Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Výhledy od Hermanna Lohra

 

Chce-li někdo popsat hluboký zážitek, musí jej navenek podat svým rozumem, vždy je to objektivováno, tedy něco zevnějšího. Čím větší jest schopnost člověka podat to, co sám zažil tak, aby to čtenář skutečně mohl prožívat po něm, tím jest větším umělcem.

Přesto však nemůže svému bližnímu nikdy podat to nejposlednější a nejhlubší. I jeho úkol tkví jen v tom, „aby předcházel ušlechtilým duším svými city“. Ty pak musejí kráčet zcela samostatně neboť ten, kdo jenom čte, činí svůj myšlenkový svět závislým na myšlenkách druhého! Kdo jenom po někom prožívá, - jest jedno, o jakou formu při tom běží, - ten přichází o to, co jest pro život nejdůležitější, o vlastní zážitek! Zůstává jenom na vnější straně toho, co ho potkává, nikdy své podstaty nepochopí.

Takový člověk se podobá návštěvníku zoologické zahrady, jenž mezi sebou a lvem má ochrannou mříž. A ochranná zábradlí dobře promyšlená jsou v dnešní civilizované době všude zřízena. Zdaliž člověk bez bližšího upozornění pozoruje, že neustálým hromaděním otřásajících katastrof v novinách ponenáhlu vzniká ochranná mříž proti soucitu našeho srdce? Zdaliž cítíme něco jiného než onen měšťan, jemuž Goethe vkládá do úst slova:

 

V dny sváteční a tiché neděle

já, věru, neznám nic tak pěkného

jak řeč o válkách, zbraní řinčení,

rád slýchám, jak se v dálném Turecku

národy sváří v bitev lomozu.

Tu stojí člověk šťasten u okna,

skleničku v ruce dívaje se vpřed,

na řeku, po níž lodi plynou,

a večer domů vesel vrací se a žehná míru, dobám pokoje

 

Byl však Goethe jiný? Vždyť na otázku, proč že nepíše tragedie, odpověděl, že taková činnost by ho mohla zničit! Lidstvo usiluje o to, aby zůstalo pokud možná nedotčeno vším nepříjemným; schováváme se před zážitky.

Jest naše snaha po poznání taková, aby nás toto poznání zasáhlo do našeho nitra? Pravíme: „všechno naše poznání se opírá o vjemy,“ a konáme fyzikální pokusy, abychom rozumem našli velikou jednotu všeho přírodního dění. Rozum může však podle své povahy jen rozkládat a rozbírat rozkouskovat. Společné zachvívání, společné působení nejmenších částiček ve stavbě hmoty, to, co bychom přeneseně mohli nazvat jejich životem, to se při takových pokusech zničí.

Což si počínáme jinak, chceme-li zachytit na př. život rostlin? Vždyť děláme mikroskopické řezy a pak obdivujeme jednotlivé části do nesmírných rozměrů zvětšené. Také zde ničíme jenom to, co vždy znovu a znovu hledáme, to co má pro nás jedině skutečný význam, totiž život.

„Kdo chce poznat živoucí a popsat je, ten se nejdříve snaží vypudit z toho ducha a pak má v rukou části, jenomže duchovní pouto chybí!“

A jak se to má se zkoumáním pocitového života lidstva? Kdo pociťuje radost a chce ji prozkoumat, ten musí na to soustředit rozum a výsledek toho jest, že předmět zkoumání, radost, zmizí.

Není již na čase vykázat rozumu to místo, jež mu patří, totiž učinit z něho jenom nástroj? Již v mnohých případech umožnilo omezení rozumové činnosti pokrok v poznání.

Ale - můžeme se v dnešní době ještě vydat na tuto druhou cestu? Jest ještě pro nás, dnešní lidstvo, možno se do sebe tak ponořit, aby zíráním vzniklo vědění, aby se zrodilo pochopení duchovního spojení, spojitosti, řetězu, pojítka? Skutečnost, že už nejsme něčeho takového schopni, to jest kletbou ztraceného ráje, odvrácením od Boha, přikloněním se k rozumu, k heslu: „na to stačíš sám!“

Již dávno jsme se přece mohli naučit tomu, že musíme dáti něco ze svého nejhlubšího nitra, ze svého já, nechceme-li zůstat lpět na povrchu!

