Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření
K mým uším doléhá stupňovaný hukot. Vyšlehuje světlo. Oslňující jas zaplavil prostor a neznámý hlas mluví:
„Vedu tě na jednu z hvězd ve Smyrně, části stvoření. Můj duch halí tě celou svou láskou a silou, která ti dá možnost prožít nyní něco zcela jiného druhu!“
Na to byl můj duch pozdvižen a já vidím a prožívám:
Měnivá krása, stopená v záři růžově stříbrných měsíců, obklopuje místo vznikání mladého lidského květu. Střibřité vlny rozsáhlého jezera líbají stříbrité stupně skvostného chrámu.
Široko daleko tyčí se lesklé zdi z porovitého materiálu, podobajícího se slídě. Oblouky vzdušných chodeb, ozdobených sloupy, jsou křehké formy, připomínající veliké množství forem Růžového ostrova, zatím co strohý chlad rozlehlých předsíní vzbuzuje dojem, jako by poutník kráčel po chrámových dlaždičkách egyptského Isidina chrámu. Tyto chrámy zanechávaly v člověku vždy vážný, slavnostní dojem.
Kolem podloubí vyrůstají z bohatého listoví květiny. Jsou zcela prostičké a sněhobílé. Přes všechnu jemnost vyšší hmotnosti, jejíž pohyby jsou arci lehčí a jejíž formy propouštějí více světla, jest zde přece jenom hustota, jež by mohla ducha překvapiti, neboť tento zcela odlišný druh látky podobá se těžkému obalu, jenž zdánlivě proudění překáží, všude, kamkoliv se duch obrátí.
Přes to jest schopen ji proniknout svou vyzařovací silou a prohlédnouti si ji svým věděním a svým duchovním zrakem. Poznává, že to vše jest ještě hmota, nejjemnější jemnohmotnost a nejjemnější hrubohmotnost, jíž lidské oko není schopno zřít.
A přece se raduje z této cizí krásy hvězd. Vždyť onen čarovný ostrov Servantes na hvězdě Atlanta jest zářivým lesknoucím se světem, utkaným z nejčistších světelných mlh, vznášejících se nad něžným pohořím, vytvořeným jakoby z pěny a lesknoucích se jako stříbro.
Měsíce, plné světla, krouží kolem něho a slunce, plné svítivé schopnosti vyzařování ducha, jest dárcem tepla a vzrůstu. Kolem hvězdy se vlní lesklé vodní páry a vytvářejí na chvějících se stříbrných stromech a na lesklých polích a nivách, prostírajících se do země, přepodivné a kouzelné obrazce světla a stínu.
Atlanta jest veliká hvězda plná moří, lesů a rozlehlých rovin. A na tomto obrovském prostoru Atlanty jest posvátný, světlu zasvěcený ostrov sloužící lásky: Servantes!
Na stříbrných vlnách velkého jezera houpala se skvostná lodička, podobající se gondole, s vysokou, ozdobnou, vypouklou přídí. Byla ozdobena jemnými řezbami a vypadala jako krystalisace stříbrných vodních pěn. Veslaři seděli pravděpodobně dole. Nebylo jich vidět, byl znatelný jen pohyb červených vesel a šumný val vln kolem spodní části lodi. Loď se pohupovala nahoru a dolů na mocných vlnách, jež dorážely na ni se stran a jež musely být namáhavě zdolávány.
Na lodi stála vysoká, krásná, mužná postava a dlouhou, oslnivě světlou bradou a kučeravými vlasy barvy nazlátlé. Muž byl oděn v bílý oděv a v královský plášť z modré, měkké látky, do níž byly vetkány stříbrné lilie. Hlavu jeho zdobila koruna z listoví, stříbrně zářícího; to byla jeho jediná ozdoba a současně i odznak jeho hodnosti.
Hrál na malou harfu, z níž vyluzoval tóny tak něžné jako šumění vody a větru. V tom změnila loďka směr. Statečně odolávala vlnám, jež nyní brala napříč. Narážely na ni s hukotem a tříštily se o příď. Člun neměl kýl, byl plochý.
Kolem pěvce bylo náhle živo. Dva mladíci, odění šatem kněžským, vstali se svých kožišin, na nichž doposud spočívali, a ukazovali do dálky, na dálný dosud břeh, prosvěcující růžovým světlem ranních mlh, z nichž pomaloučku probleskoval třpyt a lesk vysokých věží i stromy, zmítané vánkem.
Stále zřetelněji vystupovalo překrásné ostrovní město i nejkrásnější ozdoba jeho, skvostný zámek u moře, zámek, jenž byl současně i chrámem. Ostrov Servantes, vznášející se na vlnách, byl pýchou Atlanty!
Jemné mlhy, vzniklé vypařením mořské vody silou slunce a vznášející se nad mořem, byly stále průzračnější a nazlátlejší. Tak byly ostrov i vodstvo ponořeny v kouzelnou hru barev. Nesčetná hejna stříbrně bílých ptáků, podobných jeřábům, táhla se zpěvem nad křovinatými břehy, porostlými vrbami, jež vedly k nádherným zahradám do nitra země. Terasovité schody, široké a bělostné, vedly až na břeh, a jsouce ozdobeny sloupořadím, tvořily skvostné chodby podél zálivů.
