Milost a vykoupení od Hermanna Lohra
Jak mnozí lidé již opěvovali "úděl" stromu. Cíl jeho existence je zcela jasný: kde padlo seménko, tam má také vzklíčiti, vyrůsti a vytrvati, vykvésti a přinésti plody, až se zhroutí ztrouchnivělý - není-li jeho život ukončen dříve.
Jakou úlohu má člověk? Člověk jí již nezná! Ví jen, že je bytostí nejvýše rozpolcenou na této zemi. Stydí se již za své vlastní zrození, a přece bez něho nemohlo by lidstvo žít. Je na této zemi stále bez domova, ačkoli se snaží omámiti se písněmi o domově. A není po celý svůj život takovým, jakým by si přál býti.
Usiluje-li o zvnitřnění, nalézá ještě méně klidu a štěstí, protože si uvědomí, do jaké míry člověk sám sebe miluje, a přece při tom nenávidí samotu. Je-li však nucen v osamění vésti sám se sebou rozhovory, tu teprve cítí naprostou prázdnotu, ba více - stane se mu jasným, že je jedinou bytostí na této zemi, která nese v sobě cosi skutečně luciferského, satanského. Jen člověk dovede vědomě vstoupit do nečistoty, jen člověk dovede se rouhati Bohu. Jen on může se postaviti pod úroveň zvířete, jehož pudy jsou dočasně utlumeny.
Většinou nemá však člověk tolik odvahy, aby sám se sebou rozmlouval: nechce vůbec vidět oné propasti v sobě, vyhýbá se studu a pomáhá si ješitností, jinými slovy, jde do společnosti.
Zde neplatí existence čehosi, nýbrž jen zdání. Místo vnitřní rozmluvy se sebou holduje pomluvě a jeho poměr k pomluvě je nejlepším měřítkem pro zjištění hodnoty člověka. Je mu milejší ovzduší zdání, lži a omylů než pravdy.
Odkud prýští tento zmatek v člověku?
Zneužil Boží sílu, proudící bez přestání světem! Její proudění nařídil jen na sebe, podporuje touto silou jen svévoli. A tvorstvo, úzce s člověkem spiaté, následovalo jeho příkladu. To jest ona Schopenhauerovská "vůle k bytí", která nechce nic jiného než sebe samu, chce uchování stále pomíjejících a opět vznikajících druhů. Proto touží celé tvorstvo spolu s člověkem po vykoupení.
V dopise k Římanům čteme: (K. 8.) "Marnosti zajisté poddáno jest stvoření, nechtě, ale pro toho, kterýž je poddal. V naději, že i to stvoření vysvobozeno bude od služby porušení v svobodu slávy dětí Božích. Neboť víme, že všecko stvoření spolu lká a spolu strachuje se až posavad."
Marností je i zde míněn svět zdání, do něhož strhl člověk stvoření jako nejvyšší z tvorů. Jenže slovy "svět zdání" míníme něco jiného než se tím rozumí v běžné řeči; v pozdějších pojednáních uslyšíme, že náš pozemský svět obsahuje jen odrazy z praobrazů jiného světa, podle něhož se vše formuje ve věčném vzniku a zániku.
"Pozemské dění je pouhým příměrem" onoho světa praobrazů. Proto praví Abd-ru-shin o stvoření, které předcházelo a o stvoření, v němž žijeme:
"Bůh může ve své dokonalosti stvořiti jen dokonalé: stvoření. Ale aby poskytl možnost také tomu nižšímu vývoje, připustil Bůh, aby jeho pomocníky byl stvořen svět - pozdější stvoření - které také láskyplně svou silou prostupuje. Tento svět umožňuje duchu lidskému, aby se vyvíjel svou cestou vzhůru prostřednictvím hrubé hmotnosti."
Nyní se nám ujasní rozpolcenost člověka. Cítí, že stojí mezi světem nezemským, z něhož vyšel a mezi pozemskou přírodou, v níž byl zplozen. Pozemská pudovost, svévole, zneužívání Boží síly snaží se strhnouti jej do propasti, avšak zákon v něm žádá bez ustání, aby přemohl tyto překážky. A tak musí člověk bez ustání bojovat boj, který mu má stálým uzráváním umožnit návrat do duchovní vlasti.
