Původ a působení síly v duchovním a materiálním dění, Dr. Kurt Illig 
V předchozím pojednání bylo zmíněno, že při úvahách o fyzikálních procesech je zdánlivý rozpor mezi existencí „zvážitelné a nezvážitelné materie" naráz odstraněn zavedením pojmů „hrubohmotnost" a „jemnohmotnost". Viděli jsme, že elektrony jsou jemnohmotného druhu a že právě tak kladné náboje, jež jsou přiřazeny hrubohmotnému atomovému jádru, mají jemnohmotný charakter. Vidíme ale také zároveň, že uvnitř tohoto provázaného spojení jemnohmotné a hrubohmotné materie tkví a působí neobyčejne velká síla, kterou velmi názorně pojmenováváme a chápeme jako vnitřní energii. Objasnění původu a druhu této v atomu tkvící energie jsme dosud neměli, spíše jsme se museli spokojit s tím, že jsme ji přijímali jednoduše jako nezvratnou skutečnost. Vzhledem ke zjištením, ke kterým došli nejvýznačnější vědci, musí si každý myslící človek přiznat, že na pomyslné druhé straně námi pochopených a ovládaných zákonitostí existuje nepoměrně mnohem více nepoznaného, mocného dění, a především také, že nad hrubohmotností a jemnohmotností musí existovat ješte další stupně stvoření, ve kterých tento proud energie (jenž veškerý viditelný a neviditelný život a dění ve hmotnosti umožnuje a řídí) vzniká, a z nichž musí stále znovu a znovu čerpat. Je takřka nepochopitelné, že právě vetšina vědecky nejvíce vzdělaných lidí, chce monistickým způsobem popírat všechno to, co se dá odvodit či dedukovat z nadpozemské sféry. Sice bychom se rádi dobrali odpovědi na onu velkou otázku „proč", úzkostlivě se však přitom vyhýbáme odpovědi na daleko důležitejší otázku „odkud". Často slyšíme prohlášení, že je neslýchanou opovážlivostí, snažit se tento původ dění vypátrat. Není však daleko opovážlivější, zvědavě se ptát, proč vložil Stvořitel do dění a událostí absolutní zákonitost? Když jsme poznali ono „odkud", je jen naší povinností, veškeré naše myšlení a jednání zameřit na to, abychom se neproviňovali vůči dané zákonitosti. Ono „proč" se nám tím, v našem vlastním zájmu, plně ujasní.
Stejným způsobem, jako se to již dělo v dosavadních pojednáních, se nyní pokusíme přiblížit zákonitosti v absolutním dění, jež vyslovil Abd-ru-shin v učení Grálu, abychom fyzikálně vysvětlili původ a působení síly do té míry, nakolik se týká hmotnosti.
Zabýváme-li se touto otázkou, staví se nám do cesty velké překážky, které nám zpočátku znemožňují pokračovat dále, protože Abd-ru-shin se ve svých dosavadních přednáškách s konečnou platností o původu síly nevyjádřil. Vyhledal jsem proto Abd-ru-shina a předložil jsem mu mé otázky, které byly zodpovězeny přímo překvapivě jasně a důsledně, s pádnou a naléhavou logikou, která je vlastní jeho přednáškám. Neúprosně vyvrátil zdi, které si věda sama kolem sebe postavila, a ukázal dálky tak ohromujícího druhu, že na dny a noci rozvířily a rozbouřily celé mé vědění, protože jsem, právě jako exaktní vědec, musel okamžitě rozpoznat bezvýhradnou důslednost jeho výkladů.
Přitom přede mnou, díky Abd-ru-shinovi, vyvstává stále jasněji nástin nové učebnice pro fyziku a chemii, pomocí které bude lze moci dosáhnout dosud netušené. Nikoliv dnes, ani již zítra, ale přesto v dohledném čase.
Aby mohli být podobným způsobem informování a poučeni čtenáři těchto řádků, uvedl Abd-ru-shin, na moji prosbu, alespoň malý náznak ve formě odpovědi na otázku „Co je energie?" Doporučuji proto před dalším čtením tohoto pojednání důkladné prostudování této odpovědi, protože bez její znalosti by následujícím výkladům nemohlo být vůbec nebo jen nedostatečně porozuměno.
