Dětské otázky
Charlotte v. Troeltsch
„Děti jsou živé otazníky!“ slýcháme mnohdy a výrok má své oprávnění.
Často mnohá matka se táže, když vidí své dítě, růžolící a usměvavé odpočívající v postýlce: „Co asi z tohoto dítěte jednou bude?“
Žádný z rodičů a vychovatelů neví, jaké chyby a nadání si přinesl malý človíček do tohoto pozemského života, nikdo nemůže říci, zdali bude vyrůstati k potěše nebo bude trestem svých nejbližších. Jsou to však otázky, které jistě mohou znepokojiti starostlivé srdce mateřské.
Zatím však nemáme mluviti o těchto otázkách. Nechceme se zabývati myšlenkami, které se v nás vynořují jako hádanky při pohledu na naše děti, nýbrž chceme věnovati pozornost tisícerým otázkám, které nepřetržitě vyvěrají, jako potůček, z dětských úst.
Kolik má otázek čilé, živé dítě! Většinou má býti objasněn základ, příčina všech jevů. Ono „Proč“? nemá konce. „Proč je v noci tma?“ - „Proč kvetou rostliny?“ - ,,Proč je neděle?“
Blaze tomu dítěti, které má matku, jež dovede odpovídati z bohatých pokladů opravdově milujícího, chápajícího srdce. A srdce nepoučuje a nezatěžuje moudrostmi, s nimiž si dětská mysl neví rady. Matka musí sestoupiti k dítěti a s ním musí toto ,,Proč“ hledati.
Dítě velmi rychle vypozoruje, zdali matka, teta nebo někdo jiný z dospělých, ke kterému se důvěřivě obrátilo se svou otázkou, odpovídá jenom tak, aby se zbavil svého malého, obtížného tazatele. Vycítí, zdali tázaný své odpovědi skutečně věří nebo zdali něco říká s polovičním úsměškem, snad také s chytráckým mžouráním po jiných. Dětská důvěra, ve svém jádru dotčená se zakalí, když ji něco podobného potká. Přihodí-li se to častěji, stává se dítě „uzavřeným“ a vychovatelé se táží znepokojeni nebo pohoršeni, jak se to mohlo stát.
Pravda, není vždycky tak snadné odpovídati na dětské otázky. A sotva jediný z dospělých chce připustit, že nebyl odpovědí přiveden do rozpaků. Tu si mnohý raději počíná tak, jako představená jisté školy, která na nepohodlné otázky svých žaček pravidelně vyjela: „Sedni si, jsi prostořeké děvče!“
Nepozorovaly děti jaká je vlastně jejich učitelka? Nebylo by mnohem poctivější a proto i moudřejší, kdyby byla připustila: „To nevím, budu však o tom přemýšlet!“
Děti rostou. Již se vstupem do školy mění se otázky co do obsahu i co do druhu. Zatím co jedny se zabývají čistě hmotnými záležitostmi, chtějí na příklad vědět, proč je rádio jiné než telefon, jak vyhlíží lodní stroj, co zvučí ve varhanách, obracejí jiné své zájmy k přírodě. Vychovatelé mají vědět, proč má brouk šest noh, proč má osel dlouhé uši, zda doopravdy žijí skřítkové a trpaslíci atd.
Tyto otázky nelze odbýti několika prázdnými slovy; nanejvýš může matka odkázati na otce, který „něčemu takovému“ lépe rozumí.
Avšak, milá matko, uč se se svým dítětem! Poslouchej, když otec vysvětluje, abys při příští příležitosti byla schopna spolurozmýšleti. A nyní počíná se mladá duše probouzeti, natahuje a protahuje se a dívá se kolem sebe ve světě. „Odkud přicházím?“ „Karm jdu?“
„Mami, je doopravdy Bůh?“ „Co bylo, než byl Bůh?“ Sotva jeden je mezi námi, který tuto otázku v nějaké formě neslyšel a který se jí nemusel zabývati.
Ano, musel se zabývati! Vy rodiče, vychovatelé, neberte odpověď na takové zvědavé otázky dítěte na lehkou váhu! Nechte se jím zavésti do hloubek své vlastní duše, ve které snad ještě žije vědění o Bohu, o nejvyšších děních. Rozdmýchejte v sobě malou jiskérku ve světlý plamen, který Vás zjasní a zahřeje! Plamen sám dá Vašemu žití obsah, kterým život bude hoden prožití.
Střezte se však dávati svým dětem kamení místo chleba! Velké tázavé oči mládeže žebrají o Pravdu!
Pravda? Kde ji lze nalézti? Kdo dnes ještě ví, kde je skutečná Pravda? Máme tolik vyznání, sekt, „duchovědců“ a všichni uplatňují nárok, že oni jsou jedině správní. Kdo má v tísni každodenního života ještě čas, hloubati o Pravdě? Kdo chce rozhodnouti co je pravé ze všeho, co se nám dostane k sluchu?
Neodsunujte takovými slovy to nejdůležitější pro Vás a pro Vaše děti stranou! Jest tak snadné poznati Pravdu, neboť Pravda žije! Koluje, buší, tvoří a utváří! Zůstala od věčnosti až dodnes stejná, jediná v proměnách tohoto života nikdy se nezměnila. Co zní dnes tak, zítra jinak, co se dá jednom vykládati tak, jindy v jiném smyslu, není již Pravdou.
Vaše děti mají právo na Pravdu!
V této době, kdy hrozí zřícení hodnot, ke kterým se lidé dosud upínali, kdy počínají kolísati názory a pojmy, v této době mohou Vaše děti požadovati, abyste jim dali do rukou pevnou oporu, která je bezpečně povede na jejich pozemské cestě: Pravdu.
Hledejte, bojujte, abyste ji sami našli, tuto drahocennou perlu. Nedejte se uchlácholiti dutými, prázdnými slovy. Čím hlouběji se ponoříte do otázek svých dětí, tím lépe pro Vás samotné.
Neříkejte: „Jsou právě věci, na které pozemský člověk nezná odpovědi. Snad ji nemá nalézt. Pravda usmrcuje. Pomyslete na zahalený obraz v Sais.“
Usmrcuje-li Pravda, není to ta pravá, nýbrž jenom přelud. Pravda oživuje, povznáší a oblažuje. Usmrcuje jenom falešné, kde toto vystupuje proti ní, nikdy však ducha, duši člověka.
A není jediné otázky, která by zůstala člověku záhadou, když jen vážně chce. Jasné a otevřené leží cesty Boží a zákony Boží ve stvoření před námi. Jsou nám zjevné z nejmenších, tak jako z největších událostí. „Kdo hledá, najde,“ řekl Syn Boží. Jeho spasitelná slova platí ještě dnes.
Hledejte, vy rodiče a vychovatelé, s vážným úsilím, s poctivým srdcem, abyste měli co dávat, už se k vám vztáhnou ruce vašich dětí s otázkami! Pak pocítíte, že v dávání je blaženost!
