Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

V lesích Afriky

(Pokračování.)

 

Jiný jednou daleko zabloudil a byl napaden stádem vycvičených zvířat, která chtěla chrániti usedlost. Taková zvířata dala by se také zkrotiti.

Oba návrhy získaly velikou pochvalu.

Bylo určeno, že muži začnou ihned příštího dne s hloubením příkopu. Na pomoc mohli přibrati jenom tolik černých, aby na ně mohli dobře dozírati.

„Budeme prositi Anu, aby nám poskytl pomoc,“ řekla Bu-anan zcela samozřejmě.

Obtížnějším ukázalo se však provedení druhého návrhu. Nikdo nemohl naznačit, jaká to mohla být zvířata. Nezbývalo nic jiného, než okamžitě prositi o pomoc, dříve, než se rozdělí práce.

Všichni mužové povstali a vztáhli ruce vodorovně před sebe jako Bu-anan. Žena hlasitě se modlila:

„Anu, lid stojí před Tebou! Nevíme, jak máme vykonati práci, kterou jsi nám nařídil. Nevíme, která zvířata nás mají ochraňovati. Nepošleš-li nám někoho ze svých služebníků, nemůžeme ničeho podniknouti. Smiluj se nad námi a pomoz nám! Prosíme Tě o to!“

Dlouho ještě stáli mužové nehnutě, když Bu-anan skončila. Zcela pomalu nechával jeden za druhým klesati svým rukám dolů. Pak utvořili kruh a dívali se na paní ve svém středu.

Bu-anan v srdci prosila úpěnlivě dál. Prosila, aby Anu poslal pomoc a neustávala v prosbě, až ji prostoupila jistota, že prosba byla vyslyšena. Pak se radostně vzpřímila a řekla:

„Jděte nyní domů, mužové! Zítra, až se bude Ra-na usmívati s oblohy, pak se dostavte se svými nástroji sem. Služebníci Anu budou na místě.“

Jak Bu-anan očekávala, tak se stalo. Ještě nebyli všichni mužové shromážděni a již se dostavili slíbení pomocníci. Byly to malé, pevné postavy se scvrklými obličeji. Jejich odění, zdálo se, že sestává z kozích koží, které měly barvu země.

Jeden z nich Tuimah, který se zdál býti vedoucím, obzvlášť dobře si s nimi rozuměl. Tísnili se kolem něho a živě pohybovali svýma malýma, pevnýma rukama. Vypadalo to, jako by si chtěli usnadniti dorozumění posuňky rukou.

Vůdce obrátil se ke svým kmenovým bratřím a zvolal pronikavě:

„Lidé, chceme vzdáti díky Anu za to, že nám poslal posly!“

Pronesl krátkou vroucí modlitbu a pak pokračoval:

„Malí chtějí nám ukázat, co nám dělá potíže. Asi dvanáct z nás a zrovna tolik černých ať se vydá s několika malými pomocníky na lov zvířat. Malí říkají, že to není práce bezpečná, proto se musí hlásiti mužové, kteří neztratí odvahu.“

Předstoupilo více mužů, než bylo třeba. Malí ukázali na ty, které chtěli vzíti s sebou a houfec se vydal okamžitě na cestu, aby přibral pak také ještě černé.

Zatím sdělil vůdce Ur-wu ostatním, že malí se nyní rozestaví v kruhu kolem osady a mužové ihned začnou kopati vedle malých bytostí; tím nabude příkop kruhového tvaru a bude v příhodné vzdálenosti od osady.

Jdouce za vykázanou prací, ptal se jeden z mužů:

„Jak je to možné, že dnes vidíme malé pomocníky, že ty, Ur-wu, s nimi můžeš dokonce mluvit? Jinak přece žádný z nás jich nevidí?“

„Můžeme je viděti jenom tehdy, když nám je Anu pošle,“ odpověděl vůdce. „Můj děd mně jednou na můj dotaz vysvětlil, že když Anu posílá malé pomocníky, tito na jeho rozkaz mohou změniti svoji podobu.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal se tázající dobromyslně, zatím co ostatní volali: „Změniti podobu?“ „Jak je to možné?“ - „Je to možné i u nás?“

Ur-wu byl se svým věděním u konce. Byl rád, že přišli k malým, kteří již čekali, takže nemusel odpovídati.

