Obsah a forma od Herberta Vollmanna
Chce-li lidský duch nabýti naprostého jasna o tkaní a působení Božích zákonů ve stvoření, o růstu a zrání, o vznikání a zanikání pak musí také věděti, co znamenají pojmy obsah a forma a jaký význam mají pro jeho vývoj.
Také zde ukazuje nám cestu Poselství Grálu; a proto, je-li nitro člověka správně otevřeno a jestliže člověk věcně pozoruje své okolí, nalezne most k vyššímu vědění, jež mu ponenáhlu ukáže všechnu tu nádheru stvoření způsobem, který jediný učiní jej šťastným. A nakonec přiměje ho k jásotu nad podivuhodnou moudrostí Stvořitelovou, která se projevuje i v tom nejmenším a nejnepatrnějším.
Avšak člověk může právě při pozorování viditelných forem, jej obklopujících, dospěti k nejhlubším pozorováním, která mu odhalí procesy a dění, skrytá až dosud jeho pohledům. Objevují se nyní před ním s náhlou zřetelností a naplňují jej opět znovu radostným podivem a úctou.
Již vědění, že všechny dobré tvary pozdějšího stvoření, nechť jsou utvářeny silami bytostnými nebo duchovními, mající své vzory ve vysokých i nejvyšších sférách, které jsou daleko krásnější a dokonalejší, toto vědění poskytuje samo dosti podnětů k přemýšlení.
V celém stvoření, počínaje prastvořením pod hranicí Boží říše až k nejhutnější hmotnosti pozdějšího stvoření není ničeho, co by nemělo formy, protože všude je život a odtud: pohyb.
Pohyb přináší formování, způsobuje teplo. Kde jsou tedy tvary, tam musí býti také teplo, vzniklé z pohybu.
Pojem mrtvé hmoty, oživované a formované obsahem, platným na zemi, neexistuje v těch oblastech, kde je ještě vlastní teplo a kde není tudíž ani mrtvé hmoty, již třeba oživiti.
Tam se výrazy obsah a tvar stmelí v jediný pojem, protože forma současně žije!
Teprve hmotnost, v sobě mrtvá, nutí k tomu, aby byl pojem živoucí formy oddělen a to na pojem oživujícího obsahu a na pojem formy, již třeba oživiti.
Neboť jemnohmotnost i hrubohmotnost, jako poslední a nejhrubší sraženiny Božího vyzařování, nemohou již více vydávat vlastního tepla, proto musí cosi ještě přistoupiti, co je otepluje, oživuje, váže a utváří: „obsah“.
A tímto obsahem jsou bytostné a duchovní síly, které jsou jen určitými druhotnými projevy Boží síly, vším proudící.
Tak je tomu na zemi, jež náleží k hrubé hmotnosti.
Žádný tvor není s to, aby mohl něco formovati bez spolupůsobení této síly jako síly pohánějící. A také všechno, co se již formou stalo, vzniklo z četných druhů této Boží síly.
Také lidský duch je odkázán na užívání této síly; patří to k jeho úkolu a povinnosti, aby jí používal, dávaje jí formy, avšak jen k takovým formám, ve kterých se čistě projevuje krása zákonů ve stvoření.
Bytostní tvorové plní tento úkol vždy s největší radostí, že smějí sloužit Nejsvatějšímu, protože jsou ve svém chtění vázáni na vůli Boží. Naproti tomu může lidský duch, jsa vyzbrojen svobodnou vůlí, přimísit ze sebe, ze svého nitra špatné chtění při tvoření forem, čímž vznikají zrůdy, přinášející nepokoj a zmatek, neštěstí a zničení.
Takové úchylky lze pozorovati i na člověku samém, neboť nemá jen schopnost působiti na své okolí a ještě dále za ně, nýbrž také formuje sebe sama a své obaly.
Zlovolného ducha lze proto i navenek poznati, byť mnohdy jen podle výrazu tváře, neboť se právě zde nitro člověka nejvýrazněji projevuje. Vzpomeňme jen na přísloví, že oči jsou zrcadlem duše. Svým výrazem udávají jako barometr každý výkyv a změnu vyzařování duše.
Duševní slabosti a vady, trvají-li delší dobu, jsou viditelné na příslušných částech těla a orgánech nebo na jejich funkcích.
Lenost ducha má nakonec za následek lenost tělesných funkcí a zpomalení oběhu krevního, který dále podporuje hromadění škodlivých látek odpadových na místech, zvlášť pro to přístupných a tím vyvolává záněty a váznutí.
