Abd-ru-shinovy odpovědi na otázky
Otázka: Ježíš, Syn Boží, prožíval nějakou dobu na poušti a byl tam pokoušen. Často jsem přemýšlel, v čem vlastně záleželo toto pokušení Satanovo. Nedošel jsem však k žádnému srozumitelnému výkladu. Může mi Abd-ru-shin ošvětliti tuto otázku?
Odpověď: Je dobře, že tato otázka byla položena, protože se o tom dosud podrobně nehovořilo. Pravděpodobně nebyl ani tu pravý smysl tehdejšího pokušení nalezen, protože člověk zůstal zde, tak jako ve všech duchovních věcech, příliš povrchním. Samozřejmě může správně porozuměti jen ten, kdo zná moje Poselství. Pokusím se, poskytnouti hlubší výklad:
Ježíš šel do pouště, aby v její osamělosti usnadnil a urychlil průlom svého poznání o vlastním původu z Boha. To bylo nevyhnutelné pro naplnění jeho činnosti.
Byl naplněn tušením veliké síly, vyplývající ze spojení s Bohem. Byl puzen touto silou k činnosti, aniž by si však jasně vše uvědomoval. Cbybělo jen několik dnů a pak by bylo i vědění o jeho schopnostech leželo před ním naprosto jasně v hrubohmotném účinku.
Pak by ovšem bylo pozdě pro pokušitele, aby Ježíše přiměl k něčemu, co by jeho působení mohlo předem nějak poškodit.
Jako vždy, tak také zde chopil se pokušitel obratně takového okamžiku, velmi příznivého pro jeho úmysly. To mohla být v tomto případě jen doba přechodu mezi vyciťováním pronikající síly Boží a jejím vědomým použitím ve světle Boží moudrosti, která současně usilovala o prolomení.
Moudrost zná nepošinutelné zákony, položené vůlí Boží do stvoření, z nichž teprve vzniklo stvoření a jimiž je také udržováno.
Odpůrce znal tyto zákony a vystavěl na nich svůj plán. Velmi obratně vyvolil okamžik, kdy si Ježíš stále více uvědomoval svůj původ a svůj úkol. Neměl však ještě žádného určitého a jasného poznání a všechno v něm bouřlivě kvasilo. To byla jediná příležitost a možnost položiti léčky, které by ho svedly k nějakým, jeho příštímu úkolu škodlivým, nerozvážnostem. Ty by pak již předem způsobily neúčinnost jeho vystoupení před lidmi na dlouhou dobu, při nejmenším by ji však značně oslabily.
Pro svůj útok našel také rychle citlivý bod. Byla to nevýslovná láska Syna Božího k lidem. Ježíš chtěl přece s otevřenou náručí pomoci všemu lidstvu, protože byl ztělesněním lásky Boží na zemi.
Proto se pokušitel lísá: „Jsi-li Syn Boží, učiň z těchto kamenů chleby!“ K tomu se pojil hlubší smysl; totiž, že lidé mu pak budou jásat vstříc u radostně se otevírat jeho slovu, které chtěl přinést ke spáse ve vědění. Tak by byl Ježíš hned svým vystoupením získal lidi pro sebe a měl mnohem snazší práci.
To bylo svádění! Byl to vskutku lákavý cíl pro lásku, která chtěla pomoci svým slovem. Přirozeně bylo v ní úsilí uskutečniti svůj úkol tak pronikavě a rychle, jak jen to bylo možno.
Kdyby to bylo tímto způsobem proveditelné, nemohlo by býti vůbec řeči o pokušení. Celá záležitost by se jevila jako pomoc k rychlejšímu provedení působení Syna Božího. To ovšem odpůrce takto nemyslel.
Kořen pokušení tkvěl v tom, přiměti Ježíše k něčemu, čeho nemohl dokázati a čím by lidi zklamal! To se však mohlo stát jen v té době, ve které Ježíš nebyl ještě „hotov ke své pozemské činnosti“. Přijal sice již velikou sílu k svému zázračnému působení tušil také svůj Božský původ, ale nepronikl ještě k nutnému poznání své vědomé činnosti. Nemohl ještě přehlédnouti samočinných, Boží vůlí do stvoření vložených zákonů. Jen do nich mohl vložiti svou moc a … musel, protože ony proudí z Boha Otce, jsou dokonalé a proto nikdy nemohou býti zkřiveny.