„Dotážeme se Bu-anan,“ řekl nakonec.

Začal čilý život. Sotva začali mužové kopati, odskočili mužíci o něco dále ven a označili tak zase kruh.

Ur-wu prohlásil, že to bude vnější hranice příkopu. Poručil, aby ji také přesně vyznačili.

Když se tak stalo, pobíhali malí pilně mezi pracujícími muži sem a tam. Tu posunuli jednoho, který se nedržel při práci ve vymezených hranicích, tam opět pobídli k rychlejší práci. Ukazovali také, jak účelněji pracovat.

Každý z mužů Tuimah měl u sebe dva černé, na jejichž práci musel dohlížet. Tito vykonávali, co jim bylo poručeno, ale zřejmě nechápali smysl této práce. Naproti tomu žertovali s malými, jako s dobrými přáteli. Co směli mužové Tuimah viděti jen výjimečně, s tím zdáli se býti černí důvěrně obeznámeni.

Ti, kteří se vydali na lov zvířat, zůstali vzdáleni dlouhou řadu dní. Nikdo tím však nebyl znepokojen, neboť když s nimi byli malí, požívali všichni zvláštní ochrany Anu.

Příkop byl skoro dohotoven. Byl velmi hluboký. Malí vzali s sebou černé, aby vykopali trnité rostliny. Znali různá místa, kde země nebyla tak tvrdá. Mimo to ukazovali také, jak lze zasaditi i části rostlin bez kořene, tak, aby pak rostly dále.

Mužové Tuimah chtěli osázeti jen dno příkopu, malí je však vybídli, aby osázeli i svahy příkopu až nahoru těmito bodlinatými rostlinami. Později se ukázalo, jak moudrá byla tato rada.

Zrovna v den, kdy byl příkop dohotoven, vrátili se domů i lovci. Vedli s sebou množství mladých divokých zvířat.

Byla to hnědavá, kosmatá, vysokonohá mláďata, s dlouhým úzkým čenichem a se špičatýma ušima. Malá zvířata chňapala po všem, co se jim přiblížilo. Byla netečná, přece však ukazovala, že rozeznávají zcela dobře své průvodce od ostatních mužů.

Na radu malých byl určen muž, který je krmil a tomu byli obzvláště oddáni, takže bylo rozhodnuto, aby, podle návrhu malých, zabýval se také výcvikem zvířat.

Podle zvláštního zvuku, který hromadně vyrážela, byla zvířata od mužů nazývána U-au. Na toto pojmenování si brzy zvykla a přispěchala ihned, jakmile je takto zavolali.

Ostnatým rostlinám se dobře dařilo, takže se muselo pomýšleti na to, aby byly zřízeny přechody přes příkop, zarostlý těmito křovinami. Ale nebylo to tak snadné, jak se předpokládalo.

Stáda musela vycházeti z osady a opět se vraceti, musel tedy býti zřízen alespoň jeden dosti široký a pohodlný průchod pro ně. Pak by však tato místa byla tak zřetelně viditelná, že každý cizinec je mohl lehce najíti! Co se mělo podniknouti?

Mužové přednesli tuto otázku Bu-anan, která ji předala dále. V noci se jí dostalo rady, že musí uvnitř kruhu, na těchto nebezpečných místech, býti každé noci několik mužů na stráži. Mohli se střídati, ale museli býti neustále ostražití.

Nikomu z mužů nenapadlo, aby proti tomuto rozhodnutí reptal. Anu nařídil, Bu-anan zprostředkovala tento rozkaz, bylo tedy na nich, aby poslechli. Bylo jim jenom líto, že se museli zříci večerů s Bu-anan, která nyní již zase pravidelně vyprávěla svému lidu.

Na jednom z prvních večerů tázali se muži, jak je možné, že viděli malé bytostné pomocníky.

Bu-anan krátce přemýšlela, pak řekla:

„Mohu vám jenom říci, jak si to sama představuji, ale nevím, je-li to tak správné. Protože však nemám jiného vysvětlení, ráda vám je sdělím.“

Myslím si, že ti malí jsou asi také tak jemní a lehcí, jako všichni ti světlí, kteří nás mnohdy navštěvují. Vznášejí se asi mezi námi jako nejjemnější obláčky, takže naše hrubé oči je nemohou spatřiti.

