Co je štěstí? od Herberta Vollmanna
Světová literatura obsahuje značný počet spisů a knih, směřujících k tomu, aby ukázala lidem cestu ku štěstí.
Vezmeme‑li do ruky takové mnohoslibné knihy a pokoušíme se vniknouti do jejich obsahu, zjistíme nejčastěji, že štěstím je míněna zcela obyčejná pozemská přednost ve smyslu společenském a hmotném.
Snaha dosíci školením rozumových sil výhodného postavení jest mnohonásobnou. Má na zřeteli kromě uspokojení chtivosti po uplatnění především pozemské bohatství.
To jest cíl cesty ku štěstí, která v tomto případě sahá jen tak daleko, až kam ji dovedou postřehnouti pozemské smysly a pocity.
Jest sice pochopitelné, že člověk, chce‑li se něčeho dopracovati, usiluje o to, aby si vytvořil pevný, hmotný základ. Avšak dosažením tohoto cíle nedosáhl ještě dlouho štěstí, onoho pravého štěstí, které má svůj začátek teprve v pochopení a prožívání dějů tohoto světa, při čemž však nechává plně užíti života na zemi, ba vůbec poskytuje teprve možnost pozemské požitky správně vychutnati v čisté, pravé radosti.
Postup velkého stvoření jde vždy shora dolů.
Také „pozemské štěstí“ je pouze následek nadpozemského cítění štěstí, které může býti vědomě prožito již na zemi.
Tu jest pochopitelno, že člověk, který je bohatě obdařen pozemskými statky, který zaujímá vedoucí postavení nebo je jinak hmotně zajištěn, není šťasten, jestliže tento pozemský blahobyt nenalézá připojení na prazákony stvoření.
Skoro každý setkal se zajisté jednou s člověkem, který byl přes všechno pozemské bohatství hluboce nešťasten, ba často dokonce duševně naprosto rozhárán.
Takový člověk se nedovedl přizpůsobiti ve svém myšlení a konání Božím zákonům. Sotva se zeptal sebe, zda‑li to neb ono, co koná, je také v souzvuku s přírodními zákony – předpokládáme‑li, že měl vůbec pojem o tom, jak tyto zákony působí. Bylo by pro něj na příklad zvláště důležitým věděti, že dávání a braní se musí vždy vyrovnávati, že nesmí ze svého bohatství dávati každému člověku, nebyla‑li tu nějaká protihodnota. I kdyby tato spočívala pouze v hluboce procítěném díku. Opačně nesměl by výkony svých bližních příliš podceňovati a málo odměňovati, když se jeví oprávněnou vyšší protihodnota.
Již zneužívání tohoto jednoho zákona o vyrovnávání v dávání a braní přináší právě často člověku, pozemskými statky obdařenému, bezejmenné neštěstí, tím více, ježto většinou nepoškozuje jen sebe, nýbrž i své spolubližní.
Otázka, jak je vůbec možno člověku, který zákonů stvoření nedbá, nýbrž dokonce jich zneužívá, dosáhnouti pozemského bohatství, nemůže býti zodpovězena jednostranně.
Jest na příklad možno, že si předpoklad pro bohatství vytvořil v dřívějším pozemském životě, který však došel teprve v tomto pozemském bytí svého splnění. V době splnění mohla se jeho duše státi lepší nebo horší nebo mohla podržeti tentýž stav jako tehdy. Tím však není porušen zákon zvratného působení, zákon o setbě a sklizni; ale sklizně, v tomto případě pozemského bohatství, dostane se mu jednou zcela určitě, ať jest v době splnění jakkoliv vnitřně uzpůsoben.
Jest potom jeho věcí, aby tohoto pozemského základu správně využil a vybudoval na něm pravé štěstí, aby spojil bohatství pozemské s bohatstvím duše.
Existuje‑li nyní několik málo spisů, které nečiní dosažení pravého štěstí odvislým od pozemských výhod, nýbrž od vyššího stanoviska, od spojení s vyššími nadsmyslnými silami, tu se tím značně přibližují pojmu pravého štěstí, které jest již od nepaměti jako skvostný poklad a silný magnet připraveno ve stvoření pro to lidstvo, které se snaží ke Světlu.
Pravé štěstí je připraveno ve stvoření pro každého člověka bez výjimky, není ho však možno dosíci ani pozemským školením rozumu, ani autosugescí (sebeovlivněním).
Právě dnes panující nesprávný pojem o autosugesci působí jako smrtící nákaza, která postiženého odvádí daleko od Boha, takže jen v nejvzácnějších případech se navrátí ke Světlu.
