Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření

  1. pokračováni.

 

Tyto chvíle zdokonalování staly se vrcholnými body dne. Chránily všechny žáky před zbytečným vzrušením duše a dávaly přirozeným způsobem vnitřní vědomé ovládání sebe sama. Proto byla vyzařování duší čistá a světlá a mohla tak lehce utvořiti spojení se všemi vyššími silami.

V této době vývoje měli žáci předepsáno mnoho pohybu v přírodě. Brzy nastalo harmonické spojení mládeže s učiteli. Po krátké době směli se již zúčastniti chrámových služeb a všechno jejich jednání bylo proniknuto zbožností a uctíváním. Byli vedeni k mlčení, jen v dobách her bavili se veselým zpěvem, smíchem a vypravováním. V prvních měsících nemohli žáci opustit chrámových zahrad. Měli se oprostiti od své původní dětské sféry, aby v nich mohlo být vědomým vedením docíleno probuzení nových sil.

Jemně utvářená etherická těla, která se v této době kolem nich tvořila, byla mostem pro vpuštění a proudění vyšších sil ze světla, od kterého se tito lidští duchové ještě neodloučili.

Všechna cvičení byla stupni k moudrosti. Teprve tomu, kdo se dovedl zcela otevřít a podřídit vyšší vůli, otevřela se čistotou v mluvení a jednání brána moudrosti. Nebyla to škola extase, ale škola života a zdatnosti.

El-misa rychle prošel těmito stupni přípravy, rychleji, než jeho spolužáci. V chrámě Thyatiry nebylo zvykem vysedávat určitou dobu. Kdo dovedl pokračovat, směl kráčet dál a často předstihnout i starší.

Brzy nadešel čas, v němž El-misa, dosáhnuv stavu zralosti, směl se přiblížiti ke kněžně Thaïsis.

V té době byl již O-man jeho přítelem a vůdcem. Když stařec s hochem vedl své hovory o Bohu, zdálo se, že z nich přetéká plynoucí, věčně vyrovnávající proud. Bylo to jako modlitba v blažené vzpomínce, v dávání a přijímání vědění o moci, lásce a síle, z níž vznikly živoucí trvající hodnoty.

A na nich budoval O-man El-misovu školu! Poznáním mělo se duchům v Thyatiře dostat správného stanoviska k Bohu; neboť oni již věděli o Luciferovi a o chtění tohoto, od světla odvráceného ducha.

Moudrý O-man, který již dříve přinesl lidstvu vědění o jeho duchovním zárodku, připravoval ho nyní k nejvyššímu splnění. Připravoval hocha k boji s odpůrcem. V El-misově duchu procitla vzpomínka na pád anděla a na jeho hrůznou činnost v hutnosti. Z této vzpomínky vystupovaly v jeho duchu plamenné obrazy. Hluboko vryla se varovná slova učitelova:

„Buď bdělý, protože jeho lest přichází v oděvu krásy!“

 

Tak přešlo mnoho měsíců. V duchu mladého El-misy vykvétalo jedno světlé poupě za druhým. Cesta El-misova příštího působení podobala se zářivě světlému háji, plnému slunečního jasu, nádhery květů a ptačího zpěvu.

Čilému duchu ukazovaly se nezměrné možnosti vědění a poznání. Zdálo se mu, jakoby všechno bylo v něm a potřebovalo jen daru probuzení. Záření barev a tónů, které jako dítě intuitivně cítil, stala se mu dávno věděním. Vlévat je různou dovedností svého čilého rozumu do forem všeho druhu bývalo jeho nejčastějším zaměstnáním.

Lehkost a čistota jeho zachvívání vedla ho současně stále víc k pozorování okolních jemnějších světů.

A protože v Thyatiře bylo zprvu všechno čisté, zvláště pak v posvěcených místech uctívání Páně, kde se žilo jen Světlu, bylo toto vidění opět novou blažeností mladé probouzející se duše.