Z tohoto důvodu nemohl Ježíš nikdy učiniti z kamení chleby. Není této možnosti v zákonech stvoření. Stejně tak nemohl se spustiti s chámové střechy bez poškození svého pozemského těla.
Pokušení bylo tedy v tom, že odpůrce chtěl Ježíše vydráždili k něčemu, co by se mu muselo nepodařit, aby tak mohl předem podrýti víru k jeho poslání mezi lidmi.
Odpůrce znal zákony stvoření. Znal také omezené myšlení pozemských lidí, které je dnes ještě daleko horší, zejména v bludu, že dokonalý Bůh může svou všemohoucností provádět činy svévole, které by odporovaly jeho vlastním dokonalým zákonům ve stvoření!
Toho všeho bylo využito v době, v níž sebepoznání v Ježíši dozrálo až k propuknutí. Ve chvíli, kdy se v Ježíši vše vlnilo a on neměl ještě jasný výhled, chtěl odpůrce svým našeptáváním předem zasaditi těžkou ránu budoucímu působení Syna Božího. Chtěl je snad úplně znemožniti a vyvolil k tomu tehdy ještě nezvládnutou lásku a touhu po pomoci, kterou ještě více povzbuzoval. V tom bylo pokušení pro budoucnost Ježíšovu. Pokušení, směřující k těžkému otřesení celého pomocného díla ještě před jeho začátkem.
Právě to však vedlo ve stejném okamžiku k průlomu vědění v Synu Božím, který také pokušitele odmítl.
Tu je ovšem prazvláštní, že různé křesťansko-náboženské skupiny považují za nejvyšší tu víru, která říká, že dokonalost Boží, jakož i jeho všemohoucnost je v tom, že Bůh může prostě činiti vše, aniž by musel dodržovati své vlastní zákony ve stvoření, v nichž je jeho všemohoucnost. Proto také uznávají beze všeho, že Ježíš, jako Syn Boží, mohl nadělat z kamenů chleba!
Právě tím však, že toto pobízení odpůrcovo označují a také je uznávají jako „pokušení“, dokazují vlastně sami správnost mého vysvětlení zákonů ve stvoření podle mého Poselství! Kdyby jejich víra, že Ježíš, jako Syn Boží, mohl tak učiniti, byla správná, pak by tento návrh odpůrcův nemohl být „pokušením“, nýbrž skutečně velikou pomocí.
Pokušení však má přivoditi škody, jak to také bylo odpůrcem vskutku zamýšleno. Označiti shora zmíněný děj jako pokušení, a současně při tom učiti bezpodmínečně víre v zázraky, v tom je rozpor, který nelze překlenout. Zřetelně ukazuje, že tomuto učení naprosto chybí skutečné vědění. A to je důkaz jejich téměř nekonečně povrchního zpracování.
Tisíceré věci tak ukazují mezery v dosavadních poučkách náboženských institucí. I při letmém nahlédnutí je ihned viděl mnoho neudržitelného nevědění.
*
Otázka: Je nějaká „prozřetelnost“, nebo se učení o ní zrodilo z úsilí ulehčiti váhavým lidem pouť pozemského života?
Odpověď: Prozřetelnost není nic jiného, než zvratné působení, na jehož ostře vyznačených drahách stojí pomocníci, dávající pomoc těm lidem, kteří jdou správně svými cestami. V tom je také předurčení každé pozemské cesty. Prozřetelnost je vlastně účinkem dřívějších rozhodnutí v prožití! Člověk však, který ve své krátkozrakosti chce věřit jen v jeden pozemský život, nazývá z tohoto důvodu prozřetelností tyto výsledky, které jsou podle zákonů ve stvoření. Míní však opravdu jen ty zákroky připravených pomocníků, kteří tu stojí na cestách lidí, chtějících dobro. Proto se velmi často mluvívá o „dobrotivé prozřetelnosti“.
Není proto tak nesprávné, používá-li se slovo „prozřetelnost“, dokud si o tom lidé nedělají nesprávný obraz. Ve skutečnosti je ovšem t. zv. prozřetelnost jen částí prozřetelnosti skutečné.
*
Otázka: Jak se vlastně událo vyhnání z ráje?
Odpověď: Než dám odpověď, musím položit proti otázku: Týká se tato otázka chodu přirozeného vývoje stvoření nebo události, která je ve spojení „s pádem do hříchu?“ To jsou dvě naprosto rozdílné věci, které nejsou spolu v žádné souvislosti.