Naše badání jest si vědomo toho, že na konec vždy dospěje k bodu, na němž se již nedá nic víc vyslovit o zkoumaném předmětě samém, na př. mluviti jenom o světle (ve fyzikálním smyslu), nýbrž jen o spolupůsobení světla a pokusného přístroje. Odtud již není daleko k pochopení myšlenky, že chce-li člověk poznat to poslední, krajní mez, musí při svém zkoumání vycházet sám ze sebe, že toto poslední může najít jen ve formě, člověk a předmět, tedy z vnitřku.

To jest, musí usilovati o poznání vyrůstající z pokory a lásky a v každé době připraven hovořit s Nejvyšším a odpovídat mu. Tak nenajde jen řešení, nýbrž i vykoupení! Činnost rozumu ještě nikdy nevykoupila!

Lidský organismus vykonává nejtajnější práce, aniž jej rozum musí k tornu nabádat, ano, čím méně si jeho činnost rozumem uvědomujeme, tím je jejich průběh harmoničtější. Jen disharmonii v těle si neuvědomujeme.

V našem těle je celistvost, společné působení jednotlivých bytostí, jež jsou nejjemnějším způsobem sladěny nejen k tomu, aby lidskému duchu vytvářely tělo a zachovávaly je, ale i k tomu, aby položily základy k jeho duchovnímu vývoji.

Existuje druh slimáků, jejichž mladá, svobodně žijící zvířata se spojují ve státy, organismus, v němž práce pro něj nutné mezi sebe rozdělují: někteří z nich se starají o další pohyb tohoto chuchvalce slimáků, jiní opět o výživu, opět druzí o obranu proti nepřátelům, atd. Každá kasta - hodí-li se tam vůbec tento výraz - vyvíjí schopnost jí určenou, do nejvyšších možností, zanedbávajíc při tom ostatní. Tak tvoří svým společným působením celistvost, harmonickou jednotu.

Takové vypěstování zvláštních schopností při zanedbání všeho ostatního nelze arci od lidí žijících v společných útvarech nikdy požadovati. Ale nikdo nepochybuje o tom, že v každém mraveništi, v každém včelíně tedy u všech zvířat žijících pospolitým životem je společné působení stokrát harmoničtější než u lidí.

A co jest toho příčinou? Neskrývá se za tím vším opět zneužití našeho tak velebného rozumu? Naše vědomosti jsou především rozumové. Každý se může a smí naučit všemu, má-li předběžné rozumové vzdělání. Není tu již skoro řeči o tom, že by byl člověk se svým věděním vnitřně spjat nebo že by dokonce byl k němu vnitřně podoben.

Pravou cestu můžeme ještě pozorovat - jen naznačenu v kastovnictví některých primitivních národů, tak často haněném - třebaže už silně zasypanou.

Tu jest jen muž, který má odstraňovat nebezpečné jedovaté hady. Jeho činnost se dědí v jeho rodině již po celé generace. Syn jeho stojí vedle něho, když láká svými tóny hady z úkrytu, když je strká do košíku. Později syn bude vykonávat tuto činnost k užitku lidské společnosti.

Nikdy se příslušník jiné kasty nebude zabývat jedovatými hady, ba ani se o to nepokusí. Ví právě, že jest k tomu zapotřebí vnitřního nadání, jehož nemá a jemuž se školením nikdy nenaučí.

„Vzdělaný“ Evropan tu povýšeně použije slova sugesce - „neboť právě tam, kde chybí pojem, tam se slovo v pravý čas dostaví“. A jeho odpomoc jest: „Zabít všechny jedovaté hady!“ Neumí se zmocnit živoucího. Chybí mu jakýkoliv vztah k životu, v nejnižším a nejvyšším smyslu slova.

Ale stalo-li se neštěstí, je-li již člověk kousnut a objeví-li se Evropan se svou stříkačkou ještě v pravý čas, tu může zasáhnout - cestou fyzikálně-chemickou.

