Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Lidští duchové na stupních své cesty

od Z. Schwartzkopffové

 

Uprostřed vesmíru čněla do výše nezměrně veliká hora. Rozlehlé studně vedly se všech stran k jejímu vrcholu. Korunou vrcholu byl do dálek zářící oltář z bílých kamenů. Z otevřené misky, stojící na oltáři, šlehaly neustále plameny do výšek; klenoucích se do nezměrných dálek.

Kolem oltáře stály světlé andělské postavy. Plamenným mečem chránily nedotknutelnost jeho svatosti. Nic se nemohlo bez jejich souhlasu přiblížiti.

Zrak strážců viděl do velikých hloubek. Tam dole se hemžily malé bytosti a snažily se právě vystoupiti na první stupeň. Všechny ty bytosti přicházely na úpatí hory z roviny, rozprostírající se bez konce na všechny strany.

Ty malé postavičky, to byli lidé. Všichni viděli obrovskou horu před sebou. Nemohli sice ze své hloubky rozeznat, co to je na vrcholu. Viděli však jasnou zář, která je mocně přitahovala.

Stále znovu obraceli své zraky vzhůru a snažili se vypátrat na hoře ukrytá tajemství, ale vzdálenost byla příliš veliká. Za to pátrající, hledající a prosící pohledy lidí přitahovaly světlé postavy, které s výšin sestupovaly dolů po stupních.

Lehkými pohyby snášely se dolů. Za okamžik mohly se jejich lehoučké bytosti přiblížiti k prvnímu stupni. Lidé otevírali oči údivem, když spatřili před sebou cizince. Světlé postavy ukazovaly lidem do výše a přátelsky pravily:

„Vaše cesta vede tam, do výše!“

Lidí se skoro zmocňovala závrať. Přesto se dívali důvěřivě do očí světlých pomocníků, souhlasili s nim,. uchopili jejich ruku a počali vystupovati vzhůru po stupních.

Nebylo nijak těžké dosáhnouti prvního stupně. Ale ku podivu, když se tam dostali, neviděli žádný další stupeň před sebou! Přece před tím viděli z dálky, jak mnoho stupňů vede vzhůru a umiňovali si, že po nich půjdou!

Najednou octli se první lidé, kteří se vydali na cestu vzhůru, uprostřed nesmírných lesů. To bylo pojednou něco nového, co poutalo a svádělo k pečlivějšímu prohlédnutí. Moře zeleně nemělo konce. Hloučky lidí se rozběhly všemi směry a brzy zapomínaly, že sem přišly společně s mnoha jinými. Každá skupina se domnívala, že je tu sama, každá začala zkoumat a dobývat svého okolí.

Les, zvěř, bujné rostlinstvo, nesčíslné, všude pípající, volající, křičící, varující a lákající hlasy jim nedávaly pokoje.

Lesní lidé museli být všude. Všechno museli vidět, ohmatat, ochutnat, očichat, vzít do svých rukou. Napodobovali hlasy zvířat a pěli o závod se šuměním větru v korunách stromů. Usínali na měkkém mechu blaženě, jako dítě v náručí matky a snili o nových slunečných dnech.

Každé ráno se podobalo předešlému. Každý večer si ve shromáždění vyměňovali své dojmy. Na hon chodívali společně. Když se muži vrátili domů s kořistí, ženy připravovaly pokrmy. Potom některý z nich začal vyprávět o vysoké hoře, na níž plane veliká zář. Mínil, že by se tam měli podívat, jaký zázrak se tam skrývá!

„Teď to ovšem ještě nejde,“ mínili někteří. „Až jindy, později, vydáme se na cestu. Ještě neznáme všechny lesy, musíme se ještě mnohému naučiti.“

Posluchači rozvážně přikyvovali. Z keřů a houští, z kamení a kořenů vykukovala malá očka, mrštné bytůstky míhaly se kolem lidí a naslouchaly jejich vypravování o velikém světle. Zejména si všímaly hovoru žen, neboť ženy si nejlépe uchovaly onu vzpomínku na světlo na hoře. Velmi často musely opakovat svá líčení, jak vypadalo, jak vysoko je nad nimi a kolik stupňů k němu vede.