Kdybychom mohli nahlédnouti do úrovní mimozemských, viděli bychom, že také ,,karma“ člověka je zformována v mnohosti , která z počátku vypadá jako zmatek a teprve při bližším pozorování jeví se jako překrásný řád.
Jsou to formy citů, myšlenek i činů. Všechny tyto tři druhy jsou vyvolány vůlí ducha a podle toho, jak je formuje, je také jeho osud, jeho životní cesta.
Může si tedy zcela snadno zformovati trvalým dobrým a čistým chtěním cestu do výšin, avšak také naopak cestu do temných hlubin.
Právě tak jako mohou vlákna dobrých citů vyrůsti až k ráji, aby tam zakotvily, tak jsou vlákna špatného chtění vedena v opačném směru a podle intensity dostihují až strašných hloubek, nazývaných peklem. Toto se vyvinulo a udržuje jen formami, které vytvořili lidé, světlu nepřátelští, falešným užíváním síly Boží.
Jestliže jest tedy řečeno: „Podle skutků jejich poznáte je!“ pak musíme slovem „skutky“ rozuměti vše, co člověk zformoval svým svobodným rozhodováním.
Jsou to pozemsky viditelné činy, jakož i neviditelné myšlenky a city, které se zvlášť tehdy uplatní, když lidská duše smrtí je oddělena od pozemského těla.
Nalezne pak všechny své skutky, které vykonala na zemi, které myslila a cítila, v dobrých nebo špatných formách, opět podle druhu chtění.
Odpoutati se, osvoboditi se může lidská duše od těchto forem, s nimiž je spjata, teprve tehdy, když je zbaví obsahu, živné síly, t. j. zbaví-li se toho chtění, které právě tyto formy vytvořilo.
Schopností, formovat city, myšlení a jednání, je dána lidskému duchu veliká moc, ale tím také nesmírná zodpovědnost, která sahá velmi daleko, neboť celé pozdější stvoření, jež obsahuje celou hmotnost, patří do okruhu jeho působení.
Pomysleme jen na to, že temno, zformované lidmi, mohlo nabýti takové tíhy, že vyšinulo celý jeden světadíl z jeho původní dráhy.
Tak mocná je tíha dolů, tak hutné jsou formy, které vytvořila lidská vůle.
Avšak v Božském soudu budou všechny formy, které nechovají v sobě touhy po světle a jsou od světla odvráceny, uvolněny a zničeny zesílenou silou světla, když byly před tím ještě v plné míře zapůsobily na původce.
Zesílení síly světla přináší netušené urychlení všech zvratných působení, při čemž je nebezpečí, že lidé sami budou usmrceni při rozpadu temných zrůd, vyslaných do světa jejich falešným chtěním, jestliže si neumožnili zakotvení ve světle silnějším dobrým chtěním.
V budoucnosti bude silou světla lidem na dlouhou dobu odňata možnost zdržovati nebo znetvořovati očištěné působení ve stvoření temnými a kalnými formami.
Chce-li tedy člověk zůstati zachován, musí se snažiti, všemu, co formuje, vtisknouti pečeť krásy a čistoty.
Nechť je mu příroda viditelným vzorem, příroda dá mu již dostatečně podnětů. Časem pak člověk dosáhne i toho, že ve svém nitru sám ze sebe nalezne správnou cestu a půjde po ní.
Člověk není postaven Stvořitelem do nádherné přírody nadarmo, má se v ní učiti a sbírati zkušenosti, které mu umožní zrání.
Bude-li se člověk správně namáhat, pozná vždy ve formách přírody, jej obklopujících, obsah nebo jej alespoň vytuší. A tento obsah jsou stále jen části Boží síly, vším proudící, která ve svých nesčíslných odrůdách a štěpeních vytváří příslušný počet forem, vždy pomíjejících.
To má opět za následek věčné vznikání a zanikání, růst a zrání, tkaní a zauzlování, čehož jest lidský duch svým způsobem účasten.
Proto nechť nedopustí nikdy víc, aby se falešné nebo špatné chtění stalo obsahem forem, jím vytvářených!
Dále nechť uváží, že dobré chtění samo nedává ještě toho obsahu, jehož čistotou a silou může býti vynesen do světlých výšin!
Teprve, když k tomuto dobrému chtění přistoupí také vůle k činu, která chtění přeměňuje v čin, pak tu je živoucí, zářící obsah všech forem, jimiž je nakonec duch lidský pozdvižen daleko za meze prostoru a času hmotnosti do světlé říše věčného, radostného tvoření!