Ve světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina

Tak často se ptáš: proč?

od Augusta Manze

 

 Snad každý člověk přemýšlí ve vážných chvílích svého života o sobě a o svém okolí. Pozoruje, posuzuje a srovnává své vlastní formy bytí, svůj osud se svými spolubližními.

Jsou-li jeho myšlenky opravdu vážné, nezůstane stát při kritickém hodnocení různých forem života. Bude chtít proniknout hlouběji a hledat vysvětlení pro často tak obrovské rozdíly utváření života jednotlivých lidí, pro různorodost života. Snad půjde dokonce i o krok dále a postaví si otázku „proč“ ve vztahu k lidskému životu.

Je neochvějnou skutečností, že formy života člověkova vykazují nekonečné rozdíly a v nejrůznějších usilováních příkré protiklady. Žádné povídání o nějaké domnělé rovnosti všech lidí nemůže nikoho oklamati. Ve skutečnosti není nikde tak veliké nerovnosti jako mezi lidmi a jejich osudy.

Jasně to ukáže již i pozorování vnějších forem života a jejich podmínek. Jeden chudý, druhý bohatý. Někdo je blízek vyhladovění a jeho soused je přesycen nadbytkem. Mnohý, obklopen štěstím, pospíchá od úspěchu k úspěchu. Jiný, pronásledován nezdarem, padá z jednoho neštěstí do druhého. Kdosi požehnaný bohatstvím statků, trpí zděděnou nemocí a vleče se v nevyléčitelném utrpení celým životem a opět jiný, sršící zdravím, těžce zápasí o kousek denního chleba.

Král a žebrák, pán a sluha, vládnoucí a ovládaní, svobodní a zotročení, bojovníci a trubci.

Kolik lidí na světě, tolik protikladů je již v jejich vnějších osudech.

A rovněž tolik zdánlivě nezměnitelných rozdílů je ve vnitřní osobitosti a charakteru. Dobrá a špatná nadání a schopnosti stojí jako póly proti sobě. V základě rozdílná jsou intelektuální nadání, umělecké a technické schopnosti. A především jaké protivy jsou i v duševních vlastnostech!

Každý člověk má nějaký silněji ražený rys charakteru, který jej odlišuje od ostatních. Každý má také nějakou silněji vystupující vlastnost. Stačí si vzpomenouti jen na rozličné temperamenty a všechna ta různá duchovní znamení, která vykazují celou stupnici od dobra ke zlu.

A při tom věří ještě velmi mnoho lidí, že se musí prostě spokojit s tím co dostali jak se lidově říká do kolébky a zřejmě se podrobují takovému nezměnitelnému osudu. Ba dokonce jsou snad i na to pyšní!

Kam sahá lidská paměť všude byly tyto různosti. Nemá snad ani smyslu a je naprosto zbytečné vůbec na to poukazovati. Je to přece zcela samozřejmé. „Prostě je to tak!“ .

V tomto „uspokojení se osudem danými formami života“, aniž by se hledalo pro ně přiměřené vysvětlení, spočívá veliké nebezpečí:

Pochybování o spravedlnosti Boží!

Vždycky snažily se a snaží ještě dnes všechna náboženství a filosofie najíti uspokojivé vysvětlení zdánlivé nespravedlnosti osudu. Totéž činili všichni lidé, kteří hledali Pravdu.

Je-li vůbec někdo přesvědčen o tom, že smysl lidského života musí být vyšší než ve splnění čistě pozemských úkolů, tomu je prostě nemožné spokojiti se s údajem, že tyto různosti a nerovnosti by měly být hrou nesmyslné náhody. Musí hledat nějakou účelnost, která by měla smysl. Snaží se hledat řešení, vyplývající z poznání spravedlnosti Boží, jejíž dokonalost je mu přece samozřejmá.

Následující vývody mají dáti několik pokynů při hledání vhodné odpovědi na všechny tyto mučivé pochybnosti a otázky. Kdo si přečte tyto řádky bez předsudků, ten může ve vážném hledání proniknout značný kus cesty vpřed k poznání pravdy. Nepomohou ovšem tomu, kdo je předem prostě odmítne, protože se mu zdají být myšlenkovým postupem neobvyklé.

