Emanuel Swedenborg
připravuje cestu Abd-ru-shinovi
od Karla Linkelmanna.
I.
První ministr Švédska (současník Swedenborgův, hrabě Hoepken) ke generálovi Tuxenovi:
„Jestli přijde doba organisovat nový stát, pak žádné náboženství nebylo by schopné zajistit mu sílu a moc, než náboženství, které bylo Swedenborgem vyloženo. A to ze dvou příčin: za prvé, poněvadž toto náboženství se snaží víc než každé jiné vychovávat poctivé a pilné občany, neboť učí, že uctívání Boha se projevuje životem a konáním dobrých skutků. Za druhé oslabuje strach před smrtí.
Učení nové (Swedenborgovy) církve jest jasnější a rozumu přijatelnější, než cokoliv jiného. Náboženství toto nelze spojiti s fanatismem ani s pověrou jakéhokoliv druhu, tímto zlým bičem světa. Konečně nacházím v jeho systému jednoduchost, vztahy i logiku, což stejně nalézám všude v přírodě, t. j. v díle Božím.“
Dnešní člověk, celkem vzato; nemá živého vztahu k „onomu světu“ a k posmrtnému životu a - je-li poctivý - namnoze nemá ani vztahu k Bohu. Neboť vzdor všemu rozumovému usilování nelze odděliti jedno od druhého. Velká většina nechává tyto otázky nerozřešenými. Mají-li dobrou vůli, vykonávají své pozemské povinnosti, ale diví se potom velice, zjistí-li nakonec - a skoro všichni musí to zjistit - že toto jejich pojetí nestačí ani pro ně samy, ani pro jejich rodiny, ani pro lid, ani pro život národů.
Vztah mezi národy je rozvrácen svévolí a nedůvěrou - což lze říci o většině lidských vztahů. Toto charakterisuje obzvláště vztah národů mezi sebou a platí to také pro vztahy mezi jednotlivci, které mohou býti i zcela lhostejné. Ale existence nás všech přímo závisí na vztahu mezi národy.
V dobách, kdy mnozí tyto otázky nechávají stranou, je také mnoho takových, kteří chtějí zvlášť nabýti jistoty o „onom světě“ cestou poznání hmotného, smyslového, jako spiritisté a velký počet jim příbuzných! Jejich většinou přízemní způsob myšlení vyplývá z jejich více nebo méně vědomého postoje, že otázky záhrobí, posmrtného života a konečně i otázky o Bohu činí závislými na zdaru nebo nezdaru svých spiritistických experimentů.
Koho takový stav alespoň zneklidňuje, kdo tyto poslední otázky nemůže klidně „odstavit“ stranou, tomu neposkytuje ani spiritismus řešení. Proto bude vděčen, že před nedávnem i v německé řeči byla vydána kniha snad největšího proroka naší doby EMANUELE SWEDENBORGA.[1]
Emanuel Swedenborg, narozený r. l688 ve Štokholmu, přes padesát let prožil život vědce a to nejen jako biolog (zastával úřad báňského rady), ale také jako matematik, astronom, kosmolog, fysik, mechanik, anatom, fysiolog i psycholog.[2]
Takřka ve všech těchto oborech uveřejnil vědecká díla a dával podněty. Získal si nejprve významného jména jako učenec.
V roce 1747 otevřel se mu jeho vnitřní zrak. Počal na sobě pozorovati nadobyčejné duševní stavy a schopnost nadobyčejným způsobem „viděti“. To, co prožil a „viděl“, to všechno zpracoval touž vědeckou a objektivní methodou, jakou postupoval ve svých dřívějších hmotně vědeckých dílech.
Jeho nadpřirozené schopnosti jsou nesporně prokázány. Jeden z nejpodivnějších a prokázaných příkladů jest jeho vidění velkého ohně ve Štokholmu, v době, kdy sám byl v Gotenburgu (1759). O tomto případě dvakrát podal zprávu také Kant, jednou v „Träumen eines Geistersehes“.
„Předvídám,“ praví Swedenborg, ,,že mnozí, kteří toho budou čísti, zvláště zprávy v této knize, budou to považovat za výplod fantasie. Ujišťuji však podle pravdy, že to nejsou vymyšlené věci, nýbrž takové, které skutečně se udály a byly viděny, nikoliv v určitém stavu jakéhosi duchovního snění, nýbrž při plném vědomí.“
Geymüller k tomu dodává: ,,Swedenborg vysvětluje své vise zcela logicky: otevřením duchovního zraku dostal se do styku se světem nadzemským, jinými slovy, dotkl se skutečnosti vlastního druhu prostřednictvím orgánů, existujících v nás specielně pro styk se světem „nadpřirozeným“. Tyto orgány máme všichni, jenže za normálních okolností nemůžeme jich používati.“
Swedenborgovi podařilo se pomocí těchto svých vlastností vejíti ve zcela uvědomělý styk s duchy záhrobního světa. Uveřejnil o tom rozsáhlá a exaktně vědecká pojednání.
