Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

 Lidský duch 

 

Marie Halseband



Lidský duch stanul před andělem soudu. Anděl ve světle šedivém hávu, nedostupný a daleký, opřen o svůj zářící meč, tázal se přísně: "Pracovals na sobě? Snažil ses ke Světlu?"

"Ano," odpověděl pyšně lidský duch. "Dělal jsem, co jsem mohl. Přemýšlel jsem, co je na mně nesprávné a zkoumal jsem se. Viděl jsem však také, že druzí to dělají ještě hůře než já. Jak to přijde, že oni tolik platí před Bohem?"

Anděl přikryl se novým pláštěm, který ho vzdálil ještě víc a proudil nyní z něho ledový dech. Lidský duch počal se chvět.

"Pýcha a osobivost!" slyšel tvrdý hlas andělův. "Ó, dělal jsem dobro," zvolal ihned horlivě lidský duch a vypočítával: "Dával jsem zlato chudým a choval jsem se ke každému přátelsky."

"Ano, tos činil i u těch, jimž by přísné a otevřené slovo více posloužilo než změkčilá dobrota. - Slabost a domýšlivost!" odvětil anděl nedotčen.

"Já jsem skutečně pomáhal, kde jsem mohl," sténal ustrašeně lidský duch. "Spravoval jsem mnoho úřadů, poněvadž ostatní byli k tomu příliš pohodlní. Nechali mě dělat práci a nevěnovali mně žádného uznání."

"Ješitnost," zněla krátká odpověď andělova.

"Modlil jsem se k Bohu," pravil žalostivě lidský duch. "Modlil jsem se před nedávnem, když moje dítě bylo nemocno."

"Tehdy ses modlil, vlastně žebral," potvrdil chladně anděl. "Poděkovals však také, když se dítěti vedlo lépe?"

Zahanbeně sklonil lidský duch hlavu.

"Vidíš," pravil anděl, "i zde to bylo falešné, všechno tvé myšlení a jednání bylo falešné; a přece ta jiskřička lásky ku tvým lidem je jediným záchranným lanem, které ti zbylo a jež ti snad může ještě pomoci. Zahrab své slabosti a neřesti. Bude ti dána ještě krátká lhůta."

Po chvíli stanul lidský duch opět před andělem soudu a pravil pokorně: "Zde jsou, pane, ty hroby, co jsem s námahou a pílí vyhrabal. Položil jsem do nich všechno, s čím jsi byl nespokojen. Nyní jsem to přece odčinil?"

Anděl přistoupil blíže, stal se jasnějším a zářivějším, ale jeho přísnost se nezměnila. Ukázal na druhou řadu hrobů a pravil: "Uložil jsi je tam a teď myslíš, že jsou mrtvy. Ale nechal jsi hroby otevřeny. Podívej se! Ješitnost se již vzchopila a závist se právě začíná hýbat. Lenost myšlení již také otevřela oči."

"Co tedy mám dělat?" tázal se žalostně lidský duch.

"Tam leží písek tvých několika dobrých skutků, červený, šedivý a bílý!" pravil anděl a odešel.

Lidský duch nabral na lopatu červeného písku nesobecké lásky a rozhodil jej po hrobech. Pak vzal stříbrošedý písek "dobré vůle" a leskle bílý písek "bázně Boží" nasypal hojně do hrobů. Téměř ani nepozoroval, že na blízku je malá hromádka hnědé země a jenom náhodně z ní také trochu vzal.

Opět stanul lidský duch před andělem, který byl obklopen světlým mlžným závojem a pravil pokorně: "Nejsem hoden, abych předstoupil před tvou tvář."

Andělův hlas zněl slavnostně jako zvuk zvonu, když pravil:

"Vidím svatou pečeť na tvém čele. Dotkla se tě ruka vyslance Božího. Teď můžeš se snažit ke Světlu, avšak cesta je ještě daleká. Podívej se na své hroby - dávno ještě nejsou vyplněny."

Lidský duch viděl, že na některých hrobech zejí ještě prohlubně a jen u několika zvedal se maličký pahorek. Některé byly naplněny jen do půl a pod pískem hýbal se život. Z jednoho hrobu vztyčovala se zvolna žlutá, ošklivá ruka. Lidský duch to viděl a plakal.

Opět stanul lidský duch před andělem. Sklonil svá kolena a pravil: "Ty, který přicházíš z Boží lásky a spravedlnosti, pohleď, jak jsem zahrnut štěstím. Nosím kříž ve službách Vyslance Božího."

Anděl stanul v jasném oblaku Světla a v rukou držel meč soudu. Ten zářil jako plamen a z jeho hrotu vycházely dva paprsky. Anděl pokynul lidskému duchu a odpověděl:

"Jsi na dobré cestě. Ale rozvaž si teď vše, co činíš. Oko spravedlnosti bude na tobě spočívat tím přísněji. Svůj život jsi dal Králi. Tvá přísaha je nejsvětějším slibem před Bohem. Každý zbytek sobectví musí zmizet. Poslušnost ve službě je přede všemi pozemskými svazky. Rozlučuje od dítěte, manželství i domova. Nyní zasáhne tě dvojnásob můj meč, jestliže padneš."

Pak ukázal anděl na hroby u nohou lidského ducha, který viděl, jak na některých kvetou květiny. Naproti tomu ostatní byly holé a mnohé zemí ještě nevyplněny. Ovšem, že byly tu připraveny veliké hromady písku dobré vůle a pln horlivosti počal lidský duch opět házet písek lopatou. Anděl zmizel.

Když pohled andělův padl opět na lidského ducha, ten ho ani nepozoroval, jak byl zabrán do své práce. Ale podivno - hroby polykaly písek a nechtěly se uzavřít, nechť jej tam sypal sebevíc. Pot se na něm jen sléval, a jeho tvář byla strnulá. Ze tří hromad písku zbývaly na zemi jen maličké zbytky, které každým náhozem lopaty se zmenšovaly. Hnědá hromádka písku ležela tu maličká a nepovšimnuta jako dříve.

Nyní zpozoroval lidský duch, že spotřeboval všechno dobro a že nemá nic, co by k tomu přidal. Jeho síly počaly umdlévat. Ale hroby, do kterých házel písek, stály tu jako dříve, jakoby se s nimi nic nedělo. Lidský duch byl bezradný. Chtěl se rozhořčit, že všechna jeho námaha byla tak málo odměněna. Obrátil se k andělu soudu, jehož přítomnost pojednou zpozoroval, a zachvátil ho úžas. Anděl stál daleko od něho obrovsky veliký s pozdviženým mečem, který se leskl jako slunce. Paprsek jeho ostří pronikl lidskému duchu až do srdce. Klesl k zemi a dlouho ležel v nejhlubším zhroucení.

Konečně se pozvedl a ještě kleče počal házet lopatou se stisknutými zuby a slzami hořké bolesti nad sebou. A hle - zvolna, velmi zvolna, počaly se hroby plnit a hromady písku počaly opět narůstat. I ta malá, hnědá hromádka, ze které lidský duch teď již také bral. Trvalo dlouho, než nabyl odvahy opět se vzchopit.

Ještě dnes tam stojí a hází lopatou stejnoměrně písek dobré vůle, lásky a bázně Boží. Ale nezapomíná přidat vždy i toho hnědého "přísnosti vůči sobě." Hroby se pomalu plní. Snad přijde jednou den, kdy bude moci opět radostně stát před andělem soudu a hroby u jeho nohou, které nyní spoře kvetou, budou plny pestré nádhery květin.

 

Přidat komentář

Odeslat