Něco pro malé a velké děti !
Sousedé
Marie Halsebandová
Byli sousedy a chodili spolu každodenně do mateřské školky, vzdálené od jejich domova jen několik minut. Ač byl Petřík starší než Eliška, byla dívčinka přec hlavou všech jejich podniků. Bylť Petřík úzkostlivý a pláč a smích byly u něho v jednom pytlíčku.
Petříkův otec byl tím často rozmrzelý a mínil, že z Petříka nebude nikdy řádný chlapec. zůstane-li takový rozplakaný, ale Elišce byla tato úzkostlivá mysl kamarádova vhod, protože jí mohla využít, aby Petříka učinila poddajným pro všechna svá přání. A Eliška měla mnoho přání, a což bylo horšího, jí bylo všechno vhod, aby došla cíle. Proto i Eliška lhala bez rozmyšlení a studu.
Stále věděla nějakou novou příhodu, aby Petříka vystrašila. Když ji pak dospělí lidé dohnali k zodpovídání, tvářila se Eliška velmi udiveně a tvrdila s nevinnou tvářičkou, že nijak nechtěla Petříka postrašiti.
Cesta do mateřské školky vedla kolem tří nároží. Ač děti chodily teď již po léta kolem tří nároží stejnou cestou a Petřík by šel již brzo do školy, zůstávala cesta vždy tajuplně strašidelnou Eliščiným vyprávěním.
„Hú!“ zvolala vždy tiše, když zahýbali kolem prvního rohu a táhla přítele zpátky. „Fuksa!“
Fuksa je velký kůň obchodníkův a Eliška měla vlastně právě tolik strachu před zvířetem jako její kamarád, ale nedala to na jevo. Petříkův obličej se ihned protáhl a dolní ret se mu povážlivě stáhl.
„Nedívej se tam! Poběhneme rychle kolem!“- volala Eliška a oba proběhli kolem rohu.
Petřík odvracel bázlivě obličej, což bylo Elišce vhod, neboť ve dvoře nebyl vůbec žádný kůň. Ale to nebylo Petříkovi třeba vědět.
„Tiše!“ řekla Eliška, když se blížili k druhému rohu domů. „Černý muž nás nesmí slyšet.“
Po špičkách plížili se kolem vchodu do hlubokého sklepa, kde ležely pytle uhlí a zaznívaly hrubé hlasy. Petřík si vzdychl z hluboka, když byla i tato překážka šťastně překonána.
Nyní přišlo velké, nezastavěné prostranství. Zdobily je nízké křoviny a několik stromků. Petříkovi připadal tento kus cesty zvláště daleký. Eliška bloudila bystrýma očkama kolem a vymýšlela nové příběhy.
„Včera mi přinesla babička táákovýhle kus čokolády!“ pravila, ukazujíc rukama pravdě nepodobnou velikost.
„Tak veliký ani není!“ řekl Petřík rozhorleně. Dodal pak rozvážně: „Přinesla jsi mi kousek?“
To neměla Eliška nijak na mysli a řekla proto vyhýbavě:
„Něco škrábe za kamenem. Jistě had!“
Had byl vrchol hrůzy pro děti. Neviděly sice dosud nikdy žádného kromě ve své obrázkové knize, ale takový obrovský plaz musel být to nejhrůznější na světě. Petřík se zdráhal jíti dále a dal se do pláče.
„Nebudeš-li tiše,“ řekla Eliška, „kousne tě!“
Chopila chlapce za ruku a táhla ho dál. Petřík utíkal kolem kamene, strhuje dívku s sebou. Ale Eliška při tom zakopla a upadla.
Teď byl pláč dvojhlasný, neboť jak dívka vypadala! Šatičky zablácené, všetečný nosík zakrvavený. S pláčem obešli poslední roh, před kterým číhávala jinak třetí překážka na jejich cestě, velký pes, a dorazili konečně do zahrádky před domem, kde byla mateřská školka.
„Jak to vypadáš?“ pozdravila sestra Hilda dívku.
„Petřík mne porazil!“ zněla rychlá odpověď Eliščina.
