Abd-ru-shinovy odpovědi na otázky
Otázka: Často se stává, že člověk je vnějšími poměry vyhozen ze své dráhy, po které se rozhodl jít. Musí přijmout místo nebo práci, která není v souladu s jeho vlastním cílem. Tím ztrácí mnoho času, který musí považovat za bezcenný pro sebe. Stojí-li ho provádění takové práce ještě přemahání a nadává-li radosti, pak to jistě nemůže přinést užitek pro jeho duchovní uzrávání.
Odpověď: Věrné plnění povinností přináší vždy duchovní užitek. Přirozeně, tento užitek je větší a živější, je-li zde také chuť a láska k práci. Často však jsou takové práce nutnými mosty, které dotyčný člověk ještě potřebuje, aby mohl dosáhnout vyššího cíle, který ho pak cele naplní a stane se mu také radostí.
Tu je samozřejmé, že při takových přechodných pracech, které mohou někdy trvat mnoho let, nemůže být vždycky uspokojení a radost. Nejméně je jí tam, kde člověk potřebuje tyto práce k svému vlastnímu vývoji a duchovnímu vzestupu!
Mnohem později pak člověk uvidí, že právě ta léta, která měl za promarněná a kdy se domníval, že stojí stranou svých vlastních vyvolených cest, byla pro něj ta nejdůležitější. Nahlédne, že by jich na své pozemské cestě za žádnou cenu nemohl postrádat, protože zkušeností z nich velmi nutně potřeboval k dosažení vyššího cíle.
Pak teprve děkuje z celé duše za moudré vedení, které ho zdánlivě tlačilo stranou.
Otázka: Co znamená výraz skupinová duše? Toto označení četl jsem často v různých knihách. Nikdy jsem však nenašel pro to vysvětlení, které by mi mohlo dát v mých představách pravý obraz.
Odpověď: Tato otázka se jistě dotýká bodu, k jehož vysvětlení by bylo třeba celé řady přednášek. To přirozeně nelze směstnat do rámce prosté odpovědi na otázky.
Přesto chci alespoň jedním velkým tahem vyznačiti tuto záležitost. Nejlépe bude, doplním-li vaši otázku ještě jednou, jí velmi blízkou, která zní takto:
„Mají mimo lidí také zvířata, rostliny atd. duše, které probíhají vývojem a jak je to při jejich odchodu?“
Na to je nutno říci, že není ničeho ve stvoření, co by mohlo být bez vývoje. Zákon pohybu toho nepřipustí. Tak se vyvíjí tedy i duše zvířat, pocházející ze zvláštního druhu bytostné úrovně, která, jako nejbližší, obklopuje všechny hmotnosti.
Při tom nemohu jinak, než poukázati na mé přednášky o rozličných kruzích nebo úrovních stvoření, protože jejich znalost je naprosto nutná k porozumění této odpovědi. O těchto úrovních nelze dát úzce omezeného obrazu, protože všechno v nich jest a zůstává v trvalém pohybu.
Tak se tedy vyvíjejí i duše zvířat na zemi stále víc a víc. Zdůrazňuji, že svým původem pocházejí z nejnižšího kruhu bytostnosti a nemají v sobě nic z duchovního. Svým vývojem jsou tedy podrobeny přiměřeným změnám.
Z počátečních stupňů vracejí se tyto duše při odchodu se země do skupinového centra, nebo lépe řečeno jsou jím přitahovány. Jakmile do nich vcházejí, ztrácejí opět svou formu. Není zde jen jedno takové centrum. Každý stupeň zralosti má své vlastní středisko. I zde se všechno poslušně podrobuje zákonu stejnorodosti v stupňování dočasné zralosti.
Ve vyšším vývoji zvířecích duší zůstává však po pozemském dožití forma duše stát. Čím vyvinutější je forma, tím déle zůstává a může se pak opět znovu vtěliti, aniž by zanikla v některém ze skupinových center.
Spojující silou je oddanost, věrnost nebo láska, které tuto formu v touze udržují.
Výraz „skupinová duše“ obsahuje druhy nižší bytostnosti, z nichž se duše zvířat odlučují, aby se po hrubohmotné smrti k nim opět vrátily, protože jsou těmito shromáždišti přitahovány. Je to podle lidských pozemských pojmů beztvárná massa, z níž části přijímají formu jako duše, odlučují se a když se vracejí, ztrácejí tuto formu a zanikají v ní.
Ve skutečnosti sestávají tyto skupinové duše z mnoha různých se prostupujících a trvale se měnících nejasných útvarů.
Vysvětluji to jen proto tímto způsobem, abych mohl dát přibližný pojem, protože podrobnější výklad je podmíněn čtením mých přednášek.
Ještě jedno je třeba podotknouti: tyto právě uvedené duše mají jen ti tvorové, kteří se mohou pohybovati ze svého místa, jako zvířata, kterým se tím dostává možnosti a schopnosti sebeochrany.
Rostliny a horniny však nemají vlastní duše, nýbrž jsou jen obydlím bytostných tvorů jako elfů atd., kteří se z nich mohou libovolně vzdalovati, aniž by cítili bezprostřední bolest, je-li jejich obydlí zraněno.
Tito bytostní tvorové pěstují a ošetřují jim svěřená obydlí, která se nemohou samočinně pohybovati z místa. Tito bytostní tvorové budují svá sídla, vyživují je zářením a to se pak lidským očím jeví jako samostatný život takových rostlin.
Kdybych měl jít do podrobností, musel bych o tom napsat knihu. To se také stane, jakmile bude k tomu čas. Tak se musíte zatím spokojili s tímto krátkým přehledem.
