Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření II.
Pokračování.
Z úst vznešeného ducha dostalo se mu posvátných zpěvů, kterým on zase učil lidstvo opěvování světla.
Dostalo se mu sedmi desek proroctví, které líčily vzrůst a všechny budoucí události říše až do příchodu Božského Spasitele. Vznešené světlo poslalo mu z posvátných výšin až do hmoty své prazákony. Měl i v těle věděti, jak Pán vede a řídí své věčné zákony, aby lidský duch mohl na své pouti bytím zůstat věčně spravedlivý.
Byly to duchovní ukazovatelé cest, které jsou všem stvořeným pevné a nezměnitelné. Nikdy se nesmějí ztratiti, nemá-li lidský duch zabloudit a zahynout.
Vznešenému mudrci v Servantě dostalo se z ducha zpráv i o lásce Boží, o pravdě a o čistotě světla.
A tak přijal Simael proudící zářící síly světla a stal se zasvěcencem.
Osamocen a vznešený převyšoval své rytíře a tiché kruhy svých ostatních služebníků. On sám převyšoval však také všechna pokolení králů této hvězdy, kteří mu prokazovali úctu a lásku. Byl nejvyšším z nich a také ze všech nejpokornější. Neznal sebe a myslel jen na blaho svých poddaných.
Jen jedno miloval : Světlo!
Osamocen žil jako dítě, jako jinoch i jako zralý vládce a přece nežádal pro sebe nic než duchovní štěstí! Jeho bytí bylo všemi smysly obráceno vzhůru. Jen v světlém lesku věčnosti nacházel svůj život a odpočinek. Vše, co Simael ve svém životním boji získal, vytrpěl a překonal, to nebylo pro něj, nýbrž jen Pánovi k službám.
Čím byl tišší a osamělejší, čím více putoval svou cestou v odvrácení od vlastních přání a nadějí, tím rychlejší a bohatší pozemský úspěch ho obklopoval. Vedl ku pomáhání a blahu. Sbíral zkušenosti a rozséval zaslíbení. Z výšin svolal duchy a rozvíjel je pro věčné cesty Pánovy v koloběhu světů. Podařilo se mu zakotviti ve Smyrně světlé nitky z nejvyšších výšin.
Nyní však byly dny Simaele sečteny. Věděl to a proto zvonily v Servantě všechny zvony. Měli přijíti všichni ti, kteří v těchto tónech poznávali měkké bohaté hlasy znění sfér svého svatého domova. Přišli všichni ti, kteří byli se Simaelem spojeni a kteří se s ním chtěli spojiti pro všechny události doby.
Nad Smyrnou letěla vlna duchovní síly. V té chvíli staly se podivuhodné pohyby vod a hvězd. Ženy ve svých zpěvech a modlitbách zvěstovaly moudrosti, přicházející k nim z vyšších sfér. Všechny mluvily o návratu krále a o příchodu nové doby.
Bohatší než kdykoliv jindy byla hojnost úrody. Lidé neměli kam ukládat plody své práce. Celá příroda rozdávala hojnost a bohatství a člověk pln radosti a vděčnosti uctíval svého Boha.
Zpěv rozvíjel se ve stále ušlechtilejší umění; zvlášť ženy sloužily tomuto umění i zálibě v půvabných pohybech. Ženy byly jako drahokamy v zářivé koruně stvoření Smyrny. Podobaly se krůpějím světla plným jasu a lesku. Z vůle svého ducha vynášely dary Nejvyššího. Byl to půvab, krása, čistota a výchova. Svou zvláštní, líbeznou důstojností byly co nejsilněji spojeny se světlem a v celé Smyrně vysoce ctěny.
Matky samy vychovávaly svá děvčátka ve všech ženských schopnostech a dovednostech. Jen v umění byly vyučovány kněžkami uměn. Umění bylo svatým dílem a vykonávati je bohoslužbou. K chrámové službě směli se zaslíbiti jen ti, kteří v lásce k službě dovedli zapomenout na sebe.
„Jen ony,“ pravil Simael, „přijímají čistě z nejvyššího pramene dokonalosti!“
Stříbrné zvony servantské zvonily sedm dní a nocí. Z modravých dálek vlnícího moře přijížděly lodi. Za třpytu zardělého měsíce odjížděly a v růžových červáncích stříbrného jitra zase přijížděly.