Když jim nyní Anu poručí, aby nám pomáhali, stáhnou se v dychtivosti po uposlechnutí tohoto rozkazu zcela dohromady. Tím se stanou pevnými a nabudou určité formy, která je podobná naší.

Současně však s rozkazem Anu, otvírá se v nás jiný zrak, který může rozpoznati věci mnohem jemnější. Když splnili malí svoji úlohu, uzavírají se naše jemnější oči a malé bytosti se zase rozplývají.“

Všichni tomu nemohli dobře porozumět, někteří však přece se domnívali, že pochopili a cítili se spokojenými.

Nyní museli muži vyprávěti, jak pochytali zvířata. Museli podniknout daleké cesty a vyhledávat jeskyně. Nejčastěji je tam zavedli malí služebníci, když stará zvířata byla na lovu za potravou. Jednou se však přece odehrál tvrdý zápas s jednou U-au matkou, která si nechtěla dát odnést svá mláďata.

Když už se boj vyvíjel příznivě pro muže, řekl jeden z malých zcela srozumitelně: „Kdo tak hrdinně nasadí život pro své děti jako ty, dobré zvíře, ten zaslouží, aby mu byly ponechány !“

Jako kouzlo spočinulo to pojednou na všech. Nikdo se nemohl již dotknouti zvířecí matky, která se stáhla se svými mláďaty hlouběji do jeskyně.

Jiného večera, když se zase všichni shromáždili kolem Bu-anan, cítila paní, že nadešel okamžik, kdy bude vyprávěti o tom, co jí Adana zvěstovala.

Vyprávěla, jak před krátkým časem směla viděti její světlou postavu a jak s ní směla rozprávěti.

„Přinesla mně zprávu z věčné říše Anu a co řekla, roztoužilo mé srdce, abych se tam směla brzy vrátiti. Vy, lidé Tuimah, kdybyste věděli, jak je tam nahoře nádherně, těšili byste se, když rozkaz Anu odvolává se země.“

„Trůní vysoko nahoře nade všemi světy, které byly všechny stvořeny slovem jeho úst. Promluvil - a bylo, pomyslil - a stalo se!

Trůní sám, neboť není jediného, který by se mu rovnal, není jediného, který by byl hoden, aby na něj popatřil. Mnoho jasných bohů učinil svými služebníky, ale žádné z jejich očí jej nesmělo spatřiti.

Nespočetně mnoho říší je tam nahoře v zářivém lesku. Všechny jsou obydleny blaženými bytostmi, každá však je sama pro sebe. Není tomu tak jako na zemi, aby se sousedé dívali závistivě a chamtivě do říše sousední. Každá říše jest zcela pro sebe.

Nade všemi však trůní Anu. Cítíte nyní, jak je velký a mocný? Pozorujete jak jsme nepatrní ve srovnání se světlými služebníky, kteří jej nahoře obklopují a jsou přece tak malí, že na něm nemohou zrakem spočinout?

„Anu, děkujeme Ti, že smíme o Tobě dnes aspoň slyšet, že žijeme na zemi, která byla vytvořena dechem tvých úst!“

Toto ukončení bylo všem příliš rychlé, byli by chtěli ještě dlouho naslouchati a především se dotazovati. Avšak právě tomu chtěla Bu-anan zabrániti. Měli v klidu dát na sebe působit tím, co jim řekla.

Ještě nikdy to nemohla podat v takové souvislosti. Vždycky vyplynulo jenom v jednotlivých větách z jejích úst to, co v nitru svém cítila.

Děkovala Anu, že směla lidem říci o něm. V příštích dnech bude vyprávěti dále.

Tento slib také dodržovala, dokud byl kmen ještě pospolu. Až muži opět se vydají na lov, pak nebude k tomu času.

Sotva začala na jednom z příštích večerů vyprávěti, otázal se jeden ze starších mužů.

„Bu-anan, obětujeme třikrát v roce jednoho skopce pro Syna Anu, pro Svatého. Když má Anu syna, nemůže přece být zcela sám!“

Bu-anan přemýšlela. Chtěla právě zvěstovati o Synu Božím a otázka jí byla nepříjemná proto, že se musela napřed zabývati tím, co chtěla říci jako korunu svého vyprávění.

