Omyly lidstva

Nic není člověku těžší, než poznat Pravdu! Samotný hledač Pravdy, který zasvěcuje celý svůj život jen jednomu cíli, vyzkoumat Pravdu, nalézt alespoň část z ní skrze namáhavý výzkum, průzkum a přemýšlení, dokonce i on není s to okamžitě rozpoznat Pravdu, byla-li mu ukázána. Během mnoha pozemských životů si vytvořil falešný vnitřní obraz o všem duchovním, proto ho mate nové, neočekávané, když to vystoupí proti němu. Neboť Pravda je jiná, než jak si ji lidé představovali!

 

Celý světový obraz člověka, ať je Evropan či Asiat, bílý nebo barevný, trpí zúžením, které mu to znemožňuje, aby se sám od sebe, z vlastních sil, dostal někdy dál než do nejbližšího okolí země. Také mágové, kouzelníci, okultisté, spiritisté, a jak se všichni nazývají, v tom nečiní žádnou výjimku. Také oni se hrabou a ryjí pouze v nejbližší blízkosti kolem hrubohmotné země. Zřídka pronikají až do jemnohmotné říše, které náleží duše. Ale tím ještě mnoho nedosáhli, neboť také tyto obrovsky rozlehlé úrovně patří ještě ke hmotnosti a tím k nejnižšímu druhu stvoření, kterému se nejdále od Světla, původu všeho života vzdálily.

 

Teprve jestliže se rozšíří vnitřní světový obraz člověka, když se naučí, skrze hvězdy vzdálené miliony světelných let, které se mu již zdají ležet v nekonečných dálkách, vytušit vlastní velikost stvoření – jak dalece je tato vůbec lidskému duchu možná pochopit, teprve potom mohou být jeho pozemské a lidské názory tak převráceny, že ho to postupně povede k Pravdě.

 

Člověk si osoboval místo ve stvoření, které je pro toho, jenž zná Pravdu, který přichází z ní, právě tak směšné jako odpudivé. Věří, že se nad jeho pozemským světem s jeho nebeskými tělesy rozprostírá Boží říše Světla, že nad pozemskými lidmi trůní Všemohoucí jako král, že jim vládne jako pozemský král své říši, že sleduje všechny jejich malé záležitosti, řídí, v nebezpečí je ochraňuje, odměňuje je při pilných snaženích a tak dále. Jelikož je tak blízko a stará se o všechny lidské věci, je pochopitelné, že také člověku nemůžou chybět udivené obžaloby, když ho přepadne veliká nouze, jako válka, epidemie a podobné.

 

Jak to může Bůh připustit, že se dějí takové věci? Proč tomu ve své všemohoucnosti nezabrání?

 

Milióny se takto ptaly v poslední světové válce, milióny se tlačily ve všech zemích do kostelů a modlitebních míst, každý vyprosit vítězství pro svůj národ, každý se dovolávat svého práva, že se Stvořitel musí postavit právě na jeho stranu.

 

Jen málokteří o tom přemýšleli, že také přece u nepřátel byli lidé, kteří si pro sebe mohli nárokovat ochranu Nejvyššího stejným právem, že každý národ prosil o své vítězství téhož Boha, i když ho nazýval rozdílně.

 

Dokud to člověk nepochopí, že se nachází jeho obraz Všemohoucího od základu na falešném, nebudou se dát tyto hádanky a všechny trýznivé otázky zodpovědět.

 

Země se všemi lidmi, se všemi slunečními soustavami, které patří ještě do této světové části, je pouze kapka ve stvoření. Nic víc než jeden jediný paprsek velkého slunce Světla, které vysílá své paprsky rovnoměrně na všechny strany, je pozemský svět, ano, celé stvoření, ve kterém se nachází lidé, kteří je smí projít! A k tomu patří dálky, úrovně a sféry, které už musí v jejich velikosti platit pro pozemský rozum za nepředstavitelné, neuvěřitelné!

