Bližní od Herberta Vollmanna
Jak důležitý pro život je harmonicky poměr člověka k člověku, je patrno z napomenutí a přikázání, která byla vždy dávána lidem Vyslanci Božími, dlícími na zemi, k lepšímu vzájemnému porozumění.
Tak bylo již před třemi tisíci pěti sty lety zvěstováno lidu Isra jeho knížetem Abd-ru-shinem: "Nechoďte kolem svých bližních, ať jsou jakkoliv oškliví, s myšlenkou: Od tebe se nemohu ničemu naučiti. Pohlédněte jednou na ně klidně, aniž byste se posmívali jejich slabostem, a poznáte, že právě oni znetvořili to, co bylo určeno k tomu, aby je učinilo krásnými."
O mnoho staletí později byla opět na zemi promluvena slova, která měla za cíl utvořiti poměr člověka k člověku, prostý a přirozený a tím ukázati lidem cestu do jasných výšin.
"Miluj svého bližního jako sebe samého!" znělo přikázání Ježíše, Syna Božího, lidem, když viděl, jak závist a sobectví zaplavily k nepoznání zahradu duševní lásky.
Pak se blížila doba velkého posledního soudu. Naposled přišla lidstvu výzva ze Světla, aby vykonávalo pravou lásku k bližnímu.
Prostá a jednoduchá, a přece tak obsažná a významná pro lidského ducha jsou slova v Poselství Grálu:
"Nečiňte již více bolesti svým bližním, abyste tím splnili vlastní přání!
Vy jste ještě nepochopili, co vše je v tom obsaženo. Jest to nejlepší opora pro pouť člověka všemi díly stvoření až k ráji!"
Ale nechť se Světlo sebe více namáhalo utvořiti cestu člověka pozdějším stvořením úctou a láskou vůči svým bližním cestou trvalého a nezkaleného štěstí, která vede jen květnatými nivami, líbezně kvetoucími zahradami, plnými nádherné krásy, člověk se právě tak, ba mnohem více uzavíral těmto napomínáním a radám božské milosti a milosrdenství a prostě jich nedbal.
Přesto se člověk tomu nevyhne, a musí si úplně ujasniti poměr k svému bližnímu.
Jinak nevzkvete nikdy nebeský mír na zemi, jinak osud jednotlivců, právě tak jako národů, nikdy neumožní vzestup ducha ze země do jasných výšin, aby dosáhl konečně vlastního cíle, ráje, věčné říše vykoupených a ode vší viny osvobozených duchů, kde smí dále sloužiti v blaženém tvoření, pln jásavého díku za velkou nádheru a nepochopitelnou lásku Tvůrce.
Člověk tedy nemůže opomenouti zákona sjednocení, ať je již během svého vývoje pozdějším stvořením na zemi nebo v mimozemských rovinách, kterých je mnoho a které člověk ve své nevědomosti a pohodlnosti zahrnul pod jediný pojem "onen svět".
Všude ve velkých říších Tvůrce slučují se ty části, které náležejí k stejnému druhu; musejí přijíti ve vzájemný styk podle zákona přitažlivosti částí stejného druhu, který je vetkán do všech stvoření a nepřipouští žádné výjimky.
Tak jest také duch lidský jako malinká částečka určitého druhu stvoření odkázán na ostatní části téhož druhu, tedy na své bližní.
Musí se mimo svůj původ setkati s ostatními lidskými duchy a žíti s nimi podle právě jmenovaného zákona, že všechny části jednoho druhu se opět sjednocují ve společném působení, i když jsou mimo tento druh.
Lidé náležejí ke druhu stvoření lidsky duchovního, které má své místo na nejspodnějším stupni ráje a tam tvoří druh sám pro sebe; nevědomé části, zvané duchovní zárodky, vysílá ze sebe k uvědomění do pozdějšího stvoření, mohlo by se také klidně říci, že je odpuzuje.
Toto oddělování nevědomých zárodků duchovních je vyjádřeno ve slovech o vyhnání z ráje.
