Hodiny lidského života II.
od Hermanna Wennga.
Víme, že pět let lidského života na zemi je tolik, jako hodina v životě lidského ducha, jenž se zdržuje ve sféře blízké dokonalosti, sice nesmírně od ní daleko, ale také nesmírně daleko od nás, kteří meškáme ve hrubé hmotnosti, abychom v ní zráli a rostli směrem k dokonalosti.
Dověděli jsme se jak jdou tyto hodiny za sebou a jsou spolu svázány jako články řetězu: zasahují tedy a působí jeden do druhého, takže se první článek nedotýká jen druhého, nýbrž i třetího a třetí je v nejužším spojení nejen se čtvrtým, nýbrž i s pátým.
Ten řetěz není snad neživý jako z nějakého kovu, nýbrž plný života. Proudí jím živá síla, spojující konce s počátkem v kruh, v živý celek. Žádný článek není od ostatních oddělen, každý musí působiti ve všech ostatních. Co si člověk vysloužil v jediné své hodině, musí zůstati a sloužiti druhé. Žádná nemůže vypadnouti a žádná nesmí býti žita nadarmo. Člověk může vyřešiti úkol páté hodiny, jen když v duchu prožil první čtyři, když si osvojil, čím mu měly přispěti k jeho zrání. Nemůže žíti šestou hodinu aniž by žil první; také devátá hodina víry, není od první oddělena, nýbrž daleko více: tu se uzavírá kruh a počátek spojuje se s koncem: víra jest síla - největší ze všech - a víra nemůže býti bez síly!
Může někdo vystoupiti po žebříku, aniž položil nohu na každou příčku, tedy v našem smyslu, dokud neprožil každou hodinu? Musí vystoupiti po všech, prožíti je, chce-li dosáhnouti výšky, jíž má dosáhnouti a k níž ho může a chce tento žebřík vésti.
Člověk však v jediném životě, i kdyby byl sebe delší, i kdyby trval třeba 24x5 let - tedy 120 pozemských let, nemůže prožíti v duchu všechny hodiny, aby vystoupil po žebříku, jenž by mu dal dvojnásobné prožití víry v jejím vystupňování, aby jeho duch dosáhl živosti, kterou mu může dáti trojnásobné prožití hodiny ducha.
Tak tomu není. Také dítě, jež nyní prožívá svou první hodinu, svou první pětici let, neprožívá ji tak, jako by na ně nepůsobilo nic jiného, než právě síla růstu - ukazují se v něm již stopy všech ostatních hodin, když si tento duch, opět meškající v těle, osvojil a prožil již vyšší "hodiny" a tedy ovládá to, co mu měly dáti.
Neprožil jich každý lidský duch, který nyní dlí na zemi; ne každý, dokonce velmi málokteří jsou schopni prožíti jich všech devět, nebo ve vystupňování všech devět nebo všech 24! Sotva jeden nese živě v sobě všech devět; neboť, kdo by je měl v sobě, byl by odpoután od hmoty.
Jen někteří prožívají v Pravdě více hodin, jen někteří podrželi něco z toho, co jim měly hodiny dřívějších cest v prožití dáti. Někteří přijali, vstřebali obrazy, jež se jim naskytly na jejich pouti a prožívali v Pravdě, prožili Pravdu v sobě.
Můžeme se jen ohlédnouti, abychom to poznali. Kdo má víru? Jak pravilo Slovo, tělem učiněné, lidem, které povolalo? "Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné, mohli byste hory přenášeti!"
To znamená: měli by mocnou sílu a ta by z nich vycházela.
Kdo může o sobě říci, že věří? Nikdo nemůže říci, že kdy prožil hodinu víry, nemluvě o hodině Pravdy; neboť kdyby měl víru, musil by býti opravdový, zářil by jako slunce, oteploval a osvětloval vše kolem sebe.
Nemusíme však klásti tak vysokých požadavků. Zůstaňme u prvé hodiny, hodiny síly. Kde je síla? Nehledíme-li na síly svalů, síly tělesné, jež se projevují v hrubé činnosti, třeba v pěstním zápase, (tento druh síly je ovšem hojně zastoupen, protože člověk k tomu nepotřebuje mnoho činiti a protože, vyjma tělesného cvičení právě této síly, nemusí se o ni přičiňovati), tedy sotva nalezneme na zemi něco, co by se dalo nazvati silou; ve smyslu stvoření.
