Něco pro malé a velké děti
Rudolfek
Ch. v. Troeltsch
„Rudolfku, nevzal sis s otcova psacího stolu starou minci?“ ptala se matka svého malého synka, který rozpálen hrou, vběhl do pokoje.
„Minci? Ne!“ odpověděl Rudolfek rychle. „Smím jít pomáhat Novákovům trhat jahody?“ dovoloval se a když matka svolila, blaženě odskočil.
Jak to bylo hezké, že matka, jako obvykle, nepřipojila ke svému svolení nepříjemné napomínání, aby nejedl mnoho jahod. Byla tak silně zaujata myšlenkami, že na to ani nevzpomněla.
A na co to vlastně myslela? Co se ho to jen ptala, když k ní přišel? Zda‑li nevzal minci? Minci? S otcova psacího stolu? Vždyť něco takového vůbec neviděl, když včera trochu kramařil v otcových věcech.
Či byl snad onen žertovně vypadající, nečistý kousíček stříbra mincí? No, to si ovšem vzal! Lze to dobře upotřebit k různým hrám! Kam to jen zastrčil? Sám to přesně nevěděl.
Vsunul rychle ruku do kapsy u kalhot a vytáhl plnou hrst různých tretek, avšak plíšek mezi nimi nebyl. Ach, později jej najde! Či měl by se raději hned vrátit a říci matce, že přece to byl on, kdo minci vzal? Ale pak by přišel k sousedům hodně pozdě a hoši již na něho právě volají. Rychle uposlechl volání a na všechno ostatní zapomněl.
Ano, zapomněl na to a přece v něm zůstalo někde něco živého, co mu nedovolovalo, aby byl tak vesel jako jindy v kruhu veselých kamarádů. „Přece jsem měl záležitost s mincí raději hned vyřídit,“ pomyslel si, když si uvědomil, že tento kousíček stříbra to byl, který mu tak kazil radost.
Umínil si, že hned večer matce o tom řekne. Tím se utěšoval a odsunul všechny nepříjemné myšlenky stranou.
Myslel to vážně se svým předsevzetím. Dříve než jindy opustil své druhy a pospíchal domů vyhledati matku. Slyšel ji hovořiti v otcově pokoji, jehož dveře byly jen přivřeny.
Blížil se tiše, aby nerušil, zůstal však zaraženě stát, když zaslechl matčina slova:
„Ptala jsem se dnes odpoledne Rudolfka. Neví o minci.“
Odpověď otcova byla nesrozumitelná, ale pak zazněl opět matčin hlas:
„Ruda mne ještě nikdy neobelhal! Bylo by mi toho líto, kdyby tak dnes učinil!“
Tiše, jak přišel, odplížil se chlapec odtud. Pravda, chtěl ještě zavolat, že dnes odpoledne dost dobře nerozuměl, co se ho matka ptala, ale najednou měl rty jako sevřeny. Bylo by to matce líto! A on ji přece nechce nikdy způsobit žal! Musí tedy mlčet! Ano, zajisté, bude mlčet!
Co to jen bylo, co jej tížilo? Nejedl skoro žádných jahod a přesto neměl hladu! Při společné večeři matka ho starostlivě pozorovala.
„Co je s tebou, Rudolfku? Snad jsi nejedl příliš mnoho ovoce? Jsi nějak celý zelený!“
Mohl matku klidně ujistit, že byl velmi střídmý. Matka mu také, uvěřila, ale její starost tím jenom vzrůstala. Byl poslán na lůžku dříve než obvykle a když potom matka k němu přišla, tázala se ho, zda ho něco nebolí.
„Je mi tak divně maminko, jakoby mně ležel kámen na žaludku,“ vysvětloval Rudolfek a dal se najednou do pláče, on, který vždy považoval slzy za nemužné.
Maminka ho láskyplně ukryla a společně se pomodlili noční modlitbičku.
Později v polosnění zpozoroval, že otec a matka přistoupili k jeho postýlce a starostlivě se nad ním nakláněli.
„Snad nedostane nějakou z těch nakažlivých nemocí, jimiž teď tolik dětí stůně?“ ptala se starostlivě matka.
Rudolfek se ulekl. Že by měl být nemocen? Teď, když jsou nádherné prázdniny? Ale tu již také zazněla otcova uklidňující odpověď:
„Nevypadá na nemocného, Bůh nám ho bude chránit.“
O několik hodin později domníval se spící Rudolfek, že vidí opět u svého lůžka světélko. Že by to byli opět rodiče? Bleskurychle otevřel oči a uzřel vedle sebe státi hocha, který nebyl o mnoho větší než on sám a jehož postava byla zalita zvláštním jasem. Cizí chlapec začal nyní také hovořit.