V odloučených zárodcích duchovních, které jsou v pozdějším stvoření, jest touha připojit se jeden ke druhému ve spojujícím působení, právě tak, jako touží po tom, spojit se co nejrychleji opět jako vědomí duchové s druhem duchovna, který je ve své celosti jen v ráji, předpokládaje, že jejich chtění zůstane čisté a není zkaleno snahou věděti vše lépe.
Tato touha není nic jiného než touha po světle, touha po duchovním domově, kterou má v sobě každý lidský duch, uvědomující si sám sebe, ledaže by ji zasypal falešnou činností člověka, připoutaného k zemi.
Jestliže si neuvědomělé duchovní jádro uvědomí samo sebe, má to za následek při vytrvalém dobrém chtění návrat do ráje, čímž je duchovní druh pokaždé povznesen a obohacen.
A jako se v ráji spojují v blaženém působení již uvědomělí lidští duchové, tak by tomu mělo býti i mimo duchovní říši.
Od shora dolů až do nejhutnější hmotnosti a opět vzhůru zdola nahoru měl by být nepřetržitý řetěz vyvíjejících se čistých lidských duchů, kteří by ve spolupůsobení měli za úkol vésti, oživujíce, osvěžujíce a stavíce záření, jejich druhu vlastní, všemi úrovněmi stvoření.
Tak tomu mělo být, ale již před dávnými časy byl tento řetěz lidmi samými přetržen, což způsobilo násilné přerušení koloběhu duchovního záření.
Tam, kde začíná hmotnost, visí řetěz otevřen dolů a nadarmo unikají z něho všechny síly, plné požehnání.
Až k nepoznání zkřiven, roztržen, zarostlý jedovatými úponkovitými rostlinami je kdysi tak zářící díl řetězu, který měl vésti paprsky do hmotnosti.
Žádný pozemský člověk nestojí více vedle druhého. Nedůvěra, závist a sobectví utvořily propasti, které se ztěží ještě dají překlenouti od člověka k člověku a pojem "bližní", tak jak se vznáší v působení stvoření dle vůle Boží, stal se, jako všechny ostatní duchovní pojmy, bezobsažným, otřelým slovem, které je povrchně a bezmyšlenkovitě užíváno v řeči, aniž by se poznala jeho pravá cena a pravý význam.
Před časy byli ještě lidé to, co nazýváme vyrovnaným. Znali ještě zákon vyrovnání, byli živými svědky toho, že stále směli bráti se stolu Páně, z darů, které Bůh lidem svým stvořením poskytoval, jen tolik, kolik sami mohli dáti.
Tím nebyl žádný z bližních vlastní žádostí poškozen, a ošizen, nikomu nebylo ublíženo.
Všude bylo stejnoměrné zářící proudění lidského působení, které bylo pohybováno v pravidelném tepu zákonem o vyrovnání v dávání a braní.
Dnes je člověk vůči svému Stvořiteli jen tím, kdo béře, nebo lépe řečeno kdo žádá, kdo uchvacuje vše, čeho se ve svém sobectví může zmocniti, aniž by za to vzdal jen nejmenší dík jako malou odplatu.
K tomu ještě přistupuje to, že většina lidí přehodila výhybky. Neotvírají se více oživujícím proudům shůry, nýbrž přijímají dobrovolně vlivy temnoty a dávají je mnohonásobně dále.
A nad vší špínou lidské samolibosti stojí vysoko nahoře ve vesmíru zlatě zářící slova:
"Miluj svého bližního jako sebe sama!"
Čistě a jasně vznášejí se tato slova nad lidstvem, obráceným od světla. Avšak jen zřídka k nim zabloudí z hlubiny jasný, něžný paprsek, který hledá spojení a prosí o sílu, aby přemohli vlastní já, aby dobře porozuměli svým bližním.
Kdyby lidé ve všech svých pozemských životech byli svým spolubližním věnovali jen nepatrnou část té lásky, které použili pro sebe, bylo by to dnes v jejich srdcích vypadalo harmoničtěji a pokojněji.
Ale nyní to stojí všechny lidi, kteří se ještě zcela v sobě nezatvrdili, tu nejbolestnější námahu, než prožijí a poznají, jak velice milovali vždy sebe sama, jak dalece jsou úplně zapřaženi do myšlení a konání pro svou vlastní osobu, jak se jejich usilování a snažení pohybuje vždy okolo jednoho středu, kol jejich vlastního Já, jsouce daleko vzdáleni porozumění pro starosti a bídu, chyby a slabosti spolubližních.