Stejným způsobem, jako se to již dělo v dosavadních pojednáních, se nyní pokusíme přiblížit zákonitosti v absolutním dění, jež vyslovil Abd-ru-shin v učení Grálu, abychom fyzikálně vysvětlili původ a působení síly do té míry, nakolik se týká hmotnosti.
Zabýváme-li se touto otázkou, staví se nám do cesty velké překážky, které nám zpočátku znemožňují pokračovat dále, protože Abd-ru-shin se ve svých dosavadních přednáškách s konečnou platností o původu síly nevyjádřil. Vyhledal jsem proto Abd-ru-shina a předložil jsem mu mé otázky, které byly zodpovězeny přímo překvapivě jasně a důsledně, s pádnou a naléhavou logikou, která je vlastní jeho přednáškám. Neúprosně vyvrátil zdi, které si věda sama kolem sebe postavila, a ukázal dálky tak ohromujícího druhu, že na dny a noci rozvířily a rozbouřily celé mé vědění, protože jsem, právě jako exaktní vědec, musel okamžitě rozpoznat bezvýhradnou důslednost jeho výkladů.
Přitom přede mnou, díky Abd-ru-shinovi, vyvstává stále jasněji nástin nové učebnice pro fyziku a chemii, pomocí které bude lze moci dosáhnout dosud netušené. Nikoliv dnes, ani již zítra, ale přesto v dohledném čase.
Aby mohli být podobným způsobem informování a poučeni čtenáři těchto řádků, uvedl Abd-ru-shin, na moji prosbu, alespoň malý náznak ve formě odpovědi na otázku „Co je energie?" Doporučuji proto před dalším čtením tohoto pojednání důkladné prostudování této odpovědi, protože bez její znalosti by následujícím výkladům nemohlo být vůbec nebo jen nedostatečně porozuměno.
Abychom si mohli objasnit jakýkoli v hrubohmotnosti pozorovatelný stav nebo nějakou situaci, je přirozeně účelné, provádět tato pozorování a úvahy na nejmenší jednotce hmoty, na atomu. Jak známo, předpokládá se, že fyzikálním dělením dojdeme k již nikoliv dále fyzikálně dělitelné molekule, a že tato molekula je chemicky rozložitelná v její jednotlivé stavební prvky, v atomy.
Víme tedy, že veškerá vážitelná, tedy hrubohmotná materie je sestavena z atomů nebo základních prvků. Pozorujeme-li jejich chování, docházíme na základě teoreticko-fyzikálních výzkumů k výsledku, že každý atom svou stavbou a chováním zrcadlí ty samé zákonitosti, které pozorujeme u planetárních systémů, tj. centrum, težiště hmoty (stálici) obíhají elektrony (planety) po eliptických dráhách. Aniž bychom přitom blížeji osvětlili specifičnost jednotlivých případů, je každopádně ve velkých rysech hned patrné, že každý pohybový druh v uzavřeném systému spočívá na základě stejné absolutní zákonitosti. Přitažlivost, odpuzování, rovnováha sil jsou poslušny stejných zákonů, je naprosto lhostejné, zda se přitom jedná o hrubohmotnost nebo jemnohmotnost.
Porovnáváme-li dále, musíme rozpoznávat a uznat, že ve významu elektrickém, neexistuje rozdíl mezi stálicí a planetami, neboť jako obyvatelé jedné z planet víme přesně, že tyto planety nepředstavují snad záporné elektrony gigantických rozměrů a slunce neztělesňuje hmotné jádro s kladným nábojem. Výzkumy, zabývající se vznikem Země, spíše jasně vypovídají o tom, že před pradávnými časy, ve stavu ještě „bílo-žhnoucně tekutém", byla Země odstředivou silou vymrštěna a po dosažení určité vzdálenosti, která odpovídá rovnováze mezi odstředivou silou a přitažlivosti, nastoupila na svou trvalou dráhu kolem své mateřské hmotné podstaty. Země je tedy, jako všechny planety, částí svého Slunce, a Slunce tvoří se všemi svými planetami a jejich satelity prapůvodní jednotu, celek. Proč by zde tedy měly, záporný elektron a atomové jádro s jeho kladným nábojem, představovat dva různé druhy, v čistě elektrickém významu pak dokonce protiklady! Tyto protiklady jsou jen zdánlivé, neboť formulace pojmů vyplývá z pozorování, která budí dojem, jako by šlo o něco protikladného a dodnes jsou takto vysvětlována. Míněny jsou zde elektrostatické procesy.