Nalézti cestu do domova, to je jeho úkolem. A tato cesta vede vykoupením!
Mythus o ztraceném ráji nalézáme téměř u všech národů; kdysi dříve nebylo v člověku vnitřního rozpolcení. Jeho působení stálo úplné ve vůli Boží. Tvořil jednotu s přírodou jej obklopující, nemusil se báti před okem Božím.
I řekl had ženě: "Nikoli nezemřete smrtí! (budete-li jísti se stromu poznání). Ale Bůh ví, že v kterýkoliv den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé."
I jedli a plod stromu učinil lidi "moudrými" a "oči obou dvou byly otevřeny a poznali, že jsou nazí". Probudil se rozum a stud za jejich nahotu a méněcennost. Viděli, že dříve byli dobří, nyní však jsou zlí, a "skryl se Adam a žena jeho před tváří Hospodina Boha uprostřed stromoví rajského."
Člověk nechtěl více k Bohu mluviti a jemu odpovídati. Ráj byl zavřen, musel tedy vydati se na pouť do hlubin, aby prožíval, a to nikoli jednou, nýbrž znovu a znovu. Jako za stálým vznikáním a zánikem, stojí praobraz rostliny, tak stojí praobrazy lidí za těmito, řídíce jejich trvalé znovuvtělování, aby člověk konečně našel svou cestu zpět do ráje.
Ale člověk se potácí životem slepě. Upíná se ke zdání, k pozdějšímu stvoření, na život pozemský a nevidí toho druhého života, duchovního. Celý vesmír je mu jen mechanismem, nikoli organism plný života.
Místo, aby hledal Boha, usiluje o pokrok, místo aby si dobyl pravé víry, zůstává trčet v pověře, která je stále spiata se strachem a činí člověka neschopného k letu. Jeho pohled vzhůru k onomu světu vyrůstá z únavy a resignace. Člověk nemá pravé víry, vzdor všem domněnkám, nemá ani víry v sebe; položíme-li mu prkno na zemi, přejde po prkně bez překážky. Zdvihneme-li je však o několik metrů, člověk není s to po něm přejíti!
Pravá víra je nejvyšší stupeň přitakání, je nejvyšší odvaha! Kdyby jen člověk měl tolik víry jako "zrno hořčičné", ale člověk nemá již vůbec nic!
Tak spatřujeme nutnost milosti, bez níž žádný člověk by se nemohl vrátit do svého duchovního domova.
Nemá smyslu v klidné opatrnosti na ni čekati. Může zasáhnouti člověka jen tehdy, usiluje-li člověk o ni ze všech sil. Celý jeho život má býti zápasem a bojem o to, aby člověk prorazil pozemský prales se všemi jeho nebezpečími a zvítězil v boji. Teprve na pomezí onoho světa jej očekává milost.
Pak se rozšíří jeho pohled, pak jej naplní pocit skutečné svobody, neboť milost Boží není smilování, není prominutí trestu zaslouženého, nýbrž je darem božím, který může člověka zasáhnouti jen v jeho nejvyšší mravní zralosti a víře.
Pokora, která jej pak naplňuje, nemá nic společného s otrockou slabostí, s níž se pojem pokory dnes spojuje. Tato pravá pokora sklání se jen před jediným, ale v nejhlubší naprosté oddanosti: před vůlí Boží. Musí proto dnešní vůli lidí vypověděti nejostřejší boj.
Tak se stane omilostněný člověk hrdinou ve vyšším slova smyslu, stane se bojovníkem, který cítí stále jen jedno, že stojí ve službě Boha. Ale milost Boží ho zasáhne ve zvratném působení jen do té míry, jak se člověk obětuje, bez výhrad, v naprosté důvěře. Tak stojí před Bohem, mluví k němu i odpovídá!
Necítí se odpovědným jen za sebe sama, nýbrž i za celé stvoření, které s ním společně očekává vysvobození. Člověk ví, nikoli jen rozumem, nýbrž celou svou nejhlubší bytostí, že se dopustil dědičného hříchu, že jej tedy musí odčiniti za sebe i za celé tvorstvo. Ale místo toho, aby stvoření vykoupil, zotročil je.