Dlouho žili tito obyvatelé lesů šťastně ve svých lesích. Znali každý zvuk své domoviny a dovedli se podle svých potřeb živit a šatit. A když vzpomínali na velké světlo na hoře, tu se často stávalo, že najednou stála mezi nimi světlá postava, která jim vypravovala více, než dosud věděli.

„Pojďte za mnou, povedu vás vzhůru ke světlu,“ končila svou řeč. Kdo se rozhodl opustiti lesy, přidal se k ní a vydal se na pouť.

Ti, kteří zůstali, již nikdy více neslyšeli o těchto poutnících a právě proto se mnozí z nich vydali na cestu za nimi.

Za vedení světlých pomocníků prošli lesní lidé hvozdy, které pokládali za nekonečné. Přišli na úzkou cestu a museli začít pomalu stoupat. Skaliska a kořeny tvořily stupínky a skýtaly nohám oporu. Nesměli se však ohlížeti zpět. Konečně stanuli před vysokým stupněm, jenž se před nimi tyčil tak strmě a nepřístupně, že se mnozí z nich toho zalekli. Neočekávaně vztáhly se nad nimi silné ruce a povznesly váhající do výše.

Zelená moře lesů za nimi zapadla. Před nimi se rozestřely daleké, nádherné roviny, protkané stříbrnými stužkami vod. Všechny potoky směřovaly k širokému modrému pruhu, který se v dálkách snoubil s oblohou. Jak se tu rozedmula hruď, jak z hluboka vdechoval člověk nádherný čistý vzduch, jakou radostí ho naplňovalo jasné světlo, když vyšel z šera temných lesů!

Zde také bylo viděti bez počtu nových věcí: stáda rohatých zvířat, pasoucích se v blízkosti řek, ptáky, vznášející se nad vodami a vrhající se dolů na rybičky do třpytných proudů. Svištění větru jim zpívalo nové písně, protože vítr zcela jinak vanul nad rozlehlými prostorami, v trávě a rostlinách, než ve změti větvoví a ve vrcholcích lesních stromů.

S důvěrou se k nim blížila stáda. Nevinně dívaly se oči zvířat, jakoby prosily, aby se lidé stali jejich přáteli. A lidé jim laskavě kladli ruce na šíje, hladili je a zvířata chodila za nimi.

Zde chtěli lidé zůstat. První vlast byla zapomenuta. Nyní však jim již nestačily za útulek k odpočinku ani vrcholky stromů, ani jeskyně, tím méně, aby se položili na zemi, když na ně přišel spánek.

Dívali se kolem sebe. A tu viděli, jak mnohá zvířata si staví obydlí. Viděli ptáky splétat si svá hnízda ze slámy a rákosí, mravence budovat důmyslné stavby a jali se napodobovati zvířata. Přestaly hony a divoký kočovný život. Lidé se usazovali tam, kde se jim líbilo. Aby nebyli sami, chovali si v blízkosti zvířata, která jim pomáhala svou silou. Zvířata pracovala s lidmi a lidé se starali o jejich potravu.

Nejčilejší život se rozproudil u řek. Lidé si směli stavět malé lodičky. Jejich světlí pomocníci jim ukazovali, jak to mají dělat a malé bytosti polí u křoví při tom pomáhaly. Lidem se dostalo i poučení o výrobě nástrojů a tak začal vzkvétat život malých lidských obcí.

