Znovuzrození
Od Susanne Schwartzkopff
Když Bůh Všemohoucí vyřkl tvořivé Slovo
Budiž Světlo!,
zformovala se v tomto Slově část Jeho samého jako Jeho vyrozený Syn, jako IMANUEL. V Něm žije ten samý Zákon jako v Otci a Stvořiteli. Jako ON je IMANUEL od počátku ze Světla a Života, Svatá Síla, kterou jest pohyb bytí.
Z Jeho vyzařující síly vzniklo stvoření a také bylo zrozeno ze zákona věčného pohybu a provždy ho neslo v sobě. Z pohybu se vyvinuly nespočetné životní formy, ve kterých stvoření radostně uctívá svého Stvořitele.
A zahalené do krouživého pratoku vývoje, ozvučené zněním paprsků života, od prapočátku v něm naléhalo skvostné tajemství, dar Lásky Nejvyššího, o kterém světy v prvopočátku jejich bytí ještě nic nevěděly. Bylo skryté v dalším slově svatých úst, které bylo vetkáno do rozličných, štědrých zákonů vývoje. Dříve než rozkvetl svět za světem ve svaté Vůli Stvořitele, než se pozvolna rozvily k plnému rozkvětu a konečně dosáhly střední úrovně (zenitu; „času poledne“), rozléhalo se napřed jedno nové, které nahradilo vznikání: dozrávající plynutí. A současně s ním se probudilo tajemství, které ještě Láska udržovala spící, tiše pohybovalo své vibrace, a když se začal snášet soumrak na první umírající svět, otevřelo oči, a ve všech světech zazněl naproti radostný zvuk slova a byl zaznamenán (pojat) a nesen dále:
Znovuzrození!
V něm se nacházela přislibující jistota vzkříšení ze zhynutí k novému životu.
Vše stvořené v sobě nese tato tři slova Nejvyššího jako zákon: vznikání – plynutí (zhynutí) – znovuzrození. V nich se musí vše formovat, ona jsou hvězdy, které ovládají nitro světa. Spojují se jedno do druhého do kruhu, každé plné krásného života, každé dané Bohem, a proto plné moudrosti a lásky, každé napuštěné zárodky nového formování, nového života ve věčném novém a jiném bytí. Neexistuje žádné opakování, žádná vyčerpanost ve vesmíru, věčný, jako jsou zákony, je návrat k nové formě.
Také duchovní semeno, které bylo vypuzeno ze svého domova, ráje, ohromnou silou čistého Světla, která panuje v těchto výšinách, duchovní semeno, které odskočilo jako malá jiskřička od velikého Světla a nechalo se zavát vichrem vznikání daleko ven, spící v sobě neslo tento trojí zákon. Ležel v něm jako křehké klíčky, jemu samotnému nevědomky, zákon, kterému bylo podřízeno.
Pryč, ven, dolů vedla uhánějící jízda, dále a dále. Cíl byla těžkopádná hrubohmotnost, která čekala jako živná půda na semena, která do ní měla být rozptýlena. Pole potřebovalo tato semena, která mu dovedla přinést život, ono se chtělo také pohybovat, podnítit své síly, zplodit úrodu a přispět tak ke koloběhu života ve stvoření. A duchovní semínka z výše, která o sobě ještě nic nevěděla, potřebovala mateřskou půdu, která jim mohla dát ochranu, oporu a teplo, výživu a příležitost vývoje. Všechno však žilo ze Světla, které se rozlévalo seshora sem dolů. Pocházelo z rukou Imanuelových a procházelo skrze nespočetné pomocné ruce, které je rozdělovaly a předávaly dále, tak jako vše, a každý je potřeboval k růstu.
Tak mohl být duchovní zárodek, první člověk, pečlivě připraven na vše pro vývoj, stát se připraveným. Postupně se učil orientovat se na zemi, učil se vidět a poznávat, učil se pohybovat, a při tom rostl.