Jeho učení o onom světě shrnul Geymüller takto:
- „Člověk je duch, oděný do obalu těla.“
- „Každý člověk je podle své vnitřní podstaty duchem.“
- „Abychom poznali nitro člověka, dlužno věděti, že existuje vnitřní člověk a vnější člověk. Vnitřní člověk je ve světě duchovním, kdežto vnější člověk ve světě přírodním. A tak stojí onen ve světle nebes a tento - ve světle tohoto světa.
Dále musíme věděti, že vnitřní člověk liší se od vnějšího také tím, že první, poněvadž tu byl dříve a jest jemnější, může existovati bez člověka vnějšího, kdežto tento poslední, jelikož je původu pozdějšího a hrubšího, bez člověka vnitřního existovati nemůže.“
- „Vnější člověk může existovati jen podle člověka vnitřního a jen jeho prostřednictvím. Vnitřní člověk opět může jen existovati, řídí-li se nebesy a jejich prostřednictvím, jakož i nebesa sama sebou existovati nemohou, ale jen ve vztahu k Pánu, který jediný všechno zahrnuje sám v sobě. Všechno bytí, všechna existence, všechny řeči existují prouděním sil, vycházejících z Boha prostřednictvím světa duchovního.“
- „Andělé i duchové jsou současně v blízkosti člověka, spojeni hnutími citu a myšlenkami jeho ducha, neboť člověk jest duch; duchem myslí a chce. Duchovní svět jest tedy tam, kde jest člověk a není od něho vzdálen. Krátce, každý člověk jest podle své vnitřní duchovní podstaty, v onom světě uprostřed duchů a andělů, kteří se tam zdržují a zároveň myslí podle světla „tohoto světa a milují teplem tohoto světa.“
Současně je Swedenborgovi naprosto jasné nebezpečí spiritismu a zaklínání duchů, které přivádí znehodnocení náboženství.
O nesprávném pojmu duchovního světa a jeho pravé skutečnosti praví toto:
„Dříve, než se mi otevřel vnitřní zrak, mohl jsem si sotva vytvořit představu, která by se lišila od běžné představy jiných lidí a o nesčíslných věcech, které se objevují v jiném životě.
Tak jsem si myslel, že světlo a všechno, co čerpá svou existenci ze světla, vyjímajíc cítících bytostí, nemůže žádným způsobem existovat v žádném jiném životě a to jsem si myslel podle oné šílené představy, kterou učenci vytvořili o světě nehmotném, již vztahují s takovou rozhodností na duchy a vůbec na vše, co se týká života duchů. Z toho nemohl vyrůsti jiný pojem, než ten, že duch, jelikož je nehmotný, je cosi tak temného, že jej nelze vystihnouti žádnou představou nebo také, že duch je cosi jako nic.
Má se za to, že „nehmotné“ je cosi nejsoucího, ačkoliv ve skutečnosti je toho pravý opak. Neboť skutečně, kdyby duchové neměli žádných orgánů a kdyby andělé nebyli organickými substancemi, nemohli by ani mluvit, ani vidět, ani myslit.“1
„V duchovním světě nebo ve světě, ve kterém jsou duchové a andělé, jeví se věci docela podobné těm, které jsou i v našem světě, neboli ve světě, v němž žijí lidé, ba jsou si tak podobné, že nelze pozorovati žádného rozdílu co do jejich vnějších forem. Tak jeví se tam také tytéž roviny, hory, pahorky, skály a mezi nimi údolí. A rovněž tak řeky a mnoho jiných věcí, na zemi existujících.
A přece jsou tyto věci duchovního původu. Proto jeví se také jen očím duchů a andělů, nikoli očím lidí, jelikož tito jsou ve světě země. A tak vidí duchovní bytosti i věci, které jsou původu duchovního, bytosti tohoto světa opět ty, které jsou původu pozemského.
Člověk tedy nemůže viděti svýma očima naprosto nic ze světa duchovního, pokud mu není dáno býti v duchu nebo až po smrti, kdy se stane duchem. Naopak nemůže také anděl a duch nic viděti ve světě země, pokud by nebyl v blízkosti člověka, kterému je dáno s nimi rozmlouvati.
Ve skutečnosti jsou oči lidí zařízeny pro vnímání světla pozemského, kdežto oči duchů a andělů pro dojmy světla duchovního světa, ačkoliv mají jedni i druzí zdánlivě oči docela podobné. Že duchovní svět je takový, nemůže člověk země pochopiti, jelikož smyslový člověk je ten, který věří jen v to, co lze viděti tělesnýma očima, co lze ohmatati rukama. tedy jen to, co pochopil zrakem a hmatem. Podle toho smyslový člověk také myslí a způsobuje, že jeho myšlení je hmotné, nikoli duchovní.
A tak, jelikož podobnost světa nadsmyslného a světa pozemského je tak velká, stěží zpozoruje člověk po své smrti rozdíl mezi pozemským a oním světem, ve kterém se narodil a který právě opustil. Na základě toho není smrt nic jiného, než přechod z jednoho světa do druhého.“1
Podle Swedenborga, jak to uvádí Geymüller,2 je svět duchů spojovacím článkem mezi Bohem a světem hmotným. Duchovní svět jest současně „formální“ a „působící“ příčina světa hmotného, „svět příčin“, kdežto náš svět pozemský není nic jiného než ,,dějištěm účinků“.
„Podle Swedenborga je jen jedna příčina života a energie: Božství!