Na mřížoví jejich střech bujely šťavnatě se lesknoucí, světle zelené popínavé rostliny, jež zvedaly své zázračné kalíšky vzhůru k slunci. Velké kalichy, mající formu velikých svlačců, leskly se jako perleť, ponořená do stříbra. I tyto ssály hluboko do sebe životodárnou rosu.
Vydávaly sladkou a zároveň osvěžující vůni, jež těšila aniž omamovala. I vůně rostlin tohoto ostrova byla čistá a chladná jako vše, co bylo na něm.
Po dlouhé hodiny táhly se kolem břehů lesknoucí se chodby a haly, vysílajíce vždy znovu a znovu schody a cestičky do moře k přijetí hostí z jiných ostrovů nebo bytostných, ozdobených korunkami z pěny, kteří zpívajíce, nořili se z vod, aby si pohráli ve večerním světle a v záři hvězd.
Zatím co vzadu vedly tyto haly k rozlehlým, širokým cestám, skýtajícím stín a klid, ježto byly lemovány mohutnými listnatými rostlinami, zvaly vpředu poutníka, aby si odpočinul na jejich břehu.
Všechny směřovaly paprskovitě do středu krásného háje, prostírajícího se na kopci. Nejkrásnějším jeho skvostem byl palác panovníka Simaele.
Věru, skvěl se jako bílý drahokam! Prostorný a nízký, rovněž obklopený halami a sloupy. Jemná, zářivá mřížoví spojovala ozdobně spodní sloupy, vysoká, listovím zdobená nesla plochou průzračnou střechu.
Prostory před palácem byly zdobeny sršícími, perlícími se studnami, kolem nichž byly nízké kamenné lavičky, zvoucí k odpočinku. Skvostné květiny, barev co nejzářivějších, jen jen bujely na vysokých stoncích. Jasná, ohnivá červeň, temně planoucí oranž a sytá žluť vytvářely ohnivé moře, jež vlníc se, nabízelo své vonící, do široka otevřené korunky, oslnivé záři poledního slunce.
Toto množství barev bylo tak nesmírné a tak čisté, že tichý světelný vánek jemnohmotného záření opřádal záhony takovým svitem, že se zdálo, jako by tu bylo moře drahokamů.
Pěšinky, pokryté stříbrným pískem, vedly přes záhony květin, skrápěné vodotrysky. Byly kol dokola paláce. Znovu a opět bylo tu nové, žhoucí moře barev v bohatých odstínech.
Tento palác panovníka Simaele, jenž byl zároveň knězem i králem, stál v posvátném háji, přístupném jen zasvěcencům. Stínily jej mohutné stromy, šeptající si o ctihodném stáří svého kmene.
Přes to však byly rozrostlé zahrady tak mistrně položeny, že jimi nebyl zastřen pohled na chrám, jenž se takřka vznášel poněkud vzdálen nad vší tou zahradní nádherou. V záři stoupajícího slunce jevil se jako pohádkový výtvor z bílého stříbrného brokátu. Jeho kopule, klenoucí se vzhůru, vznášely se mocně, bohatě a plně.
Obrazy sluncí obdivuhodných forem a barev leskly se na nich jako by zde bylo v svatých síních shromážděno všech sedm světových obcí, aby tu dosáhly požehnání Nejvyššího a aby mu zde radostně slíbily službu.
Na znamení svého zachvívání zářily tyto obrazy sluncí ve své barvě a přitahovaly mocně ze světlých duchovních sfér pomocníky, tóny, proudy světla, jichž potřebovaly k posílení pro hmotné stvoření.
Stavba, v jejímž středu byl vysoký chrám, zdobený lesklým křížem, vévodila nad zahradami, čeřenými vánkem.
Simael se blížil k břehu na své, bouří zmítané lodi a radoval se z krásy své země, z kořící se nádhery přírody. Jeho oslavná píseň na krále všech králů dozněla, kormidelníci dole v lodi odpověděli na ni ranní modlitbou služebníků. Zbožné ticho panovalo kolem něho.
Jeho průvodci spustili žebřík, po němž se bezpečně mohl dostat na cestičku. Ze zahrad vyskočila rychle služebná pacholátka a spěchala ke stezce, u níž loď přistála. Dostala se do klidných, třebaže ještě hlubokých vod a nyní ležela klidně u břehu. Zatím co král vstupoval do síní, vítajících ho stínem svých alejí, zaznívala zvonková hra ze sedmi planoucích stříbrných kopulí jakožto volání k bohoslužbě.
Simael, jsa provázen svými průvodci, kráčel mlčky zahradami, aby se mlčky blížil k službě Nejvyššímu v svatém chrámu v Servantes.
Simael, syn krále Atlanty, se narodil jakožto první a jediné dítě. Matky své nikdy nepoznal, neboť při jeho zrození byla opět vynesena do věčných zahrad svého duchovního původu. Byla jenom nástrojem k tomu, aby se inkarnoval na svatých ostrovech Atlanty; jeho otec Sima to dobře věděl. Byl to moudrý kněz a věrný služebník Boží.