El-misa již nebyl zasněný. Přísný výcvik jeho těla i jeho ducha to vůbec nedovolil. Často však se hluboko zamyslel; byly to myšlenky moudrostí a zkušeností, které ho tak silně zaměstnávaly. Byly to zkušenosti z jeho vlastního pozorování.

Nejprve prožil, jak se má v modlitbě postaviti k hmotnosti. K tomu se připojilo pozorování jeho okolí, jakož i pozorování splnění jeho prosby nebo zpětný účinek jeho díků ve formě nepopsatelné hojnosti síly, které musel ihned využíti, měl-li ji zcela přijmouti.

Jeho já se dostalo do takového pohybu, že v něm náhle vyvstala vzpomínka na život světla na blažených ostrovech. Tato vzpomínka ho však jen vzpružila a pak, jakoby ku výstraze, padal kolem ní světlý závoj.

„Musíme chránit El-misu, aby se příliš záhy neprobudil! Žene kroky svého vývoje příliš rychle a daleko. Máme na starosti, aby probral každý stupeň důkladně a vážně. Zadrž ho nějakým hmotným odbočením.“

Tak mluvila Thaïsis k nejvyššímu knězi O-manovi.

„Uvaž, jak musí být tvrdý pro doby boje, jak musí krok za krokem pochopit hutnost, do níž se má vnořit celé jeho vědění.“

Procházeli se v dlouhém loubí chrámového dvora, kol kolem obklopujícího budovu chrámu Páně. Odloučeni branami od vnějšku, oddávali se horlivě pozorování toho, čeho je třeba. Thaïsis rozvinula před moudrým vůdcem duchovně hmotné moci v Thyatiře všechno vědění ze světlého pramene svého poznání.

Vše, co jí bylo z nejčistšího pramene darováno a co v sobě čistě přijala, dávala v čistotě dál mudrcům této říše.

Postavou a zjevem zdála se být věčně mladá. Její krása byla více duchovního než pozemského druhu. Co bylo při jejím zjevu nejnápadnější, bylo držení jejího těla, ladná, ale přesto pevná chůze. Dokonale ušlechtilé pohyby její královské hlavy vyjadřovaly nejvyšší důstojnost ženy, v níž se pojila pokora čistého přijímání s vůlí vládkyně.

Její ruce bývaly vždy obráceny vzhůru a soustřeďovaly všechnu sílu nebes, když pomáhaly anebo udělovaly rady vedení moudrého rozumu. Vlnění jejího oděvu, když se skláněla před stupni oltáře a jejích závojů, jimiž její tvář byla vždy obklopena, úklon těla, její pokleknutí před Pánem . . . to vše byl formou učiněný půvab a uctívání v pokoře před Bohem!

Přes všechen tento nepopsatelně veliký půvab měla tato žena ve svém duchu jasné, až mužsky silné chtění, které prozařovalo všechnu líbeznost zjevu a činilo ji nepřemožitelnou.

Slovo, které se zachvívalo z jejího ducha jako láska a světlo, bylo velikou mocí.

„A přece myslím, Thaïsis, že už je čas přivést El-misu před tebe. On už není chlapcem. Zralost jeho ducha toužebně proráží hmotně procitlou nádobu.

Mateřské, věčné ženství může v tomto stavu poupěte dosáhnout nejvyššího zušlechtění a uklidnění pronikání ducha. Matky, která byla tak blízko tvému srdci, nepoznal. Bylas to ty, tvé požehnané ruce, které ho vnesly k otci, do života hmotnosti. Čím mu budeš, to já vím, čím jsi mu byla, ví on odedávna. Síla světla mu zprvu zahalí, odkud jste přišli!“

Ty víš, že jeho duch je příliš bdělý, i tebe hned poznal!“

„A škodilo mu to? Tvrdím, že ne! On je z nás silných ten nejsilnější, pamatuj na to, Thaïsis.“

Kněžna potřásla hlavou a na její tváři se objevil láskyplný úsměv, který přesto vyzařoval chladnou přísnost.