Život a energie nemohou býti stvořeny, nýbrž jen přeneseny. Směr proudění směřuje vždy dolů, od vyššího potenciálu k nižšímu. Proto vycházejí vlivy z Božského proudění do duchovního a odtud pak protékají k pozemskému, nikoli naopak.
Duchovní svět jest jakýsi druh vodiče a transformátoru energie, vycházející z Božství. Bez ní nemůže nic existovati, nic vzniknouti ve světě fysickém a kdyby energie zmizela, pak zmizí svět hmotný beze stopy.“3
Duchové, podle Swedenborga, „jsou ve společenství, nikoli podle zeměpisných poměrů, nýbrž podle určitých zákonů jisté stejnorodosti. Jsou to vnitřní duševní stavy, které určují v onom světě „místo“ a proto se stává, že ti, kteří patří k témuž duchovnímu stupni, také obývají stejná místa.“
„A tak je každý člověk svým duchem ve světě duchovním. Z toho následuje, ze duch i na onom světě musí zaujímati určité místo. Tak učí Swedenborg, že náš duch již před smrtí fysického těla jest podroben týmž zákonům nadsmyslna, stejně, jako je jim podroben i po smrti. V tomto ohledu není žádného podstatného rozdílu mezi lidmi a duchy. Z toho následuje, že naše duše jsou podrobeny zákonu stejnorodosti, jejž lze nazvati také zákonem duchovní přitažlivosti, spojené se světem duchů, kteří jsou na témž duševním stupni jako my.“4
„Vedle člověka nacházejí se takoví duchové, kteří mu odpovídají v projevech citů a lásky … Duchové kolem člověka se stále mění se zřetelem k jeho charakteru. Jsou-li lidé egoističtí, lakomí, mstiví, cizoložní a pod. tak i duchové, kteří se vedle nich zdržují, libují si v týchž neřestech, totiž jsou taktéž nedokonalí.
Kolem lidí jsou takové aféry světa duchovního, které odpovídají způsobu života dotyčných jednotlivců. Těmito sférami jest člověk spojen s duchy téhož smýšlení. Proto existuje mnoho věcí, které člověk, připisující všechno přírodě, buďto odmítá nebo připisuje nějakým skrytým silám přírody.
Duchovní sféra člověka nebo ducha jest vyzařováním života jeho lásky, podle něhož lze již z dálky pozorovati, z čeho se skládá. V jiném životě jsou všichni lidé vázáni na sféry, zvláště společnosti mezi sebou, a všichni jsou také podle sfér rozděleni; neboť protichůdné sféry se vzájemně odpuzují. Proto jsou sféry lásky ke zlu v pekle a sféry lásky k dobrému vždy v nebi, jakož i ti, kteří se v nich nalézají.1
Každý duch a ještě více každá společnost má sféry své víry a svého života kolem sebe. Tyto sféry jsou duchovního druhu. Podle nich může býti poznán druh ducha a ještě více společnosti. Lidé, kteří jsou k tomu uschopněni, mohou je často na dosti velké vzdálenosti vyciťovati, i když zůstávají v skrytu a neprojevují se myšlením nebo mluvením. Tato duchovní sféra může býti porovnávána se sférou hmotnou, která obklopuje lidské tělo ve světě a která může býti svými určitými výpary rozeznávána jemnými orgány čichu určitých zvířat.
Ze všeho řečeného jest možno také viděti, že naprosto nic z toho, co člověk myslí, mluví nebo dělá, nemůže zůstati utajeno, ale že všechno jest zjevné, poněvadž to pravě tvoří tuto sféru sférou. Podobná sféra vychází z ducha člověka, žije-li tento zde na zemi. A z ní je možno také poznati, jaký člověk jest. Nevěří se tedy, že věci, které člověk potajmu myslí a koná, zůstanou skryty navždy…2
Je-li, podle Swedenborga, život ducha příčinou pozemského života, příčinou duchovního života však Bůh, není snad proto celé stvoření původu Božského.
Vesmír jest obraz Boha a proto i plný Boha a mohl jen v Bohu a Bohem býti stvořen. Neboť Bůh jest bytí a z jeho jsoucnosti přichází všechno, co jest. Z ničeho, co není, utvořiti něco, co jest, jest naprostý protiklad. Vzdor tomu, že všechno je stvořeno v Bohu a Bohem, není to stalým vývojem Božím, neboť Bůh jest jsoucnost v sobě, ale ve věcech stvořených není nic z jeho bytí. Kdyby ve stvořených věcech existovalo něco z bytí o sobě, pak by to byl vývoj Boží. Vývoj Boží jest však Bůh.1
Geymüller tomu říká: „Bůh ve vztahu ke stvoření jest i immanentní i transcendentní. Říká-li se místo Bůh příčina a místo stvoření děj, pak je to srozumitelnější. Pantheismus potvrzuje immanenci Boží a zamítá jeho transcendenci. Swedenborg odporuje pantheismu následovně:
„Ačkoliv Božství ve všech věcech i v každé jednotlivé věci stvořeného světa jest přítomno, přesto v jejich jsoucnosti není ničeho z Božství, poněvadž stvořený svět není Bůh, ale vznikl z Boha; a poněvadž vznikl z Boha, nese v sobě proto obraz Boha, tak jako obraz člověka jest v zrcadle, před nímž se člověk objeví, avšak nemá v sobě nic z člověka.2
II.