Byl jedním z nejmocnějších panovníku, jedním z těch, jež ve Smyrně řídili obydlené hvězdy. Všichni věděli o poslání ducha, jenž osvítí lidské duchy až do hlubin hmotnosti.
Na ostrově sloužícího velebení Boha dostalo se lidem prostřednictvím Simy, moudrého krále, zaslíbení od Is-ma-ele z Patmosu.
„Vám všem, všem svým obcím pošlu svého Ducha a před ním, jako připravovatele, svého věrného služebníka!“
Na to čekali a ejhle, přišel!
Proroctví, jež kdysi Is-ma-el dal z Patmosu jménem Páně smyrenským mudrcům, se začalo splňovat.
Tím byl vpleten do osudových nitek světadílů živým děním, směl věrně a opravdově, jako služebník boží, rozlévat svého ducha, aby připravil stezky Páně.
Král Sima věděl, že jeho syn má vysoké poslání. Jeho choť Theiresia byla nejvyšší z nejctnostnějších duchů, čistá a jasná jako znějící křišťál boží.
Věrnost Pánovi byla světlem jejího života, její lásku k Bohu věčně přijímala a zároveň rozdávala duchovní lásku všem tvorům její hmotné domoviny. Její krása byla vysokého druhu, kouzlo věčného mládí a neposkvrněné čistoty cítění bylo jí údělem i jako zralé ženě.
Moudrost jejího ducha byla přirozeným ženským doplňkem moudrosti krále Sima. Milovala ho od doby, kdy se jí, panně zasvěcené Bohu, dostalo zvěst prostřednictvím vysokého ducha.
„Ty jsi vyvolená ze všech žen smyrenských; neboť nádoba tvého ducha a tvá hmotná schránka mají se státi nástrojem ducha pravdy. Aby rozvinul své poslání, sestoupí Is-ma-el do plodu, jejž zrodíš králi Simovi v Servantes!“
Když bylo Světlem určeno, aby Theiresia, nejušlechtilejší a nejspanilejší z panen, stala se královnou, byla v slavnostním průvodu přivedena do domu Simova a zůstala tam jako jeho žena. -
Překrásné, jasné duchovní postavy byly pomocníky tohoto okolí. Leskly se jako bílé, matné nádoby. Svým druhem se podobají božím matkám z čistě duchovní říše, ale jsou jenom vyzařováním oněch, tedy o stupeň níž. Proto jest jejich svítivá schopnost matnější a jejich složení hustší.
Tito duchové jsou jako lampy; jejich svit jest tichý a čistý, vyzařují pokoj, radost a sílu. Lidským duchům mohou dávati kladné hodnoty a péči přímo mateřskou; dosud však tito duchové nejsou vůdci lidstva.
Jsou obklopeni světlými pomocníky duchovně-bytostných sfér a dělí se o ně s vyššími úrovněmi hmotnosti.
Simael nebyl ještě tak stár a přece mohl již pohlížet zpět na bohatou zkušenost životní. Nejmoudřejší péče obklopovala dětství budoucího krále, vyrůstajícího ve středu nejvyšších služebníků své země, v zbožném tichu chrámu a svého otcovského zámku.
Přesto, že znal zprvu jen nejvyšší kastu, byl moudře, přirozeně a přísně vyučován ve všem a musel být řádně čilý. Každou práci, jež se právě hodila pro určitý věk, musel vykonávat v kruhu hochů, jež se navenek nikterak od něho nelišili,
Brzy se v královském synu probudila touha po činech a vůle vésti a poroučet. Dítě bylo v malém poučováno o všem, co tvárlivý proměnlivý způsob života velkého státu skýtal.
Směl se účastnit dalekých vyjížděk otcových po moři k skupinám jiných ostrovů. Byly to slavné cesty, jež podnikal královský kněz a čistý hrdina ku prospěchu své říše. Sima věděl o moci, jíž boží síla dávala jeho služebníkům. A on, jako vyslanec Páně, sdílel tuto sílu a moc svým svatým přesvědčením od země k zemi.
Každé dění se ve Smyrně dálo ke cti boží. Na hvězdě Atlanta se událo mnoho velkého a mohutného poselstvími, jež přinášeli duchové a bytostní vyšších sfér a z jiných souhvězdí. Na nebi zazářily často podivuhodné zjevy, na onom nebi, jež se klenulo ve vzduchu, prosyceném sluncem, kolem etherické vrstvy světových těles.
Jasně a čistě jako nejčistší voda se vlnilo kolem pohybujících se hvězd. Paprsky hvězd se v těchto kosmických prostorech lámaly jako podivuhodně kouzelné světelné zjevy.
Dítě Simael, plné opojení nad krásou domoviny, dívalo se do dálek tohoto zázračného světa. Nebylo to jako tiché tušení něčeho dávno zapomenutého, hlubokým spánkem přerušeného krásného snu, když stával tak zamyšlen na vysoké židli u kormidla, zatím co vítr čechral jeho zlaté vlasy?
Jeho oči, zářící v dětsky prostém obličeji jako hvězdy, měly výraz staršího a moudrého člověka, bývaly dokořán otevřené a temně modré. U malých dětských úst byla vráska, svědčící o mlčenlivém přemýšlení, bílé, něžné ruce křečovitě objímaly rukověť velkého kola, přizpůsobujíce se každému pohybu kormidelníkovu.