Kdo hledá, má klidně všechno zkoumat. Pak se má zeptati, jestli zde snad přece není naznačeno něco, co svou důsledností musí působit přesvědčivě a co si zaslouží vážného zamyšlení. Snad zde najde odpověď, která tomu, kdo věří v jednoho Boha a jeho dokonalost a spravedlnost bude připadati jako záchrana před všemi pochybnostmi. Zvláště tomu, kdo se dosud domníval, že v různosti forem bytí a lidí je vůbec nějaký nespravedlivý osud.

Chtěl bych ještě předeslati, že následující vývody jsou vystavěny na Abd-ru-shinově Poselství Grálu. V jeho dílech může každý vážný hledatel pravdy sám najít odpověď. Mé vývody dávají jen zcela krátký výsek, především pro ty lidi, kteří Poselství neznají.

A proto musím také zprvu předeslati zdůraznění zvláštního druhu lidského ducha, abych usnadnil porozumění učení o znovuzrození, jak je přináší Abd-ru-shin. I když mnozí čtenáři již slyšeli o znovuzrození a karmě, tak jak tomu učí mezi jinými indická náboženství a na nich vybudované filosofie, tu musí býti předem zdůrazněno, že v těchto učeních jsou jen částečná vysvětlení. Z tohoto důvodu nemohou také dávat postačující odpovědi.

Chybí v nich velké, všeobsáhlé vědění o stvoření, které ujasňuje všechny zákony lidského bytí a dává jasné odpovědi na všechna „odkud“, „jak“ a „proč“ pozemského života člověka.

Aby bylo možno zcela pochopiti bezmezernou důslednost Abd-ru-shinova učení o inkarnaci je nutno vyjíti z Abd-ru-shinových vysvětlivek o lidském duchu a jeho zvláštním druhu.

Člověk jest v jádru bytostí duchovní. Jeho vlastní já pochází z duchovní říše, z ráje. Tento ráj nesmí být ovšem zaměňován s pozemským rájem, který si lidé podle podání bible představují na zemi. Nejvíce se přiblížíme porozumění tohoto duchovního pojmu, představíme-li si nivy blažených jako říši světla, v níž vládne čistota a dokonalá harmonie.

Lidský duch tedy vychází z této duchovní říše, zprvu bez vědomí své osobnosti, na pouť různými sférami. Svým pohybem, bojem a prací má se vyvinouti z nevědomého duchovního jádra v plně vědomého, čistého a dokonalého lidského ducha.

Nutnost pohybu, činnosti práce a bojů nachází tento zárodek ducha jen v říších hmotnosti. A proto se zárodek ducha musí ponořit do hmotnosti, protože by se jinak nemohl vyvinouti. K těmto říším patří jemnohmotnost, sféra onoho světa a hrubohmotnost tohoto světa a tedy také naše země. Není nutno nyní hovořiti o různých odstupněních obou hlavních druhů hmotností. Toto hlavní rozdělení postačí k dalšímu porozumění.

Duchovní zárodek obklopuje se v jednotlivých sférách vždy nějakou schránou, jakýmsi pláštěm, který odpovídá druhu okolí. Tímto pláštěm v hrubohmotnosti jest pozemské tělo. Lidský duch získává pozemské tělo inkarnací, to znamená spojením dosud získaných schrán, obklopujících zárodek ducha s nějakým pozemským tělem. Toto spojení s nastávajícím dětským tělem nastává uprostřed těhotenství.

Jen duchovní jádro člověka zůstává ve všech těchto pláštích nezměněno. A toto jádro, v němž jest úsilí o sebeuvědomění a v němž také dřímají všechny ušlechtilé a dobré schopnosti, žene člověka stále dál na jeho pouť k dalšímu vývoji a zrání.

Pozemský člověk sestává tedy - oproti monistickému učení - ve skutečnosti z duchovního jádra a z různých, toto jádro obklopujících schrán, z nichž nejzevnější v hrubé hmotnosti jest tělem.

Jednotlivý lidský duch má nyní Bohem chtěný úkol, aby se vyvíjel stále výše. Každý lidský duch má svým pozemským putováním dozráti k vědomí a zodpovědnosti a opět vystupovati do stále vyšších a čistších sfér, aby nakonec, dokonale uzrálý, čistý a světlý mohl se vrátiti jako vědomé  do duchovní říše, z níž jako nevědomý vyšel.

