Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

V lesích Afriky

(Pokračování.)

 

Pak to trvalo ještě dlouhou dobu. Konečně přišli. Radost ze shledání byla veliká. Avšak ti, kteří se vrátili, prožili toho tolik, že nevěděli jak by měli začíti se svou zprávou.

Bu-anan se, otázala:

„Bude kníže chtít vykoupit zajatce?“

„Na tuto otázku obdržela zápornou odpověď. To ji znepokojilo: co se mělo teď státi se zajatci? Násilím však potlačila tuto znepokojivou otázku. Anu zařídil až dosud všechno v pravý čas. Pomůže snad i tentokráte.

Přála si jen, aby radostný jásot z návratu mužů nepronikl nějakým způsobem k zajatcům dříve, než bude rozhodnuto o jejich dalším osudu. Nařídila strážím bedlivé mlčení; nic jiného nemohla učiniti.

Nastaly nyní večery, kdy se u plápolajících ohňů mnoho vyprávělo. Otázkám nebylo konce.

Ur-wu vyprávěl, jak dobře a bezpečně je malí vedli. Přesto však byla cesta dlouhá a namáhavá. Konečně přišli k obrovskému,  širokému toku.

Ačkoliv se jim tam velmi líbilo, přece se nemohli dlouho zdržovati. Kníže obýval letní zámek, který byl položen ve výšinách, aby byl vystaven občerstvujícím vánkům. Když přišli do obydlených krajů, zpozorovali, že jejich příchod budí pozornost.

„Nejsme přece tmaví,“ řekl jeden z mužů, „ale proti tomu národu, ze kterého pocházejí cizinci, jsme hnědí. Barva jejich pleti je poněkud rudější . . .“

„Ne“ žlutší,“ mínili jiní.

Nemohli se dohodnouti s zapomněli zcela na to, že zajatí cizinci mají právě takovou barvu pleti, jakou se snažili s námahou vylíčiti.

„Jsou nádherně oděni,“ vyprávěl zase dále Ur-wu; byl však mnohokráte přerušován ve svém vyprávění:

„Ano, jako ženy! Pohybují se pomalu, plni vznešenosti, oděni v dlouhá roucha. I jejich řeč má nasvědčovati této vznešenosti, která však není pravá. Bu-anan, bylo by ti jistě nepříjemně mezi těmi lidmi!“

„Jsem tomu ráda, že je nemusím viděti,“ potvrdila Bílá Máti; prosila však potom: „Vyprávějte dál a vedlejší věci nechte na pozdější dobu!“

„Ke knížeti jsme nesměli přijít, nechce nic míti s takovými lidmi, jako jsme my,“ řekl Ur-wu rozhořčeně. „Bylo mu lhostejné, že jsme uvěznili jeho zvědy.

Vzkázal nám, že on sám není nijak vinen za to, že byli nešikovní. Po druhé prý pošle lepší.“

„Malí nám prostřednictvím Ur-wu poručili, abychom se nezdobili žádnými prsteny, ani jinými skvosty. Nevěděli jsme proč,“ vyprávěl opět jiný, „ale brzy jsme to poznali. Oškliví sluhové knížete nás prohlíželi velmi bedlivě a tázali se, zdali neumíme zhotovovati krásné tepané předměty.“

Nyní se ujal zase slova Ur-wu:

„Malí mně však na tuto otázku připravili, i odpověděl jsem proto tak, jak mi poručil stařík: „Jsme chudí lidé, kteří nemůžeme soutěžiti s nádherou, kterou vidíme na tomto knížecím dvoře.“

Škodolibě se usmívajíce, kladli sluhové další otázky:

„Řekněte, jsou vaše dívky a ženy tak krásné, jak jsme o tom slyšeli?“

„Znal jsem správnou odpověď, kterou mně řekl stařík,“ zvolal jeden z mužů pyšně. „Široce jsem se rozkročil před knížecími sluhy a řekl jsem: Ano, jsou velmi krásné! Pohleďte na mně! Všechny se mně podobají!“

Hlasitý smích byl odpovědí na tato šelmovsky pronesená slova. Mur-a byl nejošklivějším mužem celého kmene. Všichni si dovedli docela dobře představiti, jak museli být sluhové knížete zklamáni takovouto odpovědí. Jeden z naslouchajících se vyčítavě zeptal:

„Proč jsi mluvil nepravdu, Mur-a? Jest malou ctí pro naše ženy, vyprávěti o nich, že jsou tak hezké jako ty.“

„Pokládal bys za lepší, kdybych byl v cizincích vzbudil touhu po našich ženách?“ byla pohotová odpověď.