Jsme dnes zvyklí pohlížeti na naše vlastní myšlenky a přání, zvláště na celý náš duchovní život, jako na dění v uzavřené prostoře. Psychologové sice přiznávají „nevědomému“ vynikající místo; v tomto „nevědomém“ mají také býti dědičné poznatky minulosti a sem a tam přecházeti do vědomí, cizí jest jim však představa, že na naše myšlení a chtění stále a stále účinkují duchovní síly.
Většina těch, kteří čtou Swedenborga, pokládají jeho vise za pouhou fantasii. Swedenborg to také sám předvídal. Jednotlivci ale mohou tento názor i nepokládati za naprosto správný, pod vlivem přesnosti a jasnosti Swedenborgových údajů.
Pro ty, kteří chtějí studovati určení, dnes žijícího Oskara Ernst Bernhardta (literární jméno Abd-ru-shin), pak mnohým učení Swedenborgovo může posloužiti jako úvod.
Učení Abd-ru-shinovo jest tak prosté a jasné, že může býti pochopeno i bez jakéhokoliv úvodu všemi lidmi, kteří nejsou spoutáni ani dogmaty církve ani dogmatismem rozumu. Jelikož většina lidí, i když si toho není vědoma, zůžila velice svůj rozhled různými rozumovými dogmatismy, je proto nemálo těch, kterým musí býti rozšířen jejich rozhled, aby jim bylo možno pochopiti zákony stvoření, podané Abd-ru-shinem.
„Pojem zákonů stvoření“ – tak možno nejlépe a nejkratším způsobem označiti Abd-ru-shinovo učení - zákonů celého stvoření, nejen hrubohmotných, ale i pozemským lidem neviditelných. Části světa, neviditelné nejen pro naše tělesné oči, ale neviditelné i pro nejcitlivější přístroje, mohou se státi viditelnými, jestliže se naše duchovní smysly otevrou. Tyto smysly máme všichni, i když jen nemnohým jest dáno používati jich zde na zemi. Právě toto učení Swedenborgovo dovoluje spojiti jeho thési s Kantovou theorií poznávání.
Pozoruhodné je, jak daleko jsou si podobni Swedenborg a Abd-ru-shin, ba, že mnohé z jeho vidění jen Abd-ru-shinovým učením nachází své pravé vysvětlení. Jednotlivé výtahy z Abd-ru-shinova úvodu mohou to dokázati:
„Není žádného odloučení neb oddělení tohoto světa od tak zvaného světa záhrobního, ale všechno je jen jediné veliké bytí. Celé to mocné, lidem viditelné i neviditelné stvoření zasahuje navzájem do sebe, jako úžasně dovedné a nikdy neselhávající hnací soukolí. Jeho součástky zapadají přesně do sebe. Nikdy nejdou mimo sebe. Jednotné zákony nesou celek a jako nervové provazce vše pronikají, drží všechno pohromadě a působí navzájem ve stálém zvratném působení.
Mluví-li při tom školy a církve o nebi a pekle, o Bohu a ďáblu, je to správné. Nesprávné jest však vysvětlení o dobrých a zlých silách. To musí ihned každého, vážně hledajícího člověka uvésti do omylů a pochybností. Neboť tam, kde jsou dvě síly, museli by logicky býti i dva vládci, v tomto případě tedy dva bohové, jeden dobrý a jeden zlý.
A tak tomu není!
Jest jen jeden Stvořitel, jeden Bůh a proto také jen jedna síla, která proudí veškerým jsoucnem, oživujíc a podporujíc je!
Tato čistá, tvůrčí síla proudí stále celým stvořením. Spočívá v něm a jest od něho neodloučitelna. Nacházíme ji všude: ve vzduchu, v každé kapce vody, v narůstajících horninách, v úsilí rostliny, zvířete a ovšem i v člověku. Není ničeho, kde by nebyla.
Tak jako proniká vším, tak proudí též bez přestání člověkem. Ten je uzpůsoben tak, že se podobá broušené čočce. Jako čočka shromažďuje sluneční paprsky, ji pronikající, a soustředěné rozvádí je dále, takže tyto hřejivé paprsky, spojujíce se v jediném bodě, zažehují a zápalně rozdmychují oheň, tak sbírá člověk svým zvláštním uzpůsobením tvůrčí sílu, jím proudící, pomocí svého cítění a rozvádí ji soustředěnou svými myšlenkami dále.
Podle způsobu svého cítění a souvisících s ním myšlenek, řídí tedy samočinně působící tvůrčí Božskou sílu k dobrému nebo zlému působení!
A to je ta zodpovědnost, kterou člověk nésti musí!
Vy, kteří tak často křečovitě usilujete, abyste našli pravou cestu, proč si vše tak ztěžujete? Představte si ve vší jednoduchosti, jak vámi proudí čistá síla Stvořitelova a vy ji řídíte svými myšlenkami dobrým nebo špatným směrem. V tom máte bez námahy a bez lámání hlavy všechno! Uvažte, že záleží na vašem prostém cítění a myšlení, vyvolá-li tato mocná síla dobro nebo zlo. Jaká je vám tím dána napomáhající nebo zkázonosná moc!“*
O zákonu zvratného působení praví:
„Lidé mluví o zaslouženém a nezaslouženém osudu, o odměně a trestu, odplatě a karmě (osud).