„Rudo,“ řekl tichým, lahodným hlasem. „Pamatuješ se, na to co jsi dnes dělal?“
„Hrál jsem si a trhal ovoce,“ chtěl Rudolfek odpovědět, ale slova odumřela mu na rtech. Místo toho vyhrkl stísněně:
„Řekl jsem omylem ne.“
„Řekl jsi NE, tam kde jsi měl říci ANO! Rudolfku, jak pak tomu říkáme?“
„Ty myslíš, že jsem lhal?“ dohadoval se chlapec, který se velmi ulekl. „Opravdu jsem nevěděl, že to byla mince. A tak moje zapírání nebylo tedy žádnou lží!“
„A pak, Rudolfku?“ vyptával se světlý chlapec dále. „Co bylo potom?“
„Chtěl jsem to matce říci, ale ona …“ Rudolfek se zajikl. „Byl bych jí způsobil velký žal. Slyšel jsem, jak to říkala otci.“
„Jestliže jsi prve nelhal úmyslně, Rudolfku, pak jsi lhal tím, že jsi mlčel. Jsi dosti stár, abys tomu rozuměl.“
Krásný chlapec vypadal vážně, téměř smutně. Rudolfek se styděl.
„Hned ráno to řeknu,“ ujišťoval.
„To je správné,“ radoval se světlý. „Tak napravíš opět svou chybu a bude ti zase lehko u srdce.“
Světlá záře pohasla a Rudolfek zavřel opět oči. Ráno probudil se veselý a zdravý, k veliké radosti starostlivé maminky, která v noci byla několikrát u jeho postýlky. Vypadala dobráček celá bledá. Což by měla o něho takový strach?
„Ale měla by přece teď vypadat veseleji,“ pomyslel si Rudolfek. Matčin obličej však byl stále starostlivý a mnohokrát zaslechl chlapec i tichý povzdech. Co to jen matka má? Teprve když opustila dům, Rudolfka napadlo, že jí chtěl říci, že přece minci vzal, aniž by věděl, co to je.
Přemýšlel, jak by jí to nejlépe sdělil, aby matku nerozlítostnil. Bylo by nejlépe, kdyby mohl počkat, až matka se opět zmíní o kousku stříbra. Potom by se mohl zcela mimochodem zmínit, že si něco podobného vzal. Ovšem a pak by otec zase huboval, že na psacím stole nemá co dělat!
Proč to raději neřekl hned včera, dřív než šel k Novákovům! Čím déle to oddaluje, tím je to těžší.
Teprve těsně před polednem přišla matka domů. Překvapila Rudolfka zprávou, že smí jeti na dva dny k tetě, která ho k sobě pozvala. Hned po obědě přijede vůz a odveze ho na venek. Chlapcovy věci byly na rychlo sbaleny.
Samou radostí na všechno zapomněl: na matčin starostlivý i otcův vážný obličej; to tam bylo jeho předsevzetí. Na peníz si vůbec nevzpomněl, ale když ulehal večer na lože, znova se na něj upamatoval. Teď nebude moci říci mamince pravdu dříve, až za dva dny.
Zda přijde k němu dnešní noci zase ten světlý chlapec? Jestliže ano, pak mu poví, jak se vše sběhlo. Zajisté to pochopí!
Ale světlý hoch nepřišel a Rudolfek ne a ne usnout. Neklidně házel sebou na nezvyklém lůžku sem a tam. Ráno vstal bledý a jako rozbitý.
„Rudolfku, tobě se stýská po domově, viď?“ vyptávala se teta laskavě.
Zavrtěl hlavou. Ta tíseň, kterou cítil, to nebyl stesk po domově. Naopak, myšlenka předstoupit doma před matčin jasný zrak, vyvolávala v něm nevolnost.
„Světlý, přijď a pomoz mi,“ prosil před usnutím, ale kýžený pomocník neslyšel. Proč nepřišel?
A druhý den k večeru odvážel ho povoz opět k domovu, kde byl velmi radostně přijat. Skoro to vypadalo jako by byl po léta z domova pryč. Byl však sklíčen a tichý. I rodiče si toho všimli, ale doufali, že se to do rána změní.
V Rudolfkově nitru bojovalo a zápasilo rozhodnutí, svěřiti se matce, ale …… nevěděl již jak začít. Příliš dlouho mlčel, bude nejlépe, bude‑li mlčet i nadále! Kdyby alespoň mohl onen zatrolený peníz najít! Pak by ho jednoduše položil na otcův psací stůl!
Horlivě hledal a kramařil ve svých věcech až konečně hledaný stříbrný plíšek také našel. Donese‑li jej hned do otcovy pracovny, pak se této nemilé věci zbaví jedním rázem!
Rychle vyběhl z pokoje na verandu. Tam musel počkat, protože matka hovořila s návštěvou. Právě říkala:
„Jsem na Annu tak zvyklá, ale chápeš, že nemohu mít déle v domě děvče, na kterém lpí podezření z nepoctivosti.“
Rudolfek se tiše odplížil, neboť nechtěl naslouchat. Co bylo s Annou? Byla v domě, pokud se Rudolfek mohl upamatovat a všichni měli veselé, ochotné děvče rádi. Bylo by možné, aby šla pryč? A co to říkala matka o nepoctivosti? Co mohla udělat?