Kde jen už Simael viděl takové záření nebe - ba ještě krásnější, než bylo zde na zlatově se lesknoucím moři Atlanty? Kde to již jen byl? Odkud pocházel?
Za takových okamžiků nebyl Simael, královský syn, dítětem. Prudká touha po domově tiše hlodala a bodala jeho starého ducha. Osamělost těžce dolehla na jeho duši a se vzlykotem se zformovala v slovo: „Matka!“
Míti matku zdálo se mu vrcholem vší krásy. To jediné Simael neměl. Také měl býti odkázán sám na sebe, odříznut od stromu svého kořene, aby to v hmotnosti prožil.
Jeho druhové ve hrách byli jako ostré malé zbraně, jež se zraňovaly na něm a na sobě. Rád s nimi zápasil, ale odcizoval se jim stále víc a více, den ode dne. Učitelé ho seznamovali se vším uměním a vším, čeho jest k životu zapotřebí, seznamovali ho s věděním a moudrostí, jak to jen bylo možno.
Otce však ctil; vzhlížel k němu s láskou a obdivem jakožto ke králi a knězi, ctil to, co mu bylo nejmilejší, co choval v své dětské duši jako drahokam: svého Boha a Pána!
Dítě Simael milovalo Boha! Miloval Ho, aniž o Něm mnoho věděl, miloval Ho od doby svého probuzení. Pátral, odkud tato láska přišla, ale nemohl k ní nalézti klíč. Matka! Kdyby byl měl matku, byla by mu jistě odpověděla. .
Nebyl sto ptáti se jiné osoby, ani ne Simy, otce svého, jemuž tolik důvěřoval. Tak započalo v dítěti usilovné hledání, zapřádající ho do myšlenek. Již si nehrál se svými druhy celé dni na lodi. Vždy stál u kormidla vedle mlčelivého vůdce, jehož oči, vážné a jiskrné, se přes moře dívaly na cíl.
Tak jako kormidelník měl na mysli jen svůj cíl a jen k němu mířil se železnou, zkamenělou tváří a železnou pevností pěstí, se vší břitkostí a bdělostí myšlenky, tak i dítě, Simael, mělo svůj cíl, daleký ale toužebně ždaný: „Bůh, Pán!“
Přistání u skvostných ostrovů říše bylo pak opět rozptýlením a zábavou, plnou změn. Simaelovi bylo nápadné, že kmeny jiných zemí jsou odlišné svým druhem, ba mnohdy i cizího vzezření.
Ve všech zemích, kam vstoupila noha Simaelova, bylo vše lehoučké, něžné, bylo tam světlo a teplo. I tytéž hvězdy tam v noci svítívaly, ale příroda byla tu a tam často jiná, nejčastěji drsnější, prostší, ne tak bujná a krásná. Zdálo se, že jeho vlast jest nejkrásnější zemi světa.
Král mu pravil: „Simaeli, divil by ses, kdybys mohl uzřít množství hvězd, sluncí a světů, jež stvořila Pánova vůle. Tato říše, již nám Pán dal v léno, jest jen nepatrná.“
Simael žasl:
„Jak jest Bůh bohatý a mocný a jací jsou králové světa malí!“
„Cožpak ty, Simaeli, víš něco o velikosti Boží?“
„Ne, otče, jen z vašich zpěvů. To co vím já, to ve mě bolestně plane jako oheň a slov pro to nemám.“
„Simaeli, synu můj, tvá hodina přijde. Pak oheň v tobě promluví a ty budeš šťasten v poznání Boha!“
Od té chvíle byla hochova tvář ještě vážnější, podlouhlejší a zralejší. Otec mu dal vážnou radu.
Simael miloval krásu. Na světě byla vlastně jen samá krása. A on se radoval, viděl, žasl a cítil ve všem veliké působení síly života. Věděl o všech bytostných, jež oživovali bytí a pociťoval vděčně jejich působení jako něco samozřejmého. Ale neviděl jich. Jeho zrak byl v této době jen hmotnému otevřen.
Na obdivuhodných květinových ostrovech královny Kirlioje cítil, jako by mu rostla křídla. Krása a půvabná síla „pohyb“ tam spřádaly nejčarovnější formy. Přespanilé ženy zkrášlovaly dvořanstvo královny. Všichni rytíři a hodnostáři hvězdy Atlanty ctili krásu a ctnost žen jako boží dar.
Holdovali jí na květinových ostrovech, kdež trávívali vždy delší dobu, závodíce v krásných uměních. Tam se i účastnili skvělých slavností. Simael vnímal přerozmanité květiny, zvířata a plody, čarovné vzdušné a přeumělé stavby jako obrazy z nějakého snu.
Barvy měly opojně svítivou schopnost, vůně byly sladce čisté. Hlasy ptáků byly jasné a trilkující, prameny, jež občerstvovaly zázraky květinové říše, čerstvé a tryskající. Tak veliká krása, plnost a stupňování nádhery forem přímo omamovaly mysl dítěte, jež vše tak hluboce prožívalo.