To jsou jen částečná označení zákona, tkvícího ve stvoření: Zákona zvratného působení!
Je to zákon, který jest od prvopočátku v celém stvoření a byl do velikého, nikdy nekončícího dění nesmazatelně vetkán jako nutná součástka samotného stvoření a vývoje. Jako obrovská soustava nejjemnějších nervových nitek udržuje a oživuje veškerenstvo a napomáhá trvalému pohybu, věčnému dávání a hraní!
Prostě a jednoduše a přece tak výstižně řekl to již veliký zvěstovatel Pravdy, Ježíš Kristus: „Co člověk zasévá, to také sklidí!“
Těch několik slov podává tak skvěle obraz působení a života v celém stvoření, že to sotva lze říci jinak. Kovově vryt jest smysl těchto slov do veškerého bytí. Nepošinutelný, nedotknutelný a neúplatný v ustavičném působení.
Můžete to vidět, jestliže chcete! Začněte pozorováním okolí, vám teď viditelného! Co jmenujete přírodními zákony, jsou zákony Božské, ,je to vůle Stvořitelova. Záhy poznáte, jak jsou neodchylné v trvalé činnosti. Rozséváte-li pšenici, nesklidíte žito. Sejete-li žito, nemůže vám vzejíti rýže!
To je každému člověku tak samozřejmé, že při tom ani nepřemýšlí u vlastním dění. Není si proto ani vědom velikého a přísného zákona, který v tom spočívá. A přece zde stojí před rozřešením hádanky, která mu nepotřebuje již býti hádankou.
Týž zákon, který můžete pozorovati při setbě, působí s touže jistotou a silou i v nejjemnějších věcech, které můžete rozeznávati jen zvětšovacími skly. Působí ještě dále i v jemnohmotné části celého stvoření, která je daleko větší než část hrubohmotná. Nezměnitelně tkví v každém dění, i v nejjemnějším vývoji vašich myšlenek, které přece také ještě mají jistou hmotnost, protože by jinak nemohly vyvolati účinku.
Jak jste se mohli domnívat, že tomu bude jinak právě tam, kde byste si to přáli míti jinak vy? Vaše pochybnosti nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než vysloveným vnitřním přáním!
V celém vám viditelném i neviditelném bytí není tomu jinak. Každý druh plodí stejný druh, nechť se jedná o jakoukoliv látku. Právě tak všude stejně pokračuje vznikání a vzrůst, přinášení plodů a stejný způsob rození. Toto dění je jednotné ve všem, nečiní rozdílů, nezanechává mezer, nezastavuje se před žádnou částí stvoření. Vleče se sebou účinky jako neroztržitelnou nit, bez zastávky, bez přeryvu.
I když se většina lidstva ve své omezenosti a domýšlivosti odloučila od vesmíru, nepřestaly ji proto Božské nebo přírodní zákony považovati za část stvoření. Jejich působení proto nezmizelo. Pracují dále klidně, stejně a nezměnitelně.*
O postavení člověka ve stvoření praví přesněji:
„Člověk ve skutečnosti nemá žíti podle dosavadních pojmů a názorů, ale má se státi více člověkem citu. Tím by vytvořil nutné pojítko k dalšímu vývoji celého stvoření.
Protože, člověk spojuje v sobě jemnohmotné onoho světa a hrubohmotné tohoto světa, jest mu možno obojí přehlédnouti a obojí současně prožíti. K tomu má ještě k dispozici nástroj, který ho staví na vrchol veškerého hrubohmotného stvoření: rozum. S tímto nástrojem má možnost říditi, tedy vésti.
Rozum, jako nejvyšší pozemské, má býti v pozemském životě kormidlem, kdežto hybnou silou je cítění, které má původ ve světě duchovním. Polem rozumu je tedy tělo, polem cítění však je duch.
Rozum je poután k prostoru a času jako všechno pozemské a je proto jen produktem mozku, který náleží k hrubohmotnému tělu. Rozum nebude se nikdy moci projeviti bez prostoru a času, přesto, že je o sobě jemnohmotnější nežli tělo. Přece však jest ještě příliš hutný a těžký, aby se povznesl nad prostor a čas. Je proto úplně vázán na zemi.
Avšak cit (ne pocit) je bez času a prostoru a přichází tedy z duchovna.
Takto vyzbrojen mohl se člověk těsně spojiti s nejjemnějším, ba míti styk s čistě duchovním a při tom přece žíti a působiti uprostřed všeho hrubohmotného pozemského. Jen člověk je takto vypraven.
Jedině člověk mohl a měl vytvořiti zdravé, svěží pokolení, jakožto jediný most mezi jemnohmotnými a světlými výšinami a mezi hrubohmotně pozemským! Jedině skrze něho, ve způsobu jen jemu vlastním, mohl prouditi z pramene Světla čistý život dolů do nejhlubší hrubohmotnosti a odtud opět vzhůru v nejnádhernějším harmonickém zvratném působení! Člověk stojí jako spojka mezi oběma světy tak, že tyto dva světy jsou jím přikovány ve svět jeden.