„V Petříkovi to vzbudilo nevoli. Těžké slzy mu stékaly po červených tvářích.
„Ale to přec není pravda!“ vzlykal.
„Malý uplakanče!“ řekla sestra Hilda spěšně a chopila ho za ruku. „Vím, že jsi to neudělal úmyslně.“
Než mohl Petřík říci, že to opravdu neudělal, postavila ho již sestra vedle Jeníka, jeho spolužáka, se kterým denně chodil společně na procházku.
Ale podnikavý duch Eliščin se dávno ještě neztišil. Postrkovala a štípala menší děti a vnášela trvalý neklid do řad. Konečně zasáhla sestra a postavila pevnou rukou děvče vedle sebe. Pojednou bylo z Elišky nejzpůsobnější děvčátko, jaké jen si lze pomysleti.
Taková byla lhavá Eliška!
Ale brzo měl velký den v Petříkově životě přivoditi pronikavou změnu. Jeho bratříček Bedřich měl jíti poprvé do mateřské školky. Petřík měl zcela sám vésti maličkého, neboť Etiška byla nemocná.
„Dej na něj pozor, můj velký chlapče,“ řekla matka na rozloučenou a dala každému s sebou na cestu jablíčko.
Petřík byl hrdý, že má opatrovati bratříčka. Dodalo mu to zcela nové odvahy.
Všechno šlo dobře. Žádná Fuksa nestála ve dvoře, z otevřeného uhelného sklepa znělo veselé hvízdání a i třetí roh se šťastně překonal, neboť starý pes ležel na slunci, vrtě ocasem a nehýbal se. O louce netřeba ani mluvit, ta byla krásná, jak jen může být na jaře holá plocha, z níž všude vyhlédají sedmikrásky.
Dosud nikdy nebyla cesta tak krátká, příjemná a veselá pro Petříka jako dnes a s usměvavými tvářemi vešli bratří do mateřské školky.
„Vida! Konečně už nepláčeš!“ chválila sestra Hilda a vzala nováčka k sobě. „Tak je to správné! Musí-li někdo dávat pozor na bratra, musí také ukázat, že je muž. A mužové nepláčí! dodala sestra.
„To říká také tatínek!“ mínil Petřík a celý jeho obličej zazářil.
V té době ležela Eliška nemocna. U její postýlky seděla ošklivá babice a hleděla ledově studenýma očima na dítě v horečce.
„Zítra jsou tvé narozeniny!“ řekla stařena. „Bude ti šest let, lhavá Eliško!“
„Tak se nejmenuji!“ zvolala Eliška v nevoli, ale stařena pokrčila jen posměšně rameny.
„Jsi lhavá Eliška!“ opakovala. „Tady se podívej! Černý ďáblík, kterého držím v náručí, vznikl z tvých lží.“
Malý šeredný netvor se šklebil na Elišku a vyplazoval na ni krvavě rudý jazyk.
„Ano!“ kývala stařena pro sebe. „Tak to chodí s nehodnými dětmi! Teď půjdeš s námi do temného domu, ve kterém se procházejí lži a navzájem se požírají.“
Stařena natáhla suchou rukou po Elišce a také malý netvor sahal svými pavoučími prsty po dítěti. S hrůzou chtěla Eliška uhnouti, ale železné ruce ji držely pevně. Potom stála v temném domě. Bylo tu hrůzně a studeně. Dům měl nesčetné rohy a kouty a ze všech vyskakovala nějaká lež. Smály se, když viděly, že se Eliška děsí. Štípaly ji cestou bolestně do rukou a obličeje.
„Tak jsi štípala děti,“ mluvila stařena lhostejně, jdouc vedle Elišky.