„To vše stvořil Bůh silou svého života!“ A znovu se soustředil zážitek celého prožití v slově: „Bůh!“ -
Is-ma-el prožíval v duchu poslání do hmotnosti jako hoch Simael. To, čeho se mu dostalo v bohaté, překypující a přece tak posvátně jemné a čisté hmotnosti smyrenského světadílu, to mu v jednom okamžiku přineslo možnost vývoje a zralost, nejvýše možnou.
Jeho duch mohl se v hmotnosti zakotvit jen pro čistotu těchto rajských dílů světa, jinak by to vůbec nebylo bývalo možné, jinak by nebyl mohl připravit stezky Parsifalovi.
V té době dlela v jeho blízkosti jasná, zářivá žena, vysoká, bílá, jemného, přísného mateřského obličeje a velkých laskavých očí. Na čele jí plála hvězda. Závoj, zahalující hlavu a postavu, byl světlý a bílý jako z alabastru.
Přišla doba, kdy se duch dítěte pomaloučku probouzel, i blížila se Theiresia na paprscích matek, aby vedla první jeho tápavé kroky ve vzpomínkách na věčnou domovinu.
Chlapci, jenž vyrostl pod moudrým vedením učitelů a ušlechtilého otce v statného a zdatného jinocha, vstoupil do duše nekonečný mír.
Zahalující obaly zapomění, jež bytostné tkaní kolem něho dříve spřádalo, se tu a tam po tichoučku odestřely. S pocity hmotné síly a se zážitky odvahy, ukazovalo se i světlo ducha, slibující, probouzející, rozjasňující.
Ta tam byla touha a utrpení, hlad a bolest probouzejícího se dospívání! Místo ní se dostavila přebujná síla a radost ze zážitků mládí. Doba, v níž roztouženě myslící hoch toužil po činech a změření svých sil. Tu jezdil na poskakujících bílých zvířatech, dlouhých ocasů i hřívy, jež podobajíce se statným hříbatům se proháněla po krásných lukách.
Těšilo ho krotit je, vždyť právě tak si počínali i vznešení jezdci, jež na počest otcovu pořádali krásné slavnosti a zápasy: nejobratnější z nich se stali jeho vůdci. A tak se cvičil v mrštnosti a v odvážných kouscích; posílal svištícím vzduchem zbraň a zasáhl tím mnohého rychlého ptáka v letu. Se svými druhy závodil v běhu, v boji používal síly i mrštnosti a často vítězil.
Dobrému chování učili se jinoši od rytířů, moudrosti od kněží, ale vznešeným uměním u zpěváků. Ženy pak byly svým půvabem a čistotou svých bytostí opravdovou službou krásy.
„Svět tě již naučí, co jsi mu dlužen, Simaeli,“ pravil otec, „abys byl moudrým, spravedlivým a mocným králem.“
Nitro jinocha však zaplavila veliká vroucnost. V jeho duchu zažhnulo vědění:
„Máš se učiti nejen pro království Atlanty, ale proto, abys byl opravdovým služebníkem Božím!“
A v jeho duchu zvonily zvony svatého Grálu rozechvívající vzpomínkou na Parsifala. -
Přešel nějaký čas a z jinocha Simaele byl král, král Atlanty.
Čas se valil v hukotu a šumu jako věčné moře této země, ve věčné změně a přece věčně stejný, ve svatém rytmu přemocné vůle Tvůrcovy.
Z živého, silného a radujícího se jinocha stal se dokonalý král, moudrý kněz, vůdce a vládce Simael. Jeho moc a vážnost nezastavila se na hranicích jeho čarovných ostrovů. Daleko přes moře nesla se jeho sláva a všichni králové ostatních říší spojili se pod jeho moudrou vedoucí láskou.
Nad vládcem rozlévala se Boží síla. Vedla a chránila ho. Simael stál v Božské síle, řídil se jejími věčně spravedlivými zákony a stal se tak tím, co celá země v něm uctívala. Plně využíval všech darů Nejvyššího. Moudře a spravedlivě rozdílel práci a její užitek mezi rozvíjející se rody, které se rozšiřovaly v jeho zemi.
Simael byl snad nejčinnějším ze všech mužů říše. Nikdy neznal klidu. Hořící duch hnal ho v každé době k využití všech darů Božích, aby působil v živoucím proudu svého Pána, který neustále cítil.
Stál v trvale se stupňujícím obnovování této síly. Neustále, od počátku své paměti, od prvé chvíle; kdy se probudil k vědomému bytí.
Krásná zlatovlasá paní, prodlévající ve světlých zahradách ráje, která kdysi připravovala a vedla pozemské tělo Theiresie k jeho inkarnaci, byla stále kolem něj. Učila syna poslouchat zákonů Božích. Učila ho poznávati kdo byl ten, jehož zářící, světle plamenné oči nad ním stály a jehož oslnivě bílé čelo bylo zahaleno párem bělostných křídel svaté holubice, když mluvil:
„Simaeli, jsem u tebe; neboť tvé putování ve stvořeních jest připravováním k mému poslání ve hmotě!“
'Tak Simael poznal a porozuměl, že onen světlý duch jest Boží Duch Svatý.