On však nesplnil tento úkol. Odloučil oba tyto světy, místo, aby je udržel pevně spojeny. A to byl tedy jeho pád do hříchu!“1
Swedenborg staví proti sobě jemnější hmotné části stvoření jako úrovně příčin a hrubohmotnou část jako úroveň účinků. Abd-ru-shin postupuje v tomto bodě dále. Podle jeho učení je možné sice označiti jemnější hmotné části stvoření jako úrovně příčin proti hrubohmotné části, ale je tu také vzájemné zvratné působení, zpětné proudění z hrubohmotné části do částí ostatních.
Myslím, že mnozí procítí jednoduché vylíčení tohoto poměru u Abd-ru-shina, jako zřetelnější a životnější a ti pak budou moci následovati jako nauku, „že podvázání tohoto střídavého proudění musí přivodit zmatek a onemocnění, které se konečně vybije v katastrofách“.2
Kdo již učinil první krok se Swedenborgem, a nevylučuje existence úrovní jiné hmoty ve stvoření, ten bude také moci přijmouti, že oba, Swedenborg i Abd-ru-shin mluví o krajích a místech z jiné hmoty, ba dokonce, že Abd-ru-shin učí o jsoucnosti duchovního, přece však „skutečného“ hradu Grálu.
Abd-ru-shin i Swedenborg se úplně shodují v tom, že vidění jiných hmotných úrovní jest závislé na otevření jinak uzpůsobených smyslů, jakož i v tom, že toto otevření nemůže nastati násilně. Také Abd-ru-shin zdůrazňuje jasným způsobem nebezpečí okultního školení.
„Jako zde (na zemi) jest naše hrubohmotné tělo citlivé vůči svému okolí stejného druhu, které proto může viděti, slyšeti a cítiti, právě tak jest tomu v těchto částech stvoření, jichž podstata není podobná naší. Jemnohmotný člověk v tak zvaném záhrobí cítí, slyší a vidí jen své stejnorodě jemnohmotné okolí, vyšší duchovní člověk může zase viděti jen své duchovní okolí.
Tak se stává, že mnohý pozemšťan tu tam svým jemnohmotným tělem, které chová v sobě, vidí a slyší také již jemnohmotné, dříve než odumřením nastane odloučení od hrubohmotného pozemského těla. Není v tom docela nic nepřirozeného.“1
Abd-ru-shin to však vysvětluje ještě zevrubněji slovy:
„Lze raditi k okultnímu školení? Tuto otázku nutno zodpověděti absolutním, naprostým „ne“. Okultní školení, ke kterému všeobecně se počítají cviky k docílení jasnovidnosti, jasnoslyšení atd. jest závadou při vnitřním svobodném vývoji a skutečném duchovním vzestupu. Co možno vypěstovati tímto školením, ukazuje se nám v minulých dobách jako tak zvaní mágové (kouzelníci) a čarodějníci, když školení mělo do jisté míry příznivý průběh.
Je to jednostranné tápání kupředu zdola nahoru, ale nelze při tom nikdy překročiti tak zvaný pozemský obvod. Při všech těchto dějích, kterých jest možno za jistých okolností dosáhnout, může se jednati vždy jen o věci nízkého a nejnižšího druhu, které nedovedou člověka jako takového povznésti niterně výše, ale mohou ho určitě svésti s cesty.
Člověk může tím proniknouti jen do nejbližšího jemnohmotného okolí, jehož inteligentní bytosti jsou často nevědomější než pozemští lidé sami. Vše, čeho se tím dosáhlo, jest pouze to, že člověk se otevře jemu neznámým nebezpečím, před nimiž právě zůstává chráněn neotevřením se.
Člověk, který se školením stal jasnovidným nebo jasnoslyšným, uvidí nebo uslyší v tomto nízkém okolí často věci, které mají zdání vznešenosti a čistoty, ale přece jsou toho daleko vzdáleny. K tomu přistupuje ještě vlastní, cvičeními předrážděná fantasie, která rovněž vytvoří okolí, jež pak žák skutečně vidí a slyší a zmatek je tu.
Takový člověk, stojící umělým školením na nejistých nohou, nemůže při nejlepší vůli rozeznati ostrou hranici mezi pravdou a klamem, jakož i tisícerou možnost tvarů v jemnohmotném světě. K tomu přistupují konečně i nízké, pro něho nezbytně škodlivé vlivy, jimiž se sám dobrovolně s velkou námahou otevřel a proti nimž nemůže postaviti vyšší sílu. Tak se stává záhy vrakem bez kormidla na neznámém mu moři a může se státi nebezpečným i pro všechno, s čím se setká.
Je to právě tak, jako když člověk neumí plovat. Při tom je úplně schopen projížděti se neobeznámeným živlem zcela chráněn v lodičce. Podobně, jako je tomu v pozemském životě. Vytrhneme-li však za plavby z lodičky, která ho chrání, některé prkno, učiní do ochrany trhlinu, kterou vnikne do lodičky voda, zbaví ho ochrany a strhne ho dolů. Neumí-li plavat, stane se tento člověk obětí neznámého mu živlu.