„Přišlo-li toto rozhodnutí shůry, dostaneš brzy můj souhlas!“

To byla její poslední slova. Vlídnou úklonou propustila kněze z rozhovoru. Klidně a odměřeně kráčel kněz se skloněnou hlavou k chrámu. Kolem Thaïsis se uzavřel kruh jejích žen, které opodál v loubí střežily svou paní.

Vlídná ruka lásky zdržela ještě El-misu před splněním jeho vřelého přání. Jeho plamenný duch musel být ještě tvrdší než ho mohla Thaïsis přijmouti.

Stříbrné světlo velkého bledého měsíce stékalo dolů, k Thyatiře, odpočívající v kouzelném tichu. Veliké, stříbrněšedé vějíře palem se sotva pohnuly, když ze vzdálených slunečních září rozběhly se prameny větru nad zálivy, k nimž sestupovaly zvlněné zahrady.

Malé, drobné vlnky perlivě stékaly přes mušličky, kamínky a stříbrný písek břehů. Něžně růžová barva peří velikých, divokých labutí se třpytila ve vodách, z nichž se právě vynořily.

V zátokách byly zakotveny čluny; snivě se kolébaly ve věčném rytmu na poklidných vlnách.

Bylo to ticho, mluvící zvlášť výraznou řečí; neboť bytostní v něm tkali svá uctívající vlákna zákonů. Obklopovali posvátné zahrady Páně a spolu s čistými lidskými duchy vytvářeli čistotu. I lidští duchové nesli tu své hmotné schrány jako kalichy, plné úcty, aby jimi sloužili Pánu. Tiché byly i rozlehlé chrámové síně a zahrady, rovněž tak, jako do dálky rozsetá obydlí mnohých kněží.

V tichu a v sebepohroužení kráčeli tu dva, učitel a nejvyšší kněz O-man se svým žákem El-misou:

„Všechny síly, kterých se ti nyní dostane v hojnosti tvého přijímání, řiď moudře, využij jich a dej jim spočinouti ve svatém zákoně vyrovnání. Především zužitkuj také všechny síly svého hmotného těla, které nyní v zářivém chtění usilují vzhůru, ke všemu čistému a vznešenému!

Učiteli, který tě vede, náleží říditi je svou moudrostí ducha. Jen mi cele důvěřuj, El-miso! Pak se dokončí jasně tvůj vývoj podle přísné a čisté vůle Nejvyššího.

Ty ještě neznáš svou cestu, ale já o ní dobře vím. Z pramene moudrosti byly mi ukázány mnohé tvé cesty. My jsme poutníky časem a věčností, El-miso, a co se dnes naučíme a získáme, toho máme zítra využít. Nepotřebujeme to vléci s sebou jako tíhu do velkých dob, tvořících osud. Pamatuj na to! Cvič se v trpělivosti a žij okamžiku! Nepospíchej vpřed, nepředbíhej svůj vývoj; neboť prožiješ vše, část po části.

I když se ti nechce tak radostně do všech hmotných záležitostí, ony přece musí být. Právě v hodinách hmotné práce získáš tak mnoho, že ti pak prameny ducha potekou ještě krásněji a jasněji.

Má se ti otevřít zrak pro zvířata a rostliny. Tvé vědění vzroste, jak ani sám dnes netušíš. Což nevidíš, jak v přírodě všechno usiluje a spolupracuje? Cítíš a prožíváš chvění a paprsky. Poznáváš nahoře a prožíváš dole. Tvůj duch se otevře pro to, co spojuje.“

Zatím, co O-man vyprávěl svému mladému příteli o bytí a tkaní mnohých bytostí, které již viděl a poznal, kráčel El-misa tiše, jsa vážně zamyšlen, po jeho boku. V době, kterou mu O-man věnoval, se velmi změnil, jakoby dítě od něj zevně odpadlo, ale jinoch ještě zcela nevznikl.