Původně bylo tedy úkolem jednotlivce, aby na své pouti rozvinul v sobě dřímající ušlechtilé schopnosti, vítězně odolal bojům hrubohmotnosti a po pozemské smrti, po odloučení pozemského těla, nastoupil cestu zpět k duchovní říši, z níž vyšel. Dlouhou dobu plnili první lidé této země svůj vznešený úkol. Pro lepší porozumění dnešních lidí a poznání zákonů stvoření je to vylíčeno v knize „Ephesus“.

Toto ponoření se do hmotnosti za účelem vývoje k sebeuvědomění, zrání v hmotnosti a pak opět návrat do duchovního domova, to je původní smysl lidí. - To je odpověď na otázku „proč“ lidský život. Tento rajský stav však trval jen nějakou dobu - než se lidé obtížili vinou. Bible znázorňuje tento pád do hříchu symbolicky, jako mlsání zakázaného ovoce. Ve skutečnosti - jak učí Abd-ru-shin - je pádem do hříchu jen jednostranné, přehnané pěstování rozumu se všemi zkázonosnými důsledky pozemské omezenosti. Tím tedy, že se lidé obtížili vinou, učinili se sami neschopnými dosáhnouti návratu do duchovní říše. Velká většina jich zůstala upoutána na hmotnost. Žádný lidský duch nemůže vystoupiti do čistších, světlejších sfér dokud nese tuto tíhu viny - svou karmu. Musí zůstat v hmotnosti ve všech jejich druzích a úrovních.

Každý jednotlivý lidský duch nese tedy nyní řetěz za ním ležících událostí, které má odčiniti. To je karma. Tato tíha je jednou větší, jindy menší; je individuelně zcela rozdílná a odpovídá velikosti viny, které se postižený dopustil. Dokud takový lidský duch, obtížený karmou, opět nenajde pravé poznání pravdy a nežije podle ní, nemaže se od své karmy osvoboditi. Tíha drží jej dole.

Jen životem podle Božských zákonů, které nám může ukázat opravdové vědění o stvoření, jest možno se opět osvoboditi od tíhy karmy.

K lepšímu porozumění důslednosti učení o karmě musím nyní rozvésti otázku svobodné vůle člověka.

Neboť dopustit se viny a naložit si karmu, kterou je nutno opět odčiniti čili sám nésti důsledky svého jednání, by mohlo znamenati důslednost a účelný smysl jen tehdy, kdyby člověk měl svobodnou vůli jednat tak nebo také jinak.

A tuto svobodnou vůli k rozhodnutí má každý člověk.

Učení o svobodné vůli a z ní vyplývající zodpovědnosti jest velmi podstatnou částí nauky o znovuzrození a o karmě.

Teprve účelné spojení všech těchto nauk ukáže nám obraz bezmezerné a přísné důslednosti zákonů stvoření, které utvářejí lidský život.

Kdyby však člověk měl v jednom svém životě odpykávati nějakou vinu, které se sice dopustil, ale za kterou by nemohl být činěn zodpovědným, protože by vůbec neměl svobodné vůle jinak jednati, pak by ovšem prožívání těžkých pozemských osudů bylo jistě nesmyslné. Pak bychom mohli a museli také mluvit o nespravedlivém osudu.

Ale to je pravý opak toho, co jsem právě uvedl: člověk má svobodnou vůli a tím nese také plnou zodpovědnost za všechno své myšlení, mluveni a jednání.

Ve článku „Síla“ v prvém čísle tohoto časopisu jest uvedeno, že jednání člověka může se díti jen použitím jím proudící Božské síly. Tuto sílu může však každý člověk říditi dobrým (správným) nebo špatným (falešným) směrem.

V tom jest přece svobodná vůle k rozhodnutí. Denně, ba každou hodinu uskutečňuje člověk nová rozhodnutí. Všechna spočívají jen v jeho ruce a jsou svobodnou vůlí.