Vše, co Simael svým vrozením do času zapomněl, bylo uchováno ve vědění jeho ducha. Vyzbrojen tímto věděním, šel duch cestou, po níž i hmotné tělo bylo ochotno putovati.
Mocné bylo vedení tohoto ducha, který cítil nad sebou svatý zákon, ducha pravdy jako věčně osvěcující plamen. Nemohl-li svým bohatým, rozšířeným chápáním něco pochopiti, pak se k tomu blížil v moudré pokoře podle zákona. A vždycky byl postaven tam, kde se musel mnoho naučiti.
Lehká, zářící hvězda Atlanta byla částí světů, neznajících hříchů. Všichni tvorové byli čistí a jejich život radostný, bez nedostatku a rmutu.
Toto nebeská těleso vznášelo se jako růžově třpytný, chladivými stříbrnými světélky protkaný svazek paprsků. A nebylo samo. Když se veliké slunce ponořilo pod obzor, zazářilo nesčetně zázračných hvězdných těles. Zářily z nezměrných dálek a prožhavovaly celou nebeskou klenbu, jakoby Boží světlo procházelo silnými čočkami, plujícími křišťálově čistě v sedmi nebesích. -
Malinký človíčku, jak je možno ti vylíčit světlo, vzduch a hutnost těchto říší?
Vše jest! Jest však ve svém velkém, posvěceném vzniku a zániku docela jiné, než jak si to lidský rozum nynější doby v hutnosti Ephesu může představiti. Chceš-li kráčet dál těmito posvátnými praformami pozemského bytí, ve vyšších sférách jemných hmotností, pak musí být tvé přijímání jako ztišené, něžné přadénko světla, které si podle zákona hledá ve sférách stejné i když výše položené zachvívání.
Takové musí býti tvé naslouchání, chceš-li přijímat zachycené poklady slov onoho ducha, stojícího ve vůli Boží. Takový musí být ten, kdo je přijímá i ten kdo je čte!
Kdo jest hustě zahalen hmotou, tomu zůstane pratkaní navždy tajemstvím.
Nepohyblivost jeho nynější mozkové hmoty nedovolí pochopiti celou pravdu! Za to však nové lidské pokolení, které Pán připravuje pro velký obrat světů, se otevře, bude se učit a kráčet stále dál až k svaté pravdě, která mu byla od počátku v jeho putování určena.
Slova věčnosti zformovala podivuhodně zářící schrány, vznášející se v těchto jemných sférách. Slova věčnosti zakládala světy, jež daly se v hučících proudech paprsků v let po svých, věčně zpívajících drahách. I zde, jako v Atlantě zářily hvězdy a slunce perleťovým leskem.
Ve světadíle Smyrně byl první domov ducha Is-ma-ele ku splnění jeho poslání! Jak byl krásný. Čistě se vznášel, lehký, světlý a prostý zármutku. Všechna síla mohla bez překážek k němu prouditi a doba jeho zralosti měla přinést poznání i pro Simaele.
Nebylo ještě utrpení!
Vše, co se dělo, bylo podle zákonů. Jak rostlina tak člověk i zvíře radostně užívali všechno podle zákona!
Celý život byl zářivým naplněním. Všechno co přijímalo formy a co vznikalo bylo samozřejmě čisté a jasné. Všechno zrání a zanikání bylo bezbolestné ve věčné radosti a vděčnosti.
Čím byl kdysi Simael jako dítě proniknut ve své touze, tak vzdálené bolestné žádostivosti dneška, to se měnilo v jinochu v mocný rozvoj sil. V královském vládci byla to již vítězná mužná síla.
Simael zrál v toužící předtuše vědění o Bohu. Jeho duch se vědomě otevíral prameni života ve výši. Již dávno vrátil hmotě královskou schránu svého moudrého otce. Byl v celém svém bytí naprosto volným. A každý člověk ve Smyrně byl rovněž tak volný od všeho, čím může hmotnost poutati. V tom byli všichni stejní a proto byli také šťastni.
Jak se poddávali tkanivu osudu, tak se poznávali, a putovali pospolu, jestliže byli nakloněni k vzájemné lásce. Zákon lásky, protože proudil k nim a skrze ně čistý, zůstával i nezkřiven. Proto nebylo žádných slabostí a žádného přehánění.
Každý miloval druhého tak, jako sám sebe, totiž jasně, přísně a věcně, aby naplnil svůj život. V tomto zákoně činili vše, čeho život ve službě bližnímu požaduje. Žádný z nich nezpůsobil jinému bolesti. Proto také nebylo utrpení.
Tak jako rostliny a zvířata, tak činili také lidé. Přirozeným bojem života nebylo utrpení, nýbrž naplnění. Bylo tu stálé dávání a braní, měnění a přeformování v proudu síly ze zákona vývoje.
Tak jako Duch Svatý vytryskl své bytí do vesmíru, tak to z něj opět tryskalo vzhůru v prapůvodu uctívající vděčnosti v lásce k Tvůrci.