A kde je tvoření skutečně tvůrčí? Kdo může o sobě říci, že čerpá z věčného pramene? Sotva jeden; neboť tvoření není bez ducha, jako duch nemůže býti bez víry.
Ve skutečnosti lidé neprožívají hodiny, jež jsou jim milostí darovány na zemi. Kolik jich prožilo jen první hodinu, jež vlastně vůbec nemůže být prožita před devátou!
Snadno se pozná; jeden vězí po celý svůj život ve druhé, jiný ve třetí. Ve čtvrté jich žije nejvíce, sotva jeden jest schopen pochopiti pátou.
Lidé zůstávají státi na spodních příčkách žebříku, jenž je měl vésti vzhůru; a mnozí, kteří již stáli výše, sestoupili, místo, aby stoupali dále.
Každý se může podívati do sebe, aby věděl, kde stojí, co ho ovládá - a stačí otevříti oči a podívati se otevřenými smysly po okolí, aby každý věděl, jak je to s lidstvem, s každým jednotlivcem a se všemi národy.
Většina zůstala státi již po mnohé životy, jež jim byly dány milostí Božího zákona. Život ve hmotě na ně ovšem kladl v mírném stupni požadavky, příslušící vyšším vývojovým stupňům; kdyby to tak nebylo, nevěděli by nic, ale vůbec nic o tom, co žije ještě nad nimi, o vyšších stupních bytí.
Jistě i u nich působil proud živého života, který prochází řetězem, oni však nestáli v něm. Nestáli v hodině ducha, jejíž prožití jim mělo otevříti zrak, cítění pro duchovní bytí, nýbrž vedle něho. Nebo stáli snad v páté hodině lásky, kdy se jim měla zjeviti podstata lásky a její čistota, jejíž prožití bylo připraveno ve čtvrté hodině mluvou krve? První hodiny života uvádějí člověka do života země, poslední ho však mají opět vyvézti. Dá se lehko pozorovati, že člověk velmi rychle v životě zdomácní, avšak těžko si odvyká. Lpí na životě a na zemi a to tak, že pro něho žádná cesta nevede ven. Dokonce i v případech, kdy sám zahazuje život, je k tomu veden náruživostí pro zemi.
Neužívá svého času k tomu, aby si vyhledal opět cestu ze života, neprožívá poslední hodiny - sotva první - ať mešká na zemi pozemsky sebevíce těchto hodin. Neporozuměl jejich řeči, ano, často je tak necitlivý, tak obrněný hmotným, takže nejen neví, jaký má smysl ta neb ona událost, jež naň doléhá, proč se musí odehrávati právě v ten čas, nýbrž, že se ho působení proudění sotva nebo vůbec nedotýká, neboť on se nepohybuje, ale dává se hnáti.
Neprospívá mu, když se píše v jeho stáří jakkoliv vysoká hodina - dlí v prvních hodinách. Neprospívá mu, když projde na zemi sebevíce životy a v každém ji opustí ve vysokém stáří, jestliže se nesnaží vystoupiti po žebříku a zůstává státi na nejnižších příčkách. Co je mu konečně platno 18x5 let, když se nepřipravil na prožití čisté pravdy, na vypátrání božské moudrosti?
Jeť osmnáctá hodina hodinou božské moudrosti. To jest nejvyšší prožití, jakého je schopen člověk na zemi. Kdo by byl schopen prožíti tuto hodinu skutečně a opravdově, nepotřeboval by opakování, nebylo by mu třeba již žádného pozemského života - mohl by dále pracovati a zráti ve sférách světlu bližších.
Léta však, kterých se dostane člověku nad tento počet, jest čas, ve kterém má působiti na zemi v duchu moudrosti - neboť, a to skoro vždy, je to lhůta z milosti.