Mylným jest pojem, že síla ovlivnění spočívá v člověku samém, že člověk jest vlastní silou s to vyléčiti se z nemoci, jakož i vytvořiti si své vlastní štěstí.
Jest správné, že každý člověk jest svého štěstí strůjcem! Kde však béře materiál k sestrojení? To je ta velká mezera, které nikdy a nikdy nepřeklene.
Názor o sebeovlivnění stojí v příkrém odporu k Bohu. On jedině jest síla, z jejíhož vyzařování povstalo stvoření a s ním také člověk. Tento tvor „člověk“ může však po svém vzniku i nadále trvati jen Božskou silou!
Při tomto poznání nezůstane ze sebeovlivnění vlastní silou ničeho!
Naopak člověk jest v každém směru odvislým od vyzařování síly, proudící z Boha do stvoření, musí se jí podrobiti, nebo se obrátí proti němu a přivodí jeho pád.
Tato síla je také materiálem, kterého potřebuje k vytvoření svého štěstí.
Je to rouhavá osobitost a domýšlivost připisovati původ síly, přicházející z Boha, člověku jako jeho vlastnictví, zatím co tento jest neustále odvislým od síly Boží vším proudící! V ní každý žije i umírá!
Jestliže je někdy možno zaznamenati úspěch domněle z „autosugesce“, tu stalo se tak vždy jen nevědomým použitím této síly, která v mnohém rozvětvení tepe celým stvořením!
Člověk se může postaviti jako anténa vůči tomuto proudění sil, které můžeme klidně nazvati „vnějšími vlivy“. Pro všechno, čeho potřebuje k proniknutí vpřed, je tu pomoc; vtéká do něj nejjednodušším způsobem, aniž by to vyžadovalo veliké námahy a to vždy silou, která odpovídá síle jeho touhy, jeho schopnosti cítění.
Klíč k pravému štěstí spočívá ve způsobu otevření se vyzařování síly, přicházející z Boha a která je k nalezení všude, jsouc zformována v nejrůznějších způsobech.
Co má však člověk činiti, aby dosáhl spojení s touto silou? Jak se může této síle otevříti, tak otevříti, že ji vědomě přijímá a za nic na světě by toho vědomého přijímání proudu sil nechtěl již postrádat, protože seznal, že jen vědomé spojení s ní jest jeho nejvyšším štěstím, ať se nachází kdekoliv v nezměrných dálkách stvoření?
To jsou otázky a přání, které hýbou duší každého hledajícího a jejichž splnění se mu také dostane tou měrou, jak vážně a pravdivě své hledání pojímá.
Splnění přání přináší touha nechati se zcela ovlivniti silou Boží, odevzdati se jí široce otevřenou duší bezvýhradně, bez nejmenších sobeckých přání.
Kde tato touha ještě dřímá pod tenkou vrstvou, může býti povzbuzena a podporována. Kde jest již probuzena, může ji člověk posíliti a nechati ji ještě více prožhavit pravidelným přijetím síly, přicházející z Boha, v modlitbě!
Z Poselství Grálu od Abd‑ru‑shina víme, že jsou dva druhy modlitby. Modlitba, která vzniká okamžitě z vytrysknuvšího cítění a teprve pak může býti vyjádřena slovy a modlitba, při níž se sestavují napřed slova, která pak, zvratně působíce na ducha, vyvolávají onen cit a tím dávají modlitbě žádoucí směr.
Jsou tedy, krátce řečeno, modlitby beze slov a modlitby slovní. Prvé jsou proto cennější, protože se při nich může duch rozvinouti volně a nestísněn a není vázán na slova, jež mohou býti formována jen za spolupůsobení k zemi připoutaného rozumu, způsobujíce tak určité zúžení citu.
Přesto nemohou lidští duchové za svého pobytu ve hmotnosti postrádati modlitby, oděné do slov, protože právě zde jsou pro ducha žádoucí nejrůznější dojmy k vyššímu vývoji, mezi nimiž stojí modlitba, zformovaná ve slova, na prvém místě.
Není lhostejno, která slova při takových modlitbách jsou používána a jak jsou sestavena. Neboť i slova jsou něco živého a hybného v působení stvoření.
Jak jich člověk používá, řadí ve věty, jak je vyslovuje, tak formuje si také jednu část svého osudu!
Toto jest obzvláště důležité pro slovní modlitbu. Čím více ona slova zaznívají v nitru člověka, tím větší je také možnost probuditi cítění, které jest pro osud člověka, jako vlastnost ducha, vždy směrodatným.