 

A toto vše je teprve pozdější stvoření, obraz vlastního stvoření, prastvoření, které se utvořilo z Boží Vůle. Pozdější stvoření postupně vyvstalo z vyzařování prastvoření, z chtění prastvořených, čistých duchů, kteří mají tam nahoře svůj domov, v blízkosti Svatého Grálu. -

 

Hroutí se ti při tomto obraze tvá falešná vznešenost, člověče? Pochopíš konečně, jak jsi malý, jak nepatrný? Nestvořil tě Bůh, nevznikl jsi podle jeho obrazu, ne, jsi jen j e d e n druh ze sraženiny ducha – existují ještě další nespočetné, které nikdy nepochopíš! Očekáváš nyní ještě, že Pán a Stvořitel veškeré nádhery, jehož světlé idey jsou pouze zářící světy, vysoké svaté nebeské dění, se má starat o tvé osobní záležitosti malého človíčka? K tomu má Všemohoucí nesčetné služebníky, k tomu vložil do vesmíru (veškerenstva) své neochvějné zákony. Tyto se starají o pořádek, o spravedlnost, o další vývoj, o pohyb.

 

Nemusí se vůbec nutně sám starat o každé malé dění (a ve velikých událostech stvoření znamená dokonce i „světová válka“ jenom tak moc, jako bitva komárů) – bezchybně je zařízeno jeho vznešené stvoření. Funguje samočinně, podle jemu vlastních zákonů vznikání, bytí a znovupominutí, které je proměna k nové formě.

 

Jako ve velkém, tak i v nejmenším. Podle stejného zákona se rozpadají sluneční soustavy a rozprašují své semeno do vesmíru, jež se stlačí do nových mlhovin, které se krouživě vyvíjí k pevným tělesům. Tak padá také semeno z umírající rostliny a nechá vzniknout nový strom, čerstvou květinu. Tak umírá člověk, když jeho tělo není více životaschopné, a povstává k novému omlazenému životu. Moudrost, řád, zákonitost všude! Nikoliv libovůle, nespravedlnost, slepá náhoda, nýbrž vedení, sloužení v nejvyšších výšinách jako v nejhutnější hmotě. Neboť zákony běží skrze milióny rukou, které je poslouživše splňují a dostávají živé, a k těmto sloužícím rukám máš také patřit, člověče! –

 

Člověk čas od času sice našel zrnka Pravdy z mnohých zlatých kapek Světla, které klesaly až k zemi z výše, ve které bez konce víří a proudí ze záplavy živoucího Světla. Vzal zlatá zrnka a zasadil je do těsné nádoby, dal jim místo čistého Světla ponurý stín, místo čiré vody pít štiplavý a hořký louh. Proto chřadla. Nemohla se rozvinout. Jejich lesk zmatněl a vybledl, a nakonec nebyla více rozpoznatelná. Lidstvo považovalo květiny vzniklé ze semen Světla za pozemský plevel.

 

Nyní ale přišel jeden, který znovu daruje semínkům sílu Světla, a náhle rozkvétají a ukazuje se, že v nich spaly drahocenné květy, které jen nevzešly k životu, protože se jim nedostávalo výživy. Užasle hledí lidé na krásu, která jim jest novou (neznámou) a cizí (nezvyklou).

 

Nově (znovu) zde povstává láska. Láska, kterou ještě nepoznali, která je radostnější, půvabnější a čistší než veškerá lidská láska dosud, ale také přísnější, náročnější, neúprosnější. Více nebude láska zaměňována s rozmazlením a zhýčkáním – láska se stala společnicí, která probouzí všechny dřímající dobré síly v duši a udržuje při životě, i kdyby musela vést skrze slzy. Láska zná pouze jedno přikázání: Vůli Pána; neboť jest neoddělitelná od Čistoty, která tak dlouho již neměla žádné stálé místo na zemi a která nyní znovu stojí před branou a domáhá se vstupu u těch, kteří touží po opravdové Lásce.

 

A na její straně stojí Spravedlnost, bez které není žádné Lásky a Čistoty.

 

Nově (znovu) povstává vědění. Není déle umíněné setrvávání na malých částečných pravdách, které dnes uznány, zítra se stanou zavrženými. Vědění se mění na obdržení shora, z věčných výšin Života, a bude dáno pouze o to pokorně prosícímu, nikdy požadujícímu.

 

Pomalu se bude člověku otevírat květ za květem, pokud nechá padat Světlo Pravdy na veškeré své myšlení a konání. Před každým konečně vyvstane pravý pojem o Boží nepochopitelné velikosti!

