Zahalený obraz v Sais
Hermann Lohr
V „zahaleném obraze v Sais“ popisuje Schiller úděl mladíka, netrpělivě hledajícího Pravdu. Velekněz jej vede před zahalený obraz a prozradí mu, že za oním závojem se skrývá Pravda. Prozradí mu také věštbu božstva:
„Žádný smrtelník, praví věštba, neodsune tento závoj, až já sám jej nadzvednu. A kdo, přes zákaz, znesvěcující, provinivší se rukou tento posvátny závoj přece dříve nadzvedne, ten praví božstva hlas - „Cože?“ „Ten uzří Pravdu!“
Tato věštba nezastraší mladíka. Náruživá vůle hledajícího nechá ho přes noc zapomenouti na všechny překážky, nadzvedne opovážlivou rukou závoj - a vidí Pravdu. Tato jej však zničí. Pomalu chřadne a zmírá. Když jest tázán, co viděl, zní jeho odpověď: „Běda tomu, kdo kráčí k Pravdě, zatížen vinou; nebude mu již nikdy potěchou!“
Není úkolem básní vyučovati nebo vysvětlovati. Zobrazují konflikty, ve kterých se může člověk octnouti a úděl, který se z toho vytvoří. Kdykoliv básně chtěly více, opustily půdu básnictví.
Úkolem čtenáře však jest, aby o básni přemýšlel, aby hledal rozuzlení. V čem záleží tady?
Abd-ru-shin praví:
„Hledáte Pravdu! Co je Pravda? To, co dnes cítíte ještě jako Pravdu, poznáte zítra již jako omyl, abyste v tomto omylu později opět objevili zrnka Pravdy. Vždyť i zjevení mění formy. Tak to jde s Vámi v ustavičném hledání; v těchto změnách však dozráváte.
Pravda zůstává si však stále stejnou, nemění se, protože je věčná! A poněvadž je věčná, nelze ji nikdy čistě a skutečně pochopiti pozemskými smysly, které znají jen změnu tvarů! Staňte se proto duchovními!“
Člověku pochopitelná Pravda mění se tedy s jeho zralostí: Člověk vidí všechno tak, jak to odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu stavu. Čím více se odklání od Světla, tím temnější, plná propastí a démonů zdá se mu býti příroda, která se mu jeví jako jediná Pravda. Vidí všude jen vzájemné usmrcování!
Kdyby chtěl v tomto stavu nadzvednouti závoj, co by mohl viděti jiného, než peklo, proti kterému by obludy hlubin mořských se jevily být neškodnými! A protože jedinou cestou, kterou dospíváme k poznání, je prožití, musí býti touto dračí havětí pohlcen v tom okamžiku, kdy uvolní závoj - jako onen mladík.
Chce-li se však člověk vyvíjeti, snaží-li se - a jen v tomto případě si zasluhuje názvu člověk - otvírají se mu dvě cesty: jedna vede na zemi rozumem k „sebezdokonalení“, druhá pokorou a citem k „dokonalosti ve vůli Boží“.
Jde-li člověk po prvé cestě, straní se všeho, co ruší jeho tak zvaný klidný vývoj. Věří jen matematickým důkazům. Co jde nad to, o tom shovívavě a s úsměškem pochybuje. Co základního by se v něm mohlo vzbouřit (proti jemu samotnému - ne proti druhým), aby jej mohlo vésti k velkému zápasu a k přemáhání, k vítězství, tomu ustupuje ve své „snaze po kultuře“ zbaběle s cesty. Slova jako „život je jenom omyl, a vědění je smrt“ jsou základními pilíři jeho snahy. Nechce vůbec prožívat, nechce se vůbec dívat, jako Schillerova Kassandra.*
Na konci svého života však doufá ještě v nezasloužené vysvobození, tak jako Faust prostřednictvím Markéty.
Kdo však ví, že pozemské vědění není vůbec měřítkem pro vnitřní cenu člověka, ba naopak, že vede velmi často k duševní pýše, kdo zná, že vše záleží na vývoji srdce, nikoliv rozumu, ten si zvolí druhou cestu, stane se pokorným. Pokorný člověk ví, že je ničím před Bohem. A kdo nikdy neležel hluboce v prachu pokořen před Bohem, ten není nikdy schopen vzestupu.