Nyní pochopili všichni, proč malí mužíčci naučili je těmto odpovědím.

„Co odpověděli sluhové na tvá slova, Mur-a?“

„Činili totéž, co vy: smáli se nevázaně. Potom však nejvyšší z nich pronesl mínění: „Byli jsme tedy obelháni. Nestojí za to přepadnouti tyto tmavé lidi. Nemají ani skvostů a jejich ženy se rovnají nočním můrám.“

„Neptal ses, Ur-wu, co se má státi se zajatci, když je kníže nebude chtít osvobodit?“ dotazovala se Bu-anan.

„Samozřejmě, že jsem tak učinil, ale panovník mně vzkázal, že mi dá uříznout obě uši, jestliže jsem jeho dřívější odpovědi nerozuměl. Že se již nechce zabývati záležitostí těch nešikovných lidí. Máme prý je upéci a snísti. Ano, to pravil,“ připojil Ur-wu důrazně, když se ozvaly výkřiky nevole.

Nyní byli všichni zpraveni o nejdůležitějším a bylo možno pomýšleti na odpočinek. Všechno ostatní bylo odsunuto na příští večer.

Mužové pak vyprávěli, že viděli nádherné, stavby, ve kterých byli vzýváni bohové.

„To byli asi malí bohové, o kterých jsi nám vyprávěla, Bu-anan,“ mínili posluchači.

„Nazývají tato zděná stavení chrámy,“ ujal se slova Ur-wu. „Ti, kteří rozmlouvají s bohy, nazývají se kněžími. Jeden takový kněz se mne tázal, zda také vzýváme bohy. Řekl jsem: ,,Ano, toho, který je nade všemi vašimi bohy!“

„Jak jej nazýváte?“ vyptával se kněz dále.

„Nazývá se Anu!“ byla má odpověď. Holohlavý, neboť kněží jsou tam holohlaví, odpověděl:

„My jej nazýváme Re.“

„Pak nás zavedl do chrámu boha Re, ve kterém se nacházel nádherný obraz tohoto boha.“

„To není Anu,“ řekl jsem knězi.

Chtěl vědět, odkud mám tuto jistotu. Tu jsem mu řekl, že Anu jest neviditelný a proto si nemůžeme utvořiti o něm ani jeho obrazu.

„Re je také neviditelný; jenom jednotlivcům, které si obzvlášť oblíbil, se zjevuje. Pravděpodobně jste tak nepatrní, že vás nemůže míti v oblibě, a nemůže se vám proto ani ukazovati,“ mínil kněz.

Na to jsem neřekl nic, neboť malí mně varovali, abych něco řekl o Bu-anan.“

Bu-anan chtěla věděti něco o paních. Muži ji ujišťovali, že většina těch, které viděli, byly ošklivé.

„Mají velmi dlouhé rovné nosy a nad nosem ustupuje hlava šikmo dozadu. Toto si nemohla Bílá Máti představiti, nebylo to však tak důležité. Chtěla něco vědět o životě žen, o tom, jsou-li také čistotné. To však mužové nevěděli.

Viděli porůznu také zvířata, jejichž jmen neznali. Pak se v nich probudila touha po domově a vydali se na cestu.

Během doby vyprávěli ještě o mnohém ze svých zážitků na daleké cestě v cizí zemi.

Bu-anan obrátila se však ve své nejistotě k Anu. Nevěděla, co počít se zajatci. Mnohokrát musela prositi, aniž se jí dostalo odpovědi. Při každém soustředění se v prosbě, bylo jí stále jasnější všechno, co souviselo a těmito lidmi.

