Zákon vzájemného (zpětného) působení v duchovním a materiálním dění, Dr. Kurt Illig 
Každý úkaz či jev je podřízen některému přírodnímu zákonu. Ale ne každý jev musí mít svůj vlastní, jen pro něho platný přírodní zákon, nýbrž spíše rozličné formy jevů podléhají jedné a té samé zákonitosti. Tak např. teplo se vyskytuje tam, kde dochází k procesu spalování a je při tom lhostejné, zda se jedná o viditelné hoření dřeva, uhlí, oleje nebo plynu, anebo dochází k méně či více postřehnutelným změnám při oxidačních procesech. Ale i třením, tlakem, úderem, průchodem elektrického proudu vodičem s velkým ohmickým odporem, při sloučení koncentrované kyseliny sírové s vodou a mnoha jinými příčinami se produkuje, nebo lépe řečeno, uvolňuje teplo. Máme zde tedy co do činění s mnohými jevy a docházíme přesto stále ke stejnému výsledku: Je uvolňováno teplo, které můžeme porovnávat a měřit stanovenými jednotkami. Byť by byly cesty, pomocí kterých získáme teplo, jakkoliv rozmanité, vždy vyplývá výsledek jen z jednoho jediného zákona, zákona o zachování energie. Ať se jedná o procesy hoření a oxidace nebo o mechanické procesy, vždy budou uplatněny zcela přesně měřitelné formy energií a vzniknou buď nové látky s jinou a menší vnitřní energií, přičemž zbytek původního množství energie se přetransformuje v teplo, nebo látky zůstanou nezměněny a pohybová energie tlaku, nárazu či úderu bude přeměněna v teplo, zatímco v případě topení elektrického je v teplo bezprostředně přeměňována elektrická energie.
Fyzik dosud hájil stanovisko, že možnost vypátrání a poznání prapůvodní příčiny tohoto a vůbec jakéhokoliv jevu nám chybí. Pojmenoval proto nepoznané příčiny, které děje a jevy vyvolávají, zjednodušeně jako síly. Tak známe magnetické a mechanické síly, hovoříme o tíži, napětí, přitažlivosti a naučili jsme se tyto síly chápat kvantitativně, aniž bychom znali jejich podstatu. Jsou nám známy jen účinky a jen do té míry, v jaké je můžeme pozorovat. To platí dokonce i pro síly, které jsou v rámci fyzikálně-matematického pozorovaní a uvažování označovány v jistém smyslu jako abstraktní, jako nervová síla, pracovní síla apod. Původnímu exaktně vědeckému způsobu uvažování byly zprvu vzdáleny ty síly, které jsme, s jistým mystickým nádechem, zahrnuli pod pojem „schopnosti", jako duchovní schopnosti, talenty, rozvaha, paměť, ostatně také sugesce, telepatie, hypnóza atd.
Exaktní vědec, který má praktické i teoretické zkušenosti v oblasti zkoumání přírodních zákonitostí, je při prohloubení se do Abd-ru-shinova učení Grálu postaven před úkol zjistit, zda existuje shoda zákonitostí duchovních dějů, v tomto učení popsaných, s fyzikálními zákony, dosud v exaktních vědách experimentálně uznávanými a ověřitelnými. Protože se však učení Grálu zabývá, s důslednou logikou, celkovým děním ve vesmíru až k jeho prvopočátku, je zde poprvé ukázána cesta k možnosti fyzikálního uchopení i takových jevů, které byly dosud praktikovaným zkoumáním nedostupné, a zahrnout je tak do okruhu vědeckého pozorování a úvah.
Vezměme tedy v úvahu nejdříve základní zákony, které se týkají projevů síly. Fyzika se ve svých pozorováních omezuje na všechno to, co je zjednodušeně označeno jako látka a materie. Pohybuje se tedy výlučně v materiální sféře. Tvrdí také naprosto správně, že dvě hrubohmotná tělesa se v prostoru nemohou současně vyskytovat na stejném místě, protože jsou navzájem neprostupné. Pro světlo je v této souvislosti podáno vysvětlení ve smyslu, že jeho šíření je vlnové povahy a je zprostředkováno velmi jemnou, nezvážitelnou látkou, éterem, který zaplňuje i prostor mezi jednotlivými molekulami těles. Je tedy, i přes nemožnost vážení éterické hmoty, akceptovatelná i jiná látka v hrubohmotné smyslu. Podobně je vysvětlován též přenos tepla. Pro podstatu magnetismu chybí jakákoliv představa a též příčina elektrických jevů postrádá přesvědčivého objasnění. Všechny jmenované jevy jsou nazývány silami nebo správněji, jednotně a jednoduše, silou a jsou měřitelné podle svých účinků.