Bohatě rozvíjela se láska a krása, jež staly se bohatou záplavou! Smyrnu byla harmonickým souhvězdím zázračně zvonících světů, které se vznášely ve vůli Stvořitele. Od hvězdy k hvězdě nezměrnými dálkami letěly podivuhodně jasné světelné tóny jakoby skleněných zvonů.
Simael mnoho miloval. Miloval nejen svou říši, ale celou přírodu. Všechna přadena vzduchu a vůní spojil se vší žhavostí světel dohromady ve velkou lásku, jejíž tep v něm bušil rok od roku vždy silněji.
Když se kruhy mocných souhvězdí vracely k svému začátku, tu viděl Simael blížit se konec jednoho roku. Protože se cvičil v kosmické moudrosti, nakreslil si postavení známých mu hvězd na tabulku.
Často spojoval čarami obraz s obrazcem až z toho vznikl neustálý obraz nebes pro celý rok.
V čarách a znameních, které se pod rukama množily jako tajemná zjevení, nacházel mnohé tajemné obrazy plné síly. Zdálo se, jakoby podobně jako hvězdy vyzařovaly druh a vliv, tyto hvězdy charakterisující.
Simael stál před branou moudrosti. Dal postaviti veliké stavby, aby bylo možno měřiti paprsky a stíny. Dal svými svědomitými pomocníky pozorovati všechna velká stvoření a pokračovati tak v dílech, která založil pro vědění o přírodě.
Rozsáhlé zahrady, které víc a více zkrašlovaly jeho ostrovy, byly naplněny tím nejvybranějším, co hvězda Atlanta skýtala. V nich získané květy a plody nesly v sobě bohatství zázračných sil. V jasných nocích žhavě vyzařovaly světlo předešlého dne. Jejich něžné a vonící paprsky vystupovaly do výše k čistému přijímání. Vše přijímalo z bytostné síly, aby druhého dne ještě krásněji a bohatěji zazářilo.
Jako vzpomínka na nějaký příkaz z daleké, dávno minulé doby zazněl v duchu Simaele Pánův hlas. Jakmile zazněl, poddal se ihned jeho tichému ale důraznému napomínání, které bylo plné věčné lásky a vždy chtělo jen pravdu.
Což stále neříkalo:
„Pamatuj na meč spravedlnosti!“
Čistota, láska a pravda zřídily kolem Simaele říši ve hmotnosti, kterou on směl světu zprostředkovat z milosti svého Pána. Čistota, láska a pravda seslaly do jeho říše duchy, kteří se jednou opět měli vrátiti k zemi na své vlastní přání.
Simael cítil silné spojení se všemi duchy, které v Servantě, ve svatém chrámu svého Boha, svou rukou posvěcoval:
„Křtím tě vodou, ten však, který přijde po mně, bude tě křtít ohněm Božím!“
Rozlehlá okrouhlá síň, obklopená nesčetnými řadami vysokých sloupů, měla ve svém středu vodní pramen, do nějž byl křtěnec ponořen.
„Křtím tě k znovuzrození ve stvoření podle tvé vůle!“ říkal Simael, když dával pokřtěnému požehnání.
Mezi těmi, jimž žehnal, nebylo nikdy dětí. Byli to vždy zralí, plně vědomí lidé, muži i ženy. Před křtem směli vésti život mladistvé nespoutanosti. Jakmile však byli požehnáním zařazeni do kruhu povinností vědomého služebníka Božího, museli se sami vzdáti do služeb Božích.
Rozkvétali pak v plné kráse čisté svítící lidské důstojnosti. Všichni byli kněžími, muži i ženy.
Uctívali Boha činy, ať je vedla služba do chrámu Božího nebo k jakémukoliv pozemskému úkolu. Nebylo rozdílu mezi nejvyšší a vznešenou duchovní službou nebo důležitou službou hmotnou. Každá i malá hmotná služba byla vykonávána s toutéž úctou. Životním dechem Smyrny byla služba Bohu.
Mnohá odstupnění služebností tvořila kasty, žijící zcela pro sebe. Přesto však stáli vedle sebe, úzce se doplňovali a tvořili podivuhodný celek v duchovní a hmotné harmonii i zralosti.
Všichni vzhlíželi s velkou láskou k Simaeli, svému králi. Dali se jím vésti ve vědomé oddanosti a věrnosti. Nebylo žádných roztržek, žádných neporozumění a žádných třenic. Všichni usilovali v lásce k společnému cíli.
Jejich cílem bylo věčné usilování o dokonalost. Vypadalo to, jakoby všichni vznášeli se jen v myšlence zpět ke světlu. Vzhůru! Vzhůru!
Jako zlatá klenotnice, naplněná nejzářivějšími drahokamy, zářila Smyrna ve stvoření. Všichni tvorové její úrovně byli čistě něžní, lehcí a velicí.
Bylo tam všude nesčetně mnoho podivuhodných forem, ať již v říši zvířat, rostlin či nerostů. Nerosty! Kde je nějaké slovo, které by mohlo ve svém pojmu shrnouti krystalování zářících sil? Není nic pohádkově krásnějšího než skelně průhledné skupiny hor, v nichž se ve vývoji kosmu zkrystalisovaly zázračné síly.