„Nesmíte si Anu představovati jako člověka,“ řekla poněkud neochotně. „I když má svatého Syna, je tomu zcela jinak než u nás. Zde se vyvíjí syn dosti brzy v samostatného muže, který se může postaviti buď vedle otce, nebo proti němu.

Nahoře je to jiné. Když řeknu: Syn Anu, jest to jenom pojmenování, abyste si vy, lidé, mohli učiniti vůbec nějakou představu. Jest to část Anu, kterou může podle své vůle vyslati a opět povolati zpět. Nevím, zdali jste mi nyní rozuměli“ připojila poněkud nejistě, dívajíc se po posluchačích.

„Možná, že jsme ti nerozuměli, Bu-anan,“ řekla přátelsky jedna z žen, cítíme však v sobě něco, co nám říká: „Ano, tak je to.“

„Tento svatý díl Boží, který my nazýváme Synem, pomáhal Anu před dlouhými, dlouhými věky budovati zemi. Šel jako vůle Anu ven do světa a tvořil, formoval všechno. Nyní jest světlem, které ozařuje zemi, jest to svatý Král, který vládne nade všemi říšemi. A jest přece stále týž, částí Anu, Věčného.

Nyní přinesla mi Adana zvěst, že se tento svatý, věčný Syn připravuje, aby přišel na zemi. Má poznati lidi, sám má vidět, jak málo jsou dobří, jak málo zasluhujeme milosti Anu!

Všechna nebesa jsou plna této zvěsti. Mnohé, nespočetné davy tísní se kolem něho, aby je vyvolil k tomu, aby jej mohli následovati k zemi.“

Zde byla vyprávějící přerušena. Lidé už nemohli zadržeti svých otázek. Naplňovalo je až k vybuchnutí toto nové vědění, které jim právě bylo dáno slovy Bu-anan.

„Přijde brzy?“ - „Přijde také k nám?“ - „Uvidíme jej?“

Otázky se nakupily a nebylo času na odpovědi. Když se vzrušení poněkud uklidnilo, řekla Bu-anan přátelsky:

„Nevím, kde spočine svatá noha na zemi. Je ještě mnoho říší mimo naši. Snad není ještě ani určeno, kterou vyhledá.“

„Obětujme a modleme se k němu, aby přišel k nám!“ Volali lidé prosebně.

„To můžeme učiniti, lidé Tuimah,“ ujistila je Bu-anan, ale obávám se, že nejsme dosti dobří pro něj. Pomyslete, jak často něco uděláme proti přikázáním Anu, jak často se necháme nutiti, než uposlechneme jeho svaté vůle.“

„Přijde brzy Adana k Tobě?“ chtěly ženy věděti. „Nemůžeš jí říci, aby poprosila Syna Anu, aby přišel k nám?“

„Adana jej nevidí, poněvadž on jest částí Anu,“ řekla Bu-anan. Vyrojily se jiné otázky.

„Když jej nelze viděti, bude také zde na zemi neviditelný?“ ,,Neuvidí jej nikdo? Bude se pohybovati všude tak jako naši světlí pomocníci?“ „Ne, tak to nemyslím,“ byla odpověď Bílé Máti. „To může už nyní, když je toho třeba; při příchodu na zem se však zhutní jako malí služebníci, které vůle Boží posílá za prací mezi nás. Bude vyhlížeti jako člověk, ale tisíckrát krásněji. Ó, chtěla bych jej viděti !“ skončila Bu-anan přáním z nejhlubší duše.

V této prosbě se shodovali všichni a bylo ujednáno, že na třetí den bude obětován Synu Božímu bílý skopec bez černé skvrny, s prosbou, aby Syn Boží přišel také k lidem kmene Tuimah. -

 

Od té doby přešel dlouhý čas. Ostnaté křoví v kruhovém příkopu bujně vzrostlo. Jako hustým plotem bylo celé sídlo křovím obklíčeno. Kdo nevěděl, že křoví vyrůstá z příkopu, musel se zcela jistě do něho zaplésti, když hledal cestu, kudy by prošel.