Opět přišel čas vystoupiti na vyšší stupeň. Lidem se zjevili jiní pomocníci a vypravovali jim nové věci o jasném světle na hoře. Opět pravili:

„Pojďte za námi, povedeme vás k jasnému světlu!“

K tomu ještě dodávali:

„Tam nahoře najdete své štěstí!“

Lidé se tázali: „Přicházíte odtamtud?“ A dostalo se jim odpovědi:

„Jasné světlo nás poslalo k vám, abychom vám pomáhali a ukazovali vám cestu!“

Zase se vydalo množství lidí na cestu a následovalo své vůdce. Tentokráte směřovali k širokému modrému pruhu na obzoru, kam vtékaly všechny řeky. Lidé uzřeli veliké moře. Na jeho vlnách zářilo slunce a bílé korunky z pěny tříštily se o břeh. Světlemodrá pláň zdála se býti nekonečně veliká, jakoby neměla konce. Při tomto pohledu se v srdcích lidí probouzela touha a tušení. Ale nebyli si ještě vědomi toho, po čem toužili.

Na vodě se kolébaly lodě s bílými plachtami. Poutníci nasedli do nich a dali se jimi unášeti do dálky. Dlouho trvala cesta, než je přijal druhý břeh, cizí, plný květin. Vůdcové jim pravili:

„Hle, zde je vaše nová vlast!“

Opět zapadlo za nimi vše, co bylo. Před blaženými lidmi se otvíral nový svět. Nová vlast byla jasnější, krásnější a úrodnější. Slunce zářilo jasněji, vítr byl svěžejší a poutníci byli postaveni před nové úkoly.

Jejich vůdcové pravili: „Jasné světlo tam nahoře vás vidí a má z vás radost.“

Lidé odpovídali: „Musíme mu poděkovati! Ono nás přivedlo do této krásné země, kde jsme tak šťastni!“

„Ano, děkujte mu radostí a děkujte také činem. Světlo vás stvořilo, dává vám sílu a radost ze života,“ dodávali pomocníci.

Tu se lidé po prvé zeptali: „Co je to za světlo tam nahoře?“

„To je Jediný, Všemohoucí, jenž všechno stvořil a my jsme Jeho pomocníky.“

Slavnostně a svatě zněla tato zpráva a vnikala hluboko do lidských srdcí. Strhávala je na kolena. Lidé si připadali tak neskonale malí, tak nepatrní před Jediným, Nepochopitelným a Vznešeným, jenž sídlí na vrcholu obrovité hory.

„Zdali pak ví o nás, maličkých lidech?“

Nesměle zněla tato otázka.

„Vaše radostné písně zaznívají až k němu a my vynášíme váš dík vzhůru a klademe k Jeho nohám.“

Jak se zaradovali lidé, když to uslyšeli a rozhodli se, že toho nikdy nezapomenou. Každý den chtěli prositi o sílu a Jemu být vděčni za celý svůj život.

Nová domovina, k níž je lodi donesly, byla zemí zahrad. Kolem lidských obydlí začaly rozkvétat samé zahrady. Bohatá sklizeň, hojnost ovoce byly odměnou píle a lásky lidí k hroudě, rostlinstvu a zvířatům. Zahrady se řadily k sobě, jedna krásnější než druhá. Závodily v bohatství květů, protože světlí pomocníci říkali:

„Všemohoucí má radost z květin. Nahoře, v jasném světle jest také jedna zahrada vedle druhé a ve všech nádherné květy. Proto je dobře, že zde dole začínáte s pěstováním zahrad.“

Tak vyrostlo v srdcích lidí přání, vystavět Nejvyššímu dům, který by byl Jeho sídlem mezi nimi. I v tomto úkolu jim světlí vůdcové pomáhali. Ukazovali jim obrazy vrcholu hory, na němž se vznášel zázračně krásný chrám a pravili:

„Podívejte se na místo Boží ve Světle!“

Komu byly otevřeny oči, aby směl vidět tento obraz, ten byl naplněn blažeností a nemohl se všem ostatním dost navypravovat o jeho kráse.

Lidé pak napodobovali světlý stánek Nejvyššího, jak nejlépe dovedli. Hotové chrámy zdobili nejdražšími skvosty, jaké si mohli opatřiti. V čas modlitby nosili do chrámů ty nejkrásnější květy ze svých zahrad.