Přistávaly u dlouhých, stříbrným světlem zalitých schodišť. Cestující vystupovali z lodí a kráčeli vzhůru po nádherných kobercích.
Za nimi vystupovali ze štíhlých lodí nesčetní služebníci, nesoucí cenné a krásné věci.
Přijetí, které Simael svým hostům připravoval, podobalo se obětnímu průvodu. Simaele však ještě nebylo vidět. Kruhy jeho věrných služebníků stály na stráži. Zdravili hosty vznešených i prostých kast a rozesílali je do jejich obydlí.
Dávali jim příležitost k rozmluvám a zotavení, zpravovali je o všech obyčejích a tázali se na jejich přání.
Prováděli je nádherami zahrad, chrámy a paláci a poučovali je o všech krásách, které se udiveným zrakům skýtaly. Hosté směli se osvěžiti a obléci podle pohostinných obyčejů země a čekali na chvíli, kdy směli spatřiti krále.
On však ještě vyčkával. Jeho hodina ještě nepřišla. Moře šumělo a zpívalo a všichni věční, tkající a působící zpívali tiše nad mořem:
Vidíte, jakou milost prokazuje duchu Is-ma-elově Pán všech světů, král králů? Vidíte, jak se kruh jeho prvního působení v hmotě uzavírá a blíží k dokonání? Hleďte, jak připíná zářivé nitky, spojující Smyrnu nyní se Spasitelem! Hle, všichni jeho služebníci, jeho věrní, byli jím osvíceni a stali se pevnými ve vědění. Zapustili kořeny v jeho práci a konají vůli Páně. Tak to má být! On splnil své poslání! Věrně a opravdově kráčel svou první cestou do čisté říše Smyrny.
On zakotvil vědění o Pánu ve Smyrně, aby tam zůstalo na věky. On vyvinul v hmotě to, co v duchu přijal. On dokonal své poslání!“
V letícím kosmu slunečního kruhu Atlanty nastaly zázračné změny. Hvězdy mizely a nové se vynořovaly, bytostní vpřádali do hmotnosti ohromující událost. Vůdcové kosmických elementů letěli a s hukotem vyvolávali jednu mocnost za druhou. Světelné proudy obrovské nádhery, podobné ohnivým pochodním, šlehaly nad mořem a nebem. Pěvci pěli o moudrosti Simaele, který jako svědek velikosti Boží jim dal toto zaslíbení:
„Máte povždy zůstat pod mocí vašeho Tvůrce!“
A když skončil sedmý den, utichly vody. Noví hosté již nepřicházeli. Země podobala se velkému lidskému moři. V tom začaly volat zvony v chrámě.
Byla to veliká událost pro všechen lid Atlanty, když se brány chrámu otevíraly. Jinak měli přístup do chrámu jen chrámoví služebníci a služebníci krále.
Rozlehlé síně podoby kříže, spojené obrovskou střední kopulí, byly jen zřídka kdy otevřeny pro všechny lidi.
Byla to vždy chvíle posvěcená, všemi duchy radostně očekávaná. Přípravu obstarávaly prorocké zpěvy. Světlá znamení nebes bílým prstem potvrzovala a psala do kosmu to, co hlasy z věčnosti přinášely uchu lidstva:
„Simael, váš král, dokonal svou práci! Celé stvoření se s ním raduje. Děkujte a chvalte Pána, kterému on slouží na věky. Děkujte, že ho poslal, že ho nechal učiti vás moudrosti stvoření a vědění o Bohu. Děkujte, že vás připojil ke světlé říši Boží v tomto čase a na všechny věky a že vám zaslíbil světlo světa, které jednou i Smyrnu naplní svou milostí a láskou. Podržte to, co máte, dokud ON nepřijde!“
Očekávaná hodina nastala.
Simael stál pod svítící kopulí ve středu chrámu ná zvýšeném trůně. Na stupních trůnu stál kruh všech příslušníků chrámu a všech, kteří byli kolem krále. Mezi nimi i ženy.
Třpytící sál byl naplněn posvátností této hodiny a množstvím dojatých lidí. Cizí hosté klečeli na polštářích: v prvé řadě nejstarší a králové, vysocí hodnostáři, mudrci ostrovní říše a za nimi ostatní lid.