Nabijíme-li izolovaně zavěšenou kovovou kuličku nábojem, který vznikl třením a druhá stejná kulička, zavešená poblíž první, je již nábojem stejného původu nabita, budou se obě kuličky vzájemně odpuzovat. Obdrží-li však druhá kulička náboj z jiného zdroje, budou se obě kuličky vzájemně přitahovat. Docházíme tím nutně k poznání, že stejnojmenná elektřina (elektrické náboje stejného znaménka) se navzájem odpuzuje a nestejnojmenná navzájem přitahuje.Museli by se tedy také záporné elektrony, které představují elementární kvantum záporné elektřiny, přitahovat ke kladným nábojům (kladná elementární kvanta) atomového jádra. Proč by ale měly proto být protiklady!
Využijeme-li opět srovnání s planetárním systémem, není vysvětlení těžké. Můžeme si lehce představit, že každý atom byl kdysi součástí jen jedné jediné hmoty, a že tato hmota byla rovněž „běložhnoucí". Odstředivými silami byly pak části této hmoty, elektrony, katapultovány - a to tak daleko od jádra, až bylo opět dosaženo již dříve vylíčené rovnováhy a nastal rovnoměrný pohyb po eliptických dráhách kolem jádra. Protože však elektrony patří do jemnohmotnému druhu, můžeme si také představit, že pro atom je potřebný nikoliv „bílý žár", nýbrž jiný, pro tyto zvláštní poměry odpovídající stav. Jako výsledek zůstává však v každém případě, že záporné elektrony jsou částí celku, tvoří tedy s jádrem a tím také s kladnými náboji jednotu. Na základě toho lze samostatný charakter protikladných elektřin popřít. A učiníme-li další krok, můžeme kladný náboj a hmotné jádro položit sobě na roveň a tento náboj považovat pouze za funkci hrubohmotné materie.
Ukládáme-li postupně pomocí vhodných prostředků nestejnojmenné elektrické náboje na dvě kovové kuličky, které jsou vzájemně od sebe a proti sobě postaveny v určité vzdálenosti, dojde k tak silnému nabití, že z jedné kuličky na druhou přeskočí jiskra. Na okamžik bude tedy vzduch mezi oběma kuličkami, tedy mezi body nazývanými póly, přiveden do stavu žáru, generuje se tedy teplo. Tímto efektem však došlo okamžitě ke ztrátě nábojů, vyrovnaly se, a výsledkem je vznik tepla. Všude, kde se nachází kladná a záporná elektřina, snaží se oba druhy o vzájemné sjednocení, aby tím zanechaly nějaký efekt, ať již to jsou elektrochemické procesy, vlny, teplo, pohyb a mnohé další. Zjišťujeme tedy, že se při sjednocování obou elektřin uvolňuje energie. Nemohlo být ale ještě nikde konstatováno, že se potkávají uprostřed, tj., že by např. při vybití dvou koulí přeskočily jiskry proti sobě do středu, nýbrž elektřina vždy prochází od záporného ke kladnému pólu, bez ohledu na to, o jaký proces jde. Záporné náboje, elektrony, proudí tedy ke kladně uzpůsobenému hmotnému bodu.
Úvodem jsme hovořili o vnitřní energii atomu. Známe ji díky výzkumům radioaktivních prvků. Rozpadají se postupně tak, že výsledkem je prvek s nižší atomovou váhou, současně se odštěpuje helium, uvolňuje teplo a dochází k vyzařováním zvláštního druhu. Pro naše uvažování je podstatné, že se při rozpadu atomu uvolňuje teplo, které předtím latentně spočívalo v původním atomu. Protože dále víme, že např. radium obsahovalo mnohem více elektronů a kladných nábojů než všechny produkty rozpadu dohromady, je nasnadě závěr, že toto teplo vzniklo spojením chybějících elektronů a kladných nábojů. Vyjádříme-li se obdobným způsobem, jakým jsme dříve formulovali kladný náboj, musíme přijmout, že teplo vzniklo konečným spojením záporných elektronů s jádrem.