Co znamená kentaur, faun nebo leckteré znázornění sfingy?
Po každé je to tvář lidská, kdežto tělo je zvířecí: lidský duch přál si udělat si ze zvířete sluhu. To mu znázorňovalo umění symbolicky. Člověk se ponořil do bytostného, nalezl s ním spojení, vyprosil si jeho pomoci, a proto měl úspěchy ve svém ochočování a pěstování zvířat. Dnešnímu člověku provésti něco takového se již nepodaří, a to nejen proto, že nemůže nabýti jakéhokoliv spojení s bytostným, nýbrž že je popírá jako pouhé výtvory fantasie. Dnešní člověk musí býti rád, podaří-li se mu zachovati ty druhy, které tu již jsou. O schopnosti odchovati na př. dojnou krávu z divokého hovězího dobytka není dnes již ani řeči.
Ale i zde musil člověk k tomu přidati ze svého nejvlastnějšího já. Toho již rozumový člověk nedovedl a ani nechtěl učiniti; tu se mu stala sfingx bytostí rdousící, stala se obludou, která mu dávala hádanky, jichž nemohl rozřešit a ona jej proto zničila.
Dříve bylo ještě člověku jasné, že vykoupení tvorstva musí kráčeti ruku v ruce se službou, kterou člověk na něm požadoval, a tato povinnost k povýšení tvorstva skrze člověka je současně také zachována v onom zobrazování těla zvířecího s lidskou podobou.
Toto zobrazení není však jen symbolem; lidé, kteří mají otevřeno zření pro vše bytostné, vidí na zvířatech, kráčejících vstříc smrti, právě vyjmenované zjevy: nad normální hlavou na př. psa vidí jinou hlavu, lidské hlavě podobnou, mající však ještě převislé uši jako pes.
Vlastní božstvo bylo však v umění zobrazováno v době současné docela jinak: Nejstarší egyptská vyobrazení ukazují boha slunce Râ pod obrazem krahujce. Vzpomeneme si při tom ihned na zobrazování holubice nad Synem Božím nebo na líčení ještě starších dob v knize "Zapomenuté doby ožívají" ("Verwehte Zeit erwacht").
Teprve v dobách pozdějších, kdy původní zobrazování nebylo již chápáno, znázorňují Râ jako člověka s krahujčí hlavou. Symbolika stala se tu opakem toho, čemu se dříve dobře rozumělo. Sestoupilo se ke kultům, které pozdvihly zvíře jakožto předka lidského těla na úroveň božstva.
Již v pozdějších dobách formoval si člověk Boha podle svého mínění. O skutečnou vůli Boží staral se již v těch dobách stejně málo jako dnes. Zvíře jako božstvo podávalo pro tehdejší dobu zobrazení toho, co dnes hlásá teorie descendentní: kmenový vývoj až k člověku jen od zdola.
Avšak pravá vůle Boží žádá, aby dávání a přijímání bylo harmonické v celé přírodě. Teprve tehdy, až naplníme tuto podmínku beze zbytku v každém směru, budeme vpuštěni do svého skutečného, duchovního domova, do ráje.
Tolik lze říci o tom slovy pozemskými. Ve skutečnosti jsou slova před tak velikým jako je vykoupení, jen pouhá slova, jen jakési žvatlání.
Tušení božské pravdy, v něm obsažené, může nám nejlépe zprostředkovati souhrnné, nejvyšší umění.
Malířství, hudba, zpěv, scénická stavba, tělesné vyjádření společně prožívajících umělců, spojeny duchem takového Richarda Wagnera v poslední scéně Parsifala, umožní nám, zachvíváme-li se společně, procítění, jak máme nalézti vykoupení: dříve musí se zaceliti rána Amfortova, symbol Boží síly zneužité k svévoli, která neproudí zpět ke Stvořiteli. Touto ranou byl podvázán zákon dávání a přijímání.
Symbol rozpolcenosti člověka, jeho připoutání k zemi a jeho rozervanosti - žena - jež rytířům poskytuje největší pomoci a současně je jim nejhorší svůdkyní, Kundry, klesne mrtva před stupni oltáře při pohledu vzhůru - k Parsifalovi!