A přece člověk, jak již bylo vysvětleno, musí se obírati svým bližním, musí se naučiti ho milovati a ctíti jako část stejného druhu, jako tvora, jenž má stejnou cestu, stejný cíl jako on sám.
Pozorování spolubližních je však dnes již proto velice důležité, protože jenom na nich můžeme nalézti a v poznání pozorovati všechny ty chyby, jež lidský druh ze svobodné vůle, tudíž z vlastní viny vypěstoval ve hmotnosti.
Neutrální pozorování člověka, jež chce v jeho konání a chování nalézti působení zákonů ve stvoření, stojí, při dnes vládnoucím sobectví, velké sebepřemáhání, které lze nalézti jen ještě v řídkých případech.
Neboť při sklonu člověka ke zdůrazňování Já je vždy na blízku nebezpečí, že věcné pozorování přejde v osobní srovnávání, jež ponejvíce končí tím výsledkem, že srovnávající se cítí povýšen nad objevenými slabostmi druhého, které má třeba sám ještě v mnohem větší hojnosti, jen, podívá-li se správně a mužně si je přizná.
Objektivní pozorování není nic jiného, než opustiti jednou svůj spoutaný okruh a pokusiti se při tom, vpraviti se do postavení objektu, v tomto případě bližního, duší procítiti jeho myšlení a konání, a ne je pozemským rozumem hloubavě a pochybovačně ohledávati anebo je rozkládati.
To by zajisté nebylo příliš těžké, neboť subjekt a objekt mají stejný původ, jsou stejného druhu a tudíž, vzdor duševním odlišným vlastnostem, je tu dán druhovými znaky, jež u všech lidí jsou stejné, most ke vzájemnému porozumění.
Anebo nepochopí bdělý lidský duch, že také jeho spolubližní nosí v sobě touhu po Světle, vlastní duchovnímu druhu, nutkání po dalším vývoji, nebo schopnost pokojné ochrany a výstavby, již má celý duchovní druh a že by ji rád přivedl k plnému rozkvětu a dokonalosti?
To samo tvoří přece již dosti mostů k posouzení a k láskyplné, vzájemné pomoci a podpoře, to jediné způsobuje, že se lidé těší ze sebe a podněcuje je k stále vyššímu a ušlechtilejšímu působení v nádherných zahradách Stvořitelových, jež nalezneme všude tam, kde následujeme Jeho vůle.
Důležité upozornění pro poznání a porozumění chyb a předností našeho bližního i nás samých tkví ve slovech výše uvedených:
"Nechoďte okolo svých bližních, ať jsou jakkoliv oškliví, s myšlenkou: od tebe se nemohu ničemu naučiti.
Pohlédněte jednou na ně klidně, aniž byste se posmívali jejich slabostem, a poznáte, že znetvořili v sobě právě to, co bylo určeno k tomu, aby je učinilo krásnými."
Je-li nám nápadný člověk, který si vypěstoval myšlenky a pocity nenávisti, můžeme se domnívati, že tomuto člověku byl dán Stvořitelem dar, aby přinášel radost svým bližním láskou, dobrotou a dobrým chtěním. Dále můžeme usuzovat, že ješitný a domýšlivý člověk měl býti lidem vzorem pokory a skromnosti. Povrchnost zas svědčí o tom, že nositel této chyby měl vynikati hloubkou svého cítění.
Abychom svá vysvětlení učinili ještě srozumitelnějšími, můžeme naopak pozorovati, že u člověka bez chyb, jehož hlavní vlastností je odvaha, začnou-li se projevovati chyby, nejprve se projeví znetvoření této vlastnosti, která mu dříve dodávala krásy. Může se obrátiti v nedostatek odvahy, dokonce ve zbabělost.
Tak se stane, že se vznikem falešného chtění stane se štědrý lakomcem, ukázněný výbušným, v sobě upevněný stane se kolísavým a nevyrovnaným.