Aby to bylo jednodušší, zodpovím obě otázky. Vezměme znovu postup vývoje stvoření. V něm jedná se o vycházení nevědomých zárodků lidského ducha od hranic tak zvaného ráje, aby se mohly opět vrátiti plně vědomé.
To jest zcela přirozený děj, který je vlastně lépe vyjádřen výrazem „vypuzení“. A ještě zřetelnější je slovo „odvržení“.
V bytí stvoření jest trvalý vývoj. Nevědomé duchovní zárodky usilují státi se sebe vědomými, proto samy odcházejí z ráje do sousedících plání, do duchovních sraženin. To jest nástup k pouti hmotnostmi za účelem vývoje sebe uvědomění.
To však není trestem, nýbrž milostí. Protože to patří k vědění o stvoření, vysvětlil jsem to již podrobně ve svém Poselství.
Trestem však, následujícím po pádu do hříchu, byl jiný děj, který se ovšem také odehrál zcela přirozeně, jako vše. Týká se však již vyvinutých lidských duchů.
Pád do hříchu udál se na zemi a je spojen s procitnutím rozumu, který měl Lucifer přinésti lidem k jejich vzrůstu ve hmotnosti. Neměl sloužit tomu, aby se všichni lidé před rozumem skláněli, když si jej před tím pozdvihli jako to nejvyšší. Člověk chtěl rozumem vládnout a zatím se jím ještě více zotročil. Rozum měl býti učiněn jemně broušeným nástrojem, jímž měl člověk na své pouti v hmotnosti vše hrubohmotné laskavě zušlechťovati a povznášeti ve vděčnosti k Tvůrci.
Protože rozum je připoután k zemi a takovým musí zůstat spoutal lidský duch nadvládou rozumu sám sebe. Podvázal jakékoliv spojení se světlými výšinami, se svou skutečnou vlastí.
Odcizil se spojení se světlem, které tolik potřeboval, a tím si odřízl možnost návratu do svého domova. Jakmile člověk dosadil rozum na nejvyšší místo, podobal se nahoře zavázanému pytli, protože si tím uzavřel výhled vzhůru.
Rozum, jakožto produkt pozemského mozku, může rozumět jen tomu, co patří stejně tak jako on, k hrubohmotnosti, vzniká z ní nebo je s ní úzce spojen.
Proto přirozeně odmítá to, co nelze počítati k této hmotnosti anebo tu stojí „bez porozumění“ k takovým věcem, což znamená totéž: nemůže jich uznati. Toto odtržení se od všeho vyššího, nehmotného, znamená totéž, jako odříznutí od ráje. To je konečně srozumitelné každému myslícímu člověku. Člověk byl při tom na zemi. Nebyl to ovšem pozemský ráj, od kterého se odřízl, nýbrž duchovní.
Při tom není tak těžké rozuměti výroku: „V potu tváře budeš chléb svůj dobývati.“ Ve skutečnosti nebyla tato slova řečena. Nebylo toho třeba, protože to byl samočinný a přirozený důsledek. Člověk se podřídil nadvládě rozumu a tím se odřízl od ráje v duchovní říši a ode všeho vyššího mimohmotného. Protože rozum tomu nemůže rozumět a také o tom nechce ničeho vědět, muselo se všechno myšlení a jednání člověka řídit podle rozumu jen na všechno, co je připoutáno k zemi. Tím vznikla snaha jen po těchto nízkých věcech. Zrak pozemského člověka odvrátil se od výšin k zemi a ke všem pozemským potřebám. Vyčerpával na ně všechnu svou sílu a nedokázal nakonec nic jiného, než že v potu tváře a v boji se svými spolubližními, zápasí o svůj denní chléb.
V tom byl trest, který však samočinně vznikl odvrácením od Boha a jeho světlých výšin k hrubé hmotnosti, na níž musel pracně dobývati toho, oč usiloval.
Tato samočinná a samozřejmá událost byla obrazně znovu podána v pádu do hříchu a ve vyhnání z ráje. Stalo se tak tím, že se lidé rozumem sami odloučili od duchovního ráje.
Svedení nenastalo v ráji, nýbrž na zemi; neboť do ráje by had nemohl přijíti. Nehledě k tomu, že v ráji žijící duchové by vůbec nemohli býti sváděni takovým způsobem, protože se zachvívají a působí jen v citu. Tam přece vůbec nepotřebují k hmotnosti náležejícího rozumu, jemuž svádění platilo.