Avšak Boha můžeme nalézti na cestě Jeho zákonů, přírodních zákonů, jsme-li spojeni s přírodou!
Co jsme z těchto zákonů dosud našli, uznáváme za ,,vědění“, nezávislé od našeho lidského já. To znamená, že byl proveden důkaz, který každému rozumu vysvětluje, našeho nitra se však nedotýká. Všechno ostatní bádání jest vůbec odmítáno jako nevědecké.
Při tom však vynálezce v každý velký vynález nejdříve věřil, svou nejvnitřnější podstatou jej potvrzoval, rozechvělým srdcem jej prožíval, a pak teprve jej pro ostatní lidi rozumově uzpůsobil tak, že jeho osobnost mohla býti vynechána.
Tím však je ona živoucí spojitost s přírodou, to, co člověka s ní svazuje, podvázána; proto stojíme ještě dnes v mnoha případech jako cizinci v přírodě, která nás obklopuje.
Člověk může však ve skutečnosti obdržeti a získati z přírody jen tolik, kolik jí opět sám poskytuje. Dávání a braní se musí v celém vesmíru vyrovnávati.
My jsme však po staletí a tisíciletí jenom brali. Příroda byla nám předmětem vykořisťování. Je se tu čemu diviti, že bytostní, kteří v přírodě utvářejí a stavějí, se na nás zlobí? Může se nám příroda jevit vůbec jinou, než démonickou? Můžeme ji přece vidět jenom takovou, jací jsme sami!
Máme se tedy sami změnit, od základů změnit: „Staňte se proto duchovními.“ Co to znamená?
Kdo nemůže porozuměti, že to je totéž, jako ,,buďte jako děti“, ten ať odloží tento časopis stranou.
Dítě se baví s každou rostlinou, rozmlouvá s ní, jako se sobě rovnou. Považuje sebe za část svého světa, nestaví se nad něj svým já, nýbrž samo se pojmenuje svým jménem, zrovna tak, jako věci svého okolí jmenuje jejich jménem.
Že se člověk svým já postavil proti přírodě, je velkým proviněním! Jenom Tvůrce má právo, postaviti své Božské Já oproti stvoření!
Člověk touto domýšlivostí jenom přerval kořeny, které mu měly z přírody přiváděti sílu. Teď se již nemůže zachvívati v souzvuku se svým okolním světem, nemůže se již cítiti součástí přírody.
Ovšem, má své já vyvíjeti, ale jenom proto, aby činil vědomě to, co příroda jej obklopující koná nevědomky; má se totiž v touze otevříti Světlu, své já podříditi svému Stvořiteli, sám sebe obětovati, ne chtíti prosaditi jen sama sebe!
Pak uvolní Božství závoj - milostí. Ale teprve, až člověk nechce již „věděti“, teprve, když sama „víra“ mu byla stupněm, pak se smí ,,dívat“, pak smí nahlédnout do duchovní říše.
Pak ale jej uchvátí opravdově mocná touha, nekonečná touha po domově, neboť on cítí celou přitažlivou sílu duchovního světa. Velikost tohoto světa jej činí malým, jeho důstojnost povznešená vysoko nad vše pozemské působí, že se cítí nehodným.
Nyní cítí falešné zachvívání rozumu v celé tíži, poněvadž jej nechal daleko za sebou. Všechno lidsky pozemské chtění se mu jeví nicotným, neboť se nachází v „bytí“. Jeho mluvení oněmělo, neboť zde jest mlčení nejužívanější řečí. Jeho myšlení jest zatlačeno zachvíváním se ve vůli Boží.
Nachází se trvale v modlitbě beze slov, poněvadž by se jinak zde neudržel.
Jest otevřen jako květ, a milost jej zcela naplňuje. Všechno kol něho a on sám ve všem se vlní v nepopsatelné harmonii, v nejčistší oddanosti k Bohu
Když chce, vrátiv se do všednosti dne, vyprávěti jiným lidem o duchovním prožití, aby jim pomohl, tu pozoruje, že jeho slova více zahalují, než objasňují! -
Jenom jedno jediné může odtud přenésti, ale jen pro sebe samotného. Modlitbu díků, beze slov, plnou nejvznešenějších citů, za to, že mohl na zemi nalézti Poselství Abd-ru-shinovo a tím i Pravdu!
* Kassandra byla ve skutečnosti jiná.