Když se stal zcela zralým a plně vědomým sebe sama a své úlohy, když pochopil cíl své existence, měl se smět navrátit domů do ráje, ze kterého byl vystěhován. Co bylo jednou vytlačeno jako malá jiskřička, mělo se opět navrátit zpět jako silný plamen. Pouze čisté, silné plameny mohou žít tam nahoře, nic jiného. Jen zářící čistota může obstát v říši jasného Ducha, aniž by zhasla.
V jednom jediném pozemském životě se nemohlo ještě duchovní semínko v člověku rozvinout k plné zralosti – tak smělo svléci pozemskou schránu a pustit duši do světů lehčí hmoty, ve kterých se mohlo učit a poznávat nové.
„Znovuzrození!“ zvolali její vůdce a pomocník, když byla duše, po jejím posílení a osvícení (osvětě), přivedena z onoho světa znovu na zemi.
Měly to být menší cykly, kruhy, které byly uzavřeny do velkého kruhu od ráje ke hrubohmotnosti a zase zpět, tak jako se skládá řetěz z mnoha kroužků, a přece se nakonec spojuje k zaoblení (kruhu).
Avšak zůstalo jen u malých kroužků, u znovuzrození v pozemském. Stále pevněji se člověk připoutával na zemi, byl na ni připojený tisíci vlákny nesplněných a nesplnitelných přání a snů, až si ze svých myšlenek a svých žádostí a přání utkal hustou síť. Lapen sedí člověk v této síti a nemůže se vysvobodit. A nemohou mu narůst křídla, která by ho vynesla do výšiny, oka osudové sítě jsou příliš úzká! Vlákna, která si upředl, jsou nepoddajná a drží pevně, nutí ho zpět k zemi. Uvolní-li smrt pozemské tělo, tak nevede let daleko, neboť vlákna jsou krátká, zato však silná, strašlivě silná, jako sklon člověka k pozemskému.
Tak to nebylo chtěno! Každý pozemský život měl být stupeň k vyššímu bytí, k prohloubení poznávání, až neměla země již více co nabídnout v nových možnostech vývoje a ducha propustila. Poté se před ním nacházela nová cesta, která by vedla od znovuzrození ke znovuzrození, od jednoho světa k dalšímu, až by ho Světlo vzalo do své náruče. Konec jednoho světa (okruhu), jedné zralosti – a zkušenostní stupeň musel vést dle zákona k následujícímu vyššímu. Moudře bylo vše připraveno a láskyplně, avšak člověk se zavalil vinou a vina ho volala k odpykání tam, kde chybil, do hmotnosti.
Člověk, který dnes žije na zemi, na ní byl již často. Již častokrát odložil svá těla a stejně tak častokrát se musel znovu vrátit. Nepřichází uvolněný od „kola zrození“, na které se připoutal. Ono prochází přes něj a přináší mu velice mnoho bolestí, nese ho na okamžik nahoru, potom se neúprosně zase stáčí dolů, k novým bolestem. Trýznivým se stalo putování člověka, bloudí v labyrintu a nenachází žádný východ. Chtěl by uniknout a neví kam, chtěl by se vytrhnout ze svého zapletení a je bezmocný a bez síly. Tíživě (matně, otupěle) pociťuje svou nemohoucnost, bezradně bojuje proti svému těžkému osudu, o kterém neví, odkud k němu přišel, chycený do zákona znovuzrození, který má zúžený na točící se kolo nepřetržitých pozemských utrpení.
K Ježíši Synu Božímu přišel kdysi tajně v noci Nikodemus, učenec (znalec) Písma. Pátral po obnovení, po znovuzrození skrze Ježíšovo Slovo. A Ježíš mu vyjevil, že osvobozeným ode všech pochybností se může stát, jen pokud by byl znovuzrozen z Ducha, kdyby ho mocnou silou bouře prozářila Síla Ducha. Jen z Ducha znovuzrození mohou přijít do “Říše Boží”.
Víme, že Říše Boží je říše Světla čistého Ducha, náš domov a cíl našeho putování, který jsme dávno zapomněli. A nyní víme, také ze Slova Syna Člověka, že náš domov je otevřen pouze pro lidského ducha, “znovuzrozeného” člověka, který odložil vše pozemské, jakmile to jeho duchovnímu Já dopomohlo k potřebné zralosti.