Takový je postup okultního školení. Člověk tímto školením vytrhne jen prkno z lodi, která ho chrání, ale nenaučí se plovat!
Ale jsou také plavci, kteří se nazývají mistry. Plavci v tomto oboru jsou takoví lidé, kteří mají v sobě již hotové vlohy a jistým školením podali jim ruku, aby je uplatnili a snaží se stále více je rozšiřovati. V takových případech spojí se tedy více méně hotové vlohy s umělým školením.
Ale i nejlepšímu plavci jsou vždy stanoveny dosti úzké hranice. Odváží-li se příliš daleko, opustí ho síly a on je nakonec stejně ztracen jako neplavec … nepřijde-li mu, stejně jako neplavci, pomoc.
Taková pomoc může však v jemnohmotném světě přijíti jen z jasných výšin, z čistého duchovna. Tato pomoc může ovšem přijíti pouze tehdy, jestliže ten, kdo je v nebezpečí, dospěl ve svém duševním vývoji k určitému stupni čistoty, se kterým se tato může pak spojiti k opoře. Ale takové čistoty nedocílí se pokusy v okultním školení. Ta nadejde jen povznesením vnitřní pravé mravnosti v trvalém povznesení zraku k čistotě Světla!“1
Kdo se odvážil učinit několik kroků se Swedenborgem a poznal pak jednoduché zákony Abd-ru-shinovy, snad bude ochoten jíti nyní ještě dalších několik kroků s Abd-ru-shinem směrem, kterým se snad Swedenborg buď vůbec neubíral, nebo šel směrem jiným.
Znázorňuje-li Swedenborg zřejmě celý onen svět v podstatě jako stejnorodou skutečnost, kdežto Abd-ru-shin to ještě dále rozloží v úplně různé oblasti jemnohmotnosti, bytostného a duchovního, tak bude snad ten nebo onen ochoten instinktivně uznati to, co vyplývá z tak nepochopitelné jistoty většího vědění Abd-ru-shinova.
Z téhož poznání uzná i Abd-ru-shinovo učení o znovuvtělení, které Swedenborg vůbec nezná. Swedenborg si patrně nemohl představiti, že týž lidský duch je s to několikrát oživiti a zformovati různá fysická těla. Pohlížel na lidského ducha více jako na ztrnulého, vzhledem k jeho jediné pozemské formě.
Ve skutečnosti však mění se lidský duch podle nauky Abd-ru-shinovy stále, i když se tyto změny nemohou projeviti vzhledem k těžkopádnosti pozemské hrubohmotnosti, dokud člověk nosí jednou zvolený pozemský šat.
„Hlavní chybou tak mnohých lidí jest však to, že soudí jen podle hrubohmotného a vidí v něm sebe jako střed. Mimo to počítají jen s jedním pozemským životem, zatím co ve skutečnosti mají již více pozemských životů za sebou. Tyto pozemské životy, tak, jako i meziobdobí ve světě jemnohmotném, platí jako jediné bytí. Jimi táhnou se bez přerušení ztuha napjaté nitky, takže v prožívání právě platného jednoho pozemského života je viditelna jen malá část těchto nitek.
Proto je velikým, omylem domnívati se, že zrozením začíná zcela nový život, že tedy dítě je „nevinné“. Omyl je v tom, že všechno dění chce se počítat jen do jediného krátkého pozemského života. Kdyby tomu bylo tak, pak musely by samozřejmě při existující spravedlnosti všechny příčiny, účinky a zvratné působení býti shrnuty na krátkou píď tohoto pozemského života.
Odvraťte se od tohoto omylu. Rychle pak objevíte ve veškerém dění logiku a spravedlnost, dnes tak často postrádanou!1
Má to být výčitka, kterou učiníme Abd-ru-shinovi, že tato nauka o znovuvtělení úplně se kryje s theosofickými a staroindickými přesvědčeními? Kdo jen trochu sledoval Abd-ru-shina, vycítí, že všechno čerpá z vlastního, tedy, že ani této nauky nepřevzal
Což nestojí přísná nauka o karmě, ona nauka o bezpodmínečné odpovědnosti člověka za každé jeho přání a každou jeho myšlenku, která, i když zůstane skryta, má vliv na svého zploditele, v rozporu s křesťanskou naukou milosti, s přesvědčením o milujícím Bohu Otci?
„Mnozí se při tom lekají a obávají se toho, co je podle těchto zákonů ve zvratném působení ještě z dřívějška očekává.
A přece jsou to zbytečné starosti pro toho, komu jde vážně, o dobré chtění. Vždyť v samočinných zákonech je zároveň bezpečná záruka milosti a odpuštění!
Nehledě na to, že při pevném zahájení dobrého chtění ihned se stanoví hranice bodu, na kterém musí končit řetěz zlých zpětných účinků, přichází tu v platnost ještě jiný postup nesmírné hodnoty. Trvale dobrým chtěním ve veškerém myšlení a konání proudí rovněž ve zpětném účinku ze stejnorodého zdroje síly neustálé zesilování. Tím se dobro v člověku samotném stále upevňuje, vychází z něho a především se podle toho utváří jemnohmotné prostředí, které obklopí člověka jako ochranný obal. Asi tak, jako vzduchová vrstva poskytuje tuto ochranu zeměkouli.