Abd‑ru‑shin, který nám přinesl Poselství Grálu, dal lidem mezi jiným dvě modlitby, které v tomto směru splňují vše. Svým jednoduchým a proto tak působivým způsobem promlouvají ihned k duši.
Jsou silnou pomocí pro vyvolání a posílení oné touhy, která jest nutna pro úplné a bezmezerovité spojení s pomáhajícími a podporujícími paprsky síly z Boha.
Tyto modlitby zachvívají se živě v Božích zákonech. Opatřují každému, poctivě chtějícímu, ulehčení a pomoc a nemohou proto býti v žádném případě srovnávány s jinak obvyklými formami modliteb! Kdo je chce však odříkávati, aniž by se pokusil slova vnitřně také procítiti, nebude míti ani z nich žádného požehnání.
Jak se ulehčí lidskému duchu, jak se bude cítit osvobozen a jaká náplň nebeského požehnání bude prouditi k němu dolů, když se zcela odevzdá do slov, která Abd‑ru‑shin daroval lidstvu v ranní modlitbě!
„Tvůj jsem, Pane! Můj život má býti jen díkem Tobě!
Ó, přijmi milostivě toto chtění a daruj mně k tomu také tento den pomoc Tvé síly!“
Kdo tato slova do sebe přijme, živě je procítí, toho denní dílo jest požehnáno od časného jitra až do pozdního večera. Ona slova budou v něm stále zaznívati jako tiché napomenutí nebo klidné, radostné štěstí.
V těchto slovech se vlní a tká svatá síla Boží. Kdo ona slova duchem do sebe přijal, ten přijímá s nimi i sílu, která jedině mu dává možnost, aby žil jen pro dík ke svému Stvořiteli.
Obdržeti touto modlitbou spojení s Boží silou se nezdaří vždy stejně, protože to závisí vždy na hloubce cítění, kterým je prožita. Jakkoliv je však toto cítění zprvu slabým, trvalým probouzením stane se na konec tak silným a vítězným, že uvolní cestu pro obšťastňující prožití zázračné síly ze Stvořitelova zřídla života.
Tu se může nejslabší rozvinouti v krátké době k plné síle, jestliže nepovolí v pravidelném prociťování těchto zázračných slov.
Takto započatá ranní hodina vkládá zlato do úst, jež je vyslovují! Zlatem je v tomto případě duchovní hodnota, platící pro věčnost. Ovšem, že na zemi přináší pak zcela přirozeně s sebou též pozemské hodnoty.
Jako z rána a za dne, tak také večer je připravena tatáž síla ku spojení s člověkem, když po ní touží. I zde dal Abd‑ru‑shin lidem velkou pomoc ve večerní modlitbě.
„Pane, který trůníš nade všemi světy, prosím Tě, nech mne tuto noc odpočívati ve Tvé milosti!“
Jak osvěživě a tišivě bude působiti spánek na člověka, který prožití této modlitby vezme s sebou do jiného světa, do světa snů. Tento se takovým jen jeví, protože jej není možno postřehnouti pozemskými smysly. Proto jej nazýváme nadpozemským. Každý lidský duch může překročiti jeho práh, když hrubohmotný mozek jest spánkem vypnut, když ztichne.
K tomu má nám dopomoci večerní modlitba. Lidský duch může ve spánku přijíti do styku ještě mnohem vroucněji a trvaleji s různými proudy sil a může dokonce obdržeti duchovní výstrahy, napomenutí nebo náhlé rozřešení některých otázek a problémů.
Tak vypadá ve skutečnosti noční klid. Hrubohmotný mozek, který se projevuje rozumem, spí. Ale duch je bdělý a oddává se blaženě posilujícím vlivům, jestliže se rušivě a brzdivě neuplatňuje přehnaná činnost rozumu.
Tomu zabránit a zcela to vyloučit umožňuje hluboké prociťování večerní modlitby.
Lidé netuší, že tyto modlitby jsou daleko více než slova, že v sobě skrývají život, občerstvující zdroj čisté vody, který nutno jen uchopit a píti z něj, aby se staly ze základu zdravými na těle i na duši.
Takové modlitby jsou neocenitelnou pomocí pro lidstvo. Mají však především tu výhodu, že jich může použíti každý probouzející se lidský duch, i ten nejchudší z nich, aby se duchovně a pozemsky vypracoval k dosud nepoznané výši, kde nalezne to, po čem všichni vskutku hledající již dávno toužili: „Nejvyšší štěstí“, které jest stejného významu se splněním příslibu:
„Tvůj jsem, Pane! Můj život má býti jen díkem Tobě!“