U nohou krále Simaele rozkládal se jako koberec podivuhodný, barevně zářící obraz. Vzhůru nesly se zpěvy chórů chrámových služebníků.
Posvátné vůně stoupaly ke světlu měnivých barevných kopulí. Zprvu žhnuly růžově, pak modře, pak fialově, posléze zeleně a žlutě v zázračně světlém lesku. Světelné kruhy snášely se ve chvění a znění a zahalovaly lid.
Celým chrámem zazvučel tón, který podivuhodně a posvátně zazníval k prvním slovům, vycházejícím z úst králových:
„Lidé, vězte o svatosti Boží! Vězte o spáse této hodiny a svatém místě tohoto chrámu. Vězte, že jdu od vás a že vám smím zvěstovati o tom, který přijde po mně a který byl dávno dřív než já. On jest začátek a konec. On jest ten, který přijíti má. Držte, co vám dal, co jsem vám přinesl od něj, jeho jménem a slyšte vše, co vám dnes říkám!“
Simael zvěstoval jim své zákony. Povolal a posvětil Simu, mladého krále, jako svého nástupce. Pak jim vykládal svaté zákony světla.
Nevykládal všechny. Největší část jich musela zůstat uchována mezi těmi, kteří náleželi chrámu. Pak vyvolal ještě ze zástupu prvních žáků nového vůdce chrámových služebníků, který měl vstoupit na místo Simovo. Sima se stal králem. Simael sňal se své hlavy kruh, zdobený zlatě zářícím kamenem a položil ho na hlavu světlovlasého muže:
„Věz, že tímto kruhem klade se na tebe veliký úkol, který tě nad lidmi zavazuje ke kruhu stvoření!“
To byl konec hmotných událostí, které měl Simael vykonati. Nyní vznesl se jeho duch do výše.
Shůry proudilo světlo. Bylo tak silně, nadpozemsky jasné, že převyšovalo i zář světlého světa Smyrny.
Chrámové sbory pěly nadpozemsky krásné zpěvy. Z bočních síní padaly květy a šířily se vůně.
Nejjasnější zvony zvonily v kopulích postranních kaplí. Jejich zpěv podivuhodně doplňoval znění nadpozemských chrámových chórů.
Simael vzhlédl vzhůru. Jeho oči se zableskly, jakoby se v nich odrazil paprsek nejvyšší nádhery a promluvil:
,,Dokonal jsem! Ano, Pane, přijdu brzy! Já, Is-ma-el, vstupuji do zaslíbené služby v Grálu.
Vsadil jsem první kámen do kruhu mého působení ve stvoření. Tobě chci zasvětit tento kruh putováním v čase i ve věčnosti. Pramáti Elisabeth, jsem připraven!“
S těmito slovy opustil Is-ma-el hmotnou schránu Simaele, krále Atlanty. -
Duch Is-ma-ele vznesl se z hmotné schrány Simaele, krále Atlanty a vznášel se nad hvězdami jako světlý oblak. Přezařoval ostatní jemnou hmotnost a poddával se duchovnímu proudu ostrova Patmos. Tento proud směřoval vzhůru, jako příliv mořský, vracející se od hmotných břehů.
Zdálo se, jakoby z hmotnosti smyrenské části světa ubylo něco světla a Smyrna se stala matnější; jak hvězdy tak i jejich barevné záření. Smyrna vznášela se pokojně v pravidelném, kroužícím rytmu bytí a zániku. Jako sen ležela nad ní nějakou chvíli bledost, klid a chlad.
Tak cítila příroda v této něžné hmotnosti a tak prožívali bytostní návrat Is-ma-ele z hmotnosti.
Chladivá, jemná bledost a nepatrná mdloba, tak jako první podzimní den po žhavém létě, plném zlatého žáru klasů, tak ležela Smyrna v tiše mdlém snu smutku. Příroda plakala nad odchodem vznešeného světla, které jim bylo pochodní, teplem a životem. A přesto i v tomto strádání byla radost, radost, kterou bytostní vplétali do tichých, mdle stříbrných závojů, protože Is-ma-el, duch, dokonal své poslání.
Stavěli a podepírali mosty, které vycházely shůry z nádherných proudů světla Patmosu. Tam, ve sféře svého původu vynořil se Is-ma-el, jeho duch byl ve stadiu přechodu jako otevírající se květ, křišťálově jasný a šlehající světlem.