Jaké to tu byly hrozné formy lží! 'I'u vyskakovali za rohem obrovští koně s planoucíma očima a nozdrami, porazili Elišku a šlapali po ní. Z černých sklepů natahovali černí muži nesčetné černé ruce po ní a skřehotali chraptivými hlasy:
„Sem s prolhaným dítětem!“
Přes cestu leželi tlustí zelení hadi a zatarasili cestu. Když poděšená Eliška chtěla přes ně spěchati dále, padala přes slizká klubka. A hadi syčeli:
„Tak klopýtají prolhané děti přes vlastní lži!“
Zuřivě štěkající psi chňapali po Elišce. S křikem chytala se stařeny a volala:
„Vezmi mne zas s sebou! Nechci také již zcela jistě nikdy lhát!“
Jako odpověď zněl ze všech stran hlučný smích, lži se svíjely rozkoší.
„Nepustíme tě odtud, lhavá Eliško!“ řvaly. „Tebou a tobě podobnými žijeme přec!“
„Prosím, stará paní,“ volala opět dívka. „Chci také být s Petříkem za dobré!“
„Co mi dáš?“ ptala se babice, „když tě opět dovedu domů?“
„Všechny svoje dárky k narozeninám, které zítra dostanu!“ zvolalo děvče.
„Nechci! Co mi dáš?“ ptala se stařena dále.
„Své nové šaty a kožešinovou čapku!“ řekla Eliška.
„Nechci!“
Eliška nabízela jí všechno pěkné co měla. Nic nebylo stařeně vhod, jásavě obklopovaly ji lži a smích byl stále divočejší.
„Co tedy chceš?“ zeptala se konečně Eliška s pláčem.
„Tvé srdce!“ zvolala stařena rychle.
„To ti nemohu dát,“ řekla Eliška, „matinka říká, že mé srdce patří Pánu Bohu!“
„Srdce prolhaného dítěte ne!“ vykřikla stařena a sahala po levém boku dítěte.
„Maminko!“ zvolala dívka poslední silou.
„Eliško, jsem u tebe!“ řekl v tom okamžiku vlídný hlas matčin.
Ach, to bylo krásné! Byla tu matčina dobrá ruka, byl tu milý, světlý pokoj a Eliška se zajíkala s horečně rozpálenými tvářemi:
„Stařena lží chtěla mi vzíti mé srdce, ale to přec patří Bohu!“
„Stařena lží může vzíti tvé srdce, jen když jsi lhala,“ řekla matka a Eliška se dala do hořkého pláče.
„Maminko, nechci již nikdy lhát! Jen když smím ponechati své srdce Pánu Bohu!“
O několik dní později směl Petřík navštíviti přítelkyni. Přišel tak vesele a jistě, že se Eliška přece zase musela zlobit nad jeho neobvyklou samostatností.
„Co dělá Fuksa?“ ptala se trochu záludně.
„Včera jsem jí donesl chleba!“ zněla překvapující odpověď.
„A černý muž?“
„Ten zpívá, hvízdá a směje se, když jdeme kolem!“
„A had?“
„Ach, zde žádných není, říkala sestra Hilda.“ zvolal Petřík. „A velký pes je také milý, hraje si s námi. Bedříšek smí dokonce na něm jezdit.“
To bylo příliš mnoho najednou. Eliška byla zničena. Ale ještě pokusila se nabýti starého vlivu nad kamarádem.
„Příští týden přijdu do školy!“ pravila.
„Ale jen do dívčí,“ zvolal Petřík. „Ale já jdu do školy. kde se ze mne stane muž jako můj tatínek!“
Prudce vířilo to v Eliščině hlavičce.
„Nejsi tedy již uplakanec!“ vybuchla konečně.
„Ach. kdež!“ mínil Petřík s mužně vážnou tváří.
„Ale já také už nejsem lhavá Eliška!“ zvolala prudce.
„To je nutno teprve ukázat, Eliško,“ řekla matka, která právě vešla. „Ale chceme ti všichni pomáhat, abys zůstala věrna svému předsevzetí a vždy si je připamatovala, kdybys měla znovu říci něco lživého.
Eliška skryla hlavu v matčině náručí.
„Ty jsi přec ta nejlepší!“ zašeptala. Pak řekla tiše, aby to jen matka mohla slyšeti:
„Myslíš, že teď Pánbůh bude spokojen s mým srdcem?“