Peníz pálil Rudolfka v dlani. Ve svém pokojíčku položil ho až na dno skříně, hluboko pod prádlo, aby se na něj nemusil stále dívat a mimo to, aby jej zase neztratil.
Příštím dnem začínala otcova dovolená, doba, na kterou se jak matka, tak i syn nekonečně těšívali. Otec býval vždy vesel a měl čas pro všechna přání svých milých.
Tentokrát se však jeho vážný obličej nechtěl nijak vyjasnit. Matka, tiše vzdychajíc, často se na něho po očku podívala. Přesto se otec zřejmě snažil, aby Rudolfkovi nezkazil radosti z dovolené. Hned odpoledne ho zavolal a vzal s sebou na delší procházku a chlapec si blaženě vykračoval po jeho boku.
Zůstali na břehu malého, temněmodrého lesního jezírka a odpočívali. Zatím co otec, pohroužen v myšlenkách, díval se do nebe, Rudolfek skotačil a bavil se různými věcmi. Teď právě sebral dosti velký kámen a hodil ho do jezera. Chtěl vidět, jak daleko až dohodí.
Zaražen díval se na vodní hladinu. V místě, kam kámen zapadl, utvořil se malý vír, kolem něhož se nyní začaly tvořiti kruhy, jeden za druhým, i když se voda zdánlivě opět uklidnila. Tyto kruhy se stále zvětšovaly, nejzevnější již narážel na břeh, dotýkaje se Rudolfkových nohou.
To musí zkusit ještě jednou! Hodil ještě těžším kamenem a kruhy byly větší a složitější.
„Tatí, podívej se,“ volal Rudolfek nadšeně, „co dovede kámen!“
„Ano, dítě,“ řekl otec zamyšleně. „Tak je to i s našimi skutky i slovy. Jedno jedinké slovo, nerozvážně pronesené nebo opomenuté, může vyvolati veliké kruhy událostí. Jak často rozhodla nějaká lež o lidském osudu.“
Jako když blesk uhodí před Rudolfka, tak stál chlapec na břehu jezírka.
„Opomenuté,“ řekl otec! A on, Rudolf, zapomněl také něco vysvětlit! Tvoří se nyní také takové kruhy? Dosáhnou až k jeho nohám? Ne, ne, Rudolfek jasně cítil, že dostoupily až k jeho srdci. Ony to jsou, které způsobují onen nesnesitelný tlak, pro který nemůže být již opravdu veselý.
„Tatínku,“ řeklo dítě zoufalým hlasem. „Bylo by možno kámen opět vynésti? Zmizely by pak tyto kruhy?“
„Ty bys chtěl kámen vylovit z jezera? To je nemožné.“
Nyní si otec povšiml synkova rozčilení.
„Co je ti, Rudolfku? Řekl jsi snad takové slovo, které nyní jde neúprosně svými kruhy?“
Se vzlykotem vrhlo se dítě vedle otce do měkkého mechu a zajikavě klouzalo doznání jeho viny přes jeho rty. Rudolfek nic nezkrašloval. Jakmile jednou začal, znamenalo to pro něho ulehčení vypovědět všechna opomenutí, jichž se dopustil.
Rozechvělý otec poslouchal a mlčel ještě dlouho, když Rudolfek skončil. Jen jeho ruka lehce se položila na hlavu kajícího se synka.
A pak otec vyprávěl, jak dostal od svého známého velmi cenný peníz k rozluštění nápisu. V několika dnech musí peníz vrátit. Nelze domyslit, kdyby byl musel říci, že peníz byl ukraden! A to právě tak skličovalo otce i matku.
Zejména matka trpěla ještě tím, že ztratila k Anně důvěru. Zastihla děvče při stírání prachu s mincí v ruce a vysvětlovala jí, jak vzácným je tento stříbrný plíšek. Na to peníz zmizel. Ale Anna, jíž se matčina otázka po penízi hluboce dotkla, dala výpověď.
To vše bylo zaviněno chlapcovým ne!
Otec se znovu odmlčel, ale jeho slova působila dále. Po delší době zvedl Rudolfek uplakaný obličej a řekl rozhodně:
„Možná, že budu moci tento kámen ještě vytáhnout. Co myslíš, tatí? Půjdu hned k mamince a k Anně a řeknu oběma, co jsem provedl! Poprosím Annu, aby zůstala. Poprosím Pána Boha, aby mi odpustil. A snad potom přijde ke mně i onen světlý chlapec, který byl nade mnou tak smutný. Dobře jsem si toho povšiml.“
V procházce již nepokračovali. Otec a syn vraceli se vážně rozmlouvajíce domů a Rudolfek se vynasnažil napraviti chybu, kterou zavinil.
Na kámen v jezeře, co živ byl, nikdy nezapomněl.