A jestliže Evropan poctivě přizná, že jed se již zmocnil celého těla, že zde jeho vědění končí, pak přistoupí k loži člověka zápasícího se smrtí muž z jiné kasty - a pomůže bez léků - pak jest to snad také jenom sugescí?

A takových příkladů by se ještě dalo uvésti mnoho, ták o myslivci, jenž si již před honem podrobí zvěř, již chce skolit. Ale jest nutno ještě při tom na něco podstatného poukázat:

Zaklínač hadů nezabije hada, když jej byl vylákal z úkrytu, nechá jej umřít přirozenou smrtí, nechá jej zahynout hlady. Takové počínání zcela nechápeme. Ale co víme vůbec o smrti? O naší vlastní, o smrti zvířat? Snad jest to u hada, jenž hladoví tak často, pomalé usínání jako při přechodu do zimního spánku.

Myslivec, o němž jsem se již zmínil, spoutá zvíře tím, že před východem slunce za zcela určitých formulek a modliteb vystřelí šíp na obraz zvířete, jež chce skolit, a ten pak opět před východem slunce vymaže srstí a krví zastřeleného zvířete, aby ho krev zvířete nezničila.

Při tom se zdá, že mu při celém postupu podstatně pomáhá žena.* Oba, zaklínač hadů i myslivec, vědí, že jsou zničeni, jestliže krev jejich kořisti na ně dopadne. To, čeho dosáhnou, dosáhnou jenom odevzdáním svého vlastního já. Vědí - a to nejenom podvědomě že svět, příroda, tvoří jednotu, celistvost, k níž náleží, do níž jsou zapředeni, jejíž nejvnitřnější zákony nám neznámé musí plnit, nechtějí-li při jejím působení sami zahynout.

Tak konají věci, jež nám pak připadají jako zázrak. Přistupují právě k plnění svých úkolů z jiného hlediska než my, vycházejí z vnitřku. Jejich schopnosti byly však vyvíjeny, udržovány a pěstovány v společenském útvaru, na nějž opovržlivě shlížíme svrchu.

Tedy musela by správná lidská společnost pro lidi se správným vnitřním životem, býti určitým druhem státu kastovního? Chceme poctivě odpovědět: Ano! Ale ne tak, jak jest to dosud známo.

A za přítomných okolností a s dnešními lidmi nikdy! Těm by právě chybělo to podstatné pro toto společenství a jejich vlastní kastu, totiž, že jsou ke své úloze povoláni, k ní mají vnitřní vztah, chyběla by jim radostná odpovědnost vůči Stvořiteli za každý jednotlivý čin v jeho stvoření.

A ještě něčeho jest nutno dbáti: Tak jako již naše země není s to vrátit se k jednomu bodu ve vesmíru, kolem něhož se kdysi řítila, tak málo jsme i my s to vrátit se do poměrů, jež tu již kdysi byly.

Ale pro dnešek dosti o tom. Vraťme se k moderní lidské společnosti. Jako přezralá spěje k svému konci. Všichni národové horečně zbrojí v naději, že si svoje společenství uchovají nebo že mu dokonce dobudou příznivějších životních podmínek.

Zdaliž nemáme očekávat pravý opak? Zdaliž toto nesmírné zbrojení nepovede k tomu, že bude vše rozbito, že musí být vše rozbito, poněvadž to vše již v sobě nese zárodek smrti, jsouc zapleteno do sítě, jež nepřipouští již žádného pohybu?

Stojíme před bojem všech proti všem! Avšak z obrovského neštěstí lidstva může vzkvésti požehnání, za něž lidstvo ještě po staletí bude vděčno.

Budeme nuceni k prožitím, hluboce otřásajícím a pak vysoko povznášejícím, když uznáme, kam nás nezkrocený rozum zavedl. Pak se zbytek lidstva naučí modlit tak, že jednotlivci přijdou k vidoucímu jasnému porozumění, k pravému poznání. Pak tu bude „duchovní pouto“, jež jediné jest s to, aby opravdu vydrželo.

 

* Viz Frobenius: „Neznámá Afrika.“

 

Přidat komentář

Odeslat