Umění v rytmu světového řádu
Od Dra Alfreda Fischera
I.
Ztracená cesta.
Umění je výrazem života. Pud okrašlovací je již od prapočátku do člověka vložen. Je nám známo, že ve velkých kulturních epochách (doby předkřesťanské) muselo se krýti umělecké vyjádření - výraz - určitého lidu nebo země projevy života náboženského a státního.
Od počátku křesťanského letopočtu pozorujeme, že v průběhu asi 500 let - tedy půl tisíciletí - nastala hluboká změna ve vývoji historických slohů. Období raného křesťanství (opírající se ještě o antiku), vystřídá umělecký projev raného středověku (období románské). Vývoj pokračuje v umění pozdního středověku (gotika), a v renaissanci, jejíž povrchní hříčky baroku a novoklasicismu zabíhají až do naší doby.
Pokusy o vysvětlení těchto vývojových stupňů z hlediska technického, sociálně politického a z hlediska kritiky jednotlivých stylů po každé chybovaly v tom, že se pokoušely, jak to na mnoze dělá medicina, za příčinu hlubších převratů udávati vnější symptomy.
II.
Přítomnost.
Všichni to cítí a vědí, že ve všech oborech uměleckého projevu je pevná půda pod nohama úplně ztracena po celá desítiletí, ba po celé jedno století silně projevuje se tento nedostatek základu. Nedostatek jednotného života, vnitřní i vnější harmonie lze nejlépe pozorovati na všech těch stylových pokusech, ve kterých se chtělo umění vybouřiti. Tento stav v umění vystihujeme citem zcela správně. Nemohoucnost umělcova na jedné straně, odcizení umění lidu na straně druhé.
Jako ve věcech politiky, tak i v oboru umění začíná se hledati rychlé řešení novými recepty.
V Rusku má se umění státi služebnicí propagandy státních nebo socialistických ideí a pokusů upravených pro reklamu. Tím je umění sníženo na děvku.
V zemích řízených nacionalisticky zkouší se se stále stoupající reglementací rovnoběžně se státněpolitickými zásadami udělati z umění organisovaný statek národní. Nutným následkem toho je všeobecné sploštění umění.
Státy řízené demokraticky a liberálně domnívají se, že je nutno umožniti umění volný, samostatný život. Tím směřuje umění k tomu, že se stane cílem sobě samo a (l'art pour l'art), vzdaluje se stále víc a více duchovního života, pravda jen malátně a lenivě proudícího, až zanikne nedostatkem vnitřního života.
Nutným důsledkem toho je úplné zpustnutí ve všech kulturních oborech.
III.
Předvídající hlas umělcův.
August Rodin praví ve svém díle „Francouzské Katedrály*:
Nakolik jsou mistrovská díla skutečně díly mistrovskými, to vím a raduji se z toho, že to vím! Je to právě tak, jako že velké duše jsou velkými dušemi. Jen když se duše povznesou ve výrazu svých myšlenek a citů k naléhavě nutnému, dospěje člověk a umělec k důstojné dokonalosti. Mistrovské dílo je nutně velmi jednoduchá věc, která, opakujme si to, obsahuje jen to nejdůležitější. Všechna mistrovská díla - vrcholní díla - byla by docela přirozenou cestou lidu pochopitelna, kdyby byl lid neztratil smysl pro jednoduchost. Ale i tehdy, není-li množství již sto, aby chápalo, musí umělec míti cítění pro lid, jakousi „kolektivní duši“, aby mohl umělecká díla pojmout a tvořiti. To čemu musí porozuměti společně s mistry, to musí cítiti s lidem, i když je lid přítomen jen ideálně. A tak se stanou mistři opět „lidem“, aby srdcem, láskou tvořili to, co rozumovou cestou objevili.“
V těchto myšlenkách velkého francouzského sochaře je vyjádřen hmatatelně onen správně tušený rozpor, který každý požehnaný umělec musí cítiti. Rodin, pravda, nedospívá však ke správnému poznání a závěrům.
IV.
Řešení:
Prosté a jednoduché řešení nalezneme v Poselství Grálu od Abd-ru-shina.
Každý umělecký projev je požehnaným znovupodáním vzoru v duchovnu se zachvívajícího. Jelikož je u dnešních lidí spojení s duchovnem téměř zcela zasypáno, může býti také umělecké tvoření jen hmotné pokusnictví a diletantismus. Teprve až lidé podstatně změní a obnoví celý svůj vnitřní duchovní postoj, nabudou spojení se zachvívajícím se rytmem Boží zákonitosti, t. j. s prvotními silami celého bytí ve stvoření, budou moci také ti, kteří jsou schopni uměleckých výkonů, čerpati pravou podstatu umění z pravého cítění. Tehdy se však stane umění opět pomocnicí, sloužící v pokoře, v božím řádu světovém.
Rozdvojení, mezi tvůrčím uměním a všeobecným pochopením lidí bude pak odstraněno. Neboť budou-li potom lidé žíti opět v duchu pravdy podle zákonů stvoření, budou také rozuměti uměleckým projevům vyrůstajícím z těchto zákonů stvoření a budou je přijímat k radosti ze života.
Tím však je čistota harmonie pozemského života lidmi ztracená opět vytvořena.
*) Die Kathedralen Frankreichs Kurt Wolf Verlag, Leipzig.