Vrací-li se pak z dřívějška na takového člověka zlé zpětné účinky k rozuzlení a odpykání, odrazí se o čistotu jeho okolí nebo obalu a jsou tak od něho odvráceny.
Proniknou-li však přes to do tohoto obalu, tedy se zlé proudy a záření buď ihned rozkládají nebo se aspoň značně zeslabují. Proto nemůže nastati škodlivé působení nebo nadejde jen v míře zcela nepatrné.
Kromě toho nastalou proměnou stal se vlastní vnitřní člověk, na kterého jsou zpětná záření řízena, mnohem zjemnělejším a lehčím svou trvalou snahou o dobré chtění. Nestojí proto již jako stejnorodý oproti větší hutnosti zlých nebo nízkých proudů. Je to jako při bezdrátové telegrafii, když přijímací aparát není nařízen na stejnou délku vlny, jako aparát vysílací.
Přirozeným následkem toho je, že hutnější a hustší proudy, protože jsou nestejnorodé, nemohou pevně ulpěti a projdou beze škody a bez účinku.
Proto neprodleně k dílu! Stvořitel vložil vám ve stvoření všechno do rukou. Využijte času! Každý okamžik skrývá pro vás zkázu nebo zisk!1
Komu Swedenborg ulehčil poznati Pravdu Abd-ru-shinovy nauky, ten mu zajisté zůstane vděčným, i když dále půjde s Abd-ru-shinem. Pozná též, že slova ministra Hoepkena vztahují se s daleko větším oprávněním na nauku Abd-ru-shinovu než na náboženství Swedenborgovo.
Neboť čím by se stal národ, jehož příslušníci jsou naprosto přesvědčeni o bezpodmínečné zodpovědnosti jednotlivce za jeho osud, že člověk sám každým svým přáním a každou myšlenkou „dodává nitky, ze kterých se na neúnavném tkalcovském stavu života tká plášť, který jest mu nosit?1 Jehož příslušníci na druhé straně vědí, že v zákonech Božích je též obsažena milost a odpuštění, kterou dříve rádi připisovali libovolně jednajícímu Bohu? Všechno bytí musí se státi uctíváním Boha! Je možný strach před smrtí, jestliže člověk jako poutník světem, je veden jen z jednoho stavu do druhého?
Pochopí se smysl pozemského života jako výchova k vědomému bytí, pozná se jako zvlášť veliký bod obratu v bytí člověka, za jehož poskytnutí má člověk jen děkovat?
Není již více řeči o náboženstvích nebo o náboženství, neboť bude poznáno, že jest a může být pouze jediná Pravda, Pravda, která je shodná s křesťanstvím bez dogmat.
Různí národové, či různé velké rasy představují se zde, jako společnosti relativně stejnorodých lidských duchů, kteří budou povoláni ke splnění různých úkolů. Takových úkolů, které všechny budou shrnuty a vedeny jedinou živoucí Pravdou, které tedy nemohou naprosto státi v jakémkoli odporu, nýbrž mohou se jen vzájemně doplňovati. Vzájemný poměr národů získá tím duchovního smyslu, jedině tím může býti dosaženo skutečného uspokojení na místě uměle násilně vynuceného, vybudovaného toliko na rozumové úvaze.
Avšak zastavme se - jak nekonečně daleko jsme vzdáleni od tohoto obrazu, obrazu, který - nechť jsou tato slova dovolena přesvědčenému stoupenci Abd-ru-shinovu - by mohl přece býti skutečností, poněvadž nositel dokonalého vědění o stvoření, živoucí Pravda, která čerpá z téhož pramene jako Ježíš, jest mezi námi v pozemském šatě.
Nemusíme se tázati: jaký význam to má, že jest právě teď mezi námi? On, který nás současně učí, že již nikdy nebude tato živá Pravda přinesena!
Může to mít jen ten význam, že Bůh skrze něj klade na nás požadavek, požadavek bdělosti a poznání, požadavek, který ještě nikdy s tak strašlivou vážností nepoložil vědomému člověku, požadavek, jehož nesplnění přináší těžké následky s konečnou platností.
[1] H. DE GEYMÜLLER, Swedenborg und die übersinnliche Welt. Deusche VerlagsAnstalt, Stuttgart-Berlin.
[2] Geymüller s. 18.
1 Geymüller str. 67.
1 Geymüller str. 68.
2 Geymüller str. 69.
3 Geymüller str. 69.
4 Geymüller str. 72/73.
1 Geymüller str. 73.
2 Geymüller str. 76/77.
1 Geymüller str. 108.
2 Geymüller str. 109/110.
* VE SVĚTLE PRAVDY. Poselství Grálu od Abd-ru-shina velké vydání stránka 31-32.
* Abd-ru-shin stránka 35-36.
1 Abd-ru-shin str. 48-49.
2 Abd-ru-shin str. 49.
1 Abd-ru-shin str. 406.
1 Abd-ru-shin str. 89-91.
1 Abd-ru-shin str. 39-40.
1 Abd-ru-shin str. 40-41.
1 Abd-ru-shin str. 39.