Hodina zvěstování
od Zuzany Schwartzkopffové
Bylo to za starých, dávno již zašlých a zapomenutých dob - o nichž vzpomínky lidstva mluví jako o zlatém věku - kdy byly ještě na zemi chámy Světla. Světlí poslové Boží snesli se dolů k zemi s nádhernými dary milosti a vložili je v těchto chrámech do rukou čistých sluhů Božích.
„Opatrujte je jako svátost vám darovanou,“ pravili k nim. „Jenom jedenkráte jsou vám lidem dány a národ, který je udrží čistými a zářivě krásnými, bude směti první spatřiti toho, který k vám přijde v lesku a nádheře, jako váš Král a Pán.“
Není národa na zemi, který by nebyl prožil tuto hodinu milosti a který by nebyl směl - pokud ještě putoval po cestách Světla - přijmouti dar Nejvyššího. Ať bílý nebo hnědý, rudý nebo černý, nechť žil v horkých nebo chladných krajinách, mluvil-li tou či onou řečí, světlí poslové Boží nalezli všude cestu a ke každému národu moudré vedení Světla vyslalo lidské duchy, kteří byli schopni tyto dary do sebe přijmouti.
Od úst k ústům, z pokolení na pokolení byla předávána milostiplná zaslíbení Nejvyššího. Všechna zaslíbení zvěstovala totéž: pozemskou hodinu, která měla jednou přinésti lidstvu korunu veškerého jejich života, jejich putování a bytí ve hmotě.
„Přijde den,“ tak stálo ve starých věštbách, „kdy Bůh a Pán sešle na zem jednu část sama sebe, svého světlého Syna. Tento bude jejím Králem a Pánem v moci a nádheře. Bude spojovati lidského ducha neoddělitelně se světlými výšinami věčného života a bude vše říditi moudrýma rukama spravedlnosti.“
Tak byl stanoven zemi vysoký cíl, pro nějž měla žít, k němuž se měla vyvinout. Nikdo však nevěděl, kdy udeří tato hodina, nikdo nemohl říci, kdy Král králů vkročí svou nohou na zemi. A poněvadž toho nikdo nevěděl, ani kněží a mudrci, znamenalo to, býti vždy připraveni a bdělí, abychom jej neminuli a mohli býti hodni jej přijmouti.
Radost, která prýštila ze zlatých výšin po krůpějích dolů do srdcí lidí, je rozohňovala, aby byli připraveni pro tuto vznešenou hodinu. V nejdrahocennější schránce svého chrámu skryli dar Nejvyššího a jenom za posvátných slavnostních chvil svého národa, byly tyto schránky otevřeny a skvost vyzvednut. Jeho zářící lesk osvětloval všechny cesty, po nichž lidé kráčeli a dodával jim denně sílu a odvahu k úsilí vzhůru.
Dokud byly na zemi chrámy Světla, žila v srdcích lidí tato zaslíbení. Usměrňovala jejich myšlení a konání. Všechno se muselo přece státi takovým, aby Syn Boží se mohl z toho radovati, až přijde. Lidé si přáli, aby mu mohli pohleděti jasně a otevřeně do očí a sloužiti mu co nejlépe. Vždyť přece proto žili na zemi. Všechen život byl jedině proto dán, všechen život spěl vstříc tomuto jedinému cíli.
Světlí pomocníci poukazovali lidem vždy znovu na to, jak každé dění slouží jen přípravě na tuto vznešenou hodinu Světla a lidé znali jen jedinou touhu: aby směli žíti na zemi, až přijde Syn Boží. Kdo viděl a prožil v sobě svaté zvěstování, ten prosil v hodině své pozemské smrti o milost, aby se směl opět navrátiti a sloužiti Božskému Synu na zemi. A láska Páně splnila tyto prosby.
Očekávání nejblaženější radosti a nejvroucnější díky za přemíru Boží lásky obetkávaly proroctví na zemi. Ve Světle se však napínala již vlákna tichého horlivého působení, v nichž se připravovalo ono nadcházející dění, neviditelné sice pro lidské oči, avšak nezadržitelně a zákonitě se vyvíjející.
Nad zemí plynula staletí, tisíciletí. Veškeré vedení osudů lidstva znalo jen jediný vysoký cíl: hodinu naplnění. Jako lodě na širém moři směřují z dálek ke světlému přístavu, tak vedly ruce služebníků a pomocníků Světla lidské životy vstříc tomuto cíli. Nebylo váhání, nebylo odchýlení, ani selhání. Celé stvoření bylo zachváceno nadcházejícím velkým děním, jež vrhalo své paprsky daleko vpřed.
Zatím však, co Světlo neúnavně tvořilo, razilo a budovalo cesty, po nichž chtěl Král vejíti ke svému lidu, mezitím co jeho paprsky síly utvářely mosty od světa ke světu, které povznášely a posilovaly, obšťastňovaly a obdarovávaly, klesly chrámy Světla na zemi v prach. Útoky temných mocností přivodily jejich pád.