Ale následky jeho myšlení, mluvení a jednání, tedy následky tohoto rozhodnutí, které proměnil v čin, vrací se neúprosně k němu:

Co člověk seje, to musí člověk sklidit, podle zákona stvoření o zvratném působení. Tento zákon není třeba podrobně rozváděti. Postačí v této souvislosti poukázati, že vše, co člověk prožívá, dobré i špatné, jsou důsledky správného nebo falešného používání jím proudící Božské síly.

Svůj osud může každý člověk připsat jen sobě. Odměna a trest padají na něho ve spravedlivém účinku Božských zákonů ve stvoření. Přidržme se nyní tohoto poznání.

Každý jednotlivý člověk nese tedy nějakou karmu a od této karmy se musí osvoboditi, jinak nemůže vystupovati do vyšších sfér a nemůže se vrátiti do své duchovní vlasti. Aby se mohl osvoboditi, skýtají mu další jeho pouti ve hmotnosti tohoto i onoho světa příležitosti, jichž je třeba jen využíti. Toto putování hmotnostmi tvoří jedno jediné bytí. Člověk, který se provinil, zůstává po této první pozemské pouti, v níž se obtížil vinou, nejen v hmotných úrovních onoho světa, ale vrací se vícekrát - podle svého dalšího duchovního vývoje - novými inkarnacemi - znovuzrozením - zpět na zemi.

A zde najde také otázka „proč“ pozemský život svou poslední naprostou odpověď. Nyní, po pádu do hříchu, má pozemský život ten smysl, že se v něm dává člověku příležitost, aby se na své pouti obrátil k dobrému, poznáním a odložením svých chyb a aby mohl těchto příležitostí zcela a plně využíti.

Co člověk vytrpí ve svých životních osudech, to vytrpěl jako následky svých vlastních činů. Ty si také vytrpí i tehdy, když tím již přišel k poznání a změní se k dobrému.

Forma života, do které se zrodí, je tedy současně trestem - ačkoliv tento výraz plně nepřiléhá - a pomocí.

To vyplývá zvlášť jasně z Abd-ru-shinovy přednášky o „Tajemství zrození“, z níž bych chtěl několik míst doslova uvésti:

„Velmi daleko do minulosti jdou často příčiny, které osudově určují poměry, do nichž se duše zrodí, tak jako dobu, pod jejímiž vlivy vchází dítě do pozemského života, aby tyto vlivy během jeho pozemské pouti trvale působily a docílily toho, co právě tato duše potřebuje k vyčerpání, k rozuzlení, odstranění, odvržení a k dalšímu tvoření.

Ale ani to neděje se jednostranně jen pro dítě, nýbrž nitky předou se samočinně tak, že i v pozemském jest zvratné působení. Rodiče dávají dítěti právě to, co potřebuje ke svému dalšímu vývoji. Naopak stejně poskytuje i dítě rodičům, nechť je to dobro nebo zlo. K dalšímu vývoji a rozmachu patří přirozeně i oproštění a zbavení se zla tím, že se toto zlo prožije a vyžije, to jest, pozná se jako zlo a odvrhne se.“

„Tisíceronásobné jsou nitky, které spolupůsobí při určování vtělení. Ale i v těchto dějích stvoření jest spravedlnost, odstíněná až do nejjemnějších odstínů, spravedlnost, která se vyčerpává, rozuzluje a vede k pokroku všech zúčastněných.“

Z těchto slov lze zřetelně poznati, že člověk podle zákona zvratného působení přijde při svém znovuzrození tam, kam ho účinek tohoto zákona donese. Tam bude mít také příležitost odčiniti svou karmu a opět vkročiti na cestu vzhůru ke světlu, zpět k jeho duchovní vlasti, z níž před tím vlastní vinou zbloudil.

Z toho vyplývá však, že při zrození není žádné nespravedlnosti, i když poměry, do nichž se člověk rodí, jsou těžké a nepříznivé. Každý člověk musí se prostě pokojně vpraviti do svého osudu. Poznává, že si v dřívějším životě sám vytvořil životní podmínky svého nynějšího bytí. Ví, že právě tato zdánlivá nespravedlnost, nerovnost a nepřízeň poměrů mu umožňují odčiniti svou karmu.