Nad andělsky čistou, drsnou mlčelivostí jeho bytosti ležela bolestná tíha. Přesto však pod touto pokrývkou žhnul jeho duch žhavým ohněm. Vyvstala v něm silná, čistá láska ke všem tvorům.

Někdy vystoupila v něm jako vřelá vlna a všechno v něm usilovalo k tomu, aby jí k něčemu vynaložil. Jediné co bylo po ruce byly květiny a zvířata a také někteří z tichých kněžských žáků, kteří však byli tichou plachostí a zdrželivostí udržováni ve značném odstupu. Všichni byli ještě dětmi, zatím co v El-misovi duch se probíjel a způsoboval mu mnohé mocné prožití.

Jeho život na Thyatiře byl jiný než život lidských duchů této země. Nelze to s tamějším vývojem vůbec srovnávati.

Ve vyšších sférách světů odehrává se vše podle přiměřené hutnosti hmoty také zcela jiným způsobem a působí také, jinak, i když je to přirozeně přiměřené každé úrovni. El-misa vyvíjel se v proudu vyšších forem chápání k přijetí všech schopností pro své poslání.

Zatím co právě v době tohoto abstraktního vlivu byl více než jindy zaměstnán hmotnými pracemi, utvářela se také jeho hmotná schrána a její vyzařování v pevný hrad pro všechny, jím přijímané vlivy. Tak, jak byl čistý a nezkřivený, mohlo do něj prouditi a z něj působiti jen to nejčistší.

 

 

V světové části Thyatiře nadešla roční doba plná zralosti. I tu kroužila slunce ve věčně opakovaných kruzích kolem svých mateřských hvězd. Život na hmotných planetách musel se podrobiti věčným a všude stejným zákonům.

Chladně pronikavé, kolmé paprsky sluncí plnily jeskyně, do zelena opalisující, bleděmodrým světlem. Opar, chvějící se vlhkostí, ustoupil ostré jasnosti barev a forem. Jen za noci táhly se nad jeskyněmi hutnější vlny mlhy.

Teplota a síla světla vrcholné sluneční doby vyvolala a dala dozráti veškeré kráse plodů zázračné říše Thyatiry. Byla to záplava zralosti a tryskající pěnivé síly života.

Chóry pěvců, plné jasu a čistoty, zněly do dálek a zpívající příboj obrovských jeskyní hrál k nim varhanní doprovod.

Větry, hučící kolem mořských útesů do zlatě žlutých dálek, hučely a šuměly zcela jinak, než za plného léta. Stromy hýřily barvami a odhazovaly své ohnivé listy do modrých vln moře.

Na rozlehlých svazích a stráních pyšně se vznášely obrovské plody, žhnoucí jak zlaté broskve, které byly hlavní potravou těchto hmotně jemnějších lidí. Hedvábně šedá, bílá a růžová hejna volavek táhla po modrém nebi ve velkém oblouku za sluncem.

Ve velkých městech, v nichž bušil tep života lidí výměnou a obchodem, nastal čilý ruch, čilejší než jindy; neboť po době sklizně následovala záplava práce.

Lodě křižovaly moře a karavany putovaly po dlouhých cestách země. V přírodě nastal stupňovaný ruch, který zasáhl všechny tvory.

Všechno se podřídilo rytmu tohoto času, vracejícího se každým rokem a přinášejícího hojnost a práci, ruch a pohyb. To však byla jen zevní, hmotná stránka pozdního léta, které předcházelo slunovratu.

Nyní došlo k slavnosti posvěcené sklizně, modlitbě díků všeho lidu v Thyatiře. Byla to vznešená slavnost čistoty, které bylo všechno vzrůstající a zrající v přírodě zasvěceno. Svatý chrám byl připravován k slavnosti čistoty.

To bylo to první, co El-misa v chrámě prožil. Poslední týdny, ztrávené ve škole, seznámily ho s přípravami ke slavnosti a měly na něj silný vliv.