Kdyby je propustila, jak by to byla nejraději učinila, bylo by možné, že cizinci lživým vyprávěním u svého knížete chtěli by se vyvarovati nařčení z nepotřebnosti. Nebylo to jen možné, nýbrž zcela jisté. To se nesmělo státi; neboť pak by nebyli lidé Tuimah bezpečni před cizím, chytrým národem.

A což, kdyby mužové byli zpraveni o lhostejnosti svého knížete a bylo jim nabídnuto, aby zůstali zde? To bylo možné, ale Bu-anan věděla příliš mnoho o věrolomnosti těchto lidí, než aby jim věřila.

Všechno v ní volalo: „Usmrť je!“ a všechno v ní se tomu bránilo.

„Anu, pomoz!“

Nesčetněkrát stoupala tato prosba z mučené duše Bu-anan. Anu pomohl, ale zcela jinak, než si člověk mohl pomysliti.

 

 

Zajatcům se stala doba příliš dlouhou. Vypočetli si, kdy se mohli poslové asi vrátiti. Když k ním nepronikla žádná zvěst o jejich návratu, rozhodli se, že budou jednat. Zrovna v těchto dnech provedli svůj úmysl.

Strážce, který jim přinášel pokrm, oloupili o zbraně. Vrhli se na něj a zardousili jej dřív, než mohl volat o pomoc.

Pak uvolnili svá pouta, odsunuli s velkou námahou kámen, který uzavíral jejich vězení a vyčkávali. Tři z nich se ukryli vně jeskyně, tři zbývající vyčkávali uvnitř.

Oba zbývající strážci brzy přišli a volali svého druha. Kroky blížily se ke vchodu. Bylo ujednáno, že když tito strážcové budou chtít odvalit kámen, bude tento zevnitř na ně převržen.

Tři vězňové v jeskyni napjatě vyčkávali. Teď, teď se někdo dotkl zvenčí kamene. Uvěznění vypjali své síly a převrhli balvan.

V odpověď ozvalo se mnohohlasé naříkání. Oba strážci a mnoho černých přiběhlo do jeskyně. V několika okamžicích byli tři zajatci usmrceni.

Viděli však ještě, že balvanem usmrcení nebyli strážcové, nýbrž jejich druzi, kteří se z neznámé příčiny vrátili ke kamenu.

Dva z lidí Tuimah a jeden černý byli zraněni. Mrtvoly zajatců zůstaly na místě a bylo rozhodnuto, že napřed bude o všem zpravena Bu-anan.

Ulekla se toho, co jí mužové vyprávěli, ale současně naplnil pocit ulehčení její duši. Cizinci si zavinili svoji smrt sami. Byla ušetřena veškerého rozsuzování.

„Bylo nutno zabíti zajatce?“ tázala se. Obdržela však odpověď, že nebylo jinak možno, jestliže měli být zachráněni mnozí z lidí Tuimah.

Ur-wu nařídil, že zabití mají býti zahrabáni v jeskyni, která pak byla uzavřena.

 

 

Nyní byl dlouhý čas pokoj. Mírumilovně a radostně vyvíjel se celý kmen. Ur-ana vzkvetla nádherně k radosti svého děda a k velkému uspokojení Bu-anan. Pak nastal den, kdy Ur-wu, který byl vždycky čilý, uzavřel oči pro tento pozemský život. Poslední jeho slova platila narození Syna Božího, kterého by byl rád spatřil.

„Uslyšíš o něm tam nahoře,“ konejšila jej Bu-anan.

Ur-wu se usmíval šťastně, jako by věděl více než ona. Ur-an převzal vedení kmene a byl vděčný za to, že mu Bu-anan stála ještě po boku. Neboť myšlenky lidí kmene Tuimah se obíraly vždy více zaslíbeným Synem Božím.

Neodvažovali se již prositi, aby jej Anu poslal k ním. Prosili již jenom o to, aby jim Anu popřál milosti, aby jej směli shlédnouti.