Nová fyzika, především teoretická fyzika pracující téměř výlučně s matematickými pomocnými prostředky, je o krok dále již tím, že různé formy síly zkoumá - nezávisle na představách o hrubohmotné nebo materiální vázanosti - v jejich zákonitých projevech nebo jejich svébytnosti. Patří sem elektrické vlny, nejrůznější záření, atomová teorie a konečně velké kosmické zákony sil. Každý zná, alespoň podle názvu, onen poslední projev tohoto vývoje, Einsteinovu teorii relativity a vědecký spor, který vyvstal ohledně její platnosti. Ať již jsou všechny tyto sofistikované výzkumy a spekulace jakkoliv významné, mohou sice nakonec vést k nalezení matematických zákonitostí mnoha jevů a k nalezení nikoliv bezprostředně experimentálně ověřitelných postupů, důkaz však, zda nynější právě platné předpoklady jsou správné, zůstává stále vyhrazen zkoumání na hmotně uchopitelné bázi.
Co je tedy síla? Fyzik její pomocí označuje příčinu, která vyvolává nějaký projev nebo, což je totéž, pohyb, anebo nějakým způsobem mění pohybový stav tělesa nebo jevu. Pohyb je tedy bezprostředním měřitelným vyjádřením síly. Pozorujeme-li vesmír, poznáváme, že všechno co je postřehnutelné, představuje jeden jediný pohyb, neboť každá hvězda opisuje ve věčném oběhu svou dráhu nebo se otáčí, tak jako stálice, alespoň kolem své osy. Víme ale také, že i atom se nachází v trvalém pohybu, a protože veškerá hmotná materie je vybudována z atomů, nachází se v každém okamžiku všechno hmotné v pohybu, i když to nevnímáme přímo našimi smysly. Víme také dále, že atom obsahuje ohromné síly, neboť např. při rozpadu jednoho gramu rádia se uvolní čtyři sta miliónů gramkalorii, tj. toto množství tepla by mohlo ohřát cca 4000 kg vody z 0o C na 100o C. Tato síla, označována jako vnitřní energie, je tedy vyjádřením v atomu obsažené pohybové energie, nebo, protože toto množství energie závisí na počtu kladných nábojů jádra obsažených v atomu a počtu i rychlosti elektronů kroužících kolem jádra, je síla spočívající v atomu rovná součinu celkového množství elektronů a jejich rychlosti s připočtením energie vlastního jádra. Že je to správné, potvrzuje i stále znovu experimentálně prokazatelný zákon mechaniky, podle kterého se síla rovná součinu hmotnosti tělesa a jemu uděleného zrychlení.
Při předchozích úvahách jsme tiše předpokládali, že elektron má hmotnost. Teoretický fyzik se však probojoval k poznání, že elektron je prost jakékoliv hmotnosti ve smyslu zvážitelné materie a jeho hmotnost je jen zdánlivá. Přes toto mimořádně významné poznání, se však nemůže zprostit hrubohmotného způsobu uvažování, nýbrž srovnává tuto zdánlivou hmotnost se zvážitelnou materií tím, že na základě zcela důsledného matematického výpočtu určuje hmotnost elektronu jako jednu 1835-tinu hmotnosti atomu vodíku. Stejným způsobem je stanoven i poloměr oběhu elektronu. Existuje zde zřejmý rozpor. Na jedné straně se zastává názor, že elektron v hrubohmotném smyslu žádnou hmotnost nemá, zatímco na druhé straně je do představ o elektronu vkládáno čistě materiální měřítko. Atomový teoretik vyvozuje z tohoto pojetí ještě další závěr, totiž, že v důsledku zdánlivé hmotnosti elektronů je zdánlivý i atom složený z elektronů a kladného jádra - jen zdánlivá je tedy potom i z atomů sestavená a našimi smysly vnímatelná materie. Současně zjistil, že počet kladných nábojů, které obsahuje jádro atomu, podmiňuje jeho atomovou váhu, tedy jeho hmotnost. Závěr, že hmotnost atomu je jen zdánlivá, objasňuje se podle toho i zjištěním, že hmotnost atomu závisí na počtu jeho kladných nábojů, přičemž pojem náboj se neshoduje a nedá sloučit s hmotnou materií. Protože ale fyzik všechno, co se nedá zvážit, nemůže bezprostředně začlenit do skladby svého materiálního světonázoru, zcela popírá hmotný charakter těchto věcí a poslouží si k jejich představě filosofickým pojmem zdánlivého. Zdánlivé ale znamená - podle způsobů formulování pojmů, na které jsme zvyklí - že něco ve skutečnosti, tj. v absolutním dění, naprosto neexistuje. Zdolat tuto těžkost a umožnit získání názorné představy pomáhá objasněný vývoj stvoření popsaný v Abd-ru-shinově učení Grálu. Jako nejspodnější a poslední stupně jsou uvedeny a vysvětleny stupně hmotného. Autor ale jasně rozlišuje mezi hrubohmotností a jemnohmotností. A zde spočívá bezpochyby klíč k vysvětlení „zvážitelné a nezvážitelné materie".