Ale co je duchovní znovuzrození?, budete se ptát. Je to vzplanutí Ducha v člověku, které ho nutí žít podle Božích zákonů. Duch nemůže žít jinak, jinak být, musí se zachvívat ve Vůli Pána, toto je pro něj vzduch života, jejž potřeboval k dýchání. A v něm je volný, v něm může rozvinout svá křídla!
Tak se uvolní vašemu duchu křídla, která máte spoutaná a zatížená pouty země, a volně a blaženě se nyní zajatec vznese vzhůru k výšinám, z nichž se mu dostává věčná síla. Nechte jeho křídla zesílit a růst v čistém vzduchu života, aby vás znovu a znovu vynesla a poté aby vaše pozemské dílo naplnila žárem pomocí síly z výše! Ve Slově Božího Vyslance, ve Slově Pravdy, můžete vystoupat k výšinám, o nichž si přízemní člověk nedá ani zdát.
To je znovuzrození z Ducha: obnova v síle výšiny, která vede stupeň za stupněm k hlubšímu poznání a větší zralosti a vést musí, která je nutná pro celé stvoření a kterou člověk potřebuje jako prostředníka mezi duchem a hmotou.
Staňte se duchovními lidmi, žijte v živoucím Duchu, nechte jím vést celý váš život! Teprve potom jste opravdovým člověkem, jste volní!
Tak dalece ještě lidstvo dřímá ve svém spánku ducha. Je připoutáno v kruhu pozemského opakování, spoutané leží na otáčejícím se kolesu zrození. Avšak toto koleso se valí směrem do propasti! Lidé, necítíte to? Nechcete si to přiznat, ale v nejhlubším nitru každého z vás žije veliký strach, před kterým násilím zavírá oči. Koleso se otáčí již nyní po tisíciletí, od narození k narození, z této strany na druhou (z pozemského života na onen svět) a zase zpátky – nepřináší žádný vzestup, žádné osvobození, jen utrpení, pouze větší zatížení, bolestnější trápení!
Lidé, chcete ještě znovu zpátky na zem? Skutečně nevidíte, že země stojí již v rozpadu? Plane nad ní silně a mocně na obloze jejího bytí slovo Stvořitele, zákon je, nezměnitelný zákon, slovo „Zhynutí!“A kdo přináleží k zemi, musí s ní zajít, nikdo nemůže takového zachránit! Zákon se tam valí, jako Vaše vlastní vytvořené koleso zrození, a drtivě přejde přes všechny, kteří nejsou schopni se pozvednout.
Pohněte křídly vašeho ducha, lidé, zbavte se pout, která vás chtějí připoutat k zemi! Vyzkoušejte jednou, zda se nenechají křídla rozevřít – jde to, jen když chcete. A ona zesílí, jakmile s nimi hýbete.
Bolestivé je pozemské znovuzrození, které nastává ve hmotě, avšak znovuzrození v Duchu je jásavé vzkříšení! Hluboko pod vámi má ležet svět hmotnosti, jestliže jste svlékli těla, kterými vás halil; nad nevyhnutelným rozpadem poté uvidíte jasně se zablesknout třetí Stvořitelovo slovo, slovo, které vás pozvedne a vynese, jestliže máte křídla, slovo
Znovuzrození!
Člověk je z Ducha a musí se stát znovuzrozeným z Ducha a k Duchu, země je od hmotnosti a ze hmotnosti a musí být znovuzrozena v ní. Ty jsi její přítel a pomocník skrze Tvou duchovní sílu, sílu nehynoucí výšiny, člověče, to je ta Tvá úloha a Tvá odpovědnost vůči Tvému Stvořiteli.
A když jsi cele zachvácen Duchem, když můžeš žít pouze v jeho zákonech, když neznáš již více žádný jiný cíl, než rozvinout křídla Tvého ducha k šumícímu letu – potom, ó člověče, smíš zavítat do blažených zahrad Všemohoucího, které leží rozprostřeny před okem Božím, klenot jeho Lásky!
***