Jednoho dne vyhýbala se Bu-anan od rána všem, kteří ji vyhledávali. Malá Ur-ana musela ji zastupovati a rozmlouvati s lidmi, pomáhati jim, pokud její síly k tomu stačily. Nevěděla proč se Bu-anan odebrala do ústraní, ale tušila, že jí bude něco důležitého  zvěstováno.

Večer přišla Bílá Máti neočekávaně k ohni. Vyhlížela tak slavnostně, že všichni okamžitě věděli, že obdržela zvěst o Synu Božím.

Chvíli bloudil její zrak po shromážděných. Znala je všechny, věděla jak hlubokým dojmem na ně zapůsobí to, co jim přišla říci. Konečně začala.

„Adana byla dnes u mne.“

,,Adana!“ šeptali lidé a vzhlíželi ještě dychtivěji k Bu-anan. Bylo tomu již dávno, co Adana přinesla naposledy zvěst.

„Zvěstovala, že Syn Boží dlí již na zemi.“

Výdech zklamání i potlačovaný jásot proběhl řadami shromážděných. Jak nádherné! Jak smutné! Všichni pociťovali obojí a nemohli rozhodnouti, který pocit byl silnější.

Bu-anan věděla, že se jim musí napřed všechno ujasniti než budou s to, pochopiti další. V tichém zadumání stála Bílá Máti v kruhu.

Vždyť i v ní se vzdouval příval citů. Stalo se skutečností, co bylo zvěstováno: Bůh, neviditelný vládce a stvořitel všech světů, seslal na zemi část sebe samého ve svém Synu, aby žil nějaký čas mezi lidmi, mezi těmi lidmi, kteří si vlastně slitování Anu nezasloužili.

Lidé stali se špatnými. Bu-anan to pocítila tehdy, když Ur-wu a jeho pomocníci přinesli zvěst o cizím knížeti a o nádheře jeho  dvora. Adana jí to teď v důvěrném rozhovoru potvrdila.

Jak poctivou byla oproti tomu námaha lidí Tuimah, aby se stali věrnými služebníky Anu!

Bu-anan musela to doznat: všichni se snažili vzhůru! Nebylo zde ani jediného, o kterém by se to nedalo říci. Ale žili zde uzavřeni ve své ohradě z trnitého křoví. Nepřicházeli do styku s žádným pokušením a pochybnostmi o Bohu.

Zůstali by tak dětsky čistí, kdyby se setkali s jinými vlivy? Potom myslila Bu-anan na Ur-wu a jeho průvodce. Byli v cizině, jejíž mravy a zvyky zůstaly bez vlivu na jejich duše. Radovala se z toho.

Vzhlédla.

Mezitím uklidnily se rozdílné pocity v posluchačích. Sledovali napjatě Bílou Máti, která jim zajisté bude ještě něco vyprávěti.

Nemýlili se. Bu-anan ujala se slova.

„Ano, Adana mně vyprávěla že událost, která hýbe nebem a zemí, před delší dobou se splnila. Muselo se to státi brzy na to, kdy nám o této události po prvé zvěstovala. Syn Anu, část jeho samého, zrodil se v lidské podobě, vyrůstal a byl vyučován zcela čistými lidskými bytostmi. Nádherné musí být tyto bytosti, které smějí sloužit, býti pomocníky a učiteli Syna Božího!“

Poněvadž Bu-anan mlčela, vynořily se nesmělé otázky:

„Kde se narodil syn Anu?“ „Slyšelas, v kterém národě?“

„Daleko vzdálena je tato země od nás a jest zcela jiná než naše. Vysoké hory tyčí se tam k nebi.“

Jak už bylo jejím zvykem, přerušila slavnostně pronešenou zvěst prostými slovy:

„Myslím si, že to tak muselo být, aby Syn Boží bydlel vysoko nad jinými lidmi. Jeho obydlí musí státi výše než obydlí chudých lidí. Často jej navštěvují světlé bytosti, které asi nemohou sestupovati hluboko do nížin.“