Co je vůbec teplo? Učili jsme se, že pohyb způsobuje teplo. Teplo může naopak generovat pohyb. Řekneme-li si nyní, že teplo opět pochází z vyššího stupně stvoření, není tím tvrzeno nic nového, neboť víme, že teplo proudí jen z teplejší části do studenější části, nikdy naopak. Z čeho generují tyto tepelné proudy svůj pohyb? V hrubohmotném světě je nám tato skutečnost velmi běžná. Kinetická teorie plynů nás učí, že s přibývající teplotou se zvyšuje i tlak plynu v uzavřeném prostoru a že tento přírůstek tlaku je pouze funkcí zvýšeného pohybu molekul plynu. Protože se však molekuly skládají z atomů, ovlivňuje teplota pohyblivost atomů. Bylo však geniálním způsobem matematicky dokázáno, že i při odejmutí veškerého vnějšího přísunu tepla, tedy při dosažení absolutního teplotního nulového bodu, t.j. - 273 oC, vlastní pohyb atomů neustává, že tedy vnitřní energie atomu zůstává nedotčena. Opačně bylo prokázáno, že se nám nikdy nepodaří absolutní nulový bod dosáhnout. Potud výsledek propočtů.
Znovu se ocitáme před rozporem, neboť na jedné straně se lze - na základě hlavních vět nauky o teple a s přísně matematickou důsledností - absolutního nulového bodu dopočítat, zatímco na druhé straně, právě tak důsledně a s tou samou matematikou, byla stanovena nedosažitelnost tohoto nejnižšího bodu. Tento protiklad zmizí, když uvážíme, že tyto výpočty byly prováděny na základě provedených pokusů s hrubohmotnou materií, a absolutní nulový bod - právě pro jeho vyjádření nuly - přemístíme do jemnohmotného světa, tvrdíme tedy, že je zvláštností jemnohmotnosti. Vyvodili bychom tímto hranici mezi jemnohmotností a hrubohmotností, která by byla lehce představitelná pro každého přírodovědecky vzdělaného člověka. Přesně vyjádřeno, můžeme tedy říci, že teplo v absolutním nulovém bodě vstupuje do jemnohmotnosti.
Existuje teplo také v jemnohmotnosti? Museli bychom se vlastně této otázce podivovat, neboť prožíváme denně stále znovu, že blahodárné a pro naše pozemské bytí nepostradatelné sluneční tepelné záření k nám proniká ohromným prostorem, který není vyplněn žádnou hrubohmotnou materií. Víme dále, že s přibývající výškou nad pozemským povrchem se teplota stále více a více snižuje, protože se vzduch postupně zřeďuje, tedy v jednotce prostoru je rozptýleno stále méně molekul, až je konečně dosaženo stavu, kde se nevyskytuje žádná molekula a je tak dosaženo vzduchoprázdného prostoru, který mimo vzdušného zemského obalu vyplňuje veškerý vesmír. Současně se teplota blíží k absolutnímu nulovému bodu. A přesto víme, že teplo, které zde na Zemi jako takové pociťujeme, které umožňuje veškerý organický život, k nám proniká jen v důsledku vyzařování slunce. V hrubohmotnosti námi pozorovatelný tepelný jev musí tedy být sekundárním efektem, neboť kdyby k nám od slunce proudilo teplo samotné ve formě pozorovatelné zde na zemi, bylo by logickým důsledkem, že s každým kilometrem, kterým se nesmírnými dálkami blížíme vstříc slunci, by muselo být tepleji. Mezi zdrojem tepla a vyústěním tepla leží nyní ale obrovská zóna nejnižšího mrazu.
Docházíme k poznatku, že tepelné záření, nebo lépe řečeno teplo záření přenášené vesmírem a tepelný efekt v hrubohmotném bytí není jedno a to samé. Z tohoto poznatku lze vyvodit, že musíme pozorovat teplo v jemnohmotném a hrubohmotném významu navzájem odděleně, abychom následně dospěli, v návaznosti na diskutované vlastnosti atomů, k odpovědi na úvodem položené otázky, týkající se původu a působení síly ve hmotnosti.