Tím, že se důvěřivě podřídil vznešenému O-manovi, dostalo se mu velmi rychlého vývoje. Byl v něm pravý druh pokory, které využil k rychlému pokroku. Vše, co mu O-man řekl, přijímal do sebe po vláknech citu přímo a prostě.

„Nyní jsi pokročil ve svých úkolech vědění a chtění tak daleko, že jsi připraven k dalšímu prožití. Uvidíš Thaïsis, která ti ukáže místo tvého zrození a uvede tě duchovně do podrobností tvé služby, budeš-li moci do nich proniknouti.“

O-man věděl, že se naplnil čas, který byl El-misovi předepsán. Jeho duch mocně usiloval o službu. Byl-li by požehnán rukou Thaïsis, otevřely by se mu brány k vyšší moudrosti.

Do hmotného jásotu lidu mísil se duchovní jásot chlapce, který v netrpělivé radosti očekával dny slavnosti.

Jeho tvář zářila, jeho oči planuly, ale jeho ústa se stala mlčelivými v tichu O-manovy moudrosti. Jistě žádný v celé říši nebyl tak pln dobroty, čisté pokory a hojnosti vědění jako O-man. A přece někdy chybělo mladému žáku, při veškeré zářící velikosti vůdcově, nějaké doplnění!

El-misa hledal! Jeho duch pátral a jeho rozum sledoval toto pátrání, až z toho vznikla veliká touha. Byla to touha, kterou nedovedl vyjádřiti a kterou O-man nemohl utišit. Často vzpomínal svého, kdysi tak vroucího přání spatřiti Thaïsis.

A tu se to také stalo. Právě kdy opět toužil po uspokojení a v zápase se svou pokorou položil před sebe opět toto přání, stanul O-man před ním. Jeho tvář zářila dobrotou a láskou, věrné, hluboce modré oči zářily:

„Přicházím od Thaïsis a přináším ti její rozhodnutí. Zítra ji máš očekávati v nádvoří sedmi pramenů!“

Náhlá radost zaplavila tvář mladíka, že nemohl ani promluviti.

Thaïsis, kněžka čistoty! Nejčistší žena, schrána svatých zjevení a strážkyně jeho bytí ho volala.

V nitru El-misy vyšlehla vřelá vlna radosti. Dětské líce zahořely červení až ho spánky, velké oči se rozšířily a pak jen zavřená víčka chtěla skrýti záplavu slz radosti, aby jich O-man neviděl.

O-man se s úsměvem obrátil a přenechal svému malému příteli po svém boku zpracovati mocné pohnutí jeho velkého ducha. To bylo porozumění, plynoucí ze síly moudrosti a lásky.

O-man dával sílu a pomoc tímto vědomým porozuměním; neboť jím proudila živoucí síla z Ducha, hnaná ze síly Tvůrcovy.

Jeho láskyplné a moudré pomáhání, zachvívající se ve vůli Boží, způsobovalo události a naplnění jedinou myšlenkou, jediným promluveným slovem. I nyní, když se odvrátil, podržel své myšlenky ku podpoře chlapce.

Brzy dovedl El-misa zvládnout svou velikou radost. Ve vyrovnání a moudrosti ji prožíval a vroucími slovy ji vyjádřil.

Ve škole moudrosti byli mladí lidé vyučováni ovládání cítění a myšlení a všech z toho vyplývajících vyjadřování. Ale opravdu přirozené ovládání, které nemá nic společného s potlačeným cítěním nebo myšlením či s křečovitým stavem duše! Na Thyatiře  ještě nebylo lži.

Vytrysknutí rychle přijatého pohnutí, ať již bolesti nebo radosti, mělo ještě přirozený průběh, přiměřený lidskému duchu a mohlo se bez zkřivení projeviti. Chlapcovy způsoby při vyjádření jeho štěstí byly dokonale ladné. Byla v nich radost dítěte, promísená radostí starého ducha, stojícího před svou osudovou hodinou, jak mu to tušení napovídalo.

El-misa odešel do své malé, zvlášť pro něj zařízené komnaty a chtěl ztráviti noc v modlitbě, aby cele připravil svou duši pro vznešený, dávno vytoužený okamžik.