Mezi prací a modlitbou rozkvétal život lidí. Tento stupeň jejich dlouhé pouti k vrcholku vysoké hory zdál se jim tak krásný, že se od něj nemohli odtrhnouti. Světlí vůdcové, kteří je dost často navštěvovali, začali vlídně připomínati, aby nezapomínali na svůj cíl. Cesta je ještě daleká a stupňů je mnoho.

„Nemeškejte tak dlouho v této krásné zemi,“ říkali. „Ještě krásnější věci vás očekávají.“

Někteří se vydali na cestu za svými novými vůdci, kteří jim slibovali:

„Až vystoupíte výše, bude vám svítit jasnější světlo a my vám také budeme moci více vyprávěti o Jediném, Všemohoucím, který vás z lásky stvořil.“

Tu se stalo něco neočekávaného. Mnozí zůstali zpět, míníce:

„Nám stačí to, co máme. Nač je nám třeba Jediného, který sídlí tak nedosažitelně vysoko nad námi? My máme vás. Vy jste nás sem přivedli a my vám budeme děkovala a k vám se budeme modlit.“

Padli na kolena a klaněli se světlým pomocníkům. Tito se zalekli, a odmítali modlitby lidí. Ale ani odmítání, ani kárání nebylo nic platno. Lidé zpohodlněli a začali se bát nových námah.

„Zůstaneme zde navždy,“ volali. „My nechceme jít výše. Nám se zde tak líbí, že si nemůžeme nic krásnějšího přát. Onen Jediný, Nedosažitelný nemůže přece žádat, abychom se pro něj stále mořili a namáhali. Nemůže-li nám vyjít vstříc, můžeme i my být bez Něho.“

Ani nepozorovali ti nešťastníci, že slunce v jejich zemích pobledlo a že se vše kolem nich ochladilo. I světlí pomocníci zmizeli a více k nim nepřicházeli.

Záhy se našel sotva jediný mezi nimi, který by mohl o sobě tvrditi, že viděl kdysi nějakého světlého pomocníka. Tak se začaly spřádat pohádky a pověsti o těch dobách, v nichž ještě světlí chodili k lidem, aby jim pomáhali.

„Zapomněli na nás,“ naříkali lidé. „Proč k nám již nikdo nepřichází? Naše zahrady již nenesou ovoce.“

Ani jich nenapadlo, že by mohlo býti jinak, kdyby byli chtěli. Poněvadž se již v zahradách tolik nesklízelo, stávalo se, že jedni brali potravu druhým. Aby se zajistili před hladem, hleděli urvat co se dalo. Tak se časem nejsilnější stali nejbohatšími a slabí museli hynout.

Tu i onde se ještě někdo vydal na cestu do lepší země, když si taková duše, byť i nejasně, na ni vzpomněla. Ale tam, kde by je byli světlí bezpečně a rychle vedli, bylo jim samotným třeba překonati tisíceré zápasy a překážky. Hledatelé museli projít mnohými bludnými cestami. Sotva jen o málo vystoupili, klopýtli přes jinou překážku a opět padli dolů. Často je. také strhovaly lidské ruce, které nechtěly, aby se někdo měl lépe, než ti, kteří zůstali dole.

Jen ten, v kom ještě žila nepřemožitelná touha po jasném světle, mohl se vytrhnouti ze všech pout. Třebaže krvácel z mnoha hlubokých ran, přece vystupoval vzhůru, až potkal některého ze světlých pomocníků, který mu pak pomohl dále.

Z vrcholku hory bylo možno přehlédnouti vše, co se dole událo. Bůh poslal své posly dolů za lidmi. Poslové sestoupili až dolů, k temným lesům, v nichž dosud žili lesní lidé. Nyní vsak byly lesy plné hrůz. Hlasy ze stromů a skal, z květů a kamenů, kdysi tak důvěrné, byly teď lidem cizí a tajemné. Lidé se báli a zalézali do svých skrýší.

Nikdo z nich již nevěděl o vysoké hoře a jejím jasném světle, ani o stupňovité cestě, k ní vedoucí. Plaše si lidé zastírali oči před světlem, vystupujícím z Božích poslů a zacpávali si uši, aby neslyšeli jejich slov. Nenáviděli se navzájem a svět byl jim místem hrůzy.