Abd-ru-shin nás poučil, co máme pod pojmem energie rozumět v jeho absolutním významu a jak energie proniká od jednoho stupně stvoření k nejbližšímu dalšímu až dolů do hmotnosti. Zde nejprve vtéká do jemnohmotnosti jako jemnohmotné teplo. Toto teplo nacházíme všude, když se rozpadá atom, je v něm obsaženo, dokud atom existuje. Způsobilo tedy katapultování jemnohmotné materie, tak zvaných elektronů, z hmoty atomu následně poté, kdy toto teplo již předtím vyvolalo pohyb (jemnohmotného druhu) atomového jádra, který mu umožnil odstředivou silou elektrony vymrštit. Jádro a elektrony musí tedy být stejného hmotného druhu, s jediným rozdílem, že jádro má hrubohmotnou a elektrony mají jemnohmotnou povahu. Proč to tak je, bude pojednáno v navazující stati, která se zabývá tíží. Každopádně je faktem, že vznik pohybu v atomovém jádru je i materiálním počátkem hrubohmotnosti. Po rozpadu atomu, tedy jeho hrubohmotného druhu, musí být proto také ono původně jemnohmotně do atomu proniknuvší teplo, následkem nyní již „zhrubohmotnělého" druhu atomu, pociťováno analogicky stejnorodě tak, jako vždy teplo vnímáme, jakožto projev v hrubohmotnosti.
Zda generujeme teplo hrubohmotného nebo jemnohmotného druhu, závisí na předpokladech, za kterých generování probíhá. Prostřednictvím pohybu můžeme kdykoliv generovat teploměrem měřitelné teplo, ale také elektřinu. Oběma produktům je vlastní 100%-ní proměna na podobný jev, tj. na tok nebo proudění. Teplo stále proudí od teplejšího ke chladnějšímu bodu, tedy z hrubohmotné k jemnohmotné části; za její počátek jsme určili absolutní teplotní nulový bod. Elektřina proudí od záporného ke kladnému pólu, tedy od jemnohmotných elektronů ke hrubohmotné materii. Teplo a elektřina jsou v zásadě stejné, s tím rozdílem, že směr jejich proudění probíhá v hrubohmotném a jemnohmotném významu obráceně. Máme důkazy a příklady, že je to správně. Hovoří pro to veškeré jevy termoelektřiny. Zahříváme-li spoj dvou drátů z mědi a bizmutu, vzniká elektrický proud a to tak, že měď představuje záporný a bizmut kladný pól. Protože atom mědi má významně menší hmotnost než atom bizmutu, a měď se tak nachází blíž k jemnohmotnosti než bismut, může tak, na základě předchozích tvrzení, probíhat proudění jen v daném směru. Je to ještě jasnější, pokud se bere v úvahu opačný směr tepelného proudění.
Příčinu síly je tedy nutno hledat ve vniknutí tepla z vyššího do nejbližšího nižšího stupně stvoření. Přitom samozřejmě musí být teplo takového druhu, ze kterého pochází, tedy - při vniknutí do jemnohmotnosti shora dolů - mít takovou podstatu, která spočívá nad jemnohmotností. V jemnohmotnosti získá, při pokračujícím proudění, takovou podstatu jemnohmotného druhu, kterou zjednodušeně nazýváme elektřinou. Jako taková proudí pak dále do hrubohmotnosti, ve které se mění na nám známé teplo. Protože pod hrubohmotností již neleží žádný další stupeň, vrací se odtud ve svém proudění k absolutnímu teplu, k jejímu počátku a zdroji. Je to koloběh bez konce, ten samý zákon o zachování energie v absolutním dění, který jsme dosud chtěli krátkozrace uplatňovat jen na námi přímo viditelný svět.
Víme tedy, že veškerá vážitelná, tedy hrubohmotná materie je sestavena z atomů nebo základních prvků. Pozorujeme-li jejich chování, docházíme na základě teoreticko-fyzikálních výzkumů k výsledku, že každý atom svou stavbou a chováním zrcadlí ty samé zákonitosti, které pozorujeme u planetárních systémů, tj. centrum, težiště hmoty (stálici) obíhají elektrony (planety) po eliptických dráhách. Aniž bychom přitom blížeji osvětlili specifičnost jednotlivých případů, je každopádně ve velkých rysech hned patrné, že každý pohybový druh v uzavřeném systému spočívá na základě stejné absolutní zákonitosti. Přitažlivost, odpuzování, rovnováha sil jsou poslušny stejných zákonů, je naprosto lhostejné, zda se přitom jedná o hrubohmotnost nebo jemnohmotnost.