Kolem něj rozkládaly se neustále opadávající kruhy. Schrána za schránou padala a obrazy myšlenek nejvyšší vůle zrcadlily se, tvoříce pojmy ducha, vracejícího se k staré prapůvodní moudrosti.
Vynořil se v zahradách ráje. Prošel jednu bránu za druhou, pospíchal přes všechny stupně až k lesku domova kmene Isma. Zde vlnila se stejnorodost a spínaly se k němu ruce, podobné dětským, jakoby vítaly otce.
On však proletěl i touto sférou světla, jako tekoucí plamen, zářivě jasný a svým palčivě zlatobílým leskem překonával vše pohybem, žárem a světlou silou.
Na téže výši jako Patmos, k němu patřící a přece samostatný, vznášel se ostrov věčného ženství v modrých vlnách na hranici prastvoření. S ostrovem Patmos byl spojen proudy a světlými mosty. Na nich předly čistě duchovně bytostné proudy spojení mezi mužem a ženou. Ve splnění Božských zákonů dokonávaly a opět otevíraly svaté mysterium spojení v dokonalosti.
Tak byla kdysi podle vůle Tvůrcovy rozseta semena duchovních zárodků, jichž praotcem byl Is-ma-el. Byli to Ismani.
Svaté tajemství bytí spočívá ve sférách tohoto nejvyššího bodu ráje, z nějž vyšel lidský duch.
„Atham! Ewha!“
„Tato slova vůle Boží vznášela se v koloběhu všech událostí.
Is-ma-el prošel i těmito stupni. Božská síla lásky zahalila jeho ducha a Slovo vyslalo svou svítící krůpěj světla do jeho plamene. Z ní dostalo se mu vědomí čisté síly moudrosti.
Vstoupil tak do kruhu moudrých otců, z něhož kdysi vyšel. Jedna vlna světla za druhou dávala mu schopnost přizpůsobivosti a sílu k jeho zařazení do kruhu Božích služebníků. Byl-li v letu svého bytí i při své pouti ve stvoření spojen s prapůvodem, musel se přece jako vědomý duch, vracející se ze svého poslání, znovu probuditi k vlastnímu bytí. Neboť být plně vědomý je možno jen v prapůvodu a ve spojení se stejnorodostí.
A tak nadešla svatá hodina světla, v níž Pán povolal svého vyvoleného.
Na stejné výši, jako Patmos, vznáší se ještě další ostrov, stejného původu, jehož nejvyšší bod Patmos ještě převyšuje. V proudu letících paprsků, zaznívajících zázračnými barevnými akordy, stojí duchovně stvořená žena, věčně přijímající, a jednotí své spojující proudy s positivní silou věčných, otců.
To je věčné naplnění a tak zářivé tkaní, že ho lidský duch v hmotnosti v celé čisté vznešenosti nemůže pochopiti. Zde je také schopnost spojování a přijímání s vyššími prastvořenými bytostmi nejčistší a nejsilnější, protože je nejblíže životu.
Zde vznášejí se ve světle zářivých mostů okřídlené, ve skvoucí peří oděné ženy z ostrova sloužící lásky vzhůru a dávají ze své bytostné síly čistě duchovně přijímající nádobě také ještě prasíly mateřství.
Nekonečně působící jsou ty síly ve stvoření. které ženství v lidském duchu nese dále.
Positivní a negativní část lidského ducha ve stvořeném je dokonale spojena v Ismaniele s Is-ma-elem. Jako hvězda září do daleka síla věčného ženství z její hlavy. Světlý plamen modravého lesku doplňuje současně zvláštní druh její bytosti, která je určena jako nádoba k přijímání toho, co duchovně stvořené může přijmout z prastvořeného.
Její působení jest jen zářícím chtěním, věčným dáváním ve službě Páně. Z tohoto vysílajícího chtění této nádoby vyšlo prasémě ducha Ismanů.
Věčně působící síly jsou utvářeny v síle plamene jako žena podle předobrazu Ewhy, v čistě duchovní části ráje.