Věděl, co mu O-man řekl o Bohu a co se dozvěděl z moudrosti knih stvoření. Thaïsis však dá tomu korunu svým živoucím věděním, které přijímala shůry. Byla mu otevřena cesta k dokonání vstupem do svatých služeb čistoty.

El-misa dovedl oceniti poselství kněžny a proto se tak velmi radoval.

Po světlých cestách jeho čistého chtění vnořil se do hluboce procítěné modlitby. Jeho duchu se nevědomky dostalo přípravy pro nadcházející den.

V této noci se chlapec El-misa stal jinochem. Příštího rána předstoupil jiný než dosud do síně před O-mana k ranní modlitbě. Do otevřené síně proudilo světlo právě vycházejícího slunce a zaplavilo bělostnou nádheru sloupů a hojnost zářících květin.

Bzučení hmyzu a zpěv procitlých ptáků zněl jasně a mnohotvárně jako zvonění paprsků. Jiskřící a blýskaví ptáci poletovali z květinových zahrad do otevřených klenutí síně.

Mladí sloužící chlapci přišli a ozdobili El-misu modrým oděvem, určeným pro slavnostní dny. Jeho hebké lesklé vlasy byly sepnuty stříbrně bílým kruhem, jehož dlouhé křisťálové třásně padaly po obou stranách hlavy až na ramena. Kolem krku visel až na prsa stříbrně jasný řetěz z vzácných drahokamů, bohatě broušených. Lehce vykračující nohy byly oděny světlou látkou, která byla opět zdobena třpytícím se šperkem.

V ruce měl květinu, sněhobílou „protěž“, kterou vypěstoval sám ve své zahradě. Byl to jeden z rajsky zázračných květů Thyatiry, který otevíral svůj zářící kalich jen na dvě hodiny při zcela určitém postavení hvězd.

Zasadil ji a pečoval o ni s rozhodnutím, že ji daruje Thaïsis. Nikdo jiný nesměl určiti, kde má vyrůstat ani jí zalévati. On sám ji zanesl ve třpytivé nádobě na ono místo síně, které dávalo nejlepší, nejvhodnější světlo pro její vzrůst. Pěstoval ji trpělivě a oddaně. Z jeho rukou vystupovaly pomáhající a povzbuzující paprsky a obklopovaly tento bílý zázrak, aby v pravou hodinu dozrál. Když ho O-man spatřil tak důstojného a plného pokory, měl pro něj jen slovo chvály. Pak ho uchopil za ruku a mlčelivě ho vedl dlouhou cestou pod kvetoucím loubím do předsíně nádvoří sedmi pramenů.

Před El-misou se nyní otevírala nová doba a nový pohled do života.

Byla to stříbrně jasná brána, vedoucí do vnitřku nádvoří. Venku stáli stříbrně odění strážcové, uvnitř stály kolem cest krásně vyzdobené paní. Lehce se ukláněly jako vlnění travin ve větru, tak půvabně a pružně.

Jejich oděvy, všechny stejné, byly jako jemné závoje jasných světlých barev. Líbezné tváře byly lehce zahaleny závojem, z nichž vystupovala jen jasná čela a pod nimi velké zářící oči.

Před udivenýma očima El-misy otevíraly se zázračné zahrady. Jejich šumivý šepot prozrazoval prameny v jejich středu. Mnohé z rostlin a květin byly pro něj zcela nové. Bujné louky oplývaly hojností květů. Tato zahrada vydechovala přirozenou líbeznost a krásu. Stříbrně šedé vrby kolébaly se rytmickými úklony nad čistými vodami, které bublavě a čistě přeskakovaly stříbrné křišťály. V hlouby zahrad bylo vidět jeskyni, vyzařující modravě třpytnou krásou, takže se El-misa mimoděk k ní obrátil.