Porovnáváme-li dále, musíme rozpoznávat a uznat, že ve významu elektrickém, neexistuje rozdíl mezi stálicí a planetami, neboť jako obyvatelé jedné z planet víme přesně, že tyto planety nepředstavují snad záporné elektrony gigantických rozměrů a slunce neztělesňuje hmotné jádro s kladným nábojem. Výzkumy, zabývající se vznikem Země, spíše jasně vypovídají o tom, že před pradávnými časy, ve stavu ještě „bílo-žhnoucně tekutém", byla Země odstředivou silou vymrštěna a po dosažení určité vzdálenosti, která odpovídá rovnováze mezi odstředivou silou a přitažlivosti, nastoupila na svou trvalou dráhu kolem své mateřské hmotné podstaty. Země je tedy, jako všechny planety, částí svého Slunce, a Slunce tvoří se všemi svými planetami a jejich satelity prapůvodní jednotu, celek. Proč by zde tedy měly, záporný elektron a atomové jádro s jeho kladným nábojem, představovat dva různé druhy, v čistě elektrickém významu pak dokonce protiklady! Tyto protiklady jsou jen zdánlivé, neboť formulace pojmů vyplývá z pozorování, která budí dojem, jako by šlo o něco protikladného a dodnes jsou takto vysvětlována. Míněny jsou zde elektrostatické procesy.
Nabijíme-li izolovaně zavěšenou kovovou kuličku nábojem, který vznikl třením a druhá stejná kulička, zavešená poblíž první, je již nábojem stejného původu nabita, budou se obě kuličky vzájemně odpuzovat. Obdrží-li však druhá kulička náboj z jiného zdroje, budou se obě kuličky vzájemně přitahovat. Docházíme tím nutně k poznání, že stejnojmenná elektřina (elektrické náboje stejného znaménka) se navzájem odpuzuje a nestejnojmenná navzájem přitahuje.Museli by se tedy také záporné elektrony, které představují elementární kvantum záporné elektřiny, přitahovat ke kladným nábojům (kladná elementární kvanta) atomového jádra. Proč by ale měly proto být protiklady!
Využijeme-li opět srovnání s planetárním systémem, není vysvětlení těžké. Můžeme si lehce představit, že každý atom byl kdysi součástí jen jedné jediné hmoty, a že tato hmota byla rovněž „běložhnoucí". Odstředivými silami byly pak části této hmoty, elektrony, katapultovány - a to tak daleko od jádra, až bylo opět dosaženo již dříve vylíčené rovnováhy a nastal rovnoměrný pohyb po eliptických dráhách kolem jádra. Protože však elektrony patří do jemnohmotnému druhu, můžeme si také představit, že pro atom je potřebný nikoliv „bílý žár", nýbrž jiný, pro tyto zvláštní poměry odpovídající stav. Jako výsledek zůstává však v každém případě, že záporné elektrony jsou částí celku, tvoří tedy s jádrem a tím také s kladnými náboji jednotu. Na základě toho lze samostatný charakter protikladných elektřin popřít. A učiníme-li další krok, můžeme kladný náboj a hmotné jádro položit sobě na roveň a tento náboj považovat pouze za funkci hrubohmotné materie.
Ukládáme-li postupně pomocí vhodných prostředků nestejnojmenné elektrické náboje na dvě kovové kuličky, které jsou vzájemně od sebe a proti sobě postaveny v určité vzdálenosti, dojde k tak silnému nabití, že z jedné kuličky na druhou přeskočí jiskra. Na okamžik bude tedy vzduch mezi oběma kuličkami, tedy mezi body nazývanými póly, přiveden do stavu žáru, generuje se tedy teplo. Tímto efektem však došlo okamžitě ke ztrátě nábojů, vyrovnaly se, a výsledkem je vznik tepla. Všude, kde se nachází kladná a záporná elektřina, snaží se oba druhy o vzájemné sjednocení, aby tím zanechaly nějaký efekt, ať již to jsou elektrochemické procesy, vlny, teplo, pohyb a mnohé další. Zjišťujeme tedy, že se při sjednocování obou elektřin uvolňuje energie. Nemohlo být ale ještě nikde konstatováno, že se potkávají uprostřed, tj., že by např. při vybití dvou koulí přeskočily jiskry proti sobě do středu, nýbrž elektřina vždy prochází od záporného ke kladnému pólu, bez ohledu na to, o jaký proces jde. Záporné náboje, elektrony, proudí tedy ke kladně uzpůsobenému hmotnému bodu.