Vždycky se nejprve obrátí ve špatnou vlastnost ona dobrá vlastnost, která zvlášť měla člověka zdobiti.
A vždycky je to určitá vlastnost dobrá, která je nahrazena zcela určitou špatnou vlastností.
Tak obrací se láska v nenávist a nikoli ve zbabělost, která je opět druhým polem odvahy.
Zkušeností odhalili jsme protivy lidských dobrých vlastností. Ale tyto zkušenosti byly v tomto případě vinou lidí vynuceny. Nebylo třeba dělat takovou zkušenost, kdyby byli lidé neopustili cesty ke světlu.
Kdyby plnili vždy jen vůli jejich Boha a Pána, neměli by dnes ve svém slovním pokladu řady slov špatného obsahu.
Jak by mohl vzniknouti pojem "nenávisti", kdyby naplňovala člověka vždy jen pravá, přísná a spravedlivá láska?
Jak mohla býti zformována slova "válka" a "boj", kdyby v lidských srdcích sídlila vždy jen pravá mírumilovnost?
Špatná vůle lidí to byla, která stvořila protivy, jichž celé působení ve stvoření, zachvívající se ve vůli Boží, nezná.
Na př. voda a oheň, země a vzduch zdají se býti protivami, ve skutečnosti se jen doplňují co nejdokonaleji. Nemohou již býti protivami, protože mají společný původ: vyzařování Boží!
A uvnitř tohoto Božského vyzařování nejsou protivy možné.
Protiva může vzniknouti jen tam, kde je falešné chtění, odvrácené od světla, jako je tomu u chyb a slabostí lidského ducha.
Protivy směřují tedy vždy proti Světlu, proti Bohu!
Ješitnost je protivou půvabu, Bohem chtěného. Domýšlivost je protivou pravé pokory, zachvívající se ve vůli Boží, jako konečně veškeré temno, vzniklé lidským chtěním, jež v sebe pojímá všechny lidské chyby a slabosti, je protivou Světlu!
Při tom se také všechny protivy stýkají, protože mají společný původ - temno!
Rovné rovného si hledá! To platí také pro všechny protivy, které vznikly ze stejného druhu - z temna.
Již v člověku samém stýkají se protivy, má-li v sobě dvě nebo více špatných vlastností jako kontrasty k vlastnostem dobrým, zachvívajícím se ve Světle.
Je tedy nesprávné, řekneme-li, že odvaha je kontrastem ke zbabělosti, protože sobě si odporující může býti vždy jen nepřátelské Světlu a odvaha je vlastností ušlechtilou a světlou.
Správné je, řekneme-li, že zbabělost je protivou odvahy.
Zrodí-li se při těchto úvahách v naší duši náhle otázka, které vlastnosti jsem já překroutil, které vlastnosti byly určeny k tomu, aby ze mne učinily užitečný, upotřebitelný stavební kámen pro mohutnou světovou stavbu, pak jsme nalezli nejlepší cestu k sebepoznání a tím také ke správnému chápání bližního. Z toho pak vyrůstá pravá láska k bližnímu, která zná jen spravedlivou přísnost a nezná nic změkčilého, tiše vykvétá jako prostá, čistá květina, která směřuje k nebi jako výkvět věčné, všeobjímající lásky Boží.
Jen tehdy, přináší-li člověk svým bližním a všem ostatním tvorům takovou lásku, která je stejného druhu jako láska Stvořitelova, může stoupati vzhůru vstříc této veliké Všelásce, která ve světlých výšinách stvořila pro každý druh tvorstva ráj, v němž každý druh trvale smí prožívat nepochopitelnou lásku Boží v jásavé radosti a blaženém působení.
Jděte a jednejte podle toho! Vezměte všecku svou lásku, kterou rádi a ochotně uplatňujete pro sebe samy a darujte ji svému bližnímu, žhne-li v něm jen jiskřička touhy - pak můžete snadno obšťastniti sta a tisíce!
A oni obšťastní zase vás podle věčného zákona zvratného působení!
Od jiného člověka dostanete svou lásku zpět znásobenu, a tuto lásku požehná Bůh tisíci čistými krůpějemi z nebeské studnice!