Lidé přisvědčili. Zdálo se jim to být správné. Poznali pojednou, že by bylo nemožné, aby Anu seslal svého Syna k ním. A myšlenku která všechny zaujala, pronesl jeden ze starších mužů těmito slovy:

„Byli jsme neskromní, že jsme prosili Anu, aby svého svatého Syna poslal k nám. Vždyť nejsme nic! Jak jsme chtěli vychovávat a poučovat Syna Božího?“

Jiný opět prosil:

„Víš ty něco o tom národě, ve kterém směl vyrůstati Syn Boží? Vyprávěj nám o něm!“

„O tom národě mně Adana mnoho nevyprávěla,“ řekla Bu-anan zamyšleně. „Jsou tam nádherné lidské bytosti,“ řekla. „Nenazývala je ani lidmi. Musejí asi státi hodně výše nad námi. Je to také pochopitelné. Kdo smí být kolem Syna Božího, ten musí být jiný než ostatní lidé.“

„Toto bych chtěla zvlášť“ zdůrazniti, moji milí.“

Nikdy je Bu-anan takto neoslovila. Její velká láska k tomuto národu vzrůstala právě touto zvěstí. Chtěla by každého jednotlivce vzíti za ruku a vésti ho, aby ani jediný nepromeškal této milosti.

„Poslyšte, co vám mám dále říci :

Adana mně řekla, že všichni, kteří jsou mezi námi a jejichž duše jsou čisté a oči otevřené, jejichž srdce jsou upřímná - -“  Bu-anan přerušila svou řeč a bloudila pohledem láskyplně po lidech, „že všichni takoví uvidí Syna Božího zde na zemi!“

Okamžik panovalo bezduché ticho. Tato zvěsť je ohromila! Potom propukla jejich radost v jásot, jaký ještě nikdo neslyšel. Museli svoji radost, svoje vzrušení vykřičet.

Někteří děkovali Anu vzrušenými slovy, jiní prosili Bu-anan, aby jim řekla, zdali jsou dosti čistí. Někteří nemohli slovy vyjádřiti svoje city a vykřikovali v nejčistším nadšení.

Bu-anan nekalila jim jejich radost. Vždyť sama se chvěla v blaženém díku, že nejvroucnější prosba jejího srdce se měla splniti.

Příval nadšení pomalu ochaboval. Opět se vynořovaly jednotlivé otázky.

Bílá Máti řekla s plným porozuměním.

„Bylo by již na čase, abychom dnešní večer skončili, ale nikdo z nás jistě nebude moci spát; naše duše jsou přeplněny dojmy. Zůstaneme proto ještě všichni pohromadě.“

Všem to bylo vhod a již se sypaly otázky jedna za druhou.

„Jak si máme představovat, Bu-anan, příchod Syna Anu k nám?“

„To nevím; je-li to však vůle Anu, splní se i zdánlivě nemožné,“ zněla klidná odpověď Bu-anan.

„Myslíš, abychom jednoduše čekali až přijde Svatý mezi nás?“ tázal se jeden z mužů, který proslul tím, že o všem důkladně uvažoval.

Ještě dřív než mohla Bu-anan odpověděti, volal jiný:

„Myslím, že se musíme vypraviti do oné vzdálené, hornaté země a musíme vyhledat svatého Syna Anu.“

„Musíme do hor!“

„Neměli bychom vyjít hned zítra?“

„Co jsou to hory?“

Jedna otázka předstihovala druhou. Bu-anan nevěděla, na kterou má dříve odpověděti. A přece bylo správné, že všechny otázky byly pronešeny.

Jelikož se Bu-anan nepokusila promluviti, utišili se shromáždění a všichni se dívali jako obvykle na Bu-anan.

„Kdyby to byla vůle Anu, dal by nám vědět, abychom jeho svatého Syna hledali,“ zazněl klidný hlas Bu-anan.

„Bílá Máti, říkáváš vždycky, že se musíme snažiti! Bez snahy že nedosáhneme ničeho!“

Jeden z mladých mužů to zvolal, hrdý na tuto dobrou myšlenku.

