  • Celkem příspěvků: 226
  • Celkem témat: 105
  • Dnes založeno: 0
  • Včera založeno: 0
  • Dnes odpovědí: 1
  • Včera odpovědí: 0

Komentáře fotografií

  • Trigon a rytíři
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Zleva: Zelený rytíř (Kurt Illig), Bílý rytíř (Friedrich Halseband), Trigon, Lev, Praporečník"
  • Hermann Wenng_10
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Toto je první komentář zde ve fotogalerii. Jde o testovací komentář, bude časem smazán :yes:"
  • Abdrushin
  • Komentáře: 0
Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nejprve se přihlaste

Pouze registrovaní uživatelé mohou kopírovat