 

Jak svévolného a tím jak malého si dosud představovali lidé svého Boha! Mysleli si ovšem právě, že mu dávají jeho pravou velikost, když mu připisovali a od něj očekávali svévolné jednání. Avšak jak odlišná je skutečnost! Všechno, co Bůh stvořil, je tak dokonalé, že to nemůže poskytnout žádný svévolný zásah! Dokonalé zákony pracují samočinně, jdou svou pevnou cestou, bez nejnepatrnějšího odklonu, neboť v nich proudí Boží síla.

 

Kdo to konečně pochopil, ten získá docela jinou, mnohem vyšší představu o Boží velikosti a svatosti. Bude se učit včleňovat do zákonů stvoření, které mu přivedou veškerou pomoc, veškeré blaho, pokud se nechá jimi nést, které ho ale také srazí z dráhy, pokud se chce postavit proti jejich chodu.

 

Tak se stal člověk vyhozeným z dráhy, z vlastní viny! Nemůže nikomu činit výčitku, že se vše v jeho životě zamotalo, než sobě samotnému. A nikdo mu to nemůže sejmout (převzít), obrátit se a znovu se vydat na správnou cestu, kterou on už zdaleka ztratil. K tomu mu pomůže pouze vroucné vytrvalé chtění! 

 

Avšak tím přichází také k bodu, na kterém musí začít a pouze od kterého se všechno může stát jinak a lepším: totiž poznání, že jen člověk sám je vinen na veškerém zlu ve světě! Bůh nikdy nechtěl, aby měl člověk projít pokušením, hříchem a proviněním, nikdy nebylo toto zamýšleno jako nutný průchod k jeho zralosti! Bůh ustanovil ve svých zákonech, ve všech pomocnících a služebnících ve stvoření tak mnohé silné pomoci pro vývoj člověka, že tento by nikdy nebyl potřeboval octnout se v nouzi. On sám o sobě to chtěl jinak.

 

Zlo přišlo na svět pouze skrze člověka a ztrpčovalo mu jeho život. A přece se s nepochopitelnou paličatostí nechtěl znovu nechat přivést zpět na správnou cestu, tak často mu byly posílány také nadlidské (nadpřirozené, gigantické) pomoci dolů k zemi!

 

Jak byl zaznamenán Boží Syn Ježíš? Stává se, nehledě na provinění, které se na něm událo, že také jen některé z jeho slov, které nebylo lidmi falešně pochopeno, bylo sníženo a zúženo? Co bylo vysloveno z všelásky, vševědoucnosti Božího Syna, bylo aplikováno na lidské poměry, vtěsnáno do lidské omezenosti! Nikdy nedisponoval tak změkčilou láskou, jak ji kážou ještě dnes tak zvaní křesťané. Znal pouze Jedno: naplnit Vůli svého Otce! Proto nemohl podlehnout slabostem lidí. Často nad nimi mával mečem hněvu, avšak oni to brzy znovu zapomněli. A jeho veliká oběť Lásky byla označena za dobrovolnou obětní smrt za hříchy lidstva, které jim tím sejmul!

 

Je nemožné, aby se stal Boží Syn obětovaným pro lidi! Klade se zde nové provinění k tak mnohému dalšímu, k falešné představě o Bohu a pokřivenému obrazu lidské velikosti. Ztrácí se ale k tomu i mnozí, považující se za jednu, i když malou část Boha a domnívající se, že se do něj po smrti znovu navrátí, vejdou do něj!

 

Tímto přeceňováním sebe sama je vykonána nejlepší služba temnotě. Dychtivě rozdmýchává tyto myšlenky v lidské duši a nabírá tím rychle na síle. Každý zkřivený pojem je zbraň v ruce temnoty, kterou nelítostně mává, aby zatarasila cestu Pravdě! Před Pravdou musí temnota prchnout, proto je nejnebezpečnější nepřítelkyně temných sil. Kdo v sobě nechá ožít Pravdu, osvobodí se od nátlaku temnoty, který vede duši do noci.

 

Lidé, otevřete konečně své oči! Uznejte, že jste snižovali všechno veliké, vše krásné znetvořili, vše vysoké zkřivili! Všechno, co konáte a myslíte, je po tisíciletí falešné! Každý z vašich jednotlivých pojmů se musí stát nově zažitým, nově zformovaným a vystavěným! Navraťte se k jasné Pravdě, kterou jste jednou dostali na cestu, když jste vyletěli z vaší rajské domoviny. Ještě jednou k vám přišla, přestože vy jste ji již dávno opustili – rozpoznejte ji, vaši zachránkyni před duchovní, věčnou smrtí!