„Ano, musíme se namáhat,“ přisvědčila Bu-anan, „ale poněkud jiným způsobem. Musíme připraviti své duše, musíme otevříti zrak i sluch. Potom zvíme v pravý čas, co jiného smíme ještě udělati.

Pomyslete jen, že nemůžeme přece všichni, velcí i malí. vyhledati vzdálenou zemi, o které ničeho nevíme. Jak bychom ji nalezli ?“

„Takovým způsobem, jak Ur-wu a jeho průvodci našli tenkráte cizího knížete! Byli vedeni,“ mínila jedna z žen.

„Zcela správně,“ potvrdila Bu-anan, „byli vedeni. Služebníci Anu je doprovázeli, poněvadž cesta byla nastoupena na rozkaz Anu. Tentokráte nemáme takového rozkazu a tu se nedostaví ani průvodci.“

Nyní pochopili všichni pojednou, že Bu-anan má pravdu. Bez průvodců nebylo možno nalézti tuto vzdálenou zemi. Museli čekati - stále čekati. Byli by rádi podnikli ihned něco velkolepého pro Syna Božího, dlícího na zemi.

„Lidé, on požaduje po vás to největší, co mu můžete dát,“ řekla Bu-anan vážně. „Požaduje vás samotné! Máte se mu odevzdat cele. Všechna osobní přání a požadavky musí ustoupiti stranou. Musíte nyní žíti jenom tak, aby na vás každým okamžikem mohl dopadnouti paprsek jeho svatého oka. Uvažte - kdyby pojednou přišel mezi nás!“

Potom by byl svědkem naší radosti,“ pravil Ur-an čile. ,,Bu-anan, viď, že by se s námi radoval?“

„Ó, vy velké děti,“ pomyslila si Bu-anan, ale nevyslovila těchto slov.

Dala znamení k modlitbě; se rtů splývala jí vroucí slova díků za milost, které se jim mělo dostati.

Ačkoliv jejich duše byly vysoce vzrušené, rozešli se všichni mlčky do svých domovů. Byli tomu tak zvyklí.

Avšak Bílá Máti opírala se ještě dlouho o svoji chatu, vzhlížela k hvězdnatému nebi a v její duši vyvstávala jedna myšlenka za druhou. Ani ona si nedovedla představiti, jak by se mohlo stát, že by Syn Anu přišel mezi ně. Byla ráda, že vymluvila lidem kmene Tuimah snahu, vyhledati Syna Božího v cizí zemi. Nepochybovala ani okamžik, že jednala správně.

„Anu, pomoz, aby tyto duše zůstaly hodny vysoké této milosti. Jsou plny dobrého chtění, - jsou čisté.“

Jestliže již dříve lidé kmene Tuimah žili v myšlenkách na příchod Syna Božího, tím více řídili se nyní všichni podle zvěstí: Bude nám dovoleno spatřiti jej!

Chaty a celá osada byly udržovány v čistotě, ženy se předstihovaly ve snaze uspořádati všechno ještě lépe a ještě krásněji.

Mužové vydali se na lov a později vybrali nejkrásnější kusy masa, aby byly uschovány pro dobu příchodu Syna Božího.

Dívky tkaly kus zářivě bílého plátna na jeho oděv. Vždyť musel být ještě krásnější než oděv Bu-anan! Nesměla na něm být sebe menší chybička.

Každému napadlo něco, co by mohl ještě krásněji a jemněji upraviti než dosud. Každý chtěl připraviti nějaký dárek podle vlastní dovednosti.

Jednou z rána slyšela Bu-anan hovořiti Ur-an hlasitěji než obvykle.

Co se mohlo stát?

Šla za hlasy – neboť i ostatní mluvili vzrušeně – až přišla k ostnatému příkopu. Tu ovšem spatřila ihned, co vzbudilo nespokojenost Ur-an. Stráže v noci pečlivě upravily přechod; odstranily totiž převislé ostnaté rostliny, takže přechod byl zdaleka zřetelně viditelný.