Drahocenné schránky, jež střežily zaslíbení Světla, byly vyloupeny, skvosty byly uchváceny špinavýma rukama, zazděny pod temné klenby, pohřbeny do hlubin země a ponořeny do moře zapomenutí. Lidé neměli již míti před očima žádný radostný cíl, každá vzpomínka na světlé výšiny měla býti smazána, aby se stali povolnými oběťmi panovačné žádostivosti temna.
Země stávala se těžší a těžší pod břemenem své viny. Klesala do tmavých hlubin. Již jen velmi málo světlých vláken spojovalo ji s výšinami, aby po těchto posledních světlých vláknech mohla ještě poselství shůry dospěti k lidem. Leč během tisíciletí našel se zřídka kdy ještě lidský duch, který by je mohl přijmouti.
Byli toho schopni pouze ti, kteří sami pocházeli ze světlých říší a jen přechodně se oděli do lidského šatu a vzali na sebe lidský život. Jimi povstalo nové pokolení: pokolení varovatelů.
Hrozivě zvedali své hlasy uprostřed pozemského temna a snažili se opět probuditi v duši vzpomínku na dřívější spojení se Světlem. Ukazovali jim obrazy přicházejících neodvratných událostí.
Neznělo již více: „Těšte se, přichází hodina, kdy Bůh sešle v lesku a nádheře k zemi svého Světlého Syna, jako jejího Krále a Pána,“ nikoli, něco jiného znělo nyní z jejich úst.
Volali „běda“, nad pokleslým lidským pokolením. Zvěstovali příchod soudce, který bude soudit dobré i zlé, živé i mrtvé. Mluvili o jeho ohnivém, mocném soudícím meči, jímž neúprosně zkosí vše, co náleží k temnu. Napomínali a varovali tak, aby toho nebylo nikdy zapomenuto. ,,Neboť přijde jednou hodina, která spočívá ve svaté vůli Boží! Hleďte abyste potom patřili k těm, kteří mohou obstáti před mečem soudce.“ Tak pravili.
Lidé jen neradi poslouchali těchto výstrah. Raději naslouchali svůdnému lichocení temna, které jim vyprávělo o velikosti lidského pokolení. Odmítavě odsunuli stranou obtížné a nepohodlné napomínatele.
Výstrahy zapadly do hrobu ke starým zaslíbením, byly zazděny do tmavých klenutí a moře zapomenutí i je pohltilo.
A dále plynula staletí. Dokonce i hlas nejmocnějšího varovatele, ztělesněné Lásky Boží na zemi, dozněl neslyšen a nepochopen.
Leč nezadržitelně naplňovalo se ve Světle dění, které započalo již před tisíciletími. Živoucí vlákna se napínala s přibližujícím se Božím světlem, záplava paprsků naplňovala světový prostor a všechny sféry jásaly vstříc velikému, nepochopitelně svatému a zázračnému světelnému dění.
Zástupy světlých bojovníků řadily se k zástupům, které měly provázeti Syna Božího na pozemské pouti a sloužiti mu.
On nesl v rukou skvoucí meč, který mu Bůh Otec sám předal. Na jeho hlavě jiskřila se světelná koruna s drahokamy, vytvořená z paprsků jeho Božskosti. Nepřehledný byl původ, který se snášel dolů kruhy stvoření a pozdějšího stvoření do hloubek hrubé hmotnosti.
A země? Jak to na ní vyhlíželo? Stala se bitevním polem, místem zápasů, na němž byly sváděny bitvy bez konce; krev tekla proudem a mrtvoly se kupily vysoko na sebe. Luciferova pěsť těžce spočívala na zemi, stlačovala ji se vším co na ni dýchalo do hlubin své temné říše a výsměšný chechtot Temného doléhal nahoru k výšinám Světla.
V této hodině přišli na zem všichni ti, kteří kdysi prosili, aby směli zde dole sloužiti Božskému Synu. Přinášeli si s sebou vědění o Synu Boha a jeho Božském poslání a vědění o svém slibu. Vzpomínka na světlé zahrady, v nichž směli prodlévati až do hodiny pozemského narození, darovala jim nepomíjející touhu, která je spojovala nerozlučně s říšemi Světla.
Noha Božského Syna vkročila na zem v hodině její nejvyšší nouze. Bezradně zřeli lidé, že dospěli ku konci své moudrosti, že již nenalézají východiska ze sítí zmatků. Nikde mír, nikde klid, nikde pravá radost. Nouze, boj na nůž, nenávist, závist a lež. Takovým se stal život na zemi.
Lidé, není tomu tak? Naše duše jsou zmítány téměř neuhasitelnou touhou po míru, po svobodě, po pravém štěstí. Místy vyvstávají již otázky, jež přecházejí do bolestného úpění:
„Kde jest záchrance z lidské nouze? Kde jest vykupitel z kletby zla?“
Úpěnlivé prosby stoupají vzhůru k Božímu trůnu. Rostou a vzdouvají se až ke zvolaní: „Pane, ukaž nám k němu cestu!“
Neboť v lidských duších vzrůstá jistota, že nyní již není vzdálena hodina, v níž zasáhne vyšší moc do beznadějného, zapleteného, temného lidského konání.