Z hodnověrného vysvětlení celkového vývoje stvoření vyplývá především to, že něco zdánlivého, v pravém smyslu tohoto slova, neexistuje. Všechno, i kdyby se to mohlo zdát sebeabstraktnější, je ve velkém absolutním dění skutečně existující. Proto, i když se hmota elektronu zdá být nezvážitelná a neviditelná, tak přesto není snad zdánlivá, nýbrž pouze není „po ruce" jako něco hrubohmotného a vnímatelného pozemsky-lidskými pomůckami z důvodu jeho jemnohmotné přirozenosti. Antipod k elektronu, kladný náboj, je však přítomný na tom samém místě, na kterém se již nachází hrubohmotné těleso. Jak již bylo zmíněno, fyzikové dosud zastávali názor, že kladný náboj je vázán na vážitelné atomy, aniž by si mohli ozřejmit, co hmotného se dá rozumět pod kladným nábojem. K tomu nacházíme v učení Grálu jednoduché ujasnění tím, že zavedeme pojem a skutečnost jemnohmotností. Neboť je ihned evidentní, že dvě hrubohmotná tělesa sice nemohou zaujímat jedno a to samé místo v prostoru, ovšem jemnohmotné, tedy ne z hrubé materie sestávající těleso, může existovat kromě toho i v prostoru hrubohmotného tělesa. Toto vysvětlení vytěsňuje taktéž mylné pojetí, že hmota atomu, a tím i hmatatelné materie, je pouze zdánlivá. Spíše tu při tom máme co činit s něčím hrubohmotným. Neexistuje nic zdánlivého na „tomto ani onom světě", jinak by bylo veškeré dění jen jedním zdáním. Tomu však odporuje absolutní, námi všemi uznávaná zákonitost ve stvoření. Kde existuje nějaká zákonitost, musí něco existovat, protože zákonitost je poznatelná jen na nějakém, vždy se opakujícím a reprodukovatelném ději. Matematika říká naprosto jasně, že „z ničeho toliko nic vzniknout může" a že předpoklad pro vznik nového stavu spočívá v existenci něčeho předchozího. Na základě tohoto poznání a praktického pozorování mohl být správně formulován základní zákon o zachování energie.
Síla a energie vyjadřují rovněž příčinu a účinek. Neboť, když hovoříme o obou pojmech, spojuje se s představami o něčem existujícím i účinek, kterým toto existující může působit. Každý člověk může u sebe vnímat existenci pocitu síly. Je to vnímání existence nebo nutnosti nějaké síly k možnosti vykonávání práce. Pojem energie je naproti tomu obsáhlejší, protože zahrnuje číselné vyjádření velikosti síly. Přestože můžeme účinky síly a energie měřit, je jejich původ a podstata stále největší záhadou pro celé lidstvo, lhostejno, zda se jedná o fyzické, psychické, morální nebo vyšší síly. Abd-ru-shin před námi ve své historii stvoření odvíjí obraz, jež nám podává bezmezerné vysvětlení o každé formě síly a absolutní zákonitosti, jíž jsou účinky vycházející z těchto sil podřízeny. Zatímco exaktní vědec uznává fyzicky stále jen jednu sílu, aniž by záleželo na tom, na základě jaké její formy ji zkoumá, hovoří člověk - od nejprimitivnějších domorodých národů až po kulturně nejvyvinutější země - jen o zlých a dobrých silách. Abd-ru-shin odmítá tuto víru jako neomluvitelný omyl a poskytuje přesvědčující zdůvodnění, proč je spoluexistence dvojích sil nemožná. Učí tedy v duchovním ohledu naprosto to samé, co fyzikové poznali v hrubohmotném světě již dávno jako prozaickou a věcnou skutečnost. Nacházíme tím v těchto souvislostech přesnou shodu absolutní zákonitosti v duchovní oblasti, která je vysvětlena v učení Grálu, a zákonitosti v materiální, fyzicky pozorovatelné oblasti. V Abd-ru-shinových přednáškách se jednoznačně hovoří vždy jen o absolutní zákonitosti a tím je i zdůrazňována jednota všech dějů v jejich důsledném průběhu. Když je tedy řečeno, že síla sama pracuje a my ji musíme jen řídit, tak má tato skutečnost, objasněná pro duchovní síly, platnost v plném rozsahu i pro materiální použití síly. To víme my všichni. Známe např. sílu výbušné směsi benzinových par a vzduchu, kterou můžeme využít v zážehovém motoru a uvolněnou výbušnou sílu použít k pohonu vozidla, tj. přeměnit ji v pohybovou energii. Ale právě tak, jak tato síla může posloužit k prospěšným účinkům, můžeme ji zneužít k ničení a poškozování. Spočívá to naprosto v našich rukách, zda chceme sílu přivést k dobrým nebo škodlivým projevům. Abd-ru-shin ale o použití síly neříká nic jiného. Odmítá názor na současnou existenci zlých a dobrých sil a dokazuje, že záleží pouze na tom, zda člověk sílu přivádí k dobrým nebo zlým účinkům; síla sama zůstává v každém případě stejná a přichází ze stejného původu, jen účinek je rozdílný, event. protikladný, lhostejno, zda jde o hrubohmotné nebo jemnohmotné nebo nakonec o duchovní jednání a činy.