Tak působili nějaký čas praotcové, o nichž čteme v bibli, jako Abraham, který prý byl 175 pozemských let stár. Ani on nemohl duchovně prožíti více, než osmnáctou hodinu. Žádný lidský duch nemůže přijmouti více, než božskou moudrost, čistým chtěním a působením v živoucím zákoně; nikomu není možno prožíti více než devět hodin v jejich čistotě a pochopiti devět pojmů, nejen theoreticky rozumem, nýbrž skutečně citem.
Nikdy však nedosáhne tohoto prožití, tohoto vyvinutí v jediném životě, nýbrž musí projíti ve vážném snažení mnohými, než skutečně prožije osmnáctou hodinu jinak, než jen jako počet hrubohmotných let. Kdo by ji však prožil a opět přišel na svět, tomu by byla již první hodina pozemského života moudrostí i silou zároveň, jako tomu bylo u vtělení Božské lásky a jak se to právem říká o Janu, jejím předchůdci; neboť to byl duch, který prožil božskou moudrost a vědění o ní nosil živě v sobě.
Život pralidí, to jest po prvé inkarnovaných na zemi, byl zatím ještě mnohem delší, než u praotců, kteří se přece nevyznačovali krátkým životem. To bylo nutné a snadno vysvětlitelné: prožívali pomalu a zůstávali velmi dlouho na jednom stupni vývoje. I zde byl každý začátek těžký.
Zůstali také proto ve stavu čistého dětství, chápali více cítěním, než dnešní člověk, který žije rozumem a opotřebovali se tím také daleko méně, podléhali méně únavě, než lidé dnes.
Neuzavírali se síle, jež jim jako dnes proudila z vesmíru, nebo alespoň daleko méně, a jejich životní síla byla následkem toho mnohem větší. Prožívali "hodinu síly" velmi dlouho a tím i část víry; přijímali vše prostě a dětsky a prožívali v sobě víru nevědomě.
Později však prožívali "ducha" právě tak samozřejmě - neboť ducha, jehož výrazem jest cit, musili prožíti, jinak by nemohla hodina tvořivé síly kříže přejíti v hodinu Světla, v níž obdrželi vědomí svobodné vůle. Jinak by nikdy nemohli prožíti vědění o silách a zákonech, chápání přírody, chápání a vidění bytostných, jež uctívali jako bohy, vědouce o jejich působení, a vzory, jimiž jim byli.
Do času čtvrté hodiny, v níž se druží k čistému přírodnímu životu prožití "moci", usilování o moc, vlastně o vědění, spadá také nám známá řecká doba pověstí, heroů, kdy pro ženu, což jest velmi výstižné, bylo u Troje bojováno přes deset let. To však byl již čas úpadku, neboť již dávno před tím nastal pohyb dolů.
Hodinu lásky, v níž měly být prožity všechny ostatní záchvěvy, zvláště pak víra a její síla, neprožilo lidstvo jako celek. Když přišel Ježíš Kristus, božská Láska, jež se stala člověkem, nepochopili ho. Neznali skutečné lásky, nevěděli nic o ní, nýbrž byli úplně zapleteni v tom, co si vypěstovali v malém světle rozumu, z něhož jedině vyrůstala jejich vůle.
Dav neznal lásky, ani spravedlnosti, jen rozum a pud, vyjímaje některé.
Hodinu lásky, osudový střed každého člověka, prožívalo lidstvo jako sebelásku, hodinu moci jako sebevědomí a hodinu vůle jako svévoli! Ducha však a víry nezná vůbec. Co prohlašuje za ducha, jest rozum a má-li víru, jest to víra v sebe sama a pověra.
A stojí psáno: "Až přijde ON, Duch, který jest z Pravdy, ten vás uvede ve veškerou Pravdu." To pravil ten, který přišel z věčné lásky Věčného. Ten však, o němž pravil, jest z vůle Pána, sama věčná Vůle Věčného, věčný zákon, jenž jest Pravdou.
Světlo a vůle zachvívají se v jednom. Lidstvo si změnilo světlo, stáhlo je ve světélkování rozumu, úzkého, malého, temného a vázaného na zemi a vůle se tím stala svévolí, svéhlavostí. Tak prožívá člověk hodinu vůle.
V hodině takového světélkování a takové falešné vůle vězí lidstvo nesmírný čas. Nyní však přišla po zákonu hodina čisté vůle a nad ní bdí Vůle Boží, které již neunikne.