Na nejvyšším místě tohoto ostrova vznáší se nepopsatelně vznešené duchovní síly, zakotvené ve svatých jménech. Tam jest místo modlitby odevzdání se do jmen:
Imanuel
Maria Irmingard
Nyní připravuje se pod nohama stvoření světlé pole jejich setby. Nyní shlížejí dolů do vlnících se zahrad děti jejich jména a rozsévají lásku do nitek jejich sloužícího tvoření, aby i oni prožívali totéž svým způsobem, v lásce k Pánu.
Balsamické vůně vydechuje ráj vzhůru, jako kadidlo kolem ostrova věčných kmenových otců lidského ducha. Síla prasvětla září všemi křišťálovými stupni shůry dolů k těm, kteří svým uctíváním opět vysílají vůni svého tkaní, chtění a dávání do vyšších sfér, k uctívání Pána.
Jejich otcem, řídícím a vedoucím jest Is-ma-el. Nyní kráčí branami věčných zahrad do prvního stupně ráje, aby požehnal svému kmeni.
Jeho kmen, rozložený široko daleko jako mocný strom, rozkládá své větve i kořeny dolů do sfér pozdějšího stvoření. Nesčetný jest zástup jeho duchovních plamenů.
Lidští duchové, nezatřese zodpovědnost vaší duší?
Veliký princip praotce působí, vysílá a povzbuzuje vývoj ve hmotě. To byl Is-ma-elův čin dole ve stvoření!
Jeho život však a jeho služba platila vždy jen Pánu. Na stupních oltáře, na Patmu, položil světle ukutý duchovní kruh své věrnosti se světlejasným křišťálem, kterého dobyl svému Pánu na Smyrně. To bylo první ukončení jeho úkolu ve hmotě.
Ze svatých pramenů Božích proudí stříbrné světlo čistého chladu. Dává je Irmingard, Čistá Lilie a síla Božské čistoty kotví ve svatém Grálu v Irmingard. Irmingard žije cele v bytí Parsifala a věrně slouží svatému Grálu!
Stříbrobíle svítí paprsek, kterému ze svatého Grálu dala formu pramáti Láska. Chladivě, bíle a stříbrně čistě svítí vše, co je z ní a kolem ní.
Čistá a vznešená vznáší se nade vším prastvořeným. Neustále vyzařuje ze své světlé, nepopsatelně obsáhlé hojnosti. Síla její čistoty proudí živoucím, svítícím proudem vůle do kvetoucích zahrad Lilie chrámem Čistoty. Zde shromažďuje se ještě jednou v prastvoření křišťálově jasné světlo Irmingard v původním stavu, v křišťálovém kalichu z bytostné pralátky.
Odtud vysílá proudy do ráje pozdějšího stvoření, které jsou přijímány planoucími duchy na Patmu, jež se smějí nazývati matkami podle svatého zákona vůle. Stojí v paprsku poznání a na břehu proudu, skrývajícího Božskou čistotu. Mohou ji přijímati. A také jí slouží svým bytím; neboť ve všem jejich tkaní je absolutní čistota. Tak šumí a proudí dolů slovo, přijímané duchem ve hmotnosti. Slovo stvořeného z moudrosti pravěčné říše. Z něj vystupují světlé kruhy jeden za druhým. Padají dolů a vše, co světlá vůle tvoří, klesá dolů do hmotnosti pozdějšího stvoření. A tak také ona posvěcená křišťálově jasná síla čistoty. -
*
Ve zpívajícím, jako šumot větrů vanoucím dechu, krouží světlá sféra světů v hmotnosti pozdějšího stvoření.
Lidem není možno ukázat srozumitelnou, dohře orientovanou cestu těmito velkými, obrovskými kruhy stvoření. Zde může řídit jen přitažlivost stejnorodých sil. Protože tato světlá říše může být nazvána nezměrnou říší sluncí a je tak čistá a světlá, mohou k ní dospěti jen takoví duchové, kteří se mohou obléci do její čisté hmotnosti. -
Pohybem světlé zářící říše Thyatiry, jejíž zázračné kosmické síly vytvářejí jedinečně jemný druh živlů, vznikají zářivé chóry kosmické hry varhan. Jejich zvuk nezní nikde tak rajsky jak zde, ve světové části Thyatiře.
Je v něm veliké množství nádherných světlých sluncí. Kolem jejich těles krouží jemnější, ohnivě plynné substance planet. Vše je spojeno paprsky a v nepřetržitém pohybu svatého bytí stvoření ozdobeno zázračnou krásou.
Pokračování příště.