„Musíme jít na místo určení, můj synu, později navštívíme jeskyni.“

El-misa spatřil v dálce vysoko tryskající sloup vody. Prameny byly obklopeny velikými nádržemi, které vodu zachycovaly a rozdělovaly všem potokům stejnoměrně, podle formy zářícího slunce:

„To je tedy těch sedm svatých pramenů!“

Ze sedátka povstala žena. Její oděv byl zcela bílý a prostý a tvář zahalena. Bílý závoj zakrýval i čelo a oči.

Stála tu sama před pramenem a vykročila vstříc návštěvníkům.

Jasné bylo sluneční světlo a přece nemohlo překonat záření této postavy. Vše kolem ní se třpytilo bělostí, jen lem jejího šatu byl jakoby olemován modravým světlem.

„Buď pozdravena Thaïsis, planoucí služebnice Páně!“ pravil O-man. „Zde ti přivádím syna Theddeova, který svého procitlého ducha zaslibuje světlu.“

„Povstaň El-miso! Nemáš klekat před služebnicí Páně, ty který jsi sám „vyvoleným Božím“. V tom je tvá síla, cesta a cíl! Volám tě do služeb čistoty z příkazu nejsvětější vůle Boží!“

Bílé ruce ženy ho pozvedly. El-misa nevěděl, co se s ním děje. Stál tu ve svém úboru jako mladý žák chrámu moudrosti v Thyatiře a přece to byl moudrý a spravedlivý mocný duch Páně. V duchu se viděl stát na zlaté hoře, ve světlém zástupu stejných duchů, starých jako on.

Promluvil a slyšel svůj hlas hučet, jako když přichází bouře. V tom zazněl hlas z nebes, rozkládajících se jako žhavě zlatý plášť nad zářící horou. Paprsky všech duh Thyatiry nesly hlas, který byl jako hrom a otevíral nebesa. V nich bylo vidět světlý stolec a na něm bílého beránka s lidskou tváří, který pravil:

„Is-ma-eli!“

Jinoch ve hmotě Thyatiry sklonil se před kněžnou a pravil:

„Ano, Pane, jsem připraven! Slyším tě, sloužím ti na věky!“

Síla z Boha pronikla duchem Thaïsis a jako proud vyústila do ducha stejného druhu. Is-ma-el slyšel své jméno z úst Páně. V tomto okamžiku dokonal se mocný duchovní vývoj ve hmotě.

Opět jako tehdy, když El-misa stál před O-manem, dělo se mu i dnes, když spatřil kněžnu. Bylo mu, jakoby se ponořil do plamenného moře, jakoby jiskra ze síly ducha Thaïsis přeskočila do něj.

Tentokrát však ho vlna síly spojila ještě výše a on spatřil světlo Boží. Úplně zapomněl na sebe.

„Když jsem tě kdysi přijala z rukou tvé matky, která byla mou důvěrnicí a předávala tě tvému otci, tu jsem ti dala pozemské jméno „El-misa“.

Stalo se tak z rozhodnutí Světla, abys nesl toto jméno na své pouti ve hmotě. Je v něm vše podle zákona, který máš nyní splnit a který tě určuje k těžké, vznešené službě na Thyatiře!

Ne vždycky bude kráčet tvá noha lehce po stříbrných cestách svatého chrámu. Mnohé ostré hrany kolem cest tě zraní do krvava. Tentokrát nebudeš ušetřen ani palčivého ohně bolesti; neboť máš prožíti vše, co se má jednou ve hmotě stát prožitím Pána. Až se opět vrátím do věčného jasu domova, bude často tvůj hlas, El-miso, zaznívat bolestí. Budeš muset prožít, že nebudeš poznán, nebudou ti rozuměti a budou se vysmívat tvé lásce.

Musím ti to dnes říci; máš vědět co ti hrozí na cestách tohoto bytí. Máš se vědomě zaslíbit službě Bohu, i ve hmotě!