Úvodem jsme hovořili o vnitřní energii atomu. Známe ji díky výzkumům radioaktivních prvků. Rozpadají se postupně tak, že výsledkem je prvek s nižší atomovou váhou, současně se odštěpuje helium, uvolňuje teplo a dochází k vyzařováním zvláštního druhu. Pro naše uvažování je podstatné, že se při rozpadu atomu uvolňuje teplo, které předtím latentně spočívalo v původním atomu. Protože dále víme, že např. radium obsahovalo mnohem více elektronů a kladných nábojů než všechny produkty rozpadu dohromady, je nasnadě závěr, že toto teplo vzniklo spojením chybějících elektronů a kladných nábojů. Vyjádříme-li se obdobným způsobem, jakým jsme dříve formulovali kladný náboj, musíme přijmout, že teplo vzniklo konečným spojením záporných elektronů s jádrem.
Co je vůbec teplo? Učili jsme se, že pohyb způsobuje teplo. Teplo může naopak generovat pohyb. Řekneme-li si nyní, že teplo opět pochází z vyššího stupně stvoření, není tím tvrzeno nic nového, neboť víme, že teplo proudí jen z teplejší části do studenější části, nikdy naopak. Z čeho generují tyto tepelné proudy svůj pohyb? V hrubohmotném světě je nám tato skutečnost velmi běžná. Kinetická teorie plynů nás učí, že s přibývající teplotou se zvyšuje i tlak plynu v uzavřeném prostoru a že tento přírůstek tlaku je pouze funkcí zvýšeného pohybu molekul plynu. Protože se však molekuly skládají z atomů, ovlivňuje teplota pohyblivost atomů. Bylo však geniálním způsobem matematicky dokázáno, že i při odejmutí veškerého vnějšího přísunu tepla, tedy při dosažení absolutního teplotního nulového bodu, t.j. - 273 oC, vlastní pohyb atomů neustává, že tedy vnitřní energie atomu zůstává nedotčena. Opačně bylo prokázáno, že se nám nikdy nepodaří absolutní nulový bod dosáhnout. Potud výsledek propočtů.
Znovu se ocitáme před rozporem, neboť na jedné straně se lze - na základě hlavních vět nauky o teple a s přísně matematickou důsledností - absolutního nulového bodu dopočítat, zatímco na druhé straně, právě tak důsledně a s tou samou matematikou, byla stanovena nedosažitelnost tohoto nejnižšího bodu. Tento protiklad zmizí, když uvážíme, že tyto výpočty byly prováděny na základě provedených pokusů s hrubohmotnou materií, a absolutní nulový bod - právě pro jeho vyjádření nuly - přemístíme do jemnohmotného světa, tvrdíme tedy, že je zvláštností jemnohmotnosti. Vyvodili bychom tímto hranici mezi jemnohmotností a hrubohmotností, která by byla lehce představitelná pro každého přírodovědecky vzdělaného člověka. Přesně vyjádřeno, můžeme tedy říci, že teplo v absolutním nulovém bodě vstupuje do jemnohmotnosti.
Existuje teplo také v jemnohmotnosti? Museli bychom se vlastně této otázce podivovat, neboť prožíváme denně stále znovu, že blahodárné a pro naše pozemské bytí nepostradatelné sluneční tepelné záření k nám proniká ohromným prostorem, který není vyplněn žádnou hrubohmotnou materií. Víme dále, že s přibývající výškou nad pozemským povrchem se teplota stále více a více snižuje, protože se vzduch postupně zřeďuje, tedy v jednotce prostoru je rozptýleno stále méně molekul, až je konečně dosaženo stavu, kde se nevyskytuje žádná molekula a je tak dosaženo vzduchoprázdného prostoru, který mimo vzdušného zemského obalu vyplňuje veškerý vesmír. Současně se teplota blíží k absolutnímu nulovému bodu. A přesto víme, že teplo, které zde na Zemi jako takové pociťujeme, které umožňuje veškerý organický život, k nám proniká jen v důsledku vyzařování slunce. V hrubohmotnosti námi pozorovatelný tepelný jev musí tedy být sekundárním efektem, neboť kdyby k nám od slunce proudilo teplo samotné ve formě pozorovatelné zde na zemi, bylo by logickým důsledkem, že s každým kilometrem, kterým se nesmírnými dálkami blížíme vstříc slunci, by muselo být tepleji. Mezi zdrojem tepla a vyústěním tepla leží nyní ale obrovská zóna nejnižšího mrazu.