Hroby, v nichž odpočívala po tisíciletí stará zaslíbení se tiše otevřely. Tiše rozletěly se také brány temných klenutí a vydaly, co zůstalo skryto až do této hodiny. Vzrůstá šum a šepot, který jde od úst k ústům. Vánky jej přijímají a nesou dále, vody jím zurčí a stromy se před ním sklánějí.
Vše, co spřádá život v přírodě, zadržuje dech, aby šeptající hlasy byly slyšeny po celé zeměkouli. Řadami lidí spěchají neviditelné postavy, zvedají závoje, které položilo zapomenutí na jejich vzpomínku a z hlubin duší se vynořuje, co bylo kdysi nejvzácnějším vlastnictvím: vědění o zaslíbení příchodu Syna z Boha, soudce a Krále všech králů!
Dosud je tu jen tiché probouzení a předtucha svítání nového dne. Místy však roztrhne se závoj, oslnivě světlý paprsek poznání smí dopadnouti do duše omilostněného lidského ducha a otevříti mu zrak. Pak se rozváže jeho jazyk a on musí hlásat, musí svědčit o tom, co se naplňuje. Lidé k němu proudí se všech stran. Je to jakoby se dotkly světlé ruce strun duší a rozezvučely je v lahodný zvuk, když hlas poznávajícího k nim promlouvá:
„Záchrance přišel! Jest zde, dlí na zemi!“
Jaké jsou to slzy osvobození, jaký tlak pozemské tíhy spadne se zlomených srdcí při těchto slovech, to ví jen ten, kdo spolutrpěl, kdo se v touze po osvobození téměř dusil.
Věděti, že milosrdenství Boží splnilo, co kdysi přislíbilo, vzdor tomu, že lidské pokolení si toho nezaslouží, jest posvátnou radostí a posvátným štěstím.
Dosud neví jeden o druhém z těch, kteří začínají hlásati a kteří vidí vycházeti jasné světlo nad zemí. Slova, která jim plynou se rtu, jsou jim darována ze svatých výšin. Kdo je slyší, ten ví, že říkají pravdu.
Dosud nezná jeden druhého, dokud je ještě málo těch, jimž byly otevřeny oči, avšak brzy bude jich mnoho a hlásání a svědectví nebudou bráti konce. Přehluší všechno, co člověk mluví pozemskou řečí, umlčí přetvářku lži, povznese se vítězně nad veškeru pozemskou moc. Kolem každého hlasatele a zvěstovatele Světla stojí kruh světlých postav, které jej brání a ochraňují před útoky temna.
Země, slyšíš, co k tobě šeptají stará zaslíbení? Lidstvo, probouzí se v tobě staré vědění? Vzpomínáš si nyní na dobu, kdy jsi slyšelo o Tom, který sem má přijíti, kdy tvoje srdce k němu jásalo a tys neznalo žádného jiného myšlení a snažení, než aby ses připravilo pro hodinu Světla na zemi? Pochovej nyní do otevřených hrobů tisíciletých zmatků svá falešná konání, ponoř je do moře zapomenutí a spěchej vstříc Tomu, který k tobě přichází jako tvůj záchrance.
Lidstvo, slyšíš již blížiti se zvuk svatého jména? Slyšíš opět, jak naplňuje vesmír? Víš, co ti zaslíbila milost?
Připravuj se lidstvo, blíží se hodina, v níž se pozvednou nesčetné hlasy, aby zvěstovaly hlasitě svaté jméno, jehož ranní červánky již pronikly. Jest to den osvobození! Zlomí tvoje řetězy! Bezmezný jásot tě oblaží, smíš-li uzříti svatého Božského Syna v rouchu člověka na zemi!
Nepochopitelné stalo se pravdou: On jest mezi námi!
Vzchop se, člověče, který žízníš po záchraně z temnot a zoufalství, který toužíš po míru a blaženosti Světla! Jsi snad také jedním z těch, kteří slíbili kdysi věrnost Synu Božímu? Nyní máš svůj slib splniti a provésti, jako Bůh splnil svá svatá zaslíbení. Vzchop se a jdi mu vstříc. Hledáš-li jej celou duší a ze všech svých sil, budeš k němu veden. Pomocné ruce odstraní ti z cesty nejzázračnějším způsobem všechny překážky, před tebou bude zářiti jasné světlo a povede tě k cíli!
Hlasy již zesilují, již se probouzejí duchové ve všech zemích. Velká hodina stojí před našimi dveřmi. Hodina zvěstování Božského Syna na zemi! Chceš ji zmeškati? Chceš státi stranou, když ostatní ho naleznou? Slyš hlas vzpomínky ve svém srdci, který k tobě volá:
„Jednou přijde den Světla na zemi, i když tato tolik ztemněla, zhřešila a padla!“