V této souvislosti bych rád jen krátce ukázal, že každá inkarnace člověka přináší nové možnosti k vzestupu a to i tehdy, když ve svém dřívějším pozemském bytí hluboce klesl a dokonce se zatížil novou vinou. A také, že lze těchto možností k vzestupu mnohem lehčeji využíti, než by bylo možno na onom světě.

To má svůj důvod v tom, že hrubohmotnost pozemského bytí v důsledku svého těžšího a hutnějšího druhu znemožňuje, aby cítění lidí se stalo bezprostředně prožitím a tím skutečností. Cesta od základního citu až k vnějšímu činu je velmi daleká. Tím je dána mnohem větší možnost přijít mezi tím k lepšímu názoru, změniti se, t. j. vyvíjeti se k dobrému a zráti.

Mimo toho poskytuje pozemský život dvě zvlášť příznivé možnosti dojíti k poznání pravdy a najít opět pravou cestu. Je to vývoj pohlavní síly a láska.

Tyto krátké náznaky musí však v rámci těchto vývodů stačit. V pozdější úvaze o odčinění karmy bude možno se o tom podrobně rozhovořiti.

Tím má býti nyní zjištěno, že znovuzrození je konec konců největší pomocí, které se vinou obtíženému člověku dostalo. Trestem jen potud, pokud mu dává zákonitě vytrpěti vše, co si člověk sám svým chováním na sebe naložil. Ovšem ne trestem ve smyslu nějakého více méně libovolně uloženého pokání. Proto jsem také hned řekl, že výraz „trest“ nepřiléhá, spojuje-li se s představami obvyklé řeči.

Zevní životní formy a podmínky nejsou tedy ovlivněny nějakým nespravedlivým osudem, nýbrž jsou jen zákonitými a proto spravedlivými následky jednání.

Jak se však nechají vysvětliti nerovnosti vnitřních osobitostí a charakterů? Je oprávněné pojetí tak mnohých lidí, že nemohou být činěni zodpovědnými za své sklony, protože jsou jim „vrozeny“?.

Ne - toto pojetí je úplně falešné a zkázonosné. Zdržuje dotyčného především od poznání a odložení jeho chyb a znemožňuje mu tak splniti smysl svého pozemského bytí.

Mluvil jsem již o tom, že pozemský člověk měl původně za úkol rozvíjeti v něm dřímající čisté a ušlechtilé schopnosti. Jednostranným přepěstěním rozumu lidé zbloudili z této prosté a přímé vývojové cesty.

Tak vznikly nečisté a nešlechetné vlastnosti a ty se vyvíjely světlu nepřátelským směrem. A tyto světlu nepřátelské, špatné vlastnosti musí každý jednotlivý člověk nejdříve poznat, potírat a konečně odložiti. Teprve tím vytvoří předpoklad k novému započetí vývoje čistých a ušlechtilých vlastností, které vedou vzhůru ke světlu.

Ale tyto nešlechetné a nečisté, tedy špatné vlastnosti, získal si každý lidský duch sám pro sebe, jen svou osobní vinou. Jeden ty a druhý jiné vlastnosti a chyby. A tak vznikly tolik rozdílné druhy, které musíme považovati za duchovní vlastnosti dotyčného lidského ducha.

Tyto vlastnosti má lidský duch na tomto i na onom světě - až je pozná a odloží. Člověk, který se znovuzrodil, přinesl tedy s sebou i své osobně zvláštní vlastnosti již při zrození na tuto zemi. Je to řízeno stupněm zralosti, kterého si na své vývojové cestě různými úrovněmi hmotnosti až dosud vydobyl a přiměřené jeho osobnosti, v níž se podle svého přání a chtění až k tomuto okamžiku vyvinul.

Jeho nadání, přednosti a chyby duševního, správněji řečeno duchovního druhu, nejsou mu tedy „vrozeny“, nýbrž lpí jen na jeho osobnosti, na jeho duchu.

Jsou čistě osobní - nejsou tedy dědictvím po jeho předcích. Není vůbec žádné duchovní dědičnosti. Žádný člověk není s to dát ze svého živého ducha ani jediného prášku. Žádné dítě nemůže proto děkovat svým rodičům za nějakou duchovní schopnost, tím méně jim činiti výčitek za své nedostatky. Duchovní dědičnost byla by jen aktem svévole nebo náhody a ty nemají místa v dokonalosti zákonů stvoření.