Abd-ru-shin ale nezůstává stát u těchto pozorování, ale jde ještě o krok dále tím, že uvádí a stanovuje zákon o zpětném působení. Jednotné zákony, udržující celý vesmír jako celek, se projevují ve vzájemném a stálém zpětném působení. Co je tedy zpětné působení? Nic jiného, než to, co při zkoumání účinků sil stanovil již fyzik. Shrnujeme to v zákoně, který říká: Síla vyvolává protisílu, event. účinky vyvolávají protiúčinky; bez protipůsobení není žádné působení myslitelné. Síla jako něco, co již předem existuje, se používáním neztrácí. Necháme-li dopadnout kladivo na tvrdý a pružný předmět, odrazí se následkem pružnosti tohoto předmětu zase zpět. Zasáhne-li tvrdý a nepoddajný předmět, vrací tento sílu zpět ve stejném směru, ve kterém úder obdržel. Sestává-li kladivo z materiálu, který je měkčí než látka, ze které je zasažený předmět, tak je od zpětně obdržené síly samo roztlučeno či rozdrceno. Komu není znám příklad střelce, střílejícího kolmo na tvrdý předmět, a jež je následně zasažen odraženou kulkou. Fyzik bude přirozeně namítat, že musí být zohledněn i směr, ze kterého síla přichází, a úhel dopadu. K tomu může být blíže přihlédnuto teprve v další souvislosti, až budeme zkoumat pohyb, prostor a čas. Předběžně uvažujme jen o kolmo se vyskytujících sílách a představme si, že též vesmír je prostorově ohraničen a že všechny pohyby - ať již se zdají sebepřímější - se vracejí po eliptických drahách ke svému východisku.
Právě tak, jako se síla vyvolaná úderem kladiva vrací znovu ke kladivu, zasahuje i síla, vyzářená prostřednictvím lidské myšlenky, v průběhu absolutního dění, opět původce. Vždy podle toho, zda řídí tuto sílu k dobrému nebo zlému skutku, bude se mu vracet také z toho samého směru, tedy od dobrého nebo od zlého, k němu, pro něho, nebo proti němu. Přesvědčující výklad slov: Co člověk zasévá, to sklidí.
Pochopíme-li tento zákon zpětného působení plně, budeme moci uzavřít každý kruh a směr uvažování. Je lhostejné, zda člověk do něj vložené a jej prozařující síly vede dobrými cestami, ostatním pomáhá nebo usiluje k čistě materiálnímu vylepšování a tím k prospěšnému hrubohmotném působení, v každém případě bude sklízet setbu, ať je to již svobodné klidné svědomí, vážnost, uznání, respekt nebo nakonec ryze pozemsky materiální úspěch. Přivede-li však sílu k jakémukoliv špatnému projevu, bude moci sklidit také jen škodu. Tyran rozdmýchává vzpouru, nenávist, nízké instinkty tak dlouho, dokud plod jeho temné setby nedozraje a všechny jeho zlé skutky se v mnohem větším měřítku, ze stejného směru kterým byly vedeny, od potlačovaného národa, na něho zpětně nenahrnou a nepřivedou k záhubě jeho samého. Kdy se to stane, je ve věčném dění lhostejné, ale jednou, v dané hodině určitě, na tomto nebo onom světě. Základní zákon zůstává vždy v platnosti, totiž, že síla vyvolává protisílu. Zpětné působení nacházíme všude, je úplně jedno, zda se jedná o materiální nebo duchovní děje. Jedno zasahuje do druhého, neboť silou našich myšlenek se můžeme rozhodnout k jednání a další síly, které máme všude k dispozici, uvážlivě materiálně uplatnit. Díváme-li se na sílu energeticky, tak se znovu setkáme s číselným vyjádřením zákona vzájemného působení, s velkým zákonem o zachování energie v materiálním a duchovním dění.