Dosavadní pouť tvých dnů byla plna štěstí. Směl jsi shromažďovati, ale nyní blíží se již k tobě jed, skrytý pod zářivou zeleni stromů a listí. „Jed proti Bohu“ hrozí zasáhnouti jemnohmotnost zlobným třpytem klamné krásy a vědění Luciferova.

Brzy nastane boj o Thyatiru a pro tento boj jsi připravován ty!

Zítra tedy dostane se ti mého požehnání ve jménu Páně. Připrav se; neboť tvá hodina brzy přijde!“

Thaïsis mu podala ruku na znamení, že se s ním chce rozloučit. El-misa tomu však neporozuměl. Klidně ponechal svou malou, ještě dětskou ruku v ruce kněžny. Jeho zářivé oči k ní vzhlížely a kolem dětských úst vystoupil rys, který byl novým v této tváři.

„Neznal jsem své matky a nikdy jsem po ní netoužil. Přesto však jsem věděl, že vznešené ženství mne pozvedne k mému bytí. Děkuji ti, Thaïsis, ty jsi pro mne tím nejvyšším na světě!“

Pak se El-misa mlčky obrátil a kráčel za knězem, aniž by se ohlédl. Ještě zaslechl její kroky a šustot závojů na písku cesty. Pak se prožití této hodiny ponořilo z vnějšího dojmu do nitra. Teprve tam se mohlo prohloubiti. -

A opět byla noc - jedna z těch nádherně stříbrných měsíčních nocí na Thyatiře, které skýtaly téměř denní jas stříbrného světla.

El-misa nemohl spát. Stál opřen o sloup svého otevřeného pokoje a díval se po nebi. Hvězd ještě nebylo vidět - byl právě soumrak; teprve později se blýskaly v perleťových paprscích měsíce, jako velké, stříbrně jasné brilanty všech barev.

Byl zase opět tak bdělý, jako ve dne. Myšlenky jakoby dřímaly pod přikrývkou svatého klidu, šířeného nocí. Proto, aby spící nerušili bdělých duchů.

El-misa byl nyní spojen jen s oběma kněžskými postavami. Všichni ostatní lidští duchové zdáli se mu být cizinci, i jeho otec.

To mu bylo jasné; ještě cítil stisk ruky, kterou mu Thaïsis podala. Stále vnímal kolem sebe vlnění jejího roucha a vůni, která vystupovala z celé její bytosti jako z květiny. Co mu připomínala tato vůně?

Znovu vynořil se před jeho vnitřním zrakem zlatý vrchol, obetkaný šuměním a zpěvem světlých paprsků. Ve vzpomínce slyšel zvonit hlas, který ho volal. Hlas Beránka.

„Byl jsem kdysi tak blízko před Bohem? Co je to za horu, co je to za světlo? Thaïsis to ví, ona mi to vysvětlí!“

A opět jakoby slyšel tento hlas. Věděl již o „vidění“; bylo to jedním z nich? Co mu chtěl Bůh říci? On volal!

Tak se v El-misově nitru vlnily city a myšlenky sem i tam. Kolem něj bylo stále více pohybu, který ho otvíral pro vznešené dojmy svaté slavnosti.

V této noci se k němu přiblížilo mnoho pomocných bytostí. Jen velmi zvolna přistupovaly k němu, k jeho procitlému duchu, po mostech záření, které dosud musely být dítěti cizí. Proudila z nich nová síla, síla duchovního života.

Vřelá touha jinochova po světle byla nyní prožhavena. Pomocné bytosti podepíraly a povznášely procitajícího ducha, kterého dosud bytostné schrány v lásce a péči ochraňovaly před jakýmkoliv předčasným probuzením. Jak správně jednala Thaïsis, když oddálila hodinu jeho zralosti!

O-man poznal vůli Páně v jejím moudrém určení, když ráno spatřil El-misu po této noci.

Jinoch si sám ještě nebyl vědom, jak rychle pokročil postup jeho duchovního a hmotného vývoje. Jen jedno v něm žilo: Vůle, stát se služebníkem Božím!

Pokračováni příště

 

Přidat komentář

Odeslat