Docházíme k poznatku, že tepelné záření, nebo lépe řečeno teplo záření přenášené vesmírem a tepelný efekt v hrubohmotném bytí není jedno a to samé. Z tohoto poznatku lze vyvodit, že musíme pozorovat teplo v jemnohmotném a hrubohmotném významu navzájem odděleně, abychom následně dospěli, v návaznosti na diskutované vlastnosti atomů, k odpovědi na úvodem položené otázky, týkající se původu a působení síly ve hmotnosti.
Abd-ru-shin nás poučil, co máme pod pojmem energie rozumět v jeho absolutním významu a jak energie proniká od jednoho stupně stvoření k nejbližšímu dalšímu až dolů do hmotnosti. Zde nejprve vtéká do jemnohmotnosti jako jemnohmotné teplo. Toto teplo nacházíme všude, když se rozpadá atom, je v něm obsaženo, dokud atom existuje. Způsobilo tedy katapultování jemnohmotné materie, tak zvaných elektronů, z hmoty atomu následně poté, kdy toto teplo již předtím vyvolalo pohyb (jemnohmotného druhu) atomového jádra, který mu umožnil odstředivou silou elektrony vymrštit. Jádro a elektrony musí tedy být stejného hmotného druhu, s jediným rozdílem, že jádro má hrubohmotnou a elektrony mají jemnohmotnou povahu. Proč to tak je, bude pojednáno v navazující stati, která se zabývá tíží. Každopádně je faktem, že vznik pohybu v atomovém jádru je i materiálním počátkem hrubohmotnosti. Po rozpadu atomu, tedy jeho hrubohmotného druhu, musí být proto také ono původně jemnohmotně do atomu proniknuvší teplo, následkem nyní již „zhrubohmotnělého" druhu atomu, pociťováno analogicky stejnorodě tak, jako vždy teplo vnímáme, jakožto projev v hrubohmotnosti.
Zda generujeme teplo hrubohmotného nebo jemnohmotného druhu, závisí na předpokladech, za kterých generování probíhá. Prostřednictvím pohybu můžeme kdykoliv generovat teploměrem měřitelné teplo, ale také elektřinu. Oběma produktům je vlastní 100%-ní proměna na podobný jev, tj. na tok nebo proudění. Teplo stále proudí od teplejšího ke chladnějšímu bodu, tedy z hrubohmotné k jemnohmotné části; za její počátek jsme určili absolutní teplotní nulový bod. Elektřina proudí od záporného ke kladnému pólu, tedy od jemnohmotných elektronů ke hrubohmotné materii. Teplo a elektřina jsou v zásadě stejné, s tím rozdílem, že směr jejich proudění probíhá v hrubohmotném a jemnohmotném významu obráceně. Máme důkazy a příklady, že je to správně. Hovoří pro to veškeré jevy termoelektřiny. Zahříváme-li spoj dvou drátů z mědi a bizmutu, vzniká elektrický proud a to tak, že měď představuje záporný a bizmut kladný pól. Protože atom mědi má významně menší hmotnost než atom bizmutu, a měď se tak nachází blíž k jemnohmotnosti než bismut, může tak, na základě předchozích tvrzení, probíhat proudění jen v daném směru. Je to ještě jasnější, pokud se bere v úvahu opačný směr tepelného proudění.
Příčinu síly je tedy nutno hledat ve vniknutí tepla z vyššího do nejbližšího nižšího stupně stvoření. Přitom samozřejmě musí být teplo takového druhu, ze kterého pochází, tedy - při vniknutí do jemnohmotnosti shora dolů - mít takovou podstatu, která spočívá nad jemnohmotností. V jemnohmotnosti získá, při pokračujícím proudění, takovou podstatu jemnohmotného druhu, kterou zjednodušeně nazýváme elektřinou. Jako taková proudí pak dále do hrubohmotnosti, ve které se mění na nám známé teplo. Protože pod hrubohmotností již neleží žádný další stupeň, vrací se odtud ve svém proudění k absolutnímu teplu, k jejímu počátku a zdroji. Je to koloběh bez konce, ten samý zákon o zachování energie v absolutním dění, který jsme dosud chtěli krátkozrace uplatňovat jen na námi přímo viditelný svět.