Tu poslové vystoupili o stupeň výše. Nebylo tam již úrodně zvlněných polí ani šťavnatých pastvin. Nikde nebylo viděti nesčetných stád ani někdejších příbytků lidí. Až k šedému moři byly roviny pusté a siré. Písek pouště vše přikryl.

Teprve, když poslové přišli do kdysi kvetoucích zahrad, v nichž bývaly chrámy světla, uviděli mnoho lidí a veliké hromady kamení, v nichž bydleli. Nebylo tu již krásných zahrad, které zmizely. Slunce svítilo jen matně a vzduch byl ledový. Tváře byly bezradostné. Lidé nebyly již s to, poznati posly Boží, protože jejich vnitřní zrak byl vyhaslý.

Co se tu dalo dělat? Lidé již nemohli přijímat slov a obrazů z výšin. Staré vědění bylo zapomenuto, touha po vzestupu usnula.

„Neexistuje nic jiného, než naše vlast,“ říkali jedni.

„Užívejme toho, co máme,“ mínili druzí.

Tu se vysoká hora otřásla ve svých základech a lidé se polekali. Byla to výstraha z výše, které však bylo brzy opět zapomenuto.

Chrámy tu ještě stály, ale nebylo v nich jasu. Jen šero a těžký tlak dopadal shora na duše lidí. Aniž si to sami uvědomovali, tížil je úkol, který nesplnili a jejich opuštěný cíl.

A poslové Boží kráčeli od města k městu a hlásali:

„Nezůstávejte stát, ale jděte dále! Vystupte vzhůru, neboť čekají tam na vás skvostné krásy, jež Všemohoucí pro vás stvořil. Můžeme vás dovésti až k vrcholku hory; v jejíž čarovných záhradách můžete věčně žíti a pohlížeti na světlý chrám. Musíte se však vydat na cestu a dále se šplhat po stupních, vedoucích vzhůru. Čím je vaše země proti všem krásám světlých zahrad?“

Ale všude byli jako hluší. Jen málo bylo lidí, kteří chtěli slyšet. Veliké množství nemínilo se vzdát své pohodlnosti.

Tu se hora světů znovu ve svých základech otřásla!

Příšerná bouřka se nad ní stahovala. Blesky sjížděly dolů a vrhaly své oslnivé světlo na stupně, vedoucí k vrcholku hory. S jejích úbočí stékaly náhle prameny a tekly do nížin. Tam se spojovaly v mocné proudy vod a jako šumící vodopády hlučně se řítily do údolí, strhujíce vše, co se jim stavělo do cesty.

Kam lidé vkročili, tam se jim půda pod nohama bořila a žádné záchrany před tolika vodami nebylo. A tenkráte ti, kteří o světle tam na hoře ještě něco věděli, prosebně volali vzhůru o pomoc. Ostatní se však smáli a tančili na pohyblivé půdě, až je smrt zastihla v smíchu a lehkomyslnosti.

Jako odpověď na prosebné volání sneslo se shůry lano, spředené z nejryzejšího zlata. Bylo neroztržitelně pevné a sneslo se dolů až k úpatí hory. Kdo je viděl, mohl se ho přidržet, mohl se po něm vyšplhat vzhůru a tak se zachránit z vln, které již zaplavovaly nejníže položené části hory.

Nejednomu při tom sahala voda skoro až po krk, ale lano drželo pevně. Jestliže se ho člověk nepustil, stalo se jeho záchranou. Vytáhlo jej do výše, kde cítil pevnou půdu pod nohama. Pod ním však divoce bouřily vody. Bouře nyní propukla se vší prudkostí.

Dlouho to trvalo, než se bouře utišila, než vody opadly. Vše bylo pokryto bahnem. Znenáhla začínala znovu vyrážet tráva a vyrůstat nové rostliny.

Ale po lidech, kteří tu bydlívali, nezbylo ani stopy.

Rozkvétal nový život, aby očekával příchod nových lidí.

 

Přidat komentář

Odeslat