Jeví-li děti stejné nebo podobné duševní vlastnosti jako jejich rodiče, pak to souvisí se silou přitažlivosti stejnorodého. Ona způsobuje při inkarnaci, že rodící se lidský duch je přitahován stejnorodostí, na níž má přece poznávat své vlastní chyby.

Podrobně rozváděti theorii dědičnosti vedlo by příliš daleko. Bude o ní později zmínka.

Různost vnitřních osobností a charakterů pozemských lidí není tedy rovněž účinkem nějaké libovolné nebo nespravedlivé náhody či osudu, nýbrž jest samozřejmým důsledkem rozdílného chování se jednotlivých lidských duchů.

Protože se tu jedná o chyby a vlastnosti, které si člověk sám vytvořil, je proto spokojenost a odevzdanost do osudu naprosto falešná. Naopak každý jednotlivec musí vynaložit celou svou sílu k tomu, aby využil své pozemské bytí a v něm mu poskytnuté možnosti vzestupu. Má opravdu chtít všechny chyby a zvláštností svého charakteru, které nejsou „dobré“, potírati a odkládati. -

Z těchto vývodů možno jasně a zřetelně dovoditi, že je naprosto falešná jakákoliv pochybnost o spravedlnosti Boží, která by vyplývala ze zjištění růzností lidí a jejich osudů. Zákony stvoření, které musíme poznávati z učení o inkarnaci a karmě jsou přísné a důsledné, ale působí v naprosté spravedlnosti.

Ku konci této úvahy chtěl bych ještě poukázati na to, jaký převrat způsobí, promyslíme-li učení o znovuzrození až do posledních důsledků. Znamená to převrat v lidském poznání a stanovisku ke všem problémům pozemského života.

Člověk dnes ovšem neví všeobecně o svých bývalých inkarnacích. Ale právě tato neznalost a nejistota nutí ho - i když jinak chce opravdu prožít svůj pozemský život a počínat si v něm správně - ve všech případech k pilnému ohánění se, aby každou situaci svého pozemského života bral opravdu a vážně. Jen to, co člověk opravdu prožil, zůstává člověku jako užitek, dává mu sebepoznání a tím pomáhá k zralosti. Pak teprve může také odložit své chyby, které na něm lpí jako vina: Tak plní smysl svého pozemského života.

Nejistota o dřívějším pozemském bytí pomáhá člověku k lepšímu prožívání. Za to vědomí o něm přispívá k ujasnění.

Neboť ani vysoce postavený ani nízký, ani bohatý ani chudý, ani pán ani sluha, ani král ani žebrák neví, zda v některém dřívějším životě nebyl právě v protějším postavení a situaci. Koho tato myšlenka neosvobodí od ješitnosti, pýchy a sebepřeceňování, tak jako od nespokojenosti a závisti, tomu vůbec nemůže býti pomoženo. Kdo však správně pozná a pochopí tyto souvislosti, ten se také správně vpraví do svého okolí a splní to, co jeho současné okolí od něj požaduje.

Ten také bude brát sebe a svůj osud tak jak jest:

Jako následek vlastního jednání v důsledku důmyslné účelnosti zákonů ve stvoření!

 

Fórum statistika

  • Celkem příspěvků: 75
  • Celkem témat: 12
  • Dnes založené: 0
  • Včera založené: 0
  • Dnešní odpovědi: 2
  • Včerejší odpovědi: 0

Celkem členů

39 registrovaných
0 dnes
1 včera
2 tento týden
1 tento měsíc

Fotogalerie

Komentáře fotografií

  • Trigon a rytíři
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Zleva: Zelený rytíř (Kurt Illig), Bílý rytíř (Friedrich Halseband), Trigon, Lev, Praporečník"
  • Hermann Wenng_10
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Toto je první komentář zde ve fotogalerii. Jde o testovací komentář, bude časem smazán :yes:"
  • Abdrushin
  • Komentáře: 0

Právě přítomno

6
Online

Poslední příspěvky

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nejprve se přihlaste

Pouze registrovaní uživatelé mohou kopírovat