Cesty byly jenom dvě. I tyto byly však tak zarostlé, že musely stále být prosekávány, když měla po nich kráčeti stáda. Jednotliví lidé mohli jimi procházeti i bez prosekávání. Stráž byla držena přísně a dosud nebyl přistižen žádný zvěd. Před časem zajatý člověk byl usmrcen, když se muži vrátili domů.

Bu-anan se starala o to, aby mužové nikdy nezapomínali, jak je důležité, aby se kmen mohl nerušeně vyvíjeti.

Ti z mužů, kteří na lovu poněkud dále zajeli, přinášeli zprávy o hrubých mravech sousedů, o tom, jak byly ženy zkažené. To se nesmělo u nich státi; kmen Tuimah, byl lidem Anu!

Těmito myšlenkami se v poslední době obzvláště zabývali, neboť se domnívali, že když jsou národem Anu a žijí podle tohoto vědomí, že jim Anu pošle zcela jistě svého svatého syna!

Byli pomalí v myšlení. Bylo třeba dlouhé doby, než se jedna myšlenka přiřadila k druhé. Když však jednou něco pochopili, drželi se toho křečovitě a horlivě o tom přemýšleli.

Jednoho večera tázali se Bu-anan po jejím úsudku.

Řekla, že je dáno Anu, aby určil, kam pošle svého Syna. Myslí, že je ještě mnohem více národů, kteří žijí ve svaté vůli Anu, kteří snad žijí ještě lépe než kmen Tuimah.

„Ještě více národů?“ tázali se mužové rozčarováni.

„Nebudete přece chtít, aby Anu měl jenom nás, hrstku lidí, kteří v něho věří,“ řekla Bu-anan vyčítavě. „Musíme si přát, aby takových lidí a národů bylo ještě mnoho!“

O tom museli zase dlouho přemítat. Rozuměli, co Bílá Máti míní, ale bylo pro ně bolestné, že nesmějí Anu sloužiti sami. Tak tomu až dosud rozuměli.

Trvalo dlouho, než Bu-anan jim vysvětlila jejich mylné, ba hříšné myšlení. Pak zase naráželi na něco jiného.

„Bu-anan, vyprávěj nám o sobě,“ prosili jednoho večera. „Jak jsi přišla k nám?“

„To musí starší mezi vámi lépe věděti než já,“ žertovala tázaná. „Mně je tak, jako bych byla stále u vás.“

„Vím ještě zcela dobře, jak jsi byla nalezena!“ zvolala jedna žena. „Ležela’s na břehu jezera a pokojně spala. Muži, kteří tě nalezli, říkali, že blízko tebe dívala se z vody ošklivá hlava krokodýla. Byl to snad zázrak, že se ti nic nestalo!“

 „Pak tě přinesli do domu vdovy Amma-na, která si tolik přála míti děti.“

„Amma-na,“ řekla Bu-anan zamyšleně, „byla velmi laskavá ke mně. Ani matka by se nemohla o mne lépe starati jako ona.“

„Nikdy ses nedověděla, Bu-anan, kdo byli tvoji rodiče?“ tázali se jiní. „Přece již v útlém mládí jsi hovořívala se světlými, neřekli ti toho nikdy?“

„Neřekli,“ odpověděla Bu-anan, „a není to také důležité. Pro mne bylo nejvýznamnější, že jsem byla u vás. Věřím, že sám Anu mne k vám poslal, abych mu zde sloužila.“

„Abys nám přinesla spojení s ním,“ řekl Ur-wu. „Je tomu přece tak. Bez tebe nevěděli bychom ničeho o Anu, byli bychom zrovna tak hrubí, jako naši sousedé. Že jsme se stali služebníky Anu, máme jen tobě co děkovati. Tys byla ještě malým děvčátkem, když jsi nám po prvé o něm řekla.“

„Jak to bylo? Vyprávěj Ur-wu!“ naléhali někteří z mladých.

„Ano, jak to bylo,“ mínil náčelník. Není to pěkné vyprávění. Není to žádná chvála pro nás. Já jsem se vydal po prvé s dorostlými na lov. Vrátili jsme se znaveni, ale unešeni radostí z bohaté kořisti.

Pokračování.

 

Přidat komentář

Odeslat