Není nic nádhernějšího než okouzlující prameny vod, které svými vysokými paprsky rozsévají své horké nerostné bohatství na krásné, rostlinami a květy poseté louky.
Třpytné krystalky usazovaly se na všech rostlinách. Čarovný pohled skýtaly pak ve světle měsíce i slunce. Což teprve, když růžové paprsky vystupujícího obrovského slunce proťaly stříbrné páry jasných nocí!
Bohatě zářící nebeská tělesa hrála na těchto loukách své líbezné barevné hry, takže vše kolem vypadalo jako pohádková říše elfů a skřítků.
Lidský duchu, máš se ve vědění o Božím stvoření radovati! Buď si vědom toho, že tvůj nynější stav je jen z části schopen pochopiti formy a druhy jiných, tobě blízkých částí stvoření!
I tito, v bytostném činní pomocníci, jsou vždy podle druhu hmotnosti a proto zcela jiní než ti, kteří svou pomoc provádí v Ephesu. Tím více však pracují společně s lidským duchem, bydlícím v jemnější schráně. Jemnější lidé nedělají překážek svým bytostným pomocníkům.
Celá, křišťálově čistá, růžově stříbrná říše světlého světadílu Smyrny jest jediným souhlasem s Bohem. -
A nyní, ty lidský duchu budeš veden vzhůru, kde je vše ještě lehčí, do světa zářivé čistoty, v němž láska Boží přichystala svým vyvoleným první místo k dozrávání. Octneš se ve středu zpívajících a zvonících sfér, naplněných kosmickými paprsky nadpozemsky krásných čistých hvězd.
Všechny druhy hmoty jsou zde zjemnělé a povznešené. Silné, čistější paprsky prostupují jemnou svítící hmotu, která se podobá velikým sítům, jimiž proudí shůry světlo.
To má za následek větší pohyblivost, schopnost vnímání a přizpůsobování všech citů. Všechno, co je osvobozeno od nižších záchvěvů, je proniknuto čistotou a velkou láskou, která okamžitě uvádí své city v čin a spojuje vše v jeden celek.
Všechno, co lidský duch ještě nyní nazývá jménem, je změněno, zkřiveno a zatíženo; nahoře však, ve světlejších částech Božích světů, jež si udržely co měly od začátku, je tomu jinak.
Tak jako hmotná těla zůstala lehce prostupná a poddajná, takoví jsou i duchové věčně sloužící, kteří žijí jen vůli Páně jako nejvyššímu zákonu. To je blaženost! To je půvab hmotného ráje! Samotná čistota vznáší tam své ruce, žehnajíc ženě pozdějšího stvoření, z níž se rodí pokolení.
Simael sám zůstal neženat. Jeho nejvyšší služebníci však měli ženy a děti a své vlastní vyzískané domovy. Jejich sídla rozkládala se polokruhem za chrámovými zahradami Servantes. K nim řadila se další obydlí všech kast vždy v polokruhu, obráceném k východu slunce.
Servantes byl přece královým městem a ostrovem. Opodál byla vystavěna střediska pracovníků, umělců, řemeslníků a různých škol.
I tato malá ostrovní říše byla uspořádána jako sluneční systém. Kolem věčně dávající a živící matky řadily se světlé hvězdy v rytmu zákonů. Všechno tvoření, putování a provádění úkolů zůstalo živé v kruzích práce a píle výstavby.
Všude zářila radost, mír a úspěch. Viditelně proudilo všude Boží požehnání. Simael se svými věrnými byl hned tu a hned onde ku pomoci.
Pro každý druh hmotných schopností měl jednoho schopného pomocníka. Ten svou silou a vůlí ovládal své pole působnosti.
V provádění služby byl každý čist a osamocen, protože nebylo nikoho, kdo by se mu moudrostí, vůlí a silou v jeho oboru rovnal. Každý směl si vyvoliti ze skupiny svých stejnorodých pracovníků, stejně nadaných, svého žáka, kterého pak musel připravovat jako svého nástupce.
Všechny nitky sbíhaly se v Simaelových rukách. Jeho jasné, duchem svatým osvícené vědění, vše prostupovalo a vše přehlíželo.
Obrovská duchovní vládní soustava těchto čistých skupin ostrovů ve velké říši Atlanty podobala se veliké síti silných nitek vůle. V chrámě řadili se rytíři kolem krále a směli od něj čerpati moudrost. Tak se lidským duchům ve Smyrně dostávalo všeho, co směli vyvíjeti a zdokonalovati.
Simael přinášel lidem moudrost z prazdroje svého ducha, z ostrova Patmos, z něhož se mu velikou milostí dostávalo zpráv. Posiloval se proudem života.
Tak pracoval v čele svých služebníků podle vůle Boží. Vybudoval vědění o výstavbě království Božího ve hmotě v nitru lidských duchů kmene Isma, kteří se v Servantes nazývali „Simaelity“. Stali se velikými v hmotnosti tak jako byli velikými v duchu.
Nad vlnami Atlanty letěly jásavé chóry zvonů ze Servantes. V kopulích chrámu rozezvučely se třpytící se kovové kalichy a oznamovaly kol kolem slavnost zasvěcení. Všechny kmeny věděly, že si je král Simael volá.
Pokračování příště.