Rozzlobený Ur-an obrátil se k Bu-anan:

„Pohleď, co vyvedli tito nemoudří mužové! Jest to škoda, která se nedá napraviti ani během dlouhých měsíců! Každý zvěd, který půjde kolem, bude přívětivě zván, aby vkročil na cestu a aby nás vyhledal.“

Rozšafný Ur-an byl dnes velmi rozvaděn.

Bu-anan mu však musela dát za pravdu. Bylo to opravdu krajně pošetilé, co se zde stalo.

„Proč jste to jen udělali?“ tázala se mužů, kteří se v její přítomnosti přestali bránit.

„Chtěli jsme Synu Božímu, než k nám přijde, urovnati cestu,“ doznali. „Byli jsme tak pilní a nedbali jsme ani ostrého bodláčí, jen abychom uvolnili cestu.“

Ukázali na své rozedrané a krví zbarvené údy.

„Vy, pošetilci !“ zvolala Bu-anan. „Víte přece z příhody se zvířaty U-au, že ostny jsou jedovaté! Budeme se muset okamžitě postarat o vaše rány.

Myslíte, že jste jednali správně; nezapomeňte však, že jednotlivec nesmí nikdy jednat podle svého vlastního mínění samostatně, když se jedná o celek. Měli jste se dříve otázati Ur-ana. Jděte nyní k Ur-aně, ať ošetří vaše rány mastí.“

Když se mužové vzdálili, obrátila se Bu-anan k vůdci, který byl stále ještě rozrušen.

„Je sice pravda, že způsobili velkou škodu, Ur-an,“ řekla přátelsky. „Nejhorší na tom jest, že zpustošené rostliny budou potřebovati dlouhé doby než vzrostou a zakryjí cestu. Bylo by nejlépe, kdybys nechal osázet i cestu a my bychom se prozatím spokojili jenom jediným vchodem a východem.“

O tom nechtěl však Ur-an slyšeti.

 „Vždyť je to právě ta široká cesta, kterou potřebujeme pro svůj dobytek. Kdyby to aspoň byla ta druhá cesta, pak by se dal tvůj návrh uskutečniti! Jsem velmi rozezlen nad tímto nemoudrým jednáním!“

„Nezapomeň, Ur-an, že jejich jednání, i když bylo falešné, prýštilo z čistého srdce a z nejlepší vůle. To omlouvá mnoho. Nemyslíš taky, že Anu by tomu byl mohl zabránit, kdyby to jednání bylo tak špatné? Dopustil-li to, musí nám to být útěchou, o které však před druhými pomlčíme.“

Pokud to bylo možné, byly kraje cesty znovu osázeny. Ur-an nařídil, aby stráže na tomto přechodu byly zesíleny. Byl neustále, ve dne i v noci, sužován starostí, že jeho sídlo bude přepadeno a oni všichni, velcí i malí, že hudou odvlečeni do zajetí.

Bu-anan nemohl o tom ničeho říci. Byla tak neotřesitelná ve své víře, že Anu je chrání, že jeho starostem nerozuměla. Často za noci vstal a šel přehlížet stráže. Našel je vždycky ve střehu a zvířata U-au je věrně provázela.

Během dne byl ponechán příkop bez dozoru. Nikomu nenapadlo, že nebezpečí může hroziti i ve dne. –

 

 

Opět uplynula dlouhá doba, aniž radostné přípravy na příchod Syna Božího ustaly.

Jednou opět vyhledala Bu-anan klid své chýše. Poněvadž chata byla dosti prostorná, poskytovala dosti místa pro pobyt ve dne, když Bu-anan se chtěla pohřížiti do myšlenek nebo když přijímala zvěsti ze světlých výšin.

Proti obyčeji však neobjevila se Bu-anan ani příštího dne mezi svými lidmi.

Ur-ana, která nahlédla starostlivě do chýše, spatřila ji s obličejem zalitým slzami a proto se tiše vzdálila.

Starala se o to, aby prostranství kolem obydlí Bu-anan zůstalo liduprázdné, aby se kolem ní rozprostíralo co nejhlubší ticho.

(Pokračování příště).

 

Přidat komentář

Odeslat