07 - Přijímání síly a uzpůsobení pacienta
Léčivá síla je nejlépe přijímána lidmi, kteří v prosté důvěře se jí nitrem otevřou a jsou schopni svou dětsky čistou přirozeností ji přijmout.
K dobré přípravě pro otevření není zapotřebí myšlenkového nucení se, které by bylo stejně neúčinnou přetvářkou, ale celková dobrá životní odhodlání a předsevzetí. Tedy plná účast nitra na kladných životních náležitostech.
Otevření se pro přijetí léčivé síly nerozhoduje okamžité chvilkové chtění, ale celkový vnitřní stav pacienta, jeho dobré srdce, jeho niterná opravdovost.
Proto se často stává, že člověk, který, přestože není o léčivé síle informován, poskytuje svou vnitřní prostotou a dobrým postojem k životu vhodnou možnost k účinnému zapůsobení. Již při prvním dotyku zabere na plné obrátky, takže výsledek je hned nebo brzy zřejmým. To proto, že jeho vnitřní stav poskytuje vhodné podmínky k přijetí.
Ono konečně samotné dobré přijetí síly není ještě směnkou na tělesné uzdravení. Někdo je jako nádoba bez dna, síla plyne skrze něj dále, aniž v jeho tělesnosti zapůsobila, zachytila se. Zužitkování síly je závislé na mnoha dalších předpokladech. Na dobrých odhodláních, na tvrdošíjnosti špatné vlastnosti, sklonu nebo nectnosti, z níž nemoc přímo nebo nepřímo vznikla, a konečně na osudové nutnosti její délky, jako potřebě vývojového procesu k uzrávání.
Přijímání síly dobrým člověkem je tedy snazší a účinek zřejmější. On v sobě chová přirozené předpoklady k přijetí i zapůsobení.
Také u kajícníků, to je lidí provinilých, ale dobré a poctivé vůle k nápravě, je příjem síly a její zapůsobení dobře možné, ba výsledek bývá často nejpotěšitelnější. Neboť s dobrými předsevzetími při uzdravování začíná nový, vnitřně bohatší a krásnější život, v němž tento člověk nalézá a vychutnává pravé uspokojení a dosud snad netušenou radost. Radost z poznání, z širších obzorů, z hlubších prožívání krás života a všech jeho proměn a souvislostí, o nichž neměl dosud pravé představy.
Lidé rozumově bystří, ale bez hlubších citových vjemů, brání nepředloženě plynulému přijímání síly svými rozumovými výhradami a pochybnostmi, svou chytráckou, ale přece omezenou domýšlivostí všeho vědění nebo lépe vědění, i když jsou v jádru dobří. Jejich rozumová pohotovost chce míti ve všem hlavní slovo a přehlíží, že poslední slovo má mít cit, duch, to věčné v člověku, ne pomíjivý rozum. Citu věnovat vydatnou péči je daleko násobně moudřejší. To však vyžaduje vnitřní kázeň, námahu i zabrzdění mnohé strohé myšlenkové mašinérie tam, kde chtějí vychvívati čisté, nespoutané city. Ty jediné člověka přetvářejí, zjasňují a vedou vpřed i výš v tom, co jest v člověku nejzákladnějším a nejsvětějším, v duchu a pravdě.
Zlovolní nebo zchytrale vypočítaví lidé sílu bud' nepřijímají vůbec, nebo ji nezužitkovávají. Tak mají lehce v rukou zbraň proti" šarlatánům". Sami jsou však smutnými šarlatány života, jehož účelu se zpronevěřují. Mnohé z nich síla dokonce zneklidňuje, neboť staví jejich zchytralé lépe vědění na patřičné skromnější místo, což je ovšem popuzuje.
Všechny argumenty pozemského rozumu nejsou schopny trvale odstranit z člověka cit, ponechat duši v otroctví pudů a přehlušit varovná napomenutí svědomí. Přijde čas, kdy se zvednou vlny ušlechtilé lidskosti v proud čistých mravních zásad a odnesou strusky bláhovostí na dno řečišť. Pak nastane pravá doba ke vděčnému přijímání proudů léčivé síly osobním magnetismem a nebude sporů či pochyb o její všestranné působivosti a užitečnosti.
Každý nemocný člověk není uzpůsoben k možnosti přijetí léčivé síly a proto nemohou býti všichni vyléčeni. Nejsou vždy splněny podmínky takového druhu, aby mohlo nastat uzdravení, jež je vlastně výsledkem příznivých okolností.
Kdo ony okolnosti způsobuje? Především pacientovo nitro, jeho poměr k životu. K těmto příznivým podmínkám zejména náleží: vnitřní radost a svěžest, dětská prostota, touha po dobru a krásnu, po spravedlnosti a pravdě, nenáročná láska, přirozená čistota, jará a důvěřivá mysl, vroucnost a hloubka vnitřního života, prostě snahy vzestupné, zjemňující a nesobecké.
Když patřičná z těchto dobrých povahových snah, odpovídající druhu nemoci, podá ruku léčivé síle osobního magnetismu, pak je zapůsobení umožněno a uzdravení nablízku. Nepřehlušují-li ovšem záporné stránky povahových sklonů příliš tuto potěšující možnost.
K životnímu záporu patří především všechny zlé povahové vlastnosti, vášně a nectnosti, sobeckost, zchytralost a vypočítavost, nečisté myšlení, chaotická vnitřní rozervanost, násilnost, lakota a nepřejícnost a prostě všechno sestupné, ztrnulé a zhrublé. Je toho mnoho, zejména v dnešním světě.
Kdo chce být úspěšně léčen silou léčivého magnetismu, musí míti v sobě rozvinuty životní klady ve větší míře než zápory. Ba má mít záporů co nejméně, aby mohl býti účinek léčení co nejvydatnější.
V tom je možnost spojování se s kosmickými silami dobra, které napomáhají síle léčivého magnetismu k dobrému zapůsobení, ba mnohdy vůbec nemocného k léčiteli touto silou přivedou, či způsobí